Nobelova cena za fyziologii a lékařství (,Oficiální název ceny zní v doslovném překladu „Nobelova cena za fyziologii nebo lékařství“. V českojazyčném prostředí se vžil i méně přesný překlad obsahující spojku „a“ namísto „nebo“, a to ve formě „Nobelova cena za fyziologii a lékařství (medicínu)“.) spravovaná Nobelovou nadací, je každoročně udělované ocenění za významné objevy na poli věd o životě a lékařství. Představuje jednu z pěti Nobelových cen vzešlých ze závěti švédského chemika a vynálezce dynamitu Alfreda Nobela, sepsané v listopadu 1895. Nobel se zajímal o experimentální fyziologii a měl v úmyslu založit cenu podporující rozvoj vědeckých objevů pocházejících z laboratoří. Laureáti přijímají Nobelovu cenu vždy 10. prosince, jako připomínku dne zakladatelova úmrtí. Vedle medaile, která na líci vyobrazuje Nobelův profil – shodně jako u medailí za fyziku, chemii a literaturu –, je součástí ceny diplom a certifikát na peněžní obnos.
Mezi lety 1901 až 2025 Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství obdrželo ve 116 ročnících 232 osob, z toho 218 mužů a 14 žen. Oceněno bylo čtyřicet laureátů samostatně, třicet šest dvojic a čtyřicet trojic (maximální počet nositelů v ročníku). Prvním oceněným se v roce 1901 stal německý fyziolog Emil von Behring za „práce o léčení sérem a zvláště za použití séra proti záškrtu“. První ženskou nositelkou se roku 1947 stala pražská rodačka Gerty Coriová (spolu s manželem Corim) za objasnění „katalytické přeměny glykogenu“ známé jako cyklus Coriových.
V roce 2025 cena putovala do rukou Američanů Mary E. Brunkowové a Freda Ramsdella a Japonce Šimona Sakagučiho „za objevy týkající se periferní imunitní tolerance“. Částku 11 milionů švédských korun si rozdělili rovným dílem. Sakaguči byl oceněn za objev regulačních T-lymfocytů (Treg) z roku 1995, podskupiny CD4+ T-lymfocytů, jež se podílejí na zachování imunitní tolerance vůči vlastním tkáním silnou regulační či tlumící, supresorovou aktivitou. Tím přispívají k ochraně před rozvojem autoimunitních onemocnění. Do té doby byla známá jen centrální tolerance spočívající v potlačení poškozených imunitních buněk v lymfatických orgánech. Brunkowová a Ramsdell navázali v roce 2001, při zkoumání genových mutací u myší, objevem transkripčního faktoru foxp3. Sakaguči pak výzkumy propojil odhalením, že vývoj a funkce populace přirozeně se vyskytujících nTreg, vznikajících v brzlíku, závisí právě na foxp3, který neustále exprimují. Druhou populací jsou indukované iTreg, vznikající v tkáních v důsledku zánětu, a které potlačují imunitní reakci. Mutace ve foxp3 mohou navodit autoimunitní nemoci typu syndromu IPEX. Na základě periferní tolerance byl zahájen nový výzkum léčby autoimunitních a nádorových onemocnění, stejně jako účinnějších způsobů transplantace.
Některé z udělených cen byly vnímány kontroverzně. Jedna z nich byla předána v roce 1949 portugalskému neurologu Antóniu Egasu Monizovi za prefrontální leukotomii, a to navzdory protestům z lékařského prostředí. Roku 1952 ocenění obdržel biochemik Selman Abraham Waksman, jenž vedl soudní spor o patentová práva v rámci objevu streptomycinu, z nichž polovina připadla spoluobjeviteli Albertu Schatzovi, který ovšem cenu nezískal. V roce 1962 se laureáty za práce týkající struktury DNA stali James Dewey Watson, Francis Crick a Maurice Wilkins, aniž by výbor vyznamenal přínos souvisejících prací, například Oswalda Averyho a Rosalindy Franklinové. Vzhledem k zákazu nominovat zesnulé, hraje význam také časový úsek od objevu až k aplikaci. V roce 1966 se tak dočkal ceny laureát, jenž učinil daný objev před padesáti lety. Dalším limitujícím faktorem je možnost ocenění nejvýše tří osob na jeden rok. To zakládá možnost kontroverze, jak se od poloviny 20. století zvyšuje počet objevů v rámci spolupracujících týmů.
Pozadí náhled|Nobel se zajímal o experimentální fyziologii a založil vlastní laboratoře tohoto zaměření. Alfred Nobel se narodil 21. října 1833 ve Stockholmu do inženýrské rodiny. V průběhu života se stal chemikem a vynálezcem, který zbohatl především díky 355 vynálezům, z nichž je nejslavnější dynamit. Zajímal se o experimentální fyziologii a založil vlastní laboratoře tohoto zaměření ve Francii a Itálii k experimentům s transfuzí krve.
V souladu se zájmem o vědecké objevy finančně podporoval ruskou Pavlovovu laboratoř.
V roce 1888 byl překvapen, když si ve francouzských novinách přečetl článek nazvaný „Obchodník se smrtí je mrtvý“. Ve skutečnosti se jednalo u úmrtí jeho bratra Ludviga Nobela, ale zpráva jej přiměla ke změně závěti. V poslední vůli tak Nobel požadoval, aby byly jeho peníze využity na založení několika cen pro ty, kteří se zaslouží o největší přínos lidstvu ve fyzice, chemii, o mír, fyziologii nebo lékařství a literatuře. Ačkoli během života sepsal několik závětí, poslední z nich je datovaná přibližně rok před jeho smrtí, kdy mu bylo šedesát tři let. V důsledku spornosti poslední vůle, nebyl tento dokument oficiálně osvědčen norským parlamentem Stortingem až do 26. dubna 1897.
Po smrti vynálezce došlo k založení Nobelovy nadace pro správu a nakládání s prostředky z pozůstalosti. V roce 1900 vydala nadace ustanovení vyhlášená švédským králem Oskarem II.AFP, "Alfred Nobel's last will and testament", The Local(5. října 2009): přístup 20. ledna 2010. Podle Nobelovy poslední vůle je švédská lékařská fakulta a vědecké pracoviště Karolinska Institutet zodpovědná za udělování ceny ve fyziologii a lékařství. V současnosti se cena obvykle nazývá jen jako „Nobelova cena za lékařství“.
Nominace a výběr Významnou roli měl pro Nobela fakt, že cena bude udělována „za objev“ a také se zdůvodněním „za největší přínos lidstvu“.
náhled|vlevo|Ceremoniál udílení cen ve stockholmském koncertním sále, 2010Podle pravidel závěti z listopadu 1895 mají právo nominace pouze kvalifikované osoby – vědci. Způsobilí k takovému úkonu jsou stálí členové – švédští a zahraniční členové Královské akademie věd (lékařské sekce), univerzitní profesoři lékařství ve Švédsku, Dánsku, Norsku, Islandu a Finsku, dále pak profesoři vybraných zahraničních univerzit a výzkumných pracovišť. Právo navrhovat kandidáty mají také bývalí laureáti Nobelovy ceny.
Do roku 1977 rozhodovali o nositelích všichni profesoři Karolinského institutu společně. Daný rok změna švédských zákonů vedla Institut k nutnosti přijetí dokumentů, jež měly zvýšit veřejný charakter ceny. Následkem toho vznikl právně nezávislý orgán obhospodařující ocenění – Nobelovo shromáždění. To je složeno z padesáti profesorů Karolinska Institutet, kteří každý rok volí pětičlenný Nobelův výbor (komitét) s úkolem zhodnotit nominace. Shromáždění dále volí sekretáře, jenž má na starost organizaci, a nakonec také vybírá deset pomocných členů, kteří se s výborem podílí na hodnocení nominovaných. Všechny nominace jsou komitétem rozděleny do šesti skupin: anatomie a histologie, všeobecná biologie, fyziologie a fyziologická chemie, patologie a patologická anatomie, lékařství, chirurgie a terapie, bakteriologie, etiologie a hygiena a imunologie. V roce 1968 bylo přijato opatření, podle něhož se nesmí o cenu v jednom roce rozdělit více než tři osoby.
V souladu se svým posláním výbor zhodnotí návrhy a vybere nominanty působící v základním výzkumu, jejichž práce zaznamenala významný přínos na poli aplikované vědy. Návrhy osob, které komitét doporučí k udělení ceny, postoupí Nobelovu shromáždění se závěrečnou zprávou. Shromáždění pak rozhoduje o návrzích výboru. Všechny stupně výběru, od nominace až po finální výběr, jsou drženy v tajnosti padesát let.Češi a vědecké Nobelovy ceny, Jindra, J., akademický bulletin, oficiální časopis Akademie věd ČR, 12.3.2012
náhled|upright=1.08|Alexander Fleming (vlevo) přijímá Nobelovu cenu z rukou krále Gustava V., 1945V důsledku preferování základního výzkumu před aplikovaným tak nebyl oceněn například americký neurochirurg Harvey Cushing, jenž popsal Cushingův syndrom, ani psychiatr Sigmund Freud, protože jeho psychoanalýza postrádala hypotézu testovatelnou experimentálně. Veřejné očekávání udělení ceny Jonasu Salkovi nebo Albertu Sabinovi za vývoj vakcíny proti dětské obrně nebylo naplněno. Namísto toho se laureáty stali John Enders, Thomas Weller a Frederick Robbins za objev schopnosti viru poliomyelitidy růst v laboratorních podmínkách tkáňové kultury opice, což mělo zásadní vliv na eradikaci dětské obrny. Oceněn tak byl základní výzkum.
Do konce 30. let 20. století byly ceny také udělovány pouze za fyziologii, ale v důsledku prohlubování oborové specializace, frekvence „fyziologických laureátů“ významně klesla. Posledními nositeli za výhradně fyziologický přínos se v roce 1963 stali Sir John Carew Eccles, Alan Lloyd Hodgkin a Andrew Fielding Huxley za „objev iontového mechanismu dráždění a útlumu centrálních a periferních oblastí membrán nervových buněk“.
Obsah ceny Laureát Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství získává zlatou medaili, diplom obsahující zdůvodnění a finanční obnos. K předání dochází na slavnostním ceremoniálu, po němž následuje banket.
Medaile náhled|upright=1.08|Medaile s podobiznou Alfreda Nobela podle návrhu Erika Lindberga. Jejím příjemcem se v roce 1945 stal Alexander Fleming Medaile je vyražena ve švédské mincovně Myntverket a registrována jako obchodní značka Nobelovy nadace. Na líci zobrazuje levostranný profil hlavy Alfreda Nobela. Medaile v oblastech fyziky, literatury, chemie a fyziologie a lékařství obsahují shodný avers: jméno, rok narození a úmrtí vynálezce zapsané v latině: NAT-MDCCC XXXIII OB-MDCCC XCVI. Před rokem 1980 se medaile vyráběla z 23karátového zlata. Od tohoto data je vyráběna z 18karátového zeleného zlata pokrytého 23karátovým zlatem.
Revers medaile představuje vyobrazení sedící Nadané Medicíny, která drží otevřenou knihu v klínu a zachycuje proud vody prýštící ze skály, aby uhasila žízeň nemocné dívky. Součástí rubu je také citát z Vergiliovy Aeneidy.
latinskyčeskyVynálezy zlepšují život jenž je zkrášlován uměním
Diplom náhled|upright=1.08|Diplom udělený Werneru Forssmannovi, který byl s Cournandem a Richardsem oceněn mj. za objev katetrizace srdce, 1956 Diplom laureát přijímá přímo z rukou švédského krále. Každý kus je jedinečné grafické dílo určené pro konkrétního nositele a navržené oceňující institucí. V případě fyziologie a lékařství ji představuje shromáždění Karolinska Institutet. Realizací jsou pověřeni významní švédští kaligrafové a umělci. Diplom obsahuje obrázek a text se jménem oceněného a zdůvodnění výběru dané osoby.
Finanční obnos Finanční obnos se mění v závislosti na možnostech Nobelovy nadace v daném kalendářním roce. Částka je vyplácena ve švédských korunách. Při premiérovém udílení v roce 1901 nositel získal 150 782 korun (což k roku 2009 odpovídalo hodnotě 7 872 648 korun). V roce 2009 pak výše odměny činila 10 000 000 korun. V důsledku snížení rozpočtu pro rok 2012, získal tehdy každý laureát částku 8 miliónů korun, a stejná výše odměny byla určena i pro rok 2014. Pokud cenu obdrží dvě osoby jednoho oboru, pak je odměna rozdělena rovným dílem. Jestliže jsou tři ocenění, pak má výbor možnost rozdělit částku rovným dílem na třetiny, nebo jednomu přiznat polovinu a dvěma zbylým čtvrtinu celkové sumy.
Ceremoniál a banket upright=1.08|náhled|Nobelovský banket, 2005 Ceny jsou předány na slavnostním ceremoniálu, na nějž navazuje banket. Ten představuje honosnou událost za účasti švédské královské rodiny. Banket je plánován několik měsíců dopředu a jeho program, včetně večeře, udržován v tajnosti až do inkriminovaného večera. Odehrává se na stockholmské radnici. Nobelova nadace vybírá menu z ochutnávek jednotlivých šéfkuchařů s mezinárodní reputací. Večeře zahrnuje tři chody, po redukci původně šesti podávaných. Každý laureát má právo na doprovod šestnácti osob. Standardně se banketu účastní také švédský premiér, členové vlády a Nobelovy rodiny, stejně jako studenti. V roce 2012 bylo na banket pozváno přes dva tisíce hostů.
Laureáti