FC Barcelona (celým názvem: Futbol Club Barcelona, zkráceně Barcelona či Barça) je profesionální španělský fotbalový klub sídlící ve městě Barcelona, v autonomním společenství Katalánsko. Od sezóny 1929 hraje v Primera División (také známá jako "La Liga"), španělské nejvyšší fotbalové soutěži. Domácím fotbalovým stadionem je Nou Estadi del Futbol Club Barcelona známý pod jménem Camp Nou s kapacitou téměř 100 tisíc diváků,který prochází od sezóny 2023/24 rekonstrukcí. Dle aktuálního plánu má tato rekonstrukce být kompletně hotová na začátku sezóny 2027/28, přičemž po dokončení se očekává zvýšení kapacity na 105 tisíc diváků. Klubové barvy jsou modrá a granátová.
FC Barcelona má na kontě mnohé úspěchy. Barcelona je devětadvacetinásobným mistrem Španělska a pětinásobným vítězem Ligy mistrů UEFA (v letech 1992, 2006, 2009, 2011, 2015). Nejvíckrát vyhrála Copa del Rey (32×) a španělský superpohár Supercopa de España (16×, naposledy v roce 2026). V roce 2009 a 2011 získala trofej Mistrovství světa ve fotbale klubů a mnohé další.
Kromě fotbalového jsou v klubu i další oddíly – basketbalový, házenkářský, futsalový a hokeje na kolečkových bruslích. Od svého založení v roce 1899 má klub heslo: „Més que un club“ (v překladu z katalánštiny: Víc než klub).
Historie náhled|vlevo|Sestava z roku 1910 Football Club Barcelona založil v roce 1899 Joan (Hans) Gamper. Gamper se do Barcelony přestěhoval kvůli svým podnikatelským aktivitám v roce 1898, kdy mu bylo 21 let. Švýcarský podnikatel zvolil za klubové barvy červenou a modrou, inspirován svým oblíbeným fotbalovým klubem FC Basilej. Dalšími spoluzakladateli byli Walter (Gualteri) Wild, Lluis d’Ossó, přítomni byli také Bartomeu Terrados, Otto Kunzle, Otto Maier, Enric Ducal, Pere Cabot, Josep Llobet, John Parsons a William Parsons. Walter Wild, rodák z Anglie se stal prvním prezidentem klubu a díky svým funkcionářským i hráčským schopnostem je považován za první klubovou legendu. První dres klubu byl napůl sešitý z barev purpurové a modré. Trenýrky byly bílé.
Na počátku existence používala Barcelona městský znak Barcelony, aby demonstrovala své spojení s městem. V roce 1910 usoudilo vedení, že klub potřebuje vlastní znak, a vypsalo na něj soutěž. Tu vyhrálo logo anonymního přispěvatele, které se s malými úpravami zachovalo dodnes (viz kapitolu Znak). Historicky první utkání sehrála FC Barcelona proti mužstvu anglických přistěhovalců, s nímž prohrála 1:0. Roku 1909 získal klub první stálé hřiště s kapacitou 6000 diváků. V počáteční éře vyhrál klub několikrát Katalánský pohár (první v roce 1901) a čtyřikrát dokázal zvítězit ve španělském mistrovství. První trofej získal roku 1901, kdy vyhrál Copa Macaya. O rok později hrál hned v prvním ročníku finále Copa del Rey, kde podlehl Clubu Vizcaya.
Z Les Corts na Camp Nou (1922–1957) náhled|vlevo „Zlatá éra“ klubu trvala od roku 1919 do roku 1929. Během této doby zůstávala Barcelona prakticky neporažena na domácí půdě. V roce 1922 byl slavnostně otevřen stadion Les Corts a klub na něm zvítězil ve vůbec prvním ročníku La ligy v roce 1929. Stadion se otevíral s kapacitou 20 000 diváků, později byla rozšířena na 60 000 diváků. Přezdívalo se mu Katedrála fotbalu. V této době hrály v klubu hvězdy jako Samitier, Alcántara, Zamora, Sagi, Piera či Sancho.
V roce 1930 však přišly těžké časy, kdy klub přišel o svou chloubu – stadion Les Corts, který obsadil fašistický diktátor Primo de Rivera, jenž si zde zřídil vojenský tábor. Poprvé se tak projevila zášť politické moci vůči Barceloně. Hlavním důvodem byla příslušnost klubu ke katalánskému autonomnímu hnutí. Mnoho členů klubu bylo pronásledováno, někteří byli zatčeni. Teror polevil až po skončení občanské války, kdy počet členů klesl o 75 % a zázemí klubu postihlo bombardování.
Klubu se však podařilo vstát z popela a v sezóně 1944/45 získal svůj druhý titul, který byl záhy následován dalšími. Počet členů se oproti předválečnému období zdvojnásobil. Do roku 1957 měla Barcelona na kontě šest mistrovských titulů, více než dvacet titulů katalánských a 13 vítězství v Copa del Rey. V roce 1950 přišel do týmu Ladislav Kubala a tým i s jeho podporou získal v sezóně 1952/53 první „double“.
Víc než klub (1957–1974) náhled|vlevo|„Víc než klub“ je napsáno na tribuně Ve 40. letech se objevily myšlenky, že stadion v Les Corts nebude dostačující pro potřeby tak velkého klubu, jako je FC Barcelona. V roce 1953 tak tehdejší prezident Francesc Miró-Sans nechal zahájit stavbu nového stadionu s názvem Camp Nou s kapacitou přes 98 000 diváků. Stadion byl slavnostně otevřen 24. září 1957. Otevření účinkovalo jako pokropení živou vodou a úspěchy se dostavily velmi brzy. Již v následujících dvou sezónách získal klub titul a na mezinárodní scéně vyhrála Barcelona taktéž dvakrát po sobě, v letech 1958 a 1960, Pohár veletržních měst. Ten pak vyhrála ještě roku 1966 a se třemi vítězstvími ji v dnes již neexistující soutěži nikdo nepředstihne.
V 60. letech se u fanoušků začala stále více projevovat nejen sportovní, ale i sociální příslušnost ke klubu. Barcelona se stala národním symbolem „utlačovaného“ katalánského lidu. V roce 1968 prohlásil tehdejší prezident klubu Narcís de Carreras při svém vřelém přivítání po příchodu, že „Barca je víc než jen klub“, což přesně vyjadřuje její spojitost s lidmi v Katalánsku. Toto heslo se ujalo jako oficiální a dnes jej lze vidět na hlavní tribuně stadionu Camp Nou. Po sportovní stránce se však klub potýkal s neúspěchy, kdy nedokázal sesadit tehdy fenomenální Real Madrid z mistrovského trůnu. Dařilo se mu alespoň v domácím poháru, kde si připsal dalších pět vítězství.
V roce 1973 byl do klubu z Ajaxu Amsterdam přiveden nizozemský ostrostřelec Johan Cruijff, díky němuž získala Barcelona po dlouhých čtrnácti letech znovu mistrovský titul. S příchodem Cruijffa se změnila hra klubu k nepoznání, tým předváděl ofenzivní fotbal, který byl označován za nejhezčí na světě.
Na podzim roku 1974 proběhly oslavy 75. výročí založení klubu, kde se ukázal sociální význam Barcelony. Na oslavy dorazilo množství umělců, vznikaly chorály, plakáty a odehrála se různá setkání hráčů s diváky. Vznikl také oficiální chorál klubu Cant del Barça.
Nová strategie (1974–1990)
S příchodem nového prezidenta Josep Lluís Núñez i Clemente se mění strategie a politika klubu. Núñez přišel 1. července 1978, tedy po odchodu hvězdy Johana Cruijffa. Hlavním cílem je nyní stabilizace klubu a práce s vlastními odchovanci. Vzniká nová fotbalová akademie. Počet členů klubu se vyšplhal až na 700 tisíc v roce 1993. Na sportovním poli dochází k lehkému útlumu, zejména na domácí scéně, kde klub získal pouze jeden mistrovský titul v roce 1985. V domácím poháru Copa del Rey však získává hned pět trofejí a v roce 1990 jich na kontě má už 23.
Na mezinárodní scéně se daří o mnoho lépe. Klub se kvůli neúspěchům nedostává do Poháru mistrů evropských zemí, ale hned třikrát vítězí v Poháru vítězů pohárů. Ve své strategii však Núñez jednou poleví, a to když na nátlak fanoušků za miliardu pessos přivádí v roce 1982 argentinskou superhvězdu Diega Maradonu. Ten však vydrží v klubu pouze do roku 1984, kdy odchází do italského SSC Neapol.
Dream Team (1990–1994) náhled|vlevo|José Mari Bakero Když prezident Josep Bugladin Núñez i Clemente měnil sportovní strategii klubu, prohlásil, že to bude velmi bolestné. „Je možné, že deset let nevyhrajeme titul. Je to sice tvrdá cena, ale na konci bude stát vysněný tým.“ Nemýlil se. Barcelona sice vyhrála mezi lety 1974 a 1990 pouze jeden titul, ale na počátku 90. let povstal tým snů.
V roce 1986 prohrála Barcelona ve finále Poháru UEFA a nedůvěra fanoušků rostla. Ovšem bylo znatelné, že výkony klubu jdou vzhůru. Trenérského kormidla se chopila bývalá superhvězda Johan Cruijff. Barcelona dokázala čtyřikrát v řadě zvítězit v Primera División. V klubu dominovaly hvězdy jako Josep Guardiola, José Mari Bakero, Ronald Koeman či Hristo Stoičkov. Tito hráči pak v sezóně 1991/92 získali tři velevýznamné trofeje. Po mistrovském titulu v Primera División následovala vyřazovací část nultého ročníku Ligy mistrů. Ze semifinálové skupiny (odkud postupoval pouze vítěz) přešla s přehledem přes trojici Sparta Praha, Benfica Lisabon a Dynamo Kyjev. Ve finále pak potkala italskou Sampdorii Janov. V základní hrací době skončil zápas bez gólů. V prodloužení pak rozhodl Ronald Koeman gólem ve 112. minutě o premiérovém vítězství Barcelony v Lize mistrů. Vítězstvím se zároveň kvalifikovala do souboje o další významnou trofej – Superpohár UEFA. Tam se potkala s vítězem Poháru UEFA, kde ve dvou zápasech (1:1/2:1) porazila německý Werder Brémy. Získala tak už třetí trofej v sezóně, což se jí do té doby nepodařilo.
Od Nizozemce k Nizozemci (1994–2008) náhled|vlevo|upright|Ronaldinho Úspěch „týmu snů“ na počátku 90. let byl obrovský a přilákal Barceloně po světě miliony fanoušků. Prohrané finále Ligy mistrů 1993/94 v řeckých Aténách však znamenalo konec této druhé zlaté éry. V klubu byl znát přetlak hvězd a napětí, které vyústilo odchodem trenéra Cruijffa během sezóny 1995/96. Po něm se v klubu vystřídalo během sedmi let hned šest trenérů. Barcelona získala v roce 1997 ještě jednou a naposledy Pohár vítězů pohárů, ale byl znát její celkový ústup z absolutní špičky evropského fotbalu.
Klub však dokázal těžit ze svého postavení a na domácí půdě se mu podařilo posbírat po dvou titulech mistra v letech 1998 a 1999 i stejný počet vítězství ve španělském poháru Copa del Rey v letech 1997 a 1998. V roce 2000 odešel nejdéle sloužící prezident v historii (22 let) Josep Lluís Núñez i Clemente. Přespříští prezident klubu Joan Laporta pak znovu mění strategii a místo starších hvězd typu Luise Figa či Patricka Kluiverta přivádí Ronaldinha, Samuela Eto’a a Deca.
Tento tým již pod vedením nizozemského kouče Franka Rijkaarda nečeká na úspěch dlouho. Již v sezóně 2004/05 vítězí v Primera División a připisuje si šesté vítězství v Supercopa de España. V následující sezóně dokonce podruhé triumfuje v Lize mistrů a s obhajobou trofejí za Primera División a Španělský superpohár získává „treble“. Je nutno doplnit, že ve finále ligy mistrů ve francouzském Stade de France porazila anglický Arsenal 2:1. V roce 2006 pak Barcelona podepisuje sponzorský kontrakt s neziskovou organizací UNICEF a jako první klub světa za hlavní reklamu na dresu neinkasuje peníze, naopak přispívá částkou 20 milionů eur ročně.
Zlaté dítě Pep Guardiola a fantom Messi (2008–2012) náhled|vlevo|Pep Guardiola Se závěrem sezóny 2007/08 poměrně nečekaně skončil trenér Frank Rijkaard, který v klubu působil pět let. S ním odešly i pilíře útočné hry týmu – Ronaldinho a Deco, které nedlouho na to následoval i kamerunský ostrostřelec Eto’o. Prezident Joan Laporta se odhodlal k riskantnímu tahu a angažoval trenéra B mužstva Barcelony Josepa „Pepeho“ Guardiolu.Guardiola by se měl stát novým koučem Barcelony , sport.cz 6. 5. 2008 Tento kouč byl známý svým dosti benevolentním přístupem k hráčům (což byl důvod, proč někteří tento tah kritizovali). Jako tahouna mužstva začal využívat nadaného argentinského technika Lionela Messiho. Pilíře nově vzniklého týmu tvořili Andrés Iniesta, Xavi, obránce Carles Puyol, Dani Alves a brankář Víctor Valdés. Takto vzniklý tým se brzy ukázal jako „fotbalová symfonie“.
Nejlepší rok v klubové historii – 2009