Felix Maria Davídek (12. ledna 1921 Chrlice – 16. srpna 1988 Brno) byl český katolický kněz, tajně vysvěcený biskup a zakladatel rozsáhlého společenství podzemní církve Koinótés.
Vystudoval teologii (1945), obhájil doktorát v oboru filosofie, pedagogika a psychologie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity (1948)Felix Maria Davídek v databázi absolventů MU, vystudoval lékařství (bez závěrečných zkoušek), postgraduální studium na VŠE Bratislava (1971). Samostudiem se zabýval kybernetikou, teorií řízení, ekonomií. Plynně hovořil německy, anglicky, španělsky, polsky. V letech 1950–1964 byl vězněn. Po propuštění začal budovat rozsáhlé „podzemní“ teologicko-vzdělávací struktury. Pod vlivem dřívějšího komunistického teroru i sovětské okupace v roce 1968 a moderní teologie období Druhého vatikánského koncilu budoval paralelní církevní struktury a vysvětil tajné biskupy, desítky kněží včetně ženatých a také tři ženy, z nichž je známa jen Ludmila Javorová.
Život
Dětství a mládí (1921–1945) Narodil se 12. ledna 1921 v Chrlicích (dnes městská část Brno-Chrlice), pokřtil ho někdejší kaplan v Tuřanech, pozdější duchovní otec a spoluvězeň Dominik Pecka. Jeho otec Antonín byl lékárník, ale tomuto povolání se kvůli nedostatku peněz nevěnoval. Roku 1919 přišel i s rodinou do Chrlic z Přerova, byl zaměstnán u berního úřadu, kde se později stal ředitelem. Jeho matka Gabriela Alžběta byla učitelkou hudby. Tomuto povolání se rovněž nemohla věnovat tak, jak by si přála, neboť prodělala v mládí tuberkulózu, která jí až do konce života působila zdravotní obtíže. Měl dva sourozence – sestru Deboru a mladšího bratra Lea Antonína, který v dospělosti pracoval na katedře prehistorie brněnské univerzity.
Narodil se s tuberkulózou. Až do věku šesti let nebylo zcela jasné, podaří-li se ho doktoru Rejnartovi, rodinnému příteli, zachránit. Přes zdravotní obtíže uměl již ve čtyřech letech hrát na klavír (díky péči matky), k jeho dalším zájmům patřily vycházky do přírody (sbíral kameny a motýly) a četba (již jako dítě četl hlavně v noci tajně pod peřinou a tato charakteristická vlastnost – projevovat největší čilost v nočních hodinách – ho provázela po celý život). Od roku 1932 studoval na klasickém gymnáziu (na dnešní tř. Kpt. Jaroše), zajímal se zejména o přírodní vědy a o medicínu. K překvapení profesorského sboru i rodiny se však již v patnácti letech rozhodl nikoli pro studium medicíny, ale teologie. V letech 1940–1945 studoval tedy na brněnském diecézním bohosloveckém učilišti (ostatní vysoké školy byly uzavřeny), během studia se dále zajímal o lékařství a studoval cizí jazyky jako vhodnou přípravu na misie. Psal básně pro některá literární periodika (Akord, Úsvit, Řád), které později vydal ve čtyřech sbírkách pod pseudonymem Václav Ara. V této době začal propracovávat myšlenku katolické univerzity Atheneum, která by umožnila studovat teologii mužům, kterým německá okupace znemožnila dosáhnout středoškolského vzdělání.
Kněžské období (1945–1950) Dne 29. července 1945 byl vysvěcen v brněnské katedrále na kněze pozdějším spoluvězněm biskupem Stanislavem Zelou. V září nastoupil do duchovní správy v Horním Štěpánově, vesničce poblíž Boskovic. V této době pomýšlel na odchod do misií a připravoval se na to studiem medicíny, psychologie, přírodních věd a filosofie na Brněnské univerzitě. Roku 1948 získal doktorát na filozofické fakultě (práce: Psychologie empirická a psychologie filosofická: jejich vzájemný poměr a otázka kompetence při explikaci duševna). K obdržení doktorátu potřeboval Davídek po únoru 1948 souhlas štěpánovského MNV. Protože bylo jasné, že ho neobdrží, vlezl v noci do budovy MNV oknem a potvrzení si orazítkoval. Tato skutečnost později posloužila jako jeden z důvodů k jeho zatčení za protistátní činnost.
V Horním Štěpánově založil Davídek Atheneum – možnost studia pro dospívající mládež, chápanou jako přípravu jednak na studium teologie, jednak na externí zkoušky na gymnáziu. S rostoucím vlivem komunistů stále více rozvíjel svoji myšlenku založit katolickou univerzitu. Začátkem roku 1950 ilegálně vznikla za pomoci olomouckých dominikánů a několika sympatizujících profesorů a kněží filozofické fakulty. Studenti fakulty byli oficiálně zapsáni na univerzitě v Olomouci, jejich vzdělávání se však odehrávalo v Horním Štěpánově. V této době měl již absolvovánu také lékařskou fakultu, vzhledem k politické situaci však nemohl složit závěrečné zkoušky. Na požádání a se souhlasem obvodního lékaře, který nemohl být pravidelně přítomen v Horním Štěpánově, nahrazoval jej místním obyvatelům právě Davídek. Tuto jeho lékařskou praxi však odmítal brněnský biskup Karel Skoupý, a protože na něj docházely i stížnosti okresního církevního tajemníka, biskup jej roku 1949 poslal jako náhradu za nemocného faráře do Petrovic. Odtud však dál dojížděl do Horního Štěpánova a na univerzitu, což se stalo příčinou napětí mezi ním a biskupem.
Zatčení, útěk a vězení (1950–1964) Dne 22. dubna 1950 byl společně se dvěma svými studenty zatčen. Všichni tři byli odvezeni do Boskovic a drženi v místní škole. Po dvouhodinovém výslechu mu bylo dovoleno odejít na WC, jehož okénkem uprchl do blízkého lesa. Skrýval se u přátel a připravoval se s několika svými studenty na emigraci. Na začátku září se rozhodli pro ilegální přechod do Rakouska přes Nedakonice, který se zdál nejbezpečnější. Byli prozrazeni a při pokusu o překročení Dyje v noci z 5. na 6. září dopadeni a zatčeni; druhé části skupiny se podařilo projít.
Ve vazbě strávil Felix Davídek 23 měsíců. Dne 21. března 1952 se konal s ním a s dalšími 14 zatčenými v Brně soudní proces. Byl odsouzen za založení soukromé školy Atheneum, výchovu k nepřátelskému smýšlení proti lidově demokratickému zřízení, ukrývání vysílací stanice, neodborné léčení osob, nedovolené získání potvrzení k doktorátu a útěk do zahraničí k 24 letům vězení, propadnutí majetku, pokutě 10 000 korun a ztrátě občanských práv na 10 let.
Byl internován v nejrůznějších československých věznicích. O této době se později mnoho nezmiňoval, pouze o tom, že nejhůře snášel vazbu v uherskohradišťské věznici. Podle svědectví spoluvězňů se choval ve vězení mimořádně statečně, snažil se pokračovat ve vzdělávání organizováním tajných přednášek uvězněných univerzitních profesorů a kněží, nahrazoval spoluvězňům absentující řádnou lékařskou a psychologickou pomoc. Často býval za svoje postoje trestán korekcí (František Mikloško píše, že pouze na Mírově to bylo alespoň 150 dní). S ostatními duchovními diskutoval o formě života církve a vzdělávání, kterou chtěl po svém propuštění realizovat. V únoru 1964 byl po čtrnáctiletém vězení propuštěn.
Po propuštění – studijní semináře (1964–1967) Od propuštění z vězení v roce 1964 pracoval v brněnské dětské nemocnici jako desinfektor.
Ihned také začal kolem sebe shromažďovat jednak možné spolupracovníky, jednak zájemce o studium, především z řad těch, kdo byli v padesátých letech ze studia teologie vyloučeni, kdo poslechli výnos vatikánské kongregace a českých biskupů a odmítli nastoupit ke studiu do komunisty ovládaného semináře v Litoměřicích, a dále z řad vysokoškoláků majících zájem o studium teologie. Roku 1964 vytvořil text nazvaný „Konkrétní spirituální práce“, který znamenal počátek jeho budování tajné církevní struktury.
Ve druhé polovině šedesátých let navázal na své zkušenosti s katolickou univerzitou a se svými spolupracovníky vytvořil systém studia, jež bylo tvořeno pravidelnými večerními, nočními a víkendovými semináři. Od roku 1965 se tato setkání konala po celém Československu (např. Brno, Kobeřice u Brna, Praha, Košice, Prešov, Poprad, Spišská Nová Ves aj.). Semináře byly většinou monotematické, začínaly mší a přehledem aktuálních politických a církevních zpráv, závěr tvořilo hutné shrnutí. Nočních seminářů se účastnilo většinou 6 až 20 účastníků, končívaly okolo dvou hodin v noci. Byly zaměřeny hlavně na následující témata: religionistika, teorie řízení, teorie evoluce a antropologie, dogmatika, morální a pastorální teologie, řeholní život, exegeze. Davídek se snažil nepředstavovat jednotlivé obory samostatně, ale pokoušel se o syntézu. Jeho přednášky, jakkoli respektovaly tradiční církevní učení, byly z mnoha hledisek velmi originální, např. proto, že se pokoušel aplikovat teorii řízení na jím vytvořený model církve (např. vikář ad hoc). Ve svém zdůraznění evoluce navazoval Davídek na myšlenky francouzského kněze, paleontologa a filozofa Teilharda de Chardina. Dále nabízel svým posluchačům i formaci čistě spirituální (pro zájemce vypracoval např. zpovědní schémata).
Svůj model místní církve žijící v podmínkách totalitního státu nazval Koinótés (řecké slovo pro společenství). Cílem jeho snažení bylo jednak vytvořit církevní organismus schopný života i v situaci nekompromisního odmítání jakékoli spolupráce s komunistickou mocí, jednak příprava kandidátů na kněžské svěcení. V situaci, kdy biskupské stolce byly řídce obsazené a biskupové buď internováni, nebo žalářováni, se rozhodl získávat svěcení pro kněze prostřednictvím zahraničí. K těmto svěcením docházelo nejprve díky pochopení Gerharda Schaffrana, biskupa v Görlitz v NDR, který sám měl zkušenosti s komunistickou mocí ze svého pobytu v Sovětském svazu. Kromě svěcení zprostředkovával Schaffran také zasílání zpráv o stavu církve v ČSSR do Vatikánu. Pro náročnost a komplikovanost nakonec zvolil získání biskupského svěcení pro některého člena Koinótés.
Vysvěcení na biskupa (1967), formování skryté církve On sám ani jeho nejbližší spolupracovník Stanislav Krátký jako političtí vězni vycestovat do zahraničí nemohli, a to ani do socialistických států. Proto získal příslušné fakulty od papeže Pavla VI. tajně vysvěcený kněz Ing. Jan Blaha z Brna a roku 1967 na zahraniční cestě byl vysvěcen na biskupa Peterem Dubovským, tehdy též tajně vysvěceným slovenským biskupem. Davídek přijal biskupské svěcení 29. října 1967 následně od Blahy. Od té chvíle F. M. Davídek mohl budovat úplnou církevní strukturu, paralelní k oficiální, komunisty ostře sledované církvi. Po srpnu 1968 očekával od sovětské okupace věznění církevních představitelů, jejich deportace do SSSR a pokus o úplnou likvidaci církve. Proto kromě řady kněžských svěcení konsekroval na biskupa do roku 1970 osm kněží (mimo jiné Josefa Blahníka). Za dobu svého biskupského působení formoval a vysvětil sedmdesát kněží, ženatých i celibátních.
I v tomto období zůstával jeho vztah s brněnským biskupem Skoupým napjatý. Oba se sice snažili o nalezení odpovídající formy dialogu, nicméně rozdílnost povah, věku a formy rezistence vůči komunistickému režimu jim nedovolovala podstatnější přiblížení.
Synod v Kobeřicích (1970) a rozkol kvůli svěcení žen Na 25. prosince 1970 svolal dva roky připravovaný pastorální synod, který se měl věnovat vývoji místní církve a postavení ženy v církvi (otázka kněžského svěcení žen). O právu svolat tento sněm byl pevně přesvědčen na základě svého studia dokumentů Druhého vatikánského koncilu, ukončeného pět let předtím. Synod se uskutečnil na faře v Kobeřicích (jihovýchodně od Brna), zúčastnilo se ho asi 60 osob. Probíhal ve velmi vzrušené atmosféře. Tři z jím vysvěcených biskupů zpochybnili jeho právo svolat sněm a jeho rozhodnutí světit na kněze i ženy. Suspendoval je z funkcí pro porušení přísahy. Stanislav Krátký se pokoušel obě strany usmiřovat, jeho odpůrci hledali zastání u Dubovského. Po synodu se vytvořily v Koinótés dva proudy (jednoduše se dají rozdělit na proudy pro a proti závěrům synodu), které se již nepodařilo sjednotit.