Vysídlení, odsun či vyhnání Němců z Československa (německy Abschiebung / Vertreibung der Deutschen aus der Tschechoslowakei) v letech 1945–1946 byla masová deportace německého obyvatelstva z Československa (ČSR) po skončení druhé světové války. Měla do značné míry charakter etnické čistky, místy doprovázené násilnými excesy včetně několika masakrů německých civilistů na jaře a v létě 1945. Šlo nejen o reakci na nedávnou politiku nacistického Německa hlavně v Protektorátu Čechy a Morava (zčásti také na Slovensku), jehož okupační správa se vůči českému obyvatelstvu soustavně dopouštěla rozsáhlého teroru. Dalším důvodem bylo podezření, že naprostá většina Němců žijících na českém, resp. československém území sympatizovala s nacistickou politikou. V neposlední řadě šlo o prevenci eventuálního budoucího zneužití situace podobné rokům 1938/1939 k napadení československého státu pod záminkou ochrany německé nebo jiné národnostní menšiny. Svou roli sehrálo také umožnění rozsáhlých konfiskací majetku Němců a kolaborantů ve prospěch československého státu v kontextu současného všeobecného znárodňování bank, pojišťoven, těžebního průmyslu, velkých průmyslových podniků a velkostatků jakož i poválečné hospodářské obnovy. A konečně je nutno zmínit obavy z možných budoucích problémů souvisících s tehdy těžko představitelným dalším soužitím českého národa s německou národnostní menšinou v ČSR a jejím eventuálním opětovném usilování o sebeurčení. Jednalo se o další vysídlování pohraničí po vysídlení Čechů ze Sudet.
Myšlenku snížit počet Němců v ČSR odstoupením některých pohraničních výběžků, o které se uvažovalo i v době vzniku ČSR, Beneš použil již v září 1938 během mnichovské krize.http://www.fronta.cz/dotaz/vyvoj-planu-odsunu-nemcu Po 2. světové válce přední českoslovenští politici využili poválečné atmosféry naplněné odporem a nenávistí vůči Němcům a potažmo ke všemu německému. Několik dekretů prezidenta Edvarda Beneše tvořilo podklad pro jejich poválečné vysídlení. Sám byl také o nutnosti odsunu německého obyvatelstva přesvědčen. Ústavním dekretem o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské byli Němci zbaveni československého občanství a stali se tak na území Československa cizinci, následně byli vyhnáni a jejich majetek propadl konfiskaci.Článek vychází převážně z časopisu Soudobé dějiny, který byl registrován Ministerstvem kultury ČR dne 16. dubna 1993 pod číslem MK 6475 vydávaný Ústavem pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, SOUDOBÉ DĚJINY XIII / 3-4. Autoři studie Adrian von Arburg a Tomáš Staněk, Organizované divoké odsuny? Adrian von Arburg Úloha ústředních státních orgánů při provádění „evakuace“ německého obyvatelstva (květen až září 1945), (3. část: Snaha vlády a civilních úřadů o řízení „divokého odsunu“) na s. 321. Pro zdůraznění ověřitelnosti jsou uváděny i prameny, z kterých při tvorbě studie čerpali, popřípadě jejich poznámky. Doplňující literaturu tvoří: kronika Mečislava Boráka Budoucnost ztraceného dědictví - Dokumentace, identifikace a restituce kulturních statků obětí druhé světové války na s. 507, recenze Davida Kovaříka Smutná historie pohraničního regionu v problematickém zpracování na s. 499, diskuze Jiřího Peška a Oldřicha Tůmy – Právní normy let 1938–1948 týkající se Němců v Československu a ostatní Evropě na s. 431. V časopise Soudobé dějiny, roč. 10, č. 3 (2003), s. 253–292 bylo čerpáno ze zdroje Nucené přesídlení v komplexním pojetí poválečné sídelní politiky v českých zemích od A. von Arburg, zejména s. 264–270.Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky|Časopis Soudobé dějiny, ročník XIII. (2006), číslo III.- IV./2006 .
Odhadem bylo vystěhováno 1,3 milionu německých obyvatel do americké okupační zóny Německa a 800 000 lidí do sovětské zóny. Určitý počet Němců hlavně z jižní Moravy a jižních Čech se dostal do tehdy vítěznými mocnostmi rovněž okupovaného Rakouska. Zemřelo při tom podle historiků asi 15 až 30 tisíc lidí. Poslední transport s vysídlenými Němci proběhl 29. října 1946. Podle ministra vnitra Václava Noska bylo k 1. listopadu 1946 vysídleno 2 170 598 osob, z toho 1 420 598 do americké zóny a 750 000 do sovětské zóny. V Československu zůstalo okolo 300 000 Němců, o jejichž ponechání na území republiky rozhodla vláda. Šlo o pracovníky v průmyslu a hornictví a také o osoby v manželství s osobami české nebo slovenské národnosti. U části z nich počítal Václav Nosek s dodatečným odsunem.
Vysídlení Němců mělo svůj původ nejen v poválečné protiněmecké náladě českého národa, ale i v politickém programu politiků, kteří se na celé akci aktivně podíleli společně s armádou a revolučními gardami.ARBURG, Adrian von; STANĚK, Tomáš. Organizované divoké odsuny? Úloha ústředních státních orgánů při provádění "evakuace" německého obyvatelstva (květen až září 1945). Soudobé dějiny. 2006, roč. 13, čís. 3-4, s. 321-376. ISSN 1210-7050. Ještě před Postupimskou konferencí docházelo při „divokém“ odsunu na principu kolektivní viny k násilí, krvavým excesům i vraždám civilních Němců, ale i k loupení a okrádání. Nelze však paušálně tvrdit, že se při těchto excesech jednalo o záměrnou politiku československé reprezentace, podle které mělo být ještě před jednáním tří poválečných velmocí vysídleno co největší množství Němců, vzhledem k tomu, že podpora předem odsouhlaseného vystěhování ze strany západních mocností ochabovala.Sborník ze studentské konference Vyhnání, vysídlení, odsun?, 2013Moderní dějiny, vzdělávací portál pro učitele, studenty a žáky , Československo v letech 1945–1948
Historie vysídlovací politiky náhled|Vyhoštění Poláků po německé invazi do Polska v roce 1939. Na jejich místo přišli němečtí kolonisté, což bylo součástí plánu poněmčování západního Polska. Myšlenka masového transportu obyvatelstva vznikla již po první světové válce. Řešení komplikované národnostní skladby a z ní pramenících těžkých konfliktů a nepřekonatelných antagonismů, zejména ve střední a východní Evropě, mělo přinést „zjednodušení národnostního složení“.ŠTILLEROVÁ Mgr, Jana: Téma ztraceného domova ve vybraných dílech českých a německých autorů, závěrečná práce, 2002 Jedním z prvních, kdo toto opatření propagoval, byl například francouzský sociolog Bernard Lavergne. Vysídlení bylo použito při řešení vztahů mezi Řeckem a Tureckem na Balkáně a v Malé Asii v letech 1922–1923 po řecko-turecké válce. V meziválečné Evropě se však jednalo o výjimečné řešení. Komplikované národnostní složení řešila také opatření versailleské konference.KŘEN, Jan: Odsun Němců ve světle nových pramenů. In: Češi, Němci, odsun. Diskuse nezávislých historiků. Praha. Academia. 1990. , str. 14–15
Politici zastupující německou menšinu se snažili o vytvoření „německého Rakouska a „Střední Evropy“. Usilovali o německý hegemonický stát. Tím se také německá centralistická politika dostala do střetu s tradičním českým federalismem. Což se projevilo v posledních dnech monarchie snahou sudetských Němců stát se součástí jednotného německého státu. Česká strana usilovala o samostatný český stát. Tento „konflikt mezi českými a německými politiky nevyřešilo vyjednávání, ale rozhodnutí evropských mocností.“SLÁDEK, Milan.: Němci v Čechách, kniha o německé menšině v Českých zemích a Československu v letech 1848–1946, 2002, , EAN: 9788072059010, s. 13.HAHNOVÁ, Eva.: Sudetoněmecký problém. Obtížné loučení s minulostí, Prago Media 1996, s. 167. Dobovou atmosféru vztahu většiny Čechů a Němců v počátcích republiky vystihují slova jinak umírněného ministerského předsedy Vlastimila Tusara: „Naděje na dohodu mezi Čechy a Němci o ústavě téměř nebyla. Nebylo žádného mostu mezi připravovanými ústavními návrhy a oněmi autonomistickými plány, jimiž v té době vřel každý německý politik a každý německý časopis. Mezi českým a německým snažením byl rozpor nepřekonatelný, Češi chtěli stát sjednotit, Němci co nejvíce oddělit od Čechů.“ HOUŽVIČKA, Václav: Návraty sudetské otázky, Praha - Nakladatelství Karolinum. Pp 543, s. 123. Mnichovskou dohodou, vynuceným odstoupením Sudet Německé říši, ale také první vídeňskou arbitráží rozsáhlých území na Slovensku, Podkarpatské Rusi a Maďarsku, došlo v roce 1938 k eskalaci celého česko-německého problému. Během protektorátu a válečných událostí se napětí mezi Čechy a Němci prohlubovalo.HOUŽVIČKA, Václav: Návraty sudetské otázky, Praha - Nakladatelství Karolinum. Pp 543, s. 315.
Špatné zkušenosti s ochranou menšin v rámci Versailleského systému a s uznáváním národnostních nebo jazykových menšin byly hlavním signifikátorem pro vysídlování menšin během války, ale také řešením „německé otázky.“ Menšiny měly prostě zmizet z území. Posedlost čistotou národa (Sauberkeitswahn) se ve střední Evropě objevila jistě i dříve, ale Hitler ji během války značně oživil a doplnil o rasovou nadřazenost národa. K odstranění slovanských národů z Čech (v rámci konečného řešení české otázky), Polska a evropské části Sovětského svazu, zčásti formou vysídlení za Ural, a k jejich náhradě Němci byl vytvořen Generalplan Ost."Germanizovat a vysídlit ". Detlef Brandes. 18. června 2015. Bezpečnost byla hlavní motivací poválečné československé národnostní politiky a ta byla chápána přes kolektivní příslušnost k národu. Teprve pak přicházely v potaz i politické názory nebo jiné prvky náhledu na populaci. Londýnská exilová vláda a tři první poválečné kabinety přikládaly realizaci odsunu Němců veliký bezpečnostní význam.ARBURG von Adrian: Zwischen Vertreibung und Integration Tschechische Deutschenpolitik 1947 – 1953, Phil. diss. Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze 2004, 2 sv., 750 s.STANĚK, Tomáš: Odsun Němců z Československa, 1945–1947, Academia 1991, s. 536 Velmoci souhlasily s vysídlením pod podmínkou, že bude provedeno humánním způsobem. Vysídlení části německého obyvatelstva bylo v poválečné situaci považováno za legální a preventivní řešení otázky menšiny, která mohla být i nadále zdrojem napětí v mezinárodních vztazích.ŠTEFANICA, Jan: Odsuny a v ̋výmeny skupín obyvatelstva europských štatov v prvej polovici 20. storočia. In: HISTORIA ET THEORIA IURIS, roč. 2, 2010, č. 4, s. 78-93. Vysídleni byli také mnozí Němci ze Slovenska, (Karpatští Němci německy Karpatendeutsche).
Exilová vláda – od podzimu 1938 do dubna 1945 Ministr Jaromír Nečas představil v Paříži v polovině září 1938 „pátý plán“ prezidenta Edvarda Beneše, v němž poprvé navrhl částečné přemístění Němců. V letech 1940–1941 přemýšlel Beneš dokonce i nad vlastní německou samosprávou v převážně německy osídlených teritoriích. Domácí odboj byl zásadně proti. V mezinárodním kontextu žádala o odsun všech Němců z odstoupeného území jako první na podzim 1939 polská exilová vláda v Londýně.HÜBEL, Milan: Češi, Slováci a jejich sousedé, s.79, Naše vojsko, Praha 1990, 1. vydání, (shrnutí studie Detlefa Brandese: Das Problem der deutschen Minderheiten in der Politik der Allierten in den Jahren 1940–1945. Das tschechische Beispiel. Součást sborníku Jan Křen, Václav Kural, Detlef Brandes: Integration oder Ausgrenzung. Deutsche und Tschechen 1890–1945, Bremen 1985) Kritizovala jednání Edvarda Beneše, která v exilu vedl od 3. září 1939 s představiteli sudetoněmeckých sociálních demokratů, zejména s předsedou Wenzelem Jakschem.
náhled|Stalin, Roosevelt a Churchill souhlasili s poválečným vysídlením Němců z Československa