Gavrilo Princip (; 25. července 1894 Obljaj , Bosansko Grahovo – 28. dubna 1918 Terezín) byl bosenskosrbský politický aktivista, který 28. června 1914 v Sarajevu spáchal atentát na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho manželku Žofii Chotkovou, vévodkyni z Hohenbergu. Tato událost podnítila Rakousko-Uhersko k akci vůči Srbsku, která vedla k tzv. červencové krizi a zahájení první světové války.
Mládí
náhled|vlevo|Replika rodného domku Gavrilo Principa Gavrilo Princip se narodil ve vesnici Obljaj, nedaleko města Bosansko Grahovo, v dnešní Bosně a Hercegovině. Jeho rodiče, Petar a Marija Nana, rozená Mičić, měli devět dětí, pět synů a čtyři dcery, z nichž šest zemřelo v dětství. Matka jej chtěla pojmenovat Špiro, nicméně na naléhání místního pravoslavného kněze (popa) dostal jméno Gavrilo. Otec bojoval v mládí v hercegovském povstání, po jeho skončení se vrátil do Obljaje a obhospodařovával zde malý pozemek.
Jeho zdraví bylo chatrné, od raného věku trpěl tuberkulózou, na niž nakonec v roce 1918 zemřel v terezínské Malé pevnosti.
Princip navštěvoval základní školu v Grahovu, kde vynikal především v romantické a historické literatuře. Přestože jeho otec nechtěl, aby Gavrilo chodil do školy (a hlídal ovce), od devíti let malý Gavrilo školu navštěvoval. Od svého učitele dostal sbírku srbské hrdinské lidové poezie. Ve třinácti letech plánoval vojenskou kariéru a odešel do Sarajeva studovat vojenskou školu. Po návratu se však rozhodl pro kariéru v oblasti obchodu a zapsal se na obchodní akademii, kde strávil tři roky.
Princip nebyl členem skupiny Černá ruka, jak se často uvádí, ale skupiny s názvem Mladá Bosna, do které vstoupil roku 1911. Hnutí Mladá Bosna bylo tvořeno Srby, Chorvaty a bosenskými muslimy, kteří usilovali o nezávislost Bosny na Rakousko-Uhersku. Přestože se podle tehdejších pravidel studenti nesměli sdružovat v Bosně a Hercegovině do organizací, scházeli se Princip a ostatní potají.
Po vstupu do Mladé Bosny se Princip stal politicky aktivním. V únoru 1912 se zúčastnil demonstrací proti sarajevským úřadům, pročež byl vyloučen ze školy a odešel do Bělehradu. Vzdálenost 280 km ze Sarajeva údajně překonal pěšky. Při přechodu hranic políbil srbskou půdu. V Bělehradě se pokusil dostat na První bělehradské gymnázium, nicméně neuspěl u přijímacích zkoušek.
Roku 1912 bylo Srbsko plné vzruchu kvůli mobilizaci probíhající před první balkánskou válku. Členové Mladé Bosny dobrovolně vstupovali do srbské armády. Princip chtěl vstoupit do srbské guerilly vedené majorem Vojislavem Tankosićem, která bojovala v Makedonii proti osmanským jednotkám (tzv. komiti). Tankosić byl členem ústředního výboru Černé ruky, oficiálně zvané Jednota nebo smrt (). Princip však byl v Bělehradě odmítnut pro svou malou postavu. Odešel proto do Prokuplje, aby si vyžádal osobní rozhovor s Tankosićem. Ten ho však odmítl, protože byl „příliš malý a příliš slabý.“ Podle Vladimira Dedijera byl toto důvod, proč se rozhodl souhlasit později s vykonáním mimořádného úkolu, kterým byl právě sarajevský atentát.
V létě 1913 studoval na pátém a šestém ročníku střední školy. Potom na začátku roku 1914 odcestoval opět do Bělehradu a na krátkou dobu navštívil svoje rodiče. V srbské metropoli mu Nedeljko Čabrinović ukázal plán návštěvy následníka srbského trůnu, který vyšel v novinách. Nějakou dobu oba diskutovali, zdali by předmětem atentátu měl být následník trůnu, nebo zmíněný Oskar Potiorek. Rozhodnutí padlo udeřit na Františka Ferdinanda.
Atentát
Pozadí
Generál Oskar Potiorek, správce rakouské provincie Bosna a Hercegovina, pozval arcivévodu Františka Ferdinanda a jeho ženu Žofii na přehlídku jeho jednotek při manévrech. František Ferdinand věděl, že tahle návštěva může být nebezpečná, protože jeho strýce – císaře Františka Josefa I. – se Černá ruka pokusila zabít už v roce 1911.
Organizátor tohoto spiknutí, Dragutin Dimitrijević, šéf výzvědné služby v srbské armádě a hlava Černé ruky, zjistil, že František Ferdinand plánuje v červnu návštěvu. Fakt, že se vojenská přehlídka má konat 28. června, tedy na významný pravoslavný svátek Vidovdan, umocnilo přesvědčení, že se ze strany Rakouska-Uherska jedná o záměrnou provokaci vůči Srbům. Přípravu na užití zbraní se uskutečnilo z iniciativy Milana Ciganoviće v topčiderském lese na konci května 1914.
Proto poslal dva členy Černé ruky, Nedeljka Čabrinoviće a Trifuna Grabeže, ze Srbska spolu s Principem, aby Františka Ferdinanda zavraždili. V Sarajevu se setkali s dalšími členy Černé ruky, Muhamedem Mehmedbasićem, Danilem Ilićem, Vasem Čubrilovićem, Cvijetkem Popovićem, Miškem Jovanovićem a Veljkem Čubrilovićem. Všichni byli vyzbrojeni pistolí, výbušninami a tabletkou s kyanidem. Každý z nich souhlasil, že po své akci spáchá sebevraždu, aby zabránil odhalení dalších členů spiknutí.
Časový přehled
Následnický pár dorazil vlakem do Sarajeva v neděli 28. června 1914 před desátou hodinou. V předním voze jel Fehim Ćurčić, sarajevský starosta, a doktor Gerde, městský policejní komisař. Arcivévoda František Ferdinand a vévodkyně Žofie byli ve druhém voze s Oskarem Potiorkem a hrabětem Harrachem. Vršek auta byl odkryt, aby davy lidí měly dobrý výhled na zástupce vládnoucího trůnu.
Sedm členů atentátnické skupiny mělo připravený plán atentátu. Byli rozmístěni podél nábřeží řeky Miljacky a každý z nich měl instrukce pokusit se zabít Františka Ferdinanda, jakmile jeho auto dosáhne jejich stanoviště. Prvním atentátníkem měl být Muhamed Mehmedbasić, který stál před Rakousko-Uherskou bankou. Mehmedbasić však ztratil nervy a nechal vůz projet, aniž se o cokoliv pokusil. Později vypověděl, že za ním stál policista a on se obával, že bude zadržen dříve, než by stačil vrhnout svou bombu.
Ve čtvrt na jedenáct, kdy kolona aut minula hlavní policejní stanici, na arcivévodův vůz vrhl granát devatenáctiletý Nedeljko Čabrinović. Řidič však letící granát viděl a zrychlil. Bomba tak explodovala pod koly dalšího auta. Dva lidé uvnitř, Eric von Merizzi a hrabě Boos-Waldeck, byli vážně zraněni, zhruba desítka přihlížejících byla taktéž zasažena střepinami.
Po Čabrinovićově neúspěchu ztratilo zbylých pět atentátníků šanci zaútočit pro velký zástup lidí a zvýšenou rychlost arcivévodova vozidla. Aby se vyhnul zadržení, spolkl Čabrinović kyanidovou pilulku a skočil do blízké řeky. Byl však vytažen a zajat policií.
František Ferdinand se rozhodl, že navštíví oběti atentátu v nemocnici. Aby se vyhnul centru města, rozhodl se generál Potiorek, že auto pojede přímo po nábřeží řeky Miljacky do sarajevské nemocnice. Potiorek však o tom zapomněl informovat řidiče Leopolda Lojku. Po cestě tak Lojka zahnul doprava na třídu Františka Josefa.
Gavrilo Princip tehdy již celou akci považoval za ztracenou a nacházel se blízko kavárny Moritze Schillera, když uviděl Ferdinandův vůz projíždět okolo chybným směrem. Jakmile řidič zjistil svůj omyl, zabrzdil a začal couvat. Přitom pomalu míjel čekajícího Principa. Ten vykročil kupředu, vytáhl pistoli a ze vzdálenosti asi metru a půl dvakrát na auto vystřelil. František Ferdinand byl zasažen do krku a Žofie do břicha. Žofie, o které se později zjistilo, že byla těhotná, zemřela okamžitě. Ferdinand na ni volal „Sopherl! Sopherl! Sterbe nicht! Bleibe am Leben für unsere Kinder!“ (Žofinko! Žofinko! Neumírej! Zůstaň naživu pro naše děti!), rychle upadl do bezvědomí a po příjezdu do nemocnice zemřel.
Zatčení a proces
Princip se pokusil zabít nejprve spolknutím kyanidu a poté svou zbraní, ale jed vyzvrátil (totéž se stalo i Čabrinovićovi, což vedlo policii k domněnce, že skupina atentátníků byla oklamána a zakoupila slabší jed), a zbraň mu byla vyražena dříve, než měl šanci na další výstřel.
V říjnu 1914 byl ve dvanáctidenním procesu odsouzen. Proces probíhal od 12. října 1914 do 23. října 1914. Členy soudního tribunálu byli i dva Češi: Antonín Piťha a Emanuel Fialka. Jedním z obhájců byl také Čech, doktor Václav Málek.Stanislav Motl: Poslední dny Gavrilo Principa. Stopy, fakta, tajemství... Český rozhlas Dvojka. Všichni obvinění byli občané Rakousko-Uherska, nikdo z nich nebyl ze Srbska ani z žádné jiné země. Jako mladší 20 let nemohl být Princip odsouzen k trestu smrti; dostal maximální možný trest – dvacet let vězení. Trest si měl odpykat v Malé pevnosti v Terezíně.
Rakousko-Uherské úřady chtěly v doznání vykreslit čistě nacionalistický a srbský motiv celého útoku. Sám Princip prohlásil, že je jugoslávský nacionalista a věří v myšlenku sjednocení všech jihoslovanských bratrů a vytvoření jejich samostatného, na Rakousku nezávislého státu.
Věznění a smrt
Princip byl držen v krutých podmínkách, ještě zhoršených válkou (například byl dlouhé dny zavřený v cele v naprosté tmě). Nohy měl rozedřené od těžkých okovů, které mu nesundávali ani při vycházkách.Jeho zdravotní stav se zhoršoval, především vlivem latentního onemocnění tuberkulózou. Lékaři se jej pokoušeli operovat, nicméně odmítli to vzhledem k jeho okovům; po sejmutí se Princip pokusil o sebevraždu. Amputována mu byla pravá ruka. I v cele se pokusil o sebevraždu oběšením (na ručníku nebo kusu prostěradla). Částečně ochrnul.
V období od února do června 1916 se sním čtyřikrát setkal rakousko-uherský vojenský psychiatr Martin Pappenheim. Podle informací, které od Principa získal, mělo k válce dojít bez ohledu na sarajevský atentát a sám Princip se necítil zodpovědný za události, ke kterým došlo.
Zemřel na tuberkulózu dne 28. dubna 1918 v českém pevnostním vězení Terezín. V době smrti vážil pouhých 40 kilogramů. Pohřben byl na neoznačeném místě, které si zapamatoval pouze jeden z dozorců.
náhled|vpravo|Cela, v níž byl v Terezíně vězněn Gavrilo Princip
Po válce byly jeho ostatky převezeny do Jugoslávie a tam pohřbeny. Je pohřben spolu s ostatními spiklenci ze skupiny Mladá Bosna v mauzoleu v Kapli Vidovdanských hrdinů, která byla dokončena v roce 1939. Kaple a hřbitov se nacházejí v sarajevské čtvrti Koševo.
Další informace
Zbraň, kterou Princip použil, byla poloautomatická pistole FN 1910 ráže 9mm Browning court. V roce 2004 byla nalezena v rakouské jezuitské ubytovně, kde žil kněz, který poskytl Františku Ferdinandovi s chotí poslední pomazání a pistoli získal; nyní je vystavena ve vídeňském Muzeu vojenské historie spolu s Ferdinandovým vozem, uniformou a nosítky, na nichž zemřel. Střela, která zabila Františka Ferdinanda, nebyla z jeho těla vyjmuta, zůstala zaklíněna v krčních obratlích. Druhá střela vystřelená Principem, která zabila Žofii z Hohenbergu, označovaná někdy jako „střela, jež začala první světovou válku“, je vystavena v muzejní expozici na zámku Konopiště poblíž Benešova, v tehdejším sídle Františka Ferdinanda.
Po válce objevil voják František Novotný dopisy, které psala rodina Gavrilo Principa atentátníkovi do vězení. Dopisy nebyly nikdy doručeny. Vyplývá z nich, že rodina neměla žádné přesné informace o osudu Gavrilo Principa.
Odkaz
Gavrilo Princip je v Srbsku považován za národního hrdinu a bojovníka za svobodu. Je po něm pojmenováno několik škol a byly mu vystavěny památníky. Naopak bosenskými muslimy je považován za teroristu.
Po skončení války jej glorifikovala historiografie královské Jugoslávie. Pokus o vytvoření Principova kultu dosahoval největšího rozměru. V roce 1920 byly exhumovány jeho ostatky a umístěny pod kapli Vidovdanských hrdinů. V roce 1930 byla na místě atentátu umístěna pamětní deska zmiňující Princpovo jméno.
Za druhé světové války jej naopak chorvatský fašistický režim (ustaše) vnímal jako zločince a levicového anarchistu. Naopak komunistická federativní Jugoslávie jej označovala nejprve opatrně, a po druhé polovině 60. let 20. století již i otevřeně za hrdinného bojovníka za svobodu s cílem osvobodit všechny národy země od imperialistické vlády, jako bojovníka za pracující a utiskované. V 90. letech 20. století jej někteří Srbové interpretovali jako bojovníka za srbskou myšlenku.
Gavrilův příbuzný Slobodan Princip bojoval v řadách jugoslávských partyzánů a padl v boji.