Ústavní soud České republiky je specializovaná česká soudní instituce, která stojí mimo systém obecných soudů a jejímž základním posláním je garantovat ústavnost právního řádu a poskytovat ochranu základních lidských práv fyzických a právnických osob na základě ústavního pořádku České republiky, a to i proti rozhodnutím obecných soudů, která by nebyla v souladu s ústavním pořádkem.Čl. 83 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (dále jen „Ústava České republiky“). Dostupné online. Rozhoduje 15 soudců včetně předsedy a dvou místopředsedkyň.
Sídlem Ústavního soudu je Brno,§ 26 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). Dostupné online. soud je umístěn v budově bývalé moravské Zemské sněmovny, ve které od roku 1991 sídlil již Ústavní soud ČSFR. Shromáždění občanů v okruhu 100 m od budov Ústavního soudu nebo od míst, kde Ústavní soud jedná, jsou zakázána.§ 25 zákona o Ústavním soudu.
Historie vlevo|náhled|236x236pixelů|První předseda ústavního soudu Karel Baxa Ústavní soud Československé republiky existoval už od roku 1921, institut ústavní stížnosti ale nebyl zaveden. Soud sídlil v Praze, byl sedmičlenný a funkční období bylo desetileté. Prvním předsedou se stal Karel Baxa. Činnost prvorepublikového ústavního soudu je hodnocena jako nevýznamná a málo frekventovaná. Po uplynutí prvního funkčního období nedošlo sedm let k jeho znovuobnovení, ustavující schůze krátce působícího druhého ústavního soudu proběhla až v roce 1938, jeho předsedou byl Jaroslav Krejčí. V období druhé světové války zanikl a po válce svou činnost už neobnovil.
Ústava Československé republiky z 9. května 1948 ústavní soud nezřídila. Navrhovatelé to zdůvodnili tím, že „Národní shromáždění se stává opravdu nejvyšším orgánem ve státě“ a proto „…odstraňujeme všechny zvláštní orgány, které byly více méně byrokratické povahy a které fakticky stály nad Národním shromážděním. Mám na mysli především ústavní soud,“ přičemž parlament, prezident a vláda „mají spolupracovat jako orgány jednotné lidové moci, nikoli pracovat proti sobě jako představitelé nějakých zvláštních mocí“. Rovněž v Ústavě Československé socialistické republiky z roku 1960 se s Ústavním soudem nepočítalo.
Institut ústavního soudu federace a zároveň i ústavních soudů obou republik byl zaveden až od 1. ledna 1969 Ústavním zákonem o československé federaci, který ve svém článku 101 stanovil: „V České socialistické republice a v Slovenské socialistické republice působí ústavní soudy republik. Jejich působnost a zásady organizace stanoví ústavní zákony národních rad.“ Toto ustanovení československé ústavy však bylo pouze formální, nikdy nebylo naplněno, stejně jako tehdejší ustavení federálního ústavního soudu. náhled|Nejdéle sloužící předseda ústavního soudu, Pavel Rychetský (2003–2023) Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky nakonec vznikl až v roce 1991 na základě zvláštního ústavního zákona. Také vznikl na základě Ústavy Slovenské republiky s účinností od 1. října 1992 Ústavní soud Slovenské republiky, avšak naplněn byl až po zániku Československa. Ústavní soud České republiky, ustavený od 1. ledna 1993 a naplněný počátkem tohoto roku, tak nemohl navázat na ústavní historii České republiky z doby federace, ale personálně i názorově do značné míry navázal na Ústavní soud ČSFR.
Pravomoci náhled|Sněmovní sál – pohled z galerie Úkolem Ústavního soudu České republiky je dbát na ochranu ústavnosti.
Ústavní soud rozhoduje: o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem, o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem, o ústavní stížnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu, o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora, v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora podle čl. 25 Ústavy, o ústavní žalobě Senátu proti prezidentu republiky podle čl. 65 odst. 2 Ústavy, o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66 Ústavy, o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, pokud je nelze provést jinak, o tom, zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany a politického hnutí nebo jiné rozhodnutí týkající se činnosti politické strany a politického hnutí je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony, spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu, o souladu mezinárodní smlouvy podle čl. 10a a čl. 49 s ústavním pořádkem, a to před její ratifikací.
Přestože Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát zdůraznil, že není nejvyšším článkem systému obecných soudů,Např. stanoviska Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, nebo ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. Dostupná na http://nalus.usoud.cz. jako poslední vnitrostátní instance de facto slouží, neboť ústavní stížnost lze podat proti jakémukoliv rozhodnutí soudu posledního stupně bez omezení a proti jeho rozhodnutí už není v rámci České republiky přípustný žádný opravný prostředek.
Proti jeho rozhodnutí totiž existuje§ 119–119b zákona o Ústavním soudu. jediný další prostředek nápravy, a to především stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku (nelze ale vyloučit ani řízení před Mezinárodním soudním dvorem OSN, Mezinárodním trestním soudem nebo Evropským soudním dvorem).Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 746. .
Organizační uspořádání a rozhodování náhled|vlevo|Konferenční místnost Ústavní soud je sice součástí soudní moci, nepatří však do soustavy obecných soudů. Jde o samostatnou ústavní instituci, jejíž správu nevykonává ministerstvo spravedlnosti, ale soud sám. Tři z 15 soudců Ústavního soudu jsou přímo při jmenování prezidentem republiky určeni jako funkcionáři ústavního soudu, tj. jeden předseda a dvě místopředsedkyně. Ostatních 12 soudců je dlouhodobě rozděleno do čtyř tříčlenných senátů, označovaných římskými čísly I až IV. Předsedové senátů jsou předsedou Ústavního soudu jmenováni zpravidla na dobu jednoho kalendářního roku, přičemž žádný soudce nesmí být předsedou senátu dva roky po sobě. Předseda a místopředsedkyně soudu nemohou být stálými členy žádného senátu. Nepřítomného člena senátu zastoupí soudce určený pro tento senát rozvrhem práce, zastupujícím členem senátu může být i předseda nebo místopředsedkyně soudu. Původně bylo obsazení senátů stabilní, ke změnám docházelo jen v důsledku zániku mandátu soudce, od ledna 2016 byl však zvolen systém rotace – každý druhý rok přechází dosavadní předseda senátu k senátu s vyšším číslem (ze čtvrtého senátu k prvnímu).
Ve stanovených závažných nebo sporných případech rozhoduje Ústavní soud v plénu (hlasují všichni ústavní soudci). Pro běžnou agendu (tzv. senátní věci) jsou ústavní soudci dlouhodobě rozděleni do jednotlivých senátů, které rozhodují samostatně. Ve věci samé rozhoduje Ústavní soud nálezem, který se vždy vyhlásí veřejně, a v ostatních věcech usnesením. Kromě toho, že všechna rozhodnutí jsou přístupná na webových stránkách Ústavního soudu, se všechny nálezy a některá zásadní usnesení uveřejňují ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Nejdůležitější nálezy, např. o zrušení zákonů, se vyhlašují také ve Sbírce zákonů.
Plénu jsou zákonem o Ústavním soudu vyhrazena rozhodování o zrušení zákonů nebo jiných právních předpisů nebo jejich ustanovení, o ústavní žalobě Senátu proti prezidentu republiky, o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny nebo Senátu, o ústavnosti rozhodnutí týkajího se rozpuštění nebo činnosti politické strany, o některých záležitostech týkajících se přistoupení České republiky k Evropské unii. Dále je plénum příslušné rozhodnout o senátních věcech, ve kterých soudní senát nerozhodl, protože žádný návrh na usnesení nezískal většinu hlasů. Plénum je dále příslušné rozhodovat o právním názoru senátu, který se odchyluje od předchozího nálezu Ústavního soudu, dále o obnovení řízení a o všech věcech, o kterých si rozhodování vyhradí. Dále plénum rozhoduje o organizačních záležitostech senátu, jmenování senátů a pravidlech rozdělení agendy mezi ně. Plénum je usnášeníschopné za přítomnosti nejméně 10 soudců.
Senátní i plenární věci se přidělují soudcům Ústavního soudu podle cyklu vyplývajícího z abecedního pořadí jejich jmen, případně též abecedního pořadí jmen či názvů navrhovatelů v případě návrhů podaných během téhož dne, bez ohledu na předmět rozhodování. V každém druhém přidělovacím kole se vynechává předseda soudu a v každém čtvrtém kole místopředsedkyně soudu. Takto stanovený soudce zpravodaj může plénu navrhnout předání případu jinému soudci, souhlasí-li s tím, v takovém případě dostane soudce, který se případu takto zbavil, náhradou ten následující případ, který by jinak dostal ten soudce, který za něj případ převzal. Předseda ÚS může se souhlasem pléna vyrovnávat nerovnoměrnosti v zatížení soudců. Je-li senátní věc přidělena soudci, který je členem některého ze senátů, je jeho senát příslušný k rozhodnutí. K řízení o věcech přidělených předsedovi ÚS jsou střídavě příslušné I., II., III. a IV. senát, k věcem přiděleným 1. místopředsedkyni ÚS se střídá příslušnost I. a II. senátu, k věcem přiděleným 2. místopředsedkyni ÚS se střídá příslušnost III. a IV. senátu, přičemž v takto přidělených věcech funkcionáři ÚS zastupují soudce, který byl v době nápadu věci předsedou příslušného senátu.
Před hlasováním v plénu je každý soudce oprávněn podat návrh usnesení, při hlasování pak každý soudce musí hlasovat pro některý z podaných návrhů. Nezíská-li žádný z návrhů většinu, hlasování se opakuje s tím, že před hlasováním se soudci vyjádří, zda na svých návrzích setrvávají, případně mohou podat nové návrhy. Pokud se ani opakovaným hlasováním nedojde k rozhodování, hlasuje se potřetí, a to pouze o těch dvou návrzích, které ve druhém hlasování získaly nejvíce hlasů. V plénu je usnesení přijato, hlasovala-li pro něj většina přítomných soudců, pro vybrané druhy rozhodnutí (například zrušení zákona či jeho ustanovení nebo revize právního názoru obsaženého v dřívějším nálezu Ústavního soudu) však zákon vyžaduje souhlas nejméně 9 ústavních soudců. Soudce, který s usnesením (s výjimkou usnesení o vnitřních věcech soudu) nesouhlasí, má právo, aby jeho odlišné stanovisko bylo s jeho jménem připojeno k protokolu.
Senát je usnášeníschopný pouze v plném počtu tří členů, přičemž stálí členové mohou být zastoupeni jiným soudcem. Senát se usnáší většinou hlasů, v některých případech odmítnutí návrhu vyžaduje zákon souhlas všech tří členů senátu. Je-li takto přijatý právní názor senátu odlišný od dřívějšího nálezu Ústavního soudu, je otázka předložena plénu a jeho stanoviskem je pak senát v dalším řízení vázán. Každý člen senátu je před hlasováním oprávněn podat návrh usnesení a každý člen musí při hlasování hlasovat pro některý z podaných návrhů. Hlasuje se tak, že každý člen senátu ústně sdělí, se kterým z podaných návrhů souhlasí. Pokud při rozhodnutí ve věci samé nezíská žádný návrh potřebnou většinu, předloží předseda senátu věc bez zbytečného odkladu k rozhodnutí plénu. V ostatních věcech (procedurálních rozhodnutích) při rovnosti hlasů rozhoduje hlas předsedy senátu. Člen senátu, který s rozhodnutím ve věci nebo s jeho odůvodněním nesouhlasí, má právo, aby jeho odlišné stanovisko s uvedením jeho jména bylo připojeno k protokolu o jednání. Podrobná organizační struktura Ústavního soudu ČR (stav k 05/2026)Organizační struktura Ústavního soudu. Ústavní soud ČR. 2025-01. [cit. 2026-05-21]. Ústavní soud České republiky Kancelář předsedy Ústavního soudu Kancelář místopředsedy Ústavního soudu 1