náhled| Pro 19. století typická klasifikace lidí do ras (Karl Ernst von Baer, 1862) Lidská rasa (někdy též plemeno) je termín, jenž označuje seskupení lidí na základě společných fyzických nebo sociálních vlastností do kategorií, které společnost obecně považuje za odlišné. Tento termín se nejprve používal pro označení mluvčích společného jazyka a později pro označení národnostní příslušnosti. V 17. století se termín začal používat pro označení fyzických (fenotypových) znaků. Moderní věda považuje rasu za sociální konstrukt – identitu, která je přidělována na základě pravidel vytvořených společností.
Společenské pojetí a seskupování ras se v průběhu času měnilo a často zahrnovalo lidové taxonomie, které definovaly základní typy jedinců na základě vnímaných znaků. Vědci dnes považují tento biologický esencialismus za zastaralý a obecně odrazují od rasových vysvětlení kolektivní diferenciace jak v tělesných, tak v behaviorálních rysech.
Přestože panuje široká vědecká shoda na tom, že esencialistické a typologické pojetí rasy je neudržitelné,Race Is Real, but not in the way Many People Think, Agustín Fuentes, Psychology Today.com, 9 April 2012 vědci na celém světě stále pojímají rasu velmi odlišným způsobem. Zatímco někteří vědci nadále používají pojem rasy k rozlišování mezi nejasnými soubory znaků nebo pozorovatelných rozdílů v chování, jiní členové vědecké komunity naznačují, že pojem rasy je ve své podstatě naivní nebo zjednodušující. Jiní zase tvrdí, že mezi lidmi nemá rasa taxonomický význam, protože všichni žijící lidé patří ke stejnému poddruhu Homo sapiens sapiens.
Od druhé poloviny 20. století přispělo spojování rasy s diskreditovanými teoriemi vědeckého rasismu k tomu, že se na rasu stále více pohlíží jako na převážně pseudovědecký klasifikační systém. Ačkoli se rasa stále používá v obecných souvislostech, byla často nahrazena méně dvojznačnými a zatíženými termíny: populace, lidé, etnické skupiny nebo komunity, v závislosti na kontextu. Provides 8 definitions, from biological to literary; only the most pertinent have been quoted.
Pojem Použití slova rasa je v románských jazycích sporadicky doloženo od začátku 13. století.Werner Conze, Antje Sommer: Rasse. In: Otto Brunner, Werner Conze, Reinhart Koselleck (Hrsg.): Geschichtliche Grundbegriffe. Historisches Lexikon zur politisch-sozialen Sprache in Deutschland. Band 5, Klett-Cotta, Stuttgart 2004, , S. 135–178, zde S. 137. V 15. století se stalo běžnějším, hlavně při popisu šlechtických rodin a v chovu koní.Christian Geulen: Geschichte des Rassismus. C.H. Beck, München 2007, S. 13 n. (Details / Rezension zum Buch hier); zum Übergang von Pferderassen zu Menschenrassen vgl. Arnd Krüger: A Horse Breeder's Perspective: Scientific Racism in Germany. 1870–1933. In: N. Finzsch, D. Schirmer (Hrsg.): Identity and Intolerance. Nationalism, Racism, and Xenophobia in Germany and the United States. University Press, Cambridge 1998, S. 371–396. V následujícím období bylo stále více využíváno pro různé typy lidských kolektivů, například pro náboženská společenství („křesťanská rasa“) nebo pro celé lidstvo („lidská rasa“).Geulen, S. 36 n. Za účelem klasifikace lidí ve smyslu antropologické taxonomie bylo pravděpodobně poprvé použito v roce 1684 Françoisem Bernierem.Imanuel Geiss: Geschichte des Rassismus. Suhrkamp, Frankfurt am Main 1988, , S. 17 a 148.
Antropologický slovník uvádí 3 způsoby rasového rozdělení
Rasy jako typy (typologická klasifikace) – Antropologové povýšili některé fyzické znaky jako je barva kůže, tvar vlasů a některé rozměry mozkovny a obličeje na takzvané systematické znaky a podle těchto znaků, které rozdělili do vícestupňových kategorií (tříd), lidi individuálně typovali. Výsledkem bylo přiřazení zkoumané osoby k rase či rasovému typu. Rasa jako mendelovská populace (populační klasitifkace) - společenství mezi sebou se křížících jedinců ... integrovanou evoluční jednotku, která může zobrazit společné vývojové dějiny člověka. Rasa v číslech klinální analýza – Klinální proměnlivostí ... rozumíme systém, ve kterém gen nebo četnost nějakého znaku se postupně mění z jedné oblasti do druhé numerická analýza – studium shluků (klastrů) znaků. Její vznik a rozmach úzce souvisí s rozvojem a zaváděním *počítačů do vědecké práce ... podstata numerické taxonomie spočívala v kvantitativním hodnocení velkého počtu znaků (obyčejně 70 i více), které jsou proměnlivé ve skupině (vzorku, populaci) studovaných jedinců.
Klasifikace
Počet ras či rasových skupin se v dílech různých autorů liší. Tím nejčastěji užívaným je koncept pěti lidských ras, které jsou morfologicky i geograficky dobře vymezené – europoidní, mongoloidní, negroidní, australoidní a kapoidní. Toto rozdělení je v podstatě v souladu s aktuálními poznatky o osidlování Země lidmi a divergenci jednotlivých lidských populací. Kapoidní rasa představuje bazální větev, která zahrnuje dnešní Khoisany, zbylé africké populace jsou sloučeny do rasy negroidní. Sesterské rasy mongoloidní a australoidní představují potomky první migrace z Afriky před 80 000 lety. Z druhé migrační vlny na Blízkém východě vznikla rasa europoidní.
okraj|vlevo|náhled|547x547pixelů|Etnické skupiny světa:
Růžová: Afričané (negroidní + kapoidní)
Tmavě modrá: Východoasiaté/původní Američané (mongoloidní)
Červená: Austronésané (australoidní)
Světle zelená: Evropané (europoidní)
Žlutá: Semité (europoidní)
Hnědá: Středoasiaté (europoidní + mongoloidní)
Oranžová: Indové (europoidní s různou mírou australoidní a mongoloidní)
Olivově zelená: Turanidé (europoidní s různou mírou mongoloidní)
Fialová: Mulati (negroidní + europoidní)
Světle modrá: Mesticové (mongoloidní + europoidní)
Cyan: Melungeoni (negroidní + mongoloidní + europoidní) Problém tohoto konceptu spočívá v nezahrnutí přechodných ras a míšených skupin. Proto bývá v současné době nahrazován systémem několika velkých etnických skupin, které vycházejí ze systému pěti lidských ras, ale zahrnují také přechodné skupiny.
Některé z těchto skupin vznikly až v novověku vlivem osidlování Ameriky evropským obyvatelstvem a dovozem afrických otroků na tento kontinent. Tyto skupiny označujeme jako mestice, mulaty a melungeony. Přechodné skupiny však existovaly již v minulosti, středoasijské populace nacházející se na hranicích areálů europoidní a mongoloidní rasy vykazují znaky obou (např. Kazaši). Též europoidní obyvatelstvo Indie obsahuje příměs mongoloidních a australoidních genů (např. Drávidové). Důsledkem vpádů asijských kmenů ve středověku do Evropy vznikly tzv. turanidské národy (např. Maďaři).
Obě zmíněné klasifikace – etnický i rasový koncept – shrnují obyvatelstvo subsaharské Afriky do jedné resp. dvou skupin. V Africe, jakožto kolébce druhu Homo sapiens, se nachází největší genetická diverzita jeho populací. Negroidní/subsaharské obyvatelstvo je parafyletickou skupinou, jelikož mezi jeho potomky patří i příslušníci neafrických etnických skupin/ras. Sesterskou linií zbytku lidstva jsou Khoisané, které rasový koncept vhodně řadí do samostatné kapoidní rasy. Dále se oddělovaly samostatné linie Pygmejů, Nigerokonžanů, Kúšitů, Nilosahařanů a až poté došlo k oddělení Hadzů a neafrické linie.
Rasa a genetika Shluková analýza rozděluje genetickou variaci člověka na jasně identifikovatelné shluky, které korespondují k sebezařazení do klasicky definovaných ras. Ve Spojených státech jsou geneticky Afroameričani přibližně ze 73% Afrického původu, Euroameričani přibližně z 98.6% Evropského původu a "Latinci" přibližně z 18% Amerinidiánského původu
Shlukové analýzy byly kritizovány na základě předpokladu hladkých přechodů v lidské genetické variaci a tedy rozdělení pouze na základě geografické vzdálenosti. Přechody ovšem jsou kompatibilní s jasnými shluky, protože dva náhodní lidé se budou geneticky lišit více, pokud jsou v jiném shluku, i když jsou geograficky stejně vzdálení. Např. genetická vzdálenost mezi dvěma náhodnými lidmi z EurasieV tomto konkrétním případě je Eurasií míněna Evropa, Blízký Východ a Střední Východ. a Východní Asie je vyšší, než u stejné geografické vzdálenosti v Eurasii nebo Východní Asii. Hladké přechody tedy prakticky existují ve shlucích, ne mezi nimi.
Výrazné fenotypové rozlišovací rysy jsou způsobeny velmi malým počtem genů a většina genetických rozdílů mezi lidmi naopak existuje v rámci ras (85–94%).
Použití této statistiky pro analýzu lidské genetické rozmanitosti bylo ovšem zpochybněno. Když např. použijeme stejný model a přidáme do něj šimpanze, zvýší se procento genetických rozdílů mezi lidskými rasami z 11 % na 18 % mezi lidskými rasami a šimpanzem. Toto poukazuje na fakt, že porovnávání genetických rozdílů, zvláště mezi několika populacemi není schopno identifikovat důležité rozdíly. Po analýze většího množství genů (lokusů) pravděpodobnost chybné klasifikace člověka se sníží na zanedbatelnou hodnotu i za předpokladu 85 % rozdílů v populacích. Tedy, předpokládá, že genetické data nemají hodnotu mimo analýzy jednotlivých genů (lokusů).D. J. Witherspoon, S. Wooding, A. R. Rogers, E. E. Marchani, W. S. Watkins, M. A. Batzer, L. B. Jorde: Genetic Similarities Within and Between Human Populations. In: Genetics. 176 (1), 2007, S. 351. doi:10.1534/genetics.106.067355 Ve studii, kterou nazval „Je Homo sapiens polytypický?“, biolog M. A. Woodley porovnal celkovou genetickou variaci v Homo sapiens s jinými živočišnými druhy a zjistil, že Homo sapiens má nejvyšší genetickou variaci z těch, které zkoumal, přičemž některé z testovaných druhů zahrnovaly větší množství uznaných poddruhů (např. medvěd hnědý má 19 poddruhů, ačkoli má menší genetickou variaci).
Luca a Francesco Cavalli-Sforzové píší ve své knize Různí a přece stejní (1994): „Geny, které [v průběhu evoluce] reagují na klima, ovlivňují vnější znaky těla, protože k přizpůsobení klimatu je potřeba především změnit povrch těla (jenž je takříkajíc rozhraním mezi naším organismem a vnějším světem). Právě proto, že tyto znaky jsou vnějškové, bijí rozdíly mezi rasami tolik do očí, až věříme, že pro celý zbytek genetické konstituce existují také tak příkré rozdíly. To však není pravda: ohledně zbytku naší genetické konstituce se vzájemně odlišujeme jen velmi málo.“Cavalli-Sforza, S. 203.
Genetici používají biologický koncept populace. Aby ho odlišili od nevhodného pojmu rasy, definoval Cavalli-Sforza populaci spíše statisticky než biologicky. Je to podle něj „Skupina jednotlivců, kteří obývají přesně definovaný prostor jakéhokoli druhu.“ Luigi Luca Cavalli-Sforza: Gene, Völker und Sprachen. Die biologischen Grundlagen unserer Zivilisation. Hanser, München/ Wien 1999, S. 25, 39–42, 43n, 232. Lidská populace tedy odpovídá heterogennímu obyvatelstvu nějakého regionu, a ne (údajně homogenní) rase. Vychází se tedy z libovolného vymezení regionu, které neodkazuje na žádné typologické rysy. Jména ras ovšem lze v lidských genetických studiích stále nalézt, a to tam, kde byly hranice populací úmyslně nakresleny podle rasových teorií, aby testovaly platnost takových teorií. Cavalli-Sforza v této souvislosti píše: „Samozřejmě musíte pro výzkum vybírat takové populace, abyste dosáhli zajímavých výsledků.“
Cavalli-Sforza navrhuje 38 geograficky rozlišitelných lidských populací podle jejich genetické podobnosti a jejich příslušnosti ke 20 jazykovým rodinám, přičemž vychází z klasifikace Merritta Ruhlena.Harald Haarmann: Kleines Lexikon der Völker. C.H. Beck, München 2004.Luigi Luca Cavalli-Sforza: Gene, Völker und Sprachen. Die biologischen Grundlagen unserer Zivilisation. Hanser, München/ Wien 1999.