Eli Urbanová, vlastním jménem Eliška Urbanová, dívčím jménem Vrzáková (8. února 1922, Čáslav – 20. ledna 2012, Praha) byla pedagožka a esperantská básnířka, vyznamenávaná na mezinárodních literárních soutěžích.

Literárně debutovala v češtině již jako třináctiletá povídkou Na makovicích v novinách Národní osvobození (1935). V r. 1940 jí u nakladatele Malého v Čáslavi vyšla pod pseudonymem Eliška Doubravská její první básnická sbírka Zrcadlo.

Životopis V letech 1937–1941 ve svém rodném městě absolvovala učitelský ústav a zároveň studovala 8 let na hudební škole hru na klavír. Po ukončení studia nastoupila jako učitelka klavíru a houslí do soukromé hudební školy profesora Štěpána Urbana, za něhož se zanedlouho provdala.

O esperantu se s manželem poprvé dozvěděla v r. 1942 od herce Karla Högera, který působil v esperantském rozhlasovém vysílání Verda stacio (Zelená stanice). Jazyk se ovšem s manželem začala učit až v r. 1948. Již o dva roky později složila jazykové zkoušky a začala v esperantu literárně tvořit.

V letech 1952–1977 získala 10 významných mezinárodních ocenění za svou původní básnickou tvorbu. Po rozvodu v r. 1955 se vrátila ke své původní profesi a působila jako učitelka na základní škole, později jako vychovatelka a vedoucí školního klubu. V r. 1975 vyšla v SPN její metodická příručka pro vychovatelky „Aby lidé byli lidmi“. 2. vydání v r. 1984 neslo název „Výchovné besedy ve školních družinách: Náměty ze zkušeností vychovatelky.“

V 80. letech aktivně působila v Literární sekci Českého esperantského svazu, jejímiž členy byli především čeští beletristé tvořící jak česky, tak v esperantu (např. Jiří Karen, Josef Rumler a další), opírající se o zkušenosti Pražské lingvistické školy.

V r. 1956 byla spoluzakladatelkou organizace EVA (Svazu esperantských spisovatelů). V letech 1986–1995 byla členkou mezinárodní esperantské akademie (ve stoleté historii druhá žena v této akademii, první žena byla Marjorie Boulton). V r. 1990 byla přijata za členku české Obce spisovatelů.

Její básnické sbírky vyšly nejen v ČR, ale i v Německu, Brazílii a na Kanárských ostrovech. Básně byly publikovány v mnoha esperantských časopisech od Kolumbie po Austrálii, vyšly i v časopise pro nevidomé "Aŭroro". Za svůj autobiografický román Hetajro dancas (Hetéra tančí) získala v r. 2001 prestižní ocenění od mezinárodní kulturní organizace OSIEK. Její verše stále uchvacují čtenáře svou vášnivostí, barvitostí a nezvyklou otevřeností a intiminou námětů.

Dílo Nur tri kolorojn (nakl. Stafeto, Kanárské ostrovy, 1960) El subaj fontoj (Český esperantský svaz 1981) Verso kaj larmo ( nakl. Iltis, Německo, 1986) Vino, viroj kaj kanto ( nakl. Fonto, Brazílie, 1995) Hetajro dancas ( nakl. Fonto, Brazílie, 1995) – autobiografický román Peza vino /Těžké víno (KAVA-PECH 1996) – v paralelním českém překladu Josefa Rumlera El mia buduaro ( nakl. Fonto, Brazílie 2001) Rapide pasis la temp''' (KAVA-PECH 2003) Prefere ne tro rigardi retro (KAVA-PECH 2007)

Odkazy

Literatura SKALICKÁ, Jitka: Eli Urbanová: nuntempa Esperanta poetino ; kaj fragmentoj el ŝia verko'' (Eli Urbanová: současná esperantská básnířka; a úryvky z jejího díla). Poznaň: Univerzita Adama Mickiewicze, 2002. 21. s.

Související články Esperantská literatura

Externí odkazy

Eli Urbanová v databázi Osobnosti.net Eli Urbanová ve fotografii Čestmír Vidman uvádí Eli Urbanovou Stručný životopis a ukázky českých překladů básní Eli Urbanové Zemřela Eli Urbanová článek Pavly Dvořákové na webu esperanto.cz https://www.webcitation.org/query?id=1256546873579031&url=www.geocities.com/origlit/roman/urbanova.html http://www.esperanto.net/literaturo/roman/urbanova.html http://www.esperanto.net/literaturo/poem/libr/rapidpastemp.html

Kategorie:České básnířky Kategorie:Čeští esperantisté Kategorie:Spisovatelé píšící esperantem Kategorie:Básníci tvořící v esperantu Kategorie:Narození v roce 1922 Kategorie:Narození 8. února Kategorie:Úmrtí 20. ledna Kategorie:Úmrtí v roce 2012 Kategorie:Ženy Kategorie:Akademie esperanta