náhled|Staré indické mince Numismatika, někdy psáno též numizmatika (z lat. nummus = peníz, mince), je historická věda, která se zabývá platebními prostředky, především mincemi a jejich formami. Bankovkami a jinými především papírovými platebními prostředky se zabývá jiná historická vědní disciplína, notafilie. Jako numismatika je také označován sběratelský obor či sběratelská oblast, která se zabývá sbíráním mincí a medailí.
V užším slova smyslu je numismatika věda, která se zabývá pouze kovovými penězi, mincemi, v souvislosti s hospodářskými a sociálními jevy, osvětluje dějinný vývoj a dějinný úkol peněz.
Charakteristika Původ názvu numismatika je z latinských slov a . Ty do latiny přešly z řeckého – „peníz“, s původním významem „zvyk“. Toto slovo bylo odvozeno od kořene , který označoval „způsob, mrav či zákon“. Ze samotného názvu vyplývá důraz na normativní funkci peněz ve společnosti. Numismatika se neomezuje jen na peníze užívané v minulosti. Je to věda o vývoji a funkci platebních prostředků. Orientuje se jak na předmincovní typy platidel a mince, tak na kreditní platidla a početní peníze (žetony). Zkoumá i medaile podobné mincím a vydané na památku osob či událostí, které nebyly určeny k placení. Platidla jsou významným pramenem historického poznání.
Numizmatika se zabývá nejen historií peněz, ale i společenskou funkci platidel. Platební prostředky prošly podobným vývojem jako jiné míry, postupně získávaly konvenční charakter. Přitom jejich reálná hodnota ustupovala. Kovové peníze se rozšířily až na určitém stupni civilizačního vývoje. V novověku byly vystřídány papírovými penězi, v současnosti v platebním styku převažují bezhotovostní peníze. Z hlediska sociálně ekonomického vývoje numizmatika prošla obdobím předmincovním, mincovním a pomincovním (postmonetárním).
Vzhledem k asynchronnímu vývoji v širších evropských a světových souvislostech se numizmatika dělí podle tří kritérií: geografické dělení podle kontinentů a územně politických celků, chronologické dělení na předmincovní platidla, starověká, středověká, novověká a moderní platidla, měnové dělení podle měnových systémů a platidel tvořících měnovou soustavu určitého státu či územního celku.
Numizmatika sleduje především kovové peníze čili mince, které jsou důležitým pramenem pro poznání ekonomických, právních, politických, sociálních a kulturních poměrů doby, v níž vykonávaly funkci platidla. Numizmatika úzce souvisí s paleografií, epigrafikou, heraldikou, genealogií, chronologií a politologií. Numizmatické prameny jsou po shromáždění podrobeny kritice a interpretovány, tedy správně vyhodnoceny a vyloženy. Explikace je výklad závěrů, který musí být jednoznačný, jasný a ucelený. Bankovkami se zabývá rovněž notafilie.
Mincovní právo Mincovní právo (tzv. mincovní regál) bylo výhradní právo panovníka razit mince. Patřilo tedy k regálům a zahrnovalo i právo kontroly nad jakostí mince, řízení oběhu mincí, zákaz vývozu domácích mincí a zákaz či omezování dovozu mincí cizích. Proto panovníci vydávali mincovní řády. Mincovní regál spravoval královský mincmistr, který současně dohlížel i na horní regál. Do konce 12. století v českém státě nerazil mince jen panovník, takže se mincovní regál v pravém slova smyslu formoval až od 13. století. Do této doby nebylo právo razit mince nijak omezováno a mince často razily i šlechtické rody. Na Moravě uplatňovali právo razit vlastní mince olomoučtí biskupové. Vlastní ražba probíhala v kroměřížské biskupské mincovně.
Původně se mince pokládala za panovníkův majetek a pramen jeho příjmů. Proto panovník stanovil hodnotu mincí a měl také výhradní právo mince razit. Falšování mince bylo zločinem urážky majestátu. Panovníci mohli vydávat mincovní řády.
Mincovní právo také řešilo jakost mincí, jejich značení, váhu a oběh mincí na území, kde mince platily. Mincovní regál spravoval mincmistr.Mincovní právo , Česká mincovna. Citováno: 31. srpna 2015.
Později mince přestávala být majetkem panovníka a stala se majetkem státu. Na stát přešlo i právo mince razit. Některé osoby a města si podle svých privilegií razila vlastní mince většinou z ekonomických důvodů. Počátky numizmatiky, přesněji řečeno peněžní oběh, byly zkoumány již v antice, v 16. století se jimi zabýval Mikuláš Koperník.
Platidla na českém území
Před vznikem prvních mincí fungoval výměnný obchod. Dalo se také platit železnými pruty, dobytkem nebo kiráty (plátěné šátky). náhled|upright|Zlatý keltský statér Statéry Prvním platidlem, které je známo na českém území, jsou duhovky. Jde o keltské zlaté mince (statéry) a duhovky jim kdysi začali říkat lidé, kteří je občas nalézali na polích po prudkém dešti, který tyto mince omyl a ty se potom třpytily ve slunci. Lidé tyto zlaté mince spojovali s duhou a domnívali se, že padají právě z ní.
Denáry platilo se jimi asi od poloviny 10. století do 13. století rozlišují se dva druhy: české a moravské denáry byly na nich křesťanské motivy nebo portrét panovníka kolem roku 1050 byla uskutečněna měnová reforma, nově ražené denáry mají menší rozměry a hmotnost, jakost stříbra byla určena na 0,960, často však obsah stříbra klesal na zlomek původně stanovené hodnoty hodnota – 1 denár = deset slepic nebo ječmen pro koně na 40 dní
Brakteáty vydávány Přemyslem Otakarem I. a Přemyslem Otakarem II. dělí se na české (asi 1225 – 1300) a moravské brakteáty (asi 1250 – 1300) nebyly rovné, ale zvlněné (proto též nazývány plecháče). Proto se nedaly skládat do hromádek, nápisy se rozmazávaly a důsledkem toho bylo jejich stažení z oběhu hodnota – 2 až 4 plecháče = kus sýra, 12 plecháčů = jehně, 120 plecháčů = pytel žita v době hladu
Groše raženy v Kutné Hoře, která byla v době objevení stříbrných nalezišť téměř stejně velká jako Praha ovládly střední Evropu platily od roku 1300 do konce 16. století, ale v oběhu zůstaly ještě pár dalších století jako drobné groš se dělil na 12 haléřů neboli parvů hodnota ve 14. století – 2 haléře = jedno vejce, 1 groš = kus másla nebo sýra, 3 groše = sekera, 22 až 55 grošů = kráva hodnota v 15. století – 1 groš = slepice, 1 groš = 18 cihel, 24 až 40 grošů = kráva, 120 grošů = kůň hodnota v 16. století – 1 groš = uzda, 3 groše = hrábě, 5 grošů = kopa vajec
Tolary první tolary dal razit Jáchym Šlik ze stříbra v Jáchymově název „tolar“ vznikl z německého názvu Joachimsthaler, tj. „z údolí sv. Jáchyma“ – lokality v Krušných horách, kde byly na počátku 16. století otevřeny stříbrné doly z názvu „tolar“, resp. Thaller se odvozuje označení americké měny dolar (v originále dollar)
Krejcary platily od vzniku Habsburské monarchie roku 1526, byly nahrazeny až haléři (Heller, filér) po roce 1892 v souvislosti se zavedením korunové měny souběžně s nimi se používaly také bankocetle, první papírové peníze zavedené na českém území
Koruny korunová měna byla vyhlášena 11. srpna 1892, staré zlatkové peníze však dlouho zůstávaly v oběhu, korunové bankovky přišly do oběhu až roku 1900. Koruna (Krone, korona) byla rozdělena na 100 haléřů (Heller, fillér). Z přepočítacího poměru 2:1 (10 korun představovala 5zlatková bankovka) vzniklo dodnes známé lidové označení „pětka“ pro desetikorunu.
Po rozpadu Rakouska-Uherska byla (po dlouhých diskuzích a po určitém vývoji v dalších zemích bývalého mocnářství) definitivně převzata korunová měna pouze jednou nástupnickou zemí – Československou republikou. První bankovky byly vydány již v roce 1919, ale první mince (20h a 50h) byly raženy s letopočtem 1921 (existují i zkušební ražby se starším letopočtem) a dány do oběhu až v roce 1922.
Měnové/peněžní odluky/reformy 1919 – oddělení rakousko-uherské a československé měny 1945 – odebrání peněz z oběhu a jejich uložení na vázané účty (měněno až 500K v poměru 1:1). 1. 6. 1953 – výměna peněz v poměru až 1 : 50 (ceny změněny v poměru 1 : 5), zrušení vázaných vkladů aj. 1991–1992 rychlá devalvace československé koruny 1993 – oddělení české a slovenské měny
Vládci a vlády razící mince v Čechách a na Moravě (v závorce je uvedeno období, po které byly mince raženy)
Keltové – první měna ražená keltskými kmeny na českém území byly statéry (lidově zvané duhovky) Václav (921 – 935) – jsou známy denáry s jeho jménem, ale nedají se mu s určitostí přisoudit Boleslav I. (935 – 972) – razil první historicky doložené mince Českého státu Boleslav II. (972 – 999) – na mincích se objevují motivy převzaté z anglických mincí (meč, pták, luk se šípem, založil mincovnu na Vyšehradě) Emma (985 – 995) Boleslav III. (999 – 1002) – razil mince řezenského typu Vladivoj (1002 – 1003) Boleslav Chrabrý (1003 – 1004) Jaromír (1003 – 1034) – mince převážně karolinského typu, poprvé mince s nápisem (jméno svatého Václava) Oldřich (1012 – 1034) – na lícní straně je velmi často vyobrazen kníže s péřovou čelenkou Břetislav I. (1028 – 1055) – na lícní straně vyobrazena postava knížete či kníže sedící na koni, na rubu svatý Václav, nebo motiv ptáka Spytihněv II. (1048 – 1061) – razil denáry české a Olomouckého knížectví Vratislav II. (1054 – 1061 – 1092) – razil denáry Olomouckého knížectví, od roku 1061 české denáry, za jeho vlády došlo k rychlému znehodnocení měny Ota I. (1055 – 1087) – razil pouze mince Brněnského a Olomouckého knížectví Konrád I. (1055 – 1091) Eufemie (1087 – 1095) – denáry Olomouckého knížectví Konrád I. (1092) – razil mince pouze na Moravě Boleslav (asi 1090) – denáry Olomouckého knížectví Vratislav II. (1090 – 1092 – ???) – denáry Brněnského a Olomouckého knížectví Bořivoj II. (1090 – 1020) – razil nejprve denáry Olomouckého knížectví, později české denáry Břetislav II. (1092 – 1100) – denáry české a Brněnského knížectví, svým vzhledem a zpracováním patřily k nejkvalitnějším, ačkoliv jejich kupní hodnota nebyla vysoká Oldřich (1092 – 1115) – denáry Brněnského knížectví Litold (1092 – 1112) – denáry Znojemska Svatopluk (1095 – 1109) – razil nejprve denáry Olomouckého knížectví, později české denáry Ota II. (1107 – 1125) – denáry Olomouckého a Brněnského knížectví Vladislav I. (1109 – 1125) – české a denáry Olomouckého knížectví Spytihněv (1125) – denáry Brněnského knížectví Soběslav I. (1125 – 1140) – české a denáry Olomouckého knížectví Jindřich (??? – 1125) – denáry Olomouckého knížectví Václav (??? – 1130) – denáry Olomouckého knížectví Vladislav II. (1140 – 1158) – denáry měly nízkou jakost, někdy až 0,050 (namísto původně určené jakosti 0,960), některé jsou měděné s pouhým postříbřením Bedřich (1172 – 1178) – jakost některých mincí klesla až na úroveň 0,010 Soběslav II. (1173 – 1178) Konrád II. Ota (1189 – 1191) Václav II. (1191 – 1192) Přemysl Otakar I. (1192 – 1230) – české denáry razil asi do roku 1210, poté byly postupně nahrazeny novým typem mincí (brakteáty) Jindřich Břetislav (1193 – 1197) Vladislav Jindřich (1197 – 1222) denáry české a Moravského markrabství Vladislav II. (1224 – 1227) Přemysl (1228 – 1239) Vladislav III. (1246 – 1247) Přemysl Otakar II. (1247 – 1253) – denáry moravského markrabství Václav I. (1230 – 1253) Přemysl Otakar II. (1253 – 1278) – razil české a moravské brakteáty Václav II. (1278 – 1305) – do roku 1300 razil české a moravské brakteáty, poté začal razit české groše Jan Lucemburský (1310 – 1346) Karel IV. (1346 – 1378) ??? (2. polovina 14. století) – „dutý peníz“ moravská grošová měna ??? (???) – peníz „IO“ moravská grošová měna ??? (???) – haléř „IO“ moravská grošová měna Jošt (1375 – 1411) – peníz, moravské groše Václav IV. (1378 – 1419) husitské války (1419 – 1436) Zikmund (1419 – 1423) – peníz, moravské groše Albrecht II. (1423 – 1439) – peníz, moravské groše bezkrálí (1439 – 1453) Ladislav (1453 – 1457) Jiří z Poděbrad (1458 – 1471) Matyáš Korvín (1468 – 1490) – slezské groše Vladislav Jagellonský (1471 – 1516) Ludvík Jagellonský (1516 – 1526) Ferdinand I. (1526 – 1564) – nejprve razil groše, později tolary a krejcary, od jeho dob se všechny mince označují letopočtem, od roku 1527 i značkou mincovny a mincmistra