Special Operations Executive (SOE) () byla zvláštní sekce britské zpravodajské služby MI6 (MI6 v té době tj. 1940 - 1946 pod tímto názvem neexistovala a byla založena až v roce 1946 spolu se zánikem SOE. SOE plnila funkci MI6 a nebyla žádnou "sekcí"), založená na popud Winstona Churchilla během 2. světové války a zaměřená na vedení boje nestandardními metodami.
Organizace byla založena 22. července 1940 s cílem provádět na území obsazeném Němci zpravodajskou a sabotážní činnost. Pro tuto činnost cvičila SOE specialisty jak z řad britských občanů, tak z občanů zemí okupovaných nacistickým Německem. Ty poté vysazovala na okupovaná území s úkolem získávat a předávat zpravodajské informace či provádět sabotážní a teroristické akce. Přestože SOE provedla řadu úspěšných akcí, je kvůli množství neúspěchů převážně hodnocena negativně.
Přímo zaměstnávala nebo kontrolovala více než 13 000 lidí, z nichž asi 3200 byly ženy.
Historie vpravo|náhled|Makisté (bojovníci francouzského odboje) v oblasti Horního Savojska, srpen 1944. Třetí a čtvrtý zprava jsou dva důstojníci SOE. Předchůdci SOE se staly v roce 1938 Sekce D (D od Destruction) ustavená v rámci MI6 a mající za cíl vytváření struktur, které by v případě německé invaze do Velké Británie prováděly zpravodajskou a sabotážní činnost v týlu německých jednotek a na obsazeném území a dále potom Oddělení EH zaměřené na propagandu a v roce 1939 ministerstvem války založené GS(R) (později přejmenované na MI R) zaměřené na vedení partyzánské války.
Dne 13. června 1940, po svém zvolení do čela britské vlády, inicioval Winston Churchill doporučení, podle kterého měly Sekce D, Oddělení EH a MI R úzce spolupracovat a jejich činnost měla být koordinována. Dne 1. července téhož roku bylo na zasedání vlády odsouhlaseno vytvoření organizace pro vedení války nestandardním způsobem. 16. července byl politickou odpovědností za tuto organizaci pověřen ministr pro vedení hospodářské války Hugh Dalton. 22. července Special Operations Executive vznikla sloučením všech tří organizací, byla vyjmuta z MI6 a převedena do působnosti ministerstva pro hospodářskou válku. To vytvořilo mezi MI6 a SOE velkou rivalitu, která v pozdější době způsobila řadu problémů při operacích SOE.
V srpnu 1941 bylo po sporech mezi ministerstvem pro hospodářskou válku a ministerstvem informací ze SOE vyjmuto oddělení pro propagandu, ze kterého vznikla samostatná organizace. V srpnu 1942 byl do funkce ředitele SOE ustaven Charles Jocelyn Hambro poté, co se ministrem pro hospodářskou válku stal Roundell Cecil Palmer. Ve své funkci Hambro setrval až do srpna 1943, kdy se s Palmerem nedokázal shodnout na míře nezávislosti SOE na armádě. Nejen z tohoto důvodu byl z funkce ředitele SOE odvolán a na toto místo byl jmenován generálmajor Colin Gubbins. Ten provedl v činnosti SOE základní reformu, při které zúročil své zkušenosti nejen z operací typu commando, ale především z Irské války za nezávislost.
Ukončení činnosti
Ke konci války R. C. Palmer obhajoval zachování SOE nebo organizace podobného typu. Argumentoval tím, že tato organizace by mohla být užitečná proti „Ruské hrozbě“ a Blízkému východu, a že by měla spadat pod ministerstvo obrany. Ministr zahraničí, Anthony Eden, nesouhlasil, a žádal o kontrolu nad SOE pro své ministerstvo, které v té době už zodpovídalo za MI6. Palmer byl striktně proti. Winston Churchill se k celé záležitosti vyjádřit nestihl a po prohře ve volbách v roce 1945 se celá záležitost dostala pod vliv labouristického ministerského předsedy Clementa Attleeho.
I když Palmer oznámil Attleemu, že SOE stále disponuje tajnou celosvětovou rádiovou sítí a velkým množstvím agentů a sympatizantů, Attlee odpověděl, že „nemá v úmyslu řídit jakousi britskou Kominternu“ a dal Palmerovi dvoudenní ultimátum na ukončení činnosti. SOE oficiálně ukončilo svou činnost 15. ledna 1946. Většina agentů se vrátila ke svým civilním zaměstnáním nebo regulérní vojenské službě, ale 280 členů bylo přiděleno k Oddělení zvláštních operací MI6. Někteří zde sloužili jako agenti, ale většina z nich byla pro MI6 zajímavá kvůli výzkumnému a výcvikovému potenciálu. Sir Stewart Menzies, vrchní velitel MI6 (známý jako „C“), později rozhodl o tom, že vlastní oddělení pro bývalé agenty SOE není potřeba, a sloučil je s vlastní MI6.
Organizační členění Členění SOE se během války neustále měnilo. V čele stál ředitel jmenovaný ministrem pro hospodářskou válku. Funkci zástupce vykonával příslušník armády, voják zastával i funkci náčelníka štábu. Kontrolu SOE prováděla 15členná rada složená z jedné poloviny příslušníky armády a ze druhé části úředníky, právníky či zástupci z oblasti průmyslu.
Pro operační činnost na okupovaných územích byly vytvořeny pro každou z obsazených zemí zvláštní skupiny. Ty se podle potřeby dále ještě dělily na podskupiny. Důvodem bylo, že v okupovaných zemích existovaly politicky různorodé odbojové struktury (např. pro Francii měla SOE po celou dobu války vždy minimálně šest podskupin). Další útvary SOE se zabývaly výzkumem a vývojem zbraní, výstroje a technik, výběrem cílů a provozní činnosti.
Kromě centrály sídlící v Anglii měla SOE i řadu poboček: Káhira – pobočka řídila akce na Středním východě a Balkáně, pro operace na Balkáně byla později zřízeno zastoupení káhirské pobočky v Itálii Alžír – pobočka řídící akce v jižní Francii Indie – zřízena v roce 1940, později přestěhována na Srí Lanku Singapur – pobočka se pokoušela vytvořit hnutí odporu v Malajsii ještě před japonským obsazením Singapuru New York – pobočka působila jako koordinátor činnosti britských a amerických zvláštních služeb
Ředitelé SOE Ředitel SOE byl obvykle označován jako CD:
Frank Nelson (22. července 1941 – srpen 1942) Charles Hambro (srpen 1942 – srpen 1943) Colin Gubbins (září 1943 – 15. ledna 1946)
Místa
Baker Street náhled|Pamětní deska SOE v ambitu Beaulieu Abbey, Hampshire, odhalená generálmajorem Gubbinsem v dubnu 1969 Poté, co pracovala z dočasných kanceláří v centrálním Londýně, ředitelství SOE bylo přesunuto 31. října 1940 do 64 Baker Street (odtud přezdívka “The Baker Street Irregulars”). Nakonec SOE obsadil velkou část západní strany Baker Street. “Baker Street” se stal eufemistickým způsobem odkazování na SOE. Přesná povaha budov zůstala utajena; neměl žádný záznam v telefonních seznamech a korespondence s externími orgány měla měl servisní adresy; MO1 (SP) (pobočka War Office), NID (Q) (admiralita), AI10 (Air Ministry) nebo jiné fiktivní orgány nebo civilní společnosti.
SOE udržoval velký počet školících, výzkumných a vývojových nebo administrativních center. Bylo vtipem, že “SOE” znamená “Stately `omes of England” , po velkém počtu venkovských domů a statků, které zabavil a použil.
Výroba a zkoušky Zařízení spojená s experimentováním a výrobou zařízení se soustředila především v Hertfordshire a okolí a byla označena římskými čísly. Hlavními zařízeními pro výzkum zbraní a zařízení byly The Firs, domov MDI, dříve MIR(C), poblíž Aylesbury v Buckinghamshire (ačkoli to nebylo formálně součástí SOE), a stanice IX v The Frythe, venkovském domově (a bývalém soukromém hotelu) mimo Welwyn Garden City, kde pod krycím názvem IRSB (Inter Services Research Bureau) SOE vyvíjela rádia, zbraně, výbušná zařízení a nástražné systémy.
Sekce D měla původně výzkumnou stanici v Bletchley Parku, kde se také nacházela škola vládního kodexu a šifrování, dokud nebylo v listopadu 1940 rozhodnuto, že není moudré provádět na stejném místě pokusy s dešifrováním a výbušninami. Provozovna se přestěhovala do Aston House poblíž Stenevage v Hertfordshire a byla přejmenována na Stanici XII. Původně prováděla výzkum a vývoj, ale od roku 1941 se stala výrobním, skladovacím a distribučním centrem již vyvinutých zařízení.
Stanice XV v Thatched Barn poblíž Borehamwoodu byla věnována maskování, což obvykle znamenalo vybavit agenty autentickým místním oblečením a osobními věcmi. Do tohoto úkolu byly zapojeny i různé podstanice v Londýně. Stanice XV a další maskovací oddíly také vymýšlely způsoby ukrytí zbraní, výbušnin nebo vysílaček v neškodně vypadajících předmětech.
Agenti také potřebovali doklady totožnosti, přídělové lístky, měnu a tak dále. Stanice XIV v Briggens House poblíž Reydonu v Essexu byla původně domovem STS38, školícího zařízení pro polské sabotéry, kteří si založili vlastní padělatelskou sekci. Jak se práce rozšiřovala, stala se ústředním padělatelským oddělením SOE a Poláci se nakonec 1. dubna 1942 odstěhovali. Mezi techniky na stanici XIV byla celá řada bývalých odsouzených.
Výcvik a operace Školící zařízení a nemovitosti používané sekcemi jednotlivých zemí byly označeny arabskými čísly a byly široce distribuovány. Počáteční školící střediska SOE byla ve venkovských domech, jako je Wanborough, Manor, Guildford. Agenti určení ke službě v poli prošli výcvikem Commandos v Arisaig ve Skotsku, kde je učili boj se zbraní i beze zbraně William E. Fairbairn a Eric A. Sykes, bývalí inspektoři městské policie v Šanghaji. Ti, kteří prošli tímto kurzem, absolvovali parašutistický výcvik u STS 51 a 51a umístěných poblíž Altrinchamu, Cheshire s pomocí Parašutistické výcvikové školy RAF No. 1 na letišti RAF v Ringway (který se později stal letištěm v Manchesteru). Poté navštěvovali kurzy bezpečnosti a řemesla ve školách skupiny B v okolí Beaulieu v Hampshire. Nakonec, v závislosti na jejich zamýšlené roli, absolvovali speciální školení v dovednostech, jako jsou demoliční techniky nebo telegrafie Morseovy abecedy v různých venkovských domech v Anglii.
Káhirská pobočka SOE zřídila parašutistickou výcvikovou školu a školu Commandos s číslem STS 102 v Romat David poblíž Haify. Tato škola vycvičila agenty, kteří se připojili k SOE z řad ozbrojených sil rozmístěných na Blízkém východě a také členy Special Air Service (SAS) a Řecké posvátné jednotky.
V Oshawě bylo později zřízeno výcvikové středisko Commandos podobné Arisaigu a provozované Fairbairnem pro kanadské členy SOE a členy nově vytvořené americké organizace Office of Strategic Services (OSS).
Agenti SOE v poli sloužila řada lidí ze všech tříd a předválečných povolání. Zázemí agentů v sekci F se pohybovalo například od aristokratů, jako je polská hraběnka Krystyna Skarbek a Noor Inayat Khan, dcera indického súfijského vůdce, až po lidi z dělnické třídy, jako jsou Violette Szabo a Michael Trotobas. Někteří dokonce z kriminálního podsvětí. Někteří z nich byli naverbovaní ústně mezi známými důstojníků SOE, jiní reagovali na rutinní tažení ozbrojených sil za lidmi s neobvyklými jazyky nebo jinými specializovanými dovednostmi.
Ve většině případů byla primární kvalita požadovaná od agenta hluboká znalost země, ve které měl působit a zejména jejího jazyka, pokud měl agent obstát jako rodilý. Dvojí národnost byla často ceněným atributem. To platilo zejména o Francii. V jiných případech, zejména na Balkáně, byla vyžadována menší míra plynulosti, protože odbojové skupiny již byly v otevřené vzpouře a tajná existence byla zbytečná. Potřebnější byl cit pro diplomacii spojený s chutí pro drsné vojáky. Někteří důstojníci pravidelné armády se ukázali zběhlí jako vyslanci, ačkoli jiní (jako bývalý diplomat Fitzroy Maclean nebo klasicistní Christopher Woodhouse) byli pověřeni pouze během války.
Několik agentů SOE bylo z židovských parašutistů z mandátní Palestiny, z nichž někteří byli emigranti ze zemí v Evropě. Třicet dva z nich sloužilo jako agenti v poli, sedm z nich bylo zajato a popraveno.
Zřejmým zdrojem agentů byli exiloví nebo uprchlí příslušníci ozbrojených sil některých okupovaných zemí. To platilo zejména pro Norsko a Nizozemsko. V jiných případech (jako Francouzi dlužící loajalitu Charles de Gauellovi a zejména Poláci) byli agenti nejprve loajální nejprve k jejich vůdcům nebo vládám a oni zacházeli s SOE pouze jako s prostředkem k dosažení cíle. To mohlo občas vést k nedůvěře a napjatým vztahům v Británii.