Josef Toufar (14. července 1902 Arnolec – 25. února 1950 Praha) byl český římskokatolický kněz, jehož poslední kněžské působiště byla menší venkovská obec Číhošť u Ledče nad Sázavou.

Poté, co se během jeho kázání při bohoslužbě v číhošťském kostele dne 11. prosince 1949 dodnes nevysvětleným způsobem rozpohyboval půlmetrový dřevěný křížek na oltáři, o čemž svědčilo 19 svědků, a rychle se rozšiřovala zpráva o tzv. číhošťském zázraku, plánovalo vedení KSČ této události zneužít ke zdiskreditování katolické církve (a následně proticírkevním opatřením). Toufar byl 28. ledna 1950 unesen do Valdic a členové speciální instruktážní skupiny StB se snažili jej krutým mučením donutit ke lživému doznání, že pohyb křížku nějakým způsobem sám inscenoval. (Toufar pak měl být později ve vykonstruovaném soudním procesu veřejně obviněn z podvodu a křesťanské náboženství ukázáno jako podvodné opium pokrokového lidstva.) Toufar se však neměl k čemu přiznat a ani technikům StB se nepodařilo sestavit podvodný mechanismus tak, aby fungoval. Po čtyřech týdnech bestiálního mučení Toufar 25. února 1950 zemřel po operaci ve Státním sanatoriu v Praze v Legerově ulici. Jeho mrtvé tělo bylo zahrabáno v hromadném hrobu v Praze-Ďáblicích a KSČ jeho jména zneužila v propagandistickém filmu Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení.

Římskokatolická církev v roce 2013 zahájila proces Toufarova blahořečení. V červenci 2015 byly Toufarovy ostatky převezeny zpět do Číhoště a slavnostně uloženy do hrobu. Roku 2024 byl Toufar právně rehabilitován.

Životopis

Rodinný původ náhled|Cyrilometodějský smírčí kříž při silnici z Arnolce do Stáje. Kolem tohoto kříže chodil Toufar do otcova lesa, do polenské hospodářské školy a později se vracel od vlaku ze studií. Podle Doležala byl tento kříž pro Toufara odkazem k jeho rodným končinám i ke kořenům jeho křesťanské víry. Fotografii tohoto kříže měl Toufar ve svém osobním albu, které s ním putovalo od studií až po kněžská působiště. Narodil se 14. července 1902 v Arnolci, asi 10 km od Polné, do typického venkovského prostředí vysočinské obce rakousko-uherské monarchie.Doležal, str. 15 Pokřtěn byl jmény Josef Jindřich. Jako v pořadí čtvrté dítě měl starší bratry Bohuslava (1895–1912), Vladimíra (1896–1965) a Stanislava (1899–1934) a mladší sestru Boženu (1907–1944).Doležal, str. 14-15

Jeho otec Josef (1865–1927) hospodařil na 33 hektarech půdy a provozoval hostinec, jenž byl živým místem setkávání obyvatel obce.Doležal, str. 15-16 Dlouhá léta zastával funkci místního starosty a radního.Doležal, str. 16 Matka Marie roz. Mokrá (1877–1910) byla dle svědectví sousedů a příbuzných hodnou a pracovitou ženou, zemřela však předčasně již ve věku 33 let. Toufarův otec se po její smrtí podruhé oženil, druhá žena Kateřina roz. Kasalová (1872–1949) již tak pracovitá nebyla a jejich hospodářství začalo upadat, své nevlastní děti však měla ráda.Doležal, str. 18

Dětství a mládí náhled|Kaple sv. Vendelína v Arnolci. Byla postavena roku 1874 za starostování Toufarova děda, Františka Toufara. Z oken Toufarova rodného domu je na kapličku dobře vidět.Doležal, str. 21 Mladý Toufar prožil obvyklé vesnické dětství „s bosýma nohama, klukovskými bitkami, zimním draním peří, liturgicky prožívaným rokem a od útlého věku prací v hospodářství a se zvířaty“. Jako chlapec si měl rád hrávat na kněze.Doležal, str. 22 Od roku 1908 docházel do místní obecné školy. První čtyři třídy jej učil pan řídící Petr Kuta, výrazná osobnost, přísný, laskavý a spravedlivý „učitel tělem i duší“, jenž „neznal slova ‚nenaučí se‘“, též organizátor místního kulturního a spolkového života. Poté, co v roce 1914 nemohl kvůli vypuknutí 1. světové války nastoupit na královéhradecké Borommeum (na střední školu připravující možné budoucí kandidáty kněžství na vstup do semináře), dokončil žák Toufar dne 14. července 1916 obecnou školu v Arnolci.Doležal, str. 19 S výjimkou 18měsíční prezenční vojenské služby u 10. pěšího pluku Jana Sladkého Koziny v Brně, do které byl v roce 1922 odveden jako devatenáctiletý branec, strávil Toufar celé své dětství a mládí v Arnolci a pod přísnou autoritou až despocií svého otceDoležal, str. 26 pracoval v domácím hospodářství a pomáhal v otcově hostinci.Doležal, str. 20 Těžkou práci na polích a v lese zastával dobře zejména díky své robustní postavě a silným rukám, technicky zručný ani sportovně nadaný však nebyl.Doležal, str. 27 Kromě toho byl společenský, žil se svými vrstevníky, líbila se mu děvčata, rozuměl humoru a v místní kapele hrál na basu.

Gymnaziální studia Po smrti otce (26. června 1927Doležal, str. 29) se domácí poměry uvolnily. Hospodářství se ujal jeho bratr Stanislav a Josef dostal podíl na dědictví. První rok ještě pomáhal bratrovi a kromě toho se přihlásil na Odbornou hospodářskou školu v Polné, kde absolvoval první ročník dvouletého zimního kurzu. V této době však definitivně dozrálo jeho rozhodnutí stát se knězem, samostudiem se připravil na přijímací zkoušku a v říjnu 1928 nastoupil do primy gymnázia v Německém Brodě. Vzhledem k tomu, že už mu bylo 26 let (zatímco jeho spolužákům jedenáct až dvanáct), byl jeho příchod na gymnázium velkou senzací a kuriozitou, která též přinášela řadu úsměvných příhod.Doležal, str. 31-32 V primě byl Toufar velmi dobrým studentem, a tak na začátku příštího roku vykonal postupovou zkoušku, přeskočil jeden ročník a nastoupil přímo do tercie.Doležal, str. 37 V následujících letech mu dle jeho spolužáků studium již nešlo tak hbitě, ale zvládal ho díky své píli, svědomitosti a nasazení.Doležal, str. 38 Kvůli srážce s profesorem matematiky, který si na něj zasedl a prohlásil, že jej nenechá vystudovat,Doležal, str. 38-39 přestoupil po kvintě na gymnázium v Chotěboři, které bylo považováno za studijně méně náročné.Doležal, str. 40 S přestupem mu pomohl P. František Xaver Boštík, katecheta na obou školách, básník a výrazná osobnost.Doležal, str. 47 Během gymnaziálních studií se Toufar přátelil se svými spolužáky,Doležal, str. 35-45 účastnil se studentských akcí včetně různých recesí, jezdil na školní výlety a absolvoval taneční.Doležal, str. 39-46 Letní prázdniny trávil v Arnolci.Doležal, str. 45 V červnu 1935 Toufar v Chotěboři maturoval.Doležal, str. 47

Studium teologie Následujících pět let (1935–1940) strávil v Hradci Králové, kde absolvoval studia svaté theologie a formaci ke kněžství v místním kněžském semináři.Doležal, str. 47-49 Podobně jako na gymnáziu byl o více než 10 let starší než většina jeho spolužáků. Z tohoto období jeho života je poměrně málo známo, nedochovala se ani korespondence. Dle jeho spoluseminaristů byl ustanoven seminárním zdravotníkem a „choval se vzorně, byl pilným a příkladným žákem, ale géniem zase nebyl.“

Primice Podjáhenské a jáhenské svěcení přijal v hradecké seminární kapli sv. Jana Nepomuckého. Kněžské svěcení přijal 29. června 1940 (na slavnost apoštolů sv. Petra a Pavla) v chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Hradci Králové z rukou biskupa Mořice Píchy.Doležal, str. 51 Jeho primice se uskutečnila 5. července 1940, na svátek sv. Cyrila a Metoděje, ve farním chrámu sv. Markéty ve Zhoři a předcházel ji (asi 6 km dlouhý) průvod od jeho slavnostně vyzdobeného rodného domu v Arnolci. (Z nařízení protektorátních úřadů na něm musela být vyvěšena vlajka s nacistickými znaky.)Doležal, str. 52 Dle pamětníka byla jeho primice „velká sláva, nikdo tam (v Arnolci) nikdy nepamatoval větší oslavu, kostel ve Zhoři byl zcela zaplněn“.Doležal, str. 53 Ještě před tím, než nastoupil na své první kaplanské místo, strávil asi měsíc ve Zhoři, kde zastupoval místního kněze po čas jeho hospitalizace.Doležal, str. 53-54

Kaplanem a farářem v Zahrádce náhled|Kostel sv. Víta, v němž Toufar v Zahrádce sloužil bohoslužby.

Ustanovení Královéhradecký biskup Mořic Pícha jej dekretem z 1. července 1940 ustanovil kaplanem v malém vysočinském městečku ZahrádkaDoležal, str. 53, jež se nacházelo na řece Želivce mezi Humpolcem a Ledčí nad Sázavou a za války mělo 916 obyvatel.Doležal, str. 54V 70. letech 20. století byla obec Zahrádka zbourána v souvislosti s výstavbou vodní nádrže Švihov; zachován zůstal jen kostel sv. Víta, hřbitov a čtyři domy Farnost kromě samotné Zahrádky zahrnovala 12 dalších obcí, stály v ní 3 kostely a jedna poutní kaple. Kaplan Toufar přijel z Arnolce do Zahrádky 15. srpna 1940, na slavnost Nanebevzetí Panny Marie. Přivítal jej děkan Jan Schwaller, jehož zdravotní stav se po mrtvici zhoršoval, kaplan mu tedy měl vypomáhat.Doležal, str. 56 V době jeho nepřítomnosti však měl zodpovědnost za celou farnost.Doležal, str. 57

Pastorace V novém prostředí se Toufar rychle zabydlel a cítil se dobře.Doležal, str. 56 Jeho hlavní pracovní náplní bylo vyučování náboženství v několika školách (například v roce 1940 úhrnem 22 hodin týdně)Doležal, str. 57, vyřizování agendy farního úřadu a sloužení bohoslužeb.Doležal, str. 67 Podle svědectví farníků byl dobrým a neohroženým kazatelemDoležal, str. 58 a výborným katechetou.Doležal, str. 66 Na rozdíl od svého předchůdce Schwallera (vychovávaného ještě za Rakouska-Uherska), jenž téměř nikdy nechodil „mezi lidi“, zastával moderní pastorační styl, lidi přímo oslovoval, organizoval farní život a snažil se, aby farnost co nejvíce žila.Doležal, str. 65-66 „Pro zahrádecké obyvatele se stal skutečným zjevením. Kněz tu najednou nebyl jen slavnostním celebrantem, křtitelem a vyučujícím, ale autoritou a osobností, která přirozeně překračovala hranice církve, světa se nestranila a s lidmi (i jiných vyznání) spolupobývala v citlivém kontaktu.“Doležal, str. 67 Mimo to měl Toufar vyvinutou sociální vnímavost, často pomáhal potřebným, zejména dětem, a to hmotně, finančně i vlivem.Doležal, str. 58-60 Osloveno Toufarovým příkladem bylo několik zahrádeckých studentů, kteří se následně rozhodli pro studium teologie a kněžskou službu. Mezi nimi byl i pozdější rektor římského Nepomucena, zahrádecký rodák Karel Vrána.Doležal, str. 63

Válečné události Dusná atmosféra protektorátu a válečné komplikace se nevyhnuly ani Zahrádecku. Několik desítek místních občanů (a Toufarových farníků) bylo popraveno nacisty či odvlečeno do koncentračních táborů. Sám Toufar byl v březnu 1942 nucen asistovat sejmutí a odvezení zvonů z celé farnosti.Doležal, str. 63 V dubnu 1944 pohřbíval Václava Tomka, stárka z místního mlýna, který mlel mouku bez povolení a ze zoufalství před výslechem na gestapu spáchal sebevraždu. Pohřbu se účastnilo asi osm tisíc lidí z okolí a stal se tichou protiněmeckou demonstrací.Doležal, str. 71-72 „Zákeřné údery proti českému obyvatelstvu a všeobecná úzkost krvavých událostí“ ovšem obec (a farnost) ještě více semkly, mezi lidmi se zvýšila solidarita a řada místních nezištně pomáhala potřebným. Za těchto okolností se Toufarovi, který chrámové prostory nepovažoval pouze za posvátné a liturgické, ale v době nacismu též za místa chránící a pěstující českou kulturu a identitu, na Vánoce 1943 podařilo vybrat dostatek prostředků na renovaci oken zahrádeckého kostela, jež bývaly ve velmi zuboženém stavu. Obdobně se mu podařilo i zadat opravu tamějších varhan.Doležal, str. 69-71 Dne 24. dubna 1945 zemřel na mozkovou mrtvici děkan Schwaller, od té doby byl Toufar ve farnosti jediným knězem.Doležal, str. 75-76 Po Pražském povstání na začátku května 1945 byl v Zahrádce ustanoven revoluční národní výbor, jehož členem se stal i Toufar. Jako kněz neodmítal pomoc ani druhé straně. Dne 9. května 1945 do Zahrádky přijely první ruské jednotky.

Poválečná obnova