Eva Švankmajerová rozená Dvořáková (25. září 1940 Kostelec nad Černými lesy – 20. října 2005 Praha) byla česká surrealistická malířka, keramička, scénografka, básnířka a prozaička, manželka a spolupracovnice výtvarníka a filmového režiséra Jana Švankmajera. Její díla jsou reflexí konkrétních událostí i jejich vědomé a nevědomé, imaginární či snové reinterpretace.Bertrand Schmitt, Kolektivní hra na soukromou vzpouru, in: Eva Švankmajerová, 2023, s. 17
Život Raná léta a studia Narodila se jako prostřední ze tří sourozenců v měšťanské rodině v Kostelci nad Černými lesy. Otec zde provozoval drogerii a později založil chemickou továrnu Cyklamen.Bertrand Schmitt, in: Eva Švankmajerová, 2023, s. 360 Jako dvouletou ji rodiče poslali k babičce do Oseku, které měla nahradit ztrátu syna. Babička trpěla cyklickými depresemi. Od života již nečekala nic pozitivního a tyto pocity přenášela i na malou Evu. Ovlivnila tak negativně její rané dětství a byla příčinou, že Eva prožívala vše v životě v jakési předtuše kalamity a s neschopností žít bez konkrétního viníka. Přesto u ní byla Eva šťastnější než u rodičů, vzpomínala na babičku s láskou a později namalovala její portrét.Jan Švankmajer, Modelový závěr k mentální morfologii Evy Švankmajerové, Analogon 19, 1997František Dryje, Jedna malá dívenka věděla své anebo Osud, in: F. Dryje, 2006, s. 7–8
Literární tvorbu Evy Švankmajerové ovlivnila četba starých ročníků ženských časopisů Pražanka a List paní a dívek, které našla u své babičky. Pokleslý literární slovník a šroubovaná syntax těchto časopisů, půvab stupidních životních rad a mouder a melodramaticky kýčovitých výlevů se staly zdrojem imaginativního humoru jejích vlastních textů, ve kterých spontánně prolíná mravoličnou dikci s řečí záměrně plebejskou nebo pozdně normalizačně komunistickou.František Dryje, Jedna malá dívenka věděla své anebo Osud, in: F. Dryje, 2006, s. 9
Po válce se vrátila do Kostelce k rodičům, ale po celé období dospívání pociťovala silnou rivalitu se svými bratry. Potřeba vyvolat pozornost rodičů zřejmě souvisela i s přechodnou (snad hysterickou) hluchotou. Její psychický stav vyvolával neurotické projevy somatického typu, jako kulhání. Silný vnitřní konflikt mezi vědomím ženské predestinace a potřebou umělecké seberealizace v 16 letech vedl k pokusu o demonstrativní sebevraždu svítiplynem.Drvota S, 1973, s. 47
Od raného mládí kreslila a v letech 1954–1958 studovala na Průmyslové škole bytové tvorby řezbářství u prof. Václava Markupa a kresbu u prof. Vladimíra Landy. Jejím spolužákem byl Ivo Medek. V letech 1958–1962 studovala scénografii na Loutkařské katedře Akademie múzických umění u prof. Richarda Landera. Roku 1958 viděla absolventské představení Jana Švankmajera Král jelenem. Jan okamžitě vzbudil její zájem, ale vzápětí musel absolvovat vojnu a znovu se setkali až po dvou letech.
60. léta Roku 1960 jako studentka pomáhala v Divadle masek s kašírováním masek při přípravě Švankmajerovy inscenace Škrobené hlavy. Hned na podzim téhož roku se za něj provdala a v roce 1963 se manželům narodila dcera Veronika. Roku 1964 se jako herečka a výtvarnice Černého divadla podílela na krátkometrážním filmu Poslední trik pana Schwarcewalldea a pana Edgara.Poslední trik pana Schwarcewalldea a pana Edgara, ČT, 1964
Roku 1964 vystavovala spolu s Janem Švankmajerem se skupinou Máj, roku 1966 byla zastoupena na kolektivní Výstavě mladých v Brně (ke kongresu AICA), samostatně vystavovala poprvé roku 1967 v Galerii mladých v Mánesu. Roku 1967 se oba manželé zúčastnili výstavy Fantasijní aspekty současného českého umění v Jihlavě a Praze a výstavy Prager Künstler v Linci, roku 1968 poslední výstavy skupiny Máj v Basileji (Austellung tschechischer Künstler).Bertrand Schmitt, in: Eva Švankmajerová, 2023, s. 363
Roku 1968 se manželé Švankmajerovi přestěhovali do renesančního domku na Novém světě, který zakoupili od Správy Pražského hradu. Společně podnikli cestu do Paříže, kde v té době probíhaly studentské demonstrace. Po návratu se domácí situace vyostřila, když StB začala stíhat signatáře manifestu Dva tisíce slov, který podepsal i Jan Švankmajer. Celá rodina se proto přechodně uchýlila do bytu animátora Pavla Procházky. Po srpnové okupaci roku 1968 Eva vyřídila doklady pro celou rodinou a přiměla je k emigraci do Rakouska. Jan Švankmajer zde natočil krátký film a pak se rozhodl vrátit domů. Eva chtěla chtěla využít pozvání do Spojených států, ale nakonec ho s dcerou následovala do Prahy.Eva Švankmajerová, in: Magincová D, 1997, s. 169
Normalizace a perzekuce Roku 1969 měla autorskou výstavu v Písku. Ivo Medek přivedl na Výstavu mladých v ÚLUV kubánského surrealistu Jorge Camacha, kterého zaujaly obrazy Evy Švankmajerové. Navštívil ji v ateliéru, vyměnili si navzájem obrazy a pro Evu se stalo toto setkání zásadní událostí. Jan Švankmajer uspořádal pro Jorge Camacha promítání svých filmů a při té příležitosti se oba seznámili se surrealistickou skupinou kolem Vratislava Effenbergera.Bertrand Schmitt, in: Eva Švankmajerová, 2023, s. 365 V době normalizace ztratila možnost vystavovat v oficiálních galeriích a ojedinělé výstavy jejích obrazů se uskutečnily v Německu, Lyonu nebo malých neoficiálních galeriích v Praze.
Roku 1970 se Švankmajerovi stali členy Surrealistické skupiny a Eva byla od té doby jakousi neformální „vedoucí”.Vratislav Effenberger, Zhnusovat hnus (Třikrát o EŠ), in: Eva Švankmajerová, 2023, s. 48-49 Oba se podíleli na všech aktivitách surrealistické skupiny a roku 1972 se zúčastnili několika experimentů v ÚVN s euforizujícím plynem a LSD.Bertrand Schmitt, in: Eva Švankmajerová, 2023, s. 366 Roku 1974 vyšly reprodukce jejích obrazů v pařížské surrealistické revue B.L.S. s textem Vratislava Effenbergera o jejím malířském díle.Bertrand Schmitt, in: Eva Švankmajerová, 2023, s. 368-369
Od poloviny 70. let si s Janem Švankmajerem zřídila v domě svého otce v Kostelci nad Černými lesy keramickou dílnu. Díla podepisují společným pseudonymem E.J.Kostelec (nebo J.E.Kostelec).Bertrand Schmitt, in: Eva Švankmajerová, 2023, s. 370 V roce 1975 se Švankmajerovým narodil syn Václav, který se později stal autorem animovaných filmů.International Movie Directory: Václav Švankmajer Roku 1976 se seznámila s Emilou Medkovou, která v té době obnovila spolupráci se Surrealistickou skupinou, a stala se její blízkou přítelkyní.
Roku 1979 připravovala pařížská galerie Le Triskéte výstavu čtyřiceti obrazů Evy Švankmajerové pod titulem Césarienne - Peintures (Císařský řez – obrazy), která byla nakonec zrušena. Vyšel k ní pouze litografický plakát a malý katalog s reprodukcemi a texty přeloženými do francouzštiny, které dokládají její přímý, sarkastický a krutý pohled na ženský úděl a ženské tělo.Bertrand Schmitt, in: Eva Švankmajerová, 2023, s. 372 Ženevská revue Le La, vedená surrealistickým básníkem G. Dunantem, nabídla českým surrealistům uvedení falešného copyrightu švýcarského vydání pro jejich samizdatový sborník Otevřená hra, aby obešli komunistickou cenzuru.Bertrand Schmitt, in: Eva Švankmajerová, 2023, s. 374
Roku 1981 Švankmajerovi zakoupili zámek v Horním Stankově z 19. století, který objevili při hledání exteriérů pro film Zánik domu Usherů. Zcela zdevastovaný zámek, který předtím sloužil jako ubytovna sezónních romských dělníků, využili ke stavbě keramické pece a postupně proměnili v surrealistickou Kunstkameru.Bertrand Schmitt, in: Eva Švankmajerová, 2023, s. 375 Roku 1983 se měla konat společná výstava českých surrealistů na hradě Sovinec. Den před vernisáží ji dva příslušníci StB úředně zakázali jako "nepovolenou akci". Vyšel pouze malý samizdatový katalog. Roku 1985 se konala malá výstava obrazů Evy Švankmajerové v Junior klubu. Neznámý vandal zde rozřezal šest pláten, mj. obraz Menstruace (1977).Bertrand Schmitt, in: Eva Švankmajerová, 2023, s. 377 Pod názvem Utajené vary vystavila roku 1987 obrazy, kresby, grafiky, koláže, objekty a spolupráci na filmech Jana Švankmajera v belgickém Bruselu a Tournai. Výstavu částečně zcenzurovalo Artcentrum, které nepovolilo vystavit obrazy Emigrace a Rébus 2.Bertrand Schmitt, in: Eva Švankmajerová, 2023, s. 378
90. léta - 2005 S pádem komunismu nezmizela její obecná skepse vůči společnosti, když jedno odcizení nahradilo jiné a podřízenost stranické kulturní linii vystřídala závislost na tržních mechanismech. Možnost svobodně prezentovat svá díla jí dodala energii, ale nijak neumenšila osobní revoltu, která ji provázela od dětství.Bertrand Schmitt, Kolektivní hra na soukromou vzpouru, in: Eva Švankmajerová, 2023, s. 10 Jako bytostná individualistka se nikdy nehlásila k feminismu, ale odmítala zažité role (služné) ženy ve společnosti a svůj nelaskavý, ironický až krutý humor často obracela i k sobě samé.Bertrand Schmitt, Kolektivní hra na soukromou vzpouru, in: Eva Švankmajerová, 2023, s. 14
Od roku 1990 začal opět vycházet časopis surrealistického okruhu Analogon, ve kterém měla Eva od druhého čísla pravidelně své příspěvky. V Paříži se koná retrospektivní výstava Analogon 1969-1990, kde je zastoupena svými obrazy. Roku 1991 mají Jan a Eva Švankmajerovi společnou výstavu Kontaminace smyslů v Annecy při příležitosti Mezinárodního festivalu animovaných filmů.Bertrand Schmitt, in: Eva Švankmajerová, 2023, s. 379
Roku 1994 spolupracovala jako výtvarnice na celovečerním filmu Lekce Faust a spolu s Janem Švankmajerem obdržela cenu Český lev za "Nejlepší výtvarný počin roku". V 90. letech vystavovala v Cardiffu, Welshpoolu, Hannoveru, Güterslohu, Sitges, Telluride v USA.Bertrand Schmitt, in: Eva Švankmajerová, 2023, s. 381
Roku 1996 se v několika evropských městech (Londýn, Varšava, Krakov) konala velká výstava děl Evy Švankmajerové a Jana Švankmajera Hmat, Arcimboldo, Vanitas. Francouzští filmaři Michel Leclerc a Bertrand Schmitt začali v Praze připravovat koncepci a scénář celovečerního dokumentu Les Chiméres des Švankmajer, který měl premiéru roku 2 000. Další výstava 61 děl obou manželů proběhla roku 1997 v Londýně a ve stejném roce byla Eva zastoupena na výstavách Národní galerie v Praze a Galerie hlavního města Prahy.Bertrand Schmitt, in: Eva Švankmajerová, 2023, s. 382 Roku 1998 se velké výstavy obou manželů konaly v několika krajských městech a vyšla monografie Anima Animus Animace – EvaŠvankmajerJan, mezi filmem a volnou tvorbou.
Za film Otesánek obdrželi Eva a Jan Švankmajerovi roku 2001 cenu Český lev za nejlepší výtvarné řešení a za filmový plakát.Bertrand Schmitt, in: Eva Švankmajerová, 2023, s. 383 Roku 2001 vystavuje sama nebo s Janem Švankmajerem v Praze (katalog nakl. Vltavín), ve Vídni, v La Rochelle, Rotterdamu, 2002 v Annecy, Charleville-Mézières, Paříži, 2003 v Paříži, Parmě, 2004 v Bruselu. V červnu 2004 byla zahájena velká retrospektivní výstava Jana a Evy Švankmajerové s názvem Jídlo v Jízdárně Pražského hradu a na podzim 2005 mají oba výstavu v Japonsku.Bertrand Schmitt, in: Eva Švankmajerová, 2023, s. 385-386
Roku 1996 diagnostikovali Evě Švankmajerové karcinom prsu a od té doby musela podstoupit opakovaně komplikovanou léčbu. S onemocněním se vyrovnávala svou tvorbou, která měla často velmi osobní téma (EŠ: Všeho do času, pastel, 1997). Nakonec svému onemocnění podlehla 20. října 2005.
Roku 2006 byla in memoriam spolu s dcerou Veronikou oceněna za film Šílení dalším Českým lvem (za Nejlepší výtvarný počin a plakát). V témže roce Galerie Václava Špály zahájila výstavu Eva Švankmajerová: Deník 1963-2005 a nakladatelství Arbor vitae vydalo její monografii.
Jan Švankmajer natočil roku 2020 dokumentární film Alchymická pec, kam zařadil archivní záběry s Evou Švankmajerovou. Film se stal vyznáním lásky k zemřelé ženě.Mirka Spáčilová, RECENZE: Vše o Evě. Film o Švankmajerovi se mění v milostné vyznání, iDNES 4.12.2020
Dílo