Keporkak (Megaptera novaeangliae) je robustní kosticový kytovec z čeledi plejtvákovitých, který se vyznačuje dlouhým sudovitým tělem o délce 14–15 metrů a dlouhými světlými hrudními ploutvemi, které dosahují až třetinové délky těla. Největší jedinci mohou mít k 17 metrům, samice bývají o 1–1,5 m delší než samci. Typická hmotnost těla se pohybuje kolem 25–30 tun, největší jedinci patrně dosahují hmotnosti kolem 40 tun. Keporkaci jsou známí svým akrobatickým chováním nad hladinou moře, během kterého jako jediní zástupci kosticovců dokáží dostat nad hladinu celé své tělo. To spolu s jejich zvídavým chováním, díky kterému se přibližují k lodím na krátkou vzdálenost, z nich dělá populární cíle pozorovatelů velryb.
Živí se krilem a malými hejnovitými rybami, jako jsou sledi, huňáčci, makrely a smačky. Keporkaci jsou jedni z mála kosticovců, kteří využívají zvláštní lovecké techniky zvané bublinová síť. Vytvoří síť z bublin okolo hejna ryb, které pak naberou svými ohromnými tlamami. Jedná se o pravidelné migranty, kteří tráví zimní měsíce vykrmováním v chladných mořích, na léto podnikají tisíce kilometrů dlouhé migrace do tropických vod, kde se páří. V letním období vůbec nejedí a energii berou z tukových rezerv. Březost trvá kolem 11½ měsíců. Samice vrhá jedno živé mládě každé 2–3 roky. Keporkaci mají výrazný zvukový projev; zpívají písně, které trvají cca 5–30 minut. Tyto písně jsou pro každou populaci unikátní, časem se mění a vypovídají o kulturní výměně mezi jedinci i populacemi. Přirozeným predátorem mláďat jsou kosatky, výjimečně dospělé keporkaky loví i žraloci bílí.
Keporkaci mají kosmopolitní rozšíření napříč všemi oceány s výjimkou uzavřených moří a nejsevernějších oblastí Arktidy. Výjimečně se objevují i v Baltském a Středozemním moři. V době velrybářských výprav v průběhu 19. a 20. století byla populace keporkaků zdecimována na posledních cca 5 000 jedinců. Po zákazu lovu velryb roku 1966 se však jejich populace dokázala výborně zotavit, k roku 2018 se počet keporkaků odhadoval na 135 000. Keporkaci jsou stále loveni domorodými komunitami z Grónska a maloantilského ostrova Bequia, kde místní domorodci každoročně uloví několik málo jedinců. Tyto aktivity však globální populaci neohrožují. I přes celkově úspěšnou rekonvalescenci jsou některé místní populace (Arabské moře, Filipíny/Okinawa, střední Amerika) ohroženy, a to hlavně srážkami s loděmi a zamotáním do rybářských sítí.
Systematika thumb|left|Ilustrace keporkaka (někdy z let 1774–1846)|alt=Ilustrace na zažloutlém papíře zobrazuje keporkaka s otevřenou tlamou První popis a pojmenování keporkaka pochází z roku 1756 z díla francouzského přírodovědce M. J. Brissona, který tohoto kytovce pojmenoval jako „“, čili „novoanglická velryba“. Brisson tak patrně narážel na to, že keporkaci byli často pozorováni v mořích u Nové Anglie. K popisu nicméně došlo před vznikem zoologické nomenklatury, takže za prvního formálního popisovatele druhu se považuje až německý přírodovědec Georg Heinrich Borowski, který přetvořil Brissonův francouzský název na Balaena novaeangliae. Francouzský přírodovědec Bernard Germain de Lacépède v roce 1804 vytvořil rod Balaenoptera (plejtvák), do kterého keporkaka přeřadil, a zároveň změnil druhové jméno keporkaka, který byl nově pojmenován jako Balaenoptera jubartes. V roce 1846 anglický přírodovědec John Edward Gray vytvořil nový rod Megaptera a opět změnil druhové jméno keporkaka, které nyní znělo Megaptera longipinna. V roce 1932 americký biolog Remington Kellog zvrátil změny druhových jmen uskutečněných po formálním Borowském popisu, a keporkakovi tak zůstalo vědecké pojmenování Megaptera novaeangliae.
Rodový název Megaptera je složeninou latinského mega („velký“) a řeckého pteron („křídlo“), což odkazuje k dlouhým hrudním ploutvím keporkaků. Druhové latinské jméno novaeangliae v překladu znamená „z nové Anglie“. Vědecký název druhu lze tedy volně přeložit jako „Novoangličan s dlouhými křídly“. Český název „keporkak“ vznikl přijetím pojmenování této velryby grónskými Eskymáky (v grónské inuitštině se keporkak označuje jako qipoqqaq, což doslova znamená „skokan“). Zavedl ho Josef Svatopluk Presl v díle Ssavectvo (1834), ale nejprve ho počeštil na „keporák“, přesně tedy „kyt keporák“. Někteří další autoři 19. a počátku 20. století (Kotal, Záborský, Janda) ho ještě nazývali „keporák obecný“, ale pak už se používal pouze název „keporkak“. K dalším českým názvům patří keporkak dlouhoploutvý, plejtvák dlouhoploutvý, plejtvák keporkak, velryba keporkak nebo hrboun dlouhoploutvý.
Keporkak se řadí do monotypického rodu Megaptera v rámci čeledi plejtvákovitých (Balaenopteridae). Podle studie z roku 2018 analyzující genomy plejtvákovitých došlo k vydělení linie plejtváků z kosticových velryb v pozdním miocénu, někdy mezi 10,5–7,5 miliony lety. Sesterským taxonem keporkaka je plejtvák myšok (Balaenoptera physalus). K vydělení keporkaků do samostatné větve patrně došlo někdy před 880 tisíci lety na jižní polokouli a k osídlení oceánů severní polokoule došlo teprve před 200 000–50 000 lety. Podle genetické studie z roku 2014 se v rámci populace keporkaků nachází 3 poddruhy:
M. n. kuzira (Gray, 1850) – populace ze severního Pacifiku; M. n. novaeangliae (Borowski, 1781) – populace ze severního Atlantiku; M. n. australis (Lesson, 1828) – populace z jižní polokoule. Toto dělení přijímá i Společnost pro mořskou mammalogii. Mezi těmito poddruhy dochází k minimálnímu až žádnému kontaktu. Populace z Arabského moře na rozdíl od všech ostatních nemigruje a žije v izolaci už kolem 70 000 let. Tato populace bude možná časem také uznána za samostatný poddruh.
Popis vlevo|náhled|K hlavním rozpoznávacím znakům keporkaků patří viditelné hrbolky na hlavě a extrémně dlouhé hrudní ploutve|alt=Keporkak pod vodou s patrnou mohutnou hrudní ploutví Jedná se o robustního kytovce s mnohem širším tělem, než mají ostatní plejtvákovití. Délka sudovitého těla typicky dosahuje 14–15 metrů, největší jedinci dosahují až k 17 metrům. Samice bývají o 1–1,5 m delší než samci. Typická hmotnost těla se pohybuje kolem 25–30 tun, největší jedinci patrně váží kolem 40 tun.
Druh má extrémně dlouhé hrudní ploutve, které dosahují až 5 m, čili jedné třetiny tělesné délky. Tyto dlouhé ploutve jsou jasným rozpoznávacím znakem keporkaků od ostatních plejtvákovitých. Hrudní ploutve jsou z vnitřní (břišní) strany bílé, z vnější strany jsou černé nebo také bílé v závislosti na subpopulaci i jedinci (u severoatlantické populace jsou spíše bílé, u severopacifické spíše černé). Přední okraj hrudních ploutví bývá pokryt hrbolky, které tak hranu ploutve činí nepravidelnou. Hřbetní strana těla je černá až modročerná, spodní strana mívá různou míru pigmentace od čistě bílé plochy přes čistě černou až po bílo-černě strakatou. Hlava je velmi dlouhá, tvoří přibližně 30 % tělesné délky. Bývá porostlá svijonožci (ektoparazitičtí korýši). Hlava, čelist, přední ploutve a ocas jsou pokryty různě velkými výrůstky a hrbolky, které se používají k identifikaci konkrétních jedinců. Výrůstky na hlavě mají u základny v průměru kolem 5–10 cm a vyčnívají až 6,5 cm nad ostatní kůži. Jsou tvořeny váčkem, ze kterého vyrůstá tlustý chlup o délce 1–3 cm, který má patrně sensorickou funkci. Spodní čelist dalece přerůstá tu horní. Uvnitř tlamy se na každé straně nachází kolem 270–400 kostic, které jsou černě zbarveny, i když v přední části tlamy mohou kostice být částečně či úplně šedé nebo bílé. Kostice bývají dlouhé 70–100 cm, jejich šířka dosahuje až 15 cm. Od špičky dolní čelisti až po vrchol břicha se táhne 14–35 hlubokých hrdelních rýh. Tyto rýhy jsou hlubší, širší a méně početné než u ostatních plejtvákovitých. Výdechová fontána je rozvětvená, široká, kolem 3 m vysoká. Občas může mít tvar písmene V a u větších jedinců nabírá komínového tvaru. náhled|Keporkak při výskoku nad hladinou; ve většině případů dostane nad hladinu jen část těla, vzácněji může vyskočit na hladinu úplně celý|vlevo|alt=Keporkak při výskoku nad vodou, nad kterou dostal celé své tělo
Hřbetní ploutev je položená zhruba ve střední části zad. Je jen nízká a může dosahovat různých tvarů od nízkého hřebene s kulovitým hrbem po srpovitě zahnutou ploutev. Ocas je mohutný, uprostřed zřetelně vykrojený, a na jeho spodní straně se nachází černobílý vzor, který je pro každého jedince unikátní, což dobře slouží pro identifikaci individuálních keporkaků. Zadní okraj ploutve je nepravidelný, hrbolatý. Ocasní ploutve keporkaků bývají v letních měsících někdy pokryty rozsivkami, což způsobuje jejich žlutavé zabarvení.
Ekologie a chování Chování thumb|Keporkak pod vodou ve zpívající pozici Pro sociální uspořádání keporkaků jsou typické malé, nestabilní skupinky, které trvají maximálně několik dní, vzácněji i týdnů. Najde se však hned několik výjimek tvorby svazků na delší dobu. K těm patří samice s mláďaty, které spolu zůstávají v období laktace. Výjimečně byly pozorovány páry keporkaků či dokonce celé skupiny trvalejšího rázu. K masivnějším shromážděním může dojít v místech bohatých na potravu, v extrémních případech se jedná o skupiny o cca 200 jedincích. V době páření lze zahlédnout větší shromáždění samců vykazujících navzájem notnou dávku agresivity. Keporkaci se nechovají teritoriálně. náhled|Keporkak při plavání břichem vzhůru|alt=Podvodní fotografie ukazuje mohutného savce, jak se břichem dotýká hladiny Stává se, že keporkaci vstupují do kontaktu s jinými velkými kytovci, jako jsou plejtváci myšoci nebo velryby jižní. Bylo dobře zdokumentováno, jak keporkak na hlavě opakovaně vyzdvihl delfína skákavého, což bylo patrně v rámci společné hry. Keporkaci při hledání potravy někdy následují jiné kytovce, jako jsou delfíni. K odpočinku dochází ve vodorovné pozici, ve které keporkak nejdříve pomalu pozvolna klesá do hloubky kolem 10–15 metrů, načež se po něžném máchnutí ploutví navrátí zpět k hladině.
Keporkaci jsou proslulí svým akrobatickým chováním nad vodní hladinou. To zahrnuje výskoky z vody, plácání hrudní i ocasní ploutví, stojky na hlavě nebo panáčkování. Při výskocích z vody se keporkaci většinou vynoří jen polovinou těla, výjimečně mohou vyskočit nad hladinu úplně celí. K výskokům dochází opakovaně a vzácně může jedinec vyskočit nad hladinu až stokrát během krátkého časového úseku. Při plácání ocasní ploutví někdy keporkak vystrčí nad vodu až třetinu těla, načež následuje mohutné, hlasité plácnutí, než se ocas vertikálně zanoří pod vodní hladinu. Plácání ocasem může být způsob, jak keporkak upozorňuje na svou přítomnost. Podobný význam může mít i plácání hrudní ploutví, ke kterému dochází při proplouvání keporkaka na boku těsně při vodní hladině. Jiný výklad plácání ploutví je, že se jedná o způsob regulace tělesné teploty. K panáčkování často dochází v blízkosti lodí pozorovatelů velryb. Během panáčkování se keporkak natočí do vertikální pozice a vynoří nad hladinu svou mohutnou hlavu. V této pozici může zůstat i 30 vteřin. Toto chování je spojováno se zvědavostí a prozkoumáváním. K těmto nápadným typům chování dochází po celý rok v nejrůznějších kontextech, takže význam konkrétních akrobacií bývá různý od hry či formy komunikace po způsob odstraňování parazitů (svijonožců). Keporkaci se pohybem hojně projevují i pod vodou, kde předvádí nejrůznější výkruty a plavání různé intenzity s variabilním zapojením ocasní ploutve.