Sociální stratifikace je socioekonomické rozvrstvení společnosti do segmentů a je výrazem distribuční nerovnosti, tj. nerovnosti rozdělení vzácných statků, do nichž patří hmotné bohatství, moc či prestiž. Oproti tomu pojem sociální třída značí danou roli ve společnosti, ve které žije.
Poznání rozvrstvení společnosti (a zejména pak pochopení příčin jeho vzniku) je mezi sociology považováno za zásadní pro další zkoumání chování společnosti. Tomuto tématu věnuje např. kniha Anthonyho Giddense: Sociologie.
Stratifikační systémy Termín stratifikační systém zahrnuje uspořádání sociálních statusů a institucí, jejichž působením se systém renovuje. Základními komponenty jsou u jednotlivých systémů kasty, stavy, sociální třídy či sociální vrstvy. Povahu jednotlivých systémů ovlivňují aspekty jako sociální mobilita nebo dědičnost. Většinou se rozlišují čtyři základní typy stratifikačních systémů: otrokářský – existují jak svobodní občané, tak nevolníci (otroci) kastovní – kasty jsou dědičné, neměnné a zakotvené náboženstvím; příslušnost ke kastě určuje možnosti ve volbě zaměstnání a zamezuje sňatku i veřejnému stýkání s příslušníky jiné kasty
stavovský – příslušnost ke stavu je získávána dědičně, v některých situacích je však možné ji získat jiným způsobem (př. zakoupení šlechtického titulu, vyznamenání za statečnost pro vojáka atp.) třídní – třídní postavení v moderní společnosti je udáváno zejména postavení na trhu práce; rodinný původ není řídícím statusem V současnosti se vedou spory o zavedení tzv. postindustriálního stratifikačního systému, který by lépe odpovídal vyspělé moderní společnosti.
Vybrané teorie sociální stratifikace
Marxova silná třídní teorie Podle Marxe hraje ve společnosti ústřední roli práce, která je zásadní pro přežití člověka. K uspokojení lidských potřeb je potřeba spolupracovat, což vede k vytváření tzv. výrobních vztahů. Spolu s výrobní silou (schopnosti člověka, pracovní nástroje, technologie) tvoří výrobní vztahy tzv. základnu, která formuje všechny další aspekty společnosti – ty Marx nazývá nadstavbou (politika, právo, kultura a další nevýrobní instituce).
Marx udává čtyři základní společenské systémy napříč historií: antický, feudální, kapitalistický a komunistický. Tyto etapy popisuje jako evoluci v efektivitě a sociální spravedlnosti, přičemž komunismus bere jako prognózu posledního stádia vývoje – beztřídní společnost, v níž nebude existovat sociální nerovnost. Vývoj společnosti je podle Marxe dán nevyvážeností výrobní síly a výrobních vztahů. Zatímco technologie se stále vylepšuje a efektivita práce stále roste, výrobní vztahy bývají neměnné až do momentu, kdy se tento nesoulad srovná formou revoluce. Tato revoluce vždy nastává mezi skupinou, pro které již daná struktura nebyla výhodná, a skupinou, jež z této jejich nevýhody těžila. Zde Marx předkládá svou dichotomickou teorii společenských tříd a tvrdí, že od počátku dějin proti sobě stojí dvě strany: vykořisťovaní a vykořisťovatelé. Pojem společenské třídy však nikdy systematicky nedefinoval a jeho dílo je v tomto ohledu kritizováno jako nesourodé (zatímco ve své filosofické činnosti mluví pouze o dvou třídách, ve svých historických analýzách se dichotomického modelu nedrží).
Nejvděčnější příklad třídní dichotomie nachází Marx v kapitalismu, kde strany třídního boje označuje jako buržoazii a proletariát (třída kapitalistů proti dělnické třídě). Výsledek práce má podle Marxe příslušet vykonavateli práce. V kapitalismu však dělník výsledky své činnosti nevlastní; kapitalista mu platí pouze za práci, tj. za odpracovaný čas či za vyhotovený produkt. Mzda, kterou kapitalista dělníkovi platí, hodnotově pokrývá pouze část dělníkovy pracovní doby. Zbytkem je tzv. nadpráce, jejíž výsledek, nadhodnota, připadne kapitalistovi. Vzniklé vykořisťování následně vyústí v revoluční situaci, kterou má zahájit proletariát proti buržoazii; cílem je zrušení nerovné distribuce statků (v tomto případě soukromého vlastnictví) a nastolení nových výrobních vztahů. Proletariát popisuje Marx jako třídu, která je v podstatě komunitou – špatný společenský status, který je všem dělníkům vlastní, vytváří společný cíl změny. Podstatná je tedy semknutost proletariátu ve svém třídním uvědomění. Pro osvětlení těchto souvislostí rozlišuje Marx třídu o sobě (skupinu lidí se stejným sociálním statusem) a třídu pro sebe (třídu, jež si je vědoma svého postavení a svého cíle).
Díla
Karl Marx a Friedrich Engels: Manifest Komunistické strany
Karl Marx: Ke kritice politické ekonomie
Weberova slabá třídní teorie Součástí rozsáhlého díla Maxe Webera jsou také úvahy o sociální stratifikaci, jež vznikly částečně jako polemika s Karlem Marxem. Zavrhuje Marxovu koncepci třídního boje s tvrzením, že ačkoli v určitých případech ke konfliktu tříd dochází, nejde o nevyhnutelné vyústění v třídní společnosti. Weberův stratifikační model vychází z nerovné distribuce materiálních statků, prestiže a moci. Vzájemně se prolínající soubory pravidel, jimiž se tato distribuce řídí, nazývá Weber hospodářským, sociálním a právním řádem. Weber z hlediska sociální stratifikace dělí společnost na třídy, stavy a částečně i strany (které definuje jako racionálně organizované skupiny lidí za určitým cílem a tudíž je nepovažuje za základní složku stratifikačního modelu).
Třídy
Třídy Weber definuje jako soubor osob, které mají stejný způsob příjmu. Třídu určuje příslušnost k určitému třídnímu postavení, které Weber popisuje jako souhrn možností, které vedou k zajištění příjmu a co nejlepších životních podmínek. Základními třídami jsou vlastnické, výdělečné a sociální; tyto třídy se dále dělí na pozitivně privilegované, negativně privilegované a mezilehlé. Vlastnické třídy (dělení dle příjmu plynoucího z vlastnictví statků) pozitivně privilegovaní – vlastníci statků mezilehlá třída – příjmy z podnikání nebo vzdělání negativně privilegovaní – chudí, dlužníci Výdělečné třídy (dělení dle schopnosti uspět na trhu se statky a službami, týká se mezilehlých vlastnických tříd) pozitivně privilegovaní – obchodníci, bankéři a finančníci mezilehlá třída – zemědělci, řemeslníci, úředníci negativně privilegovaní – dělníci Sociální třídy (jsou vůči ostatním třídám mobilitně uzavřeny, jakýsi průnik předchozích tříd) dělnická třída maloburžoazie nemajetná inteligence, odborníci třídy privilegované v důsledku majetku a vzdělání
Stavy
Zatímco třídy vznikají v tržním hospodářství, stavy vznikají hlavně ve feudální či stavovské společnosti. Členové stavu sdílejí stejné stavovské postavení, které je vymezeno specifickým sociálním uznáním (prestiží). Mají určitý životní styl a způsob spotřeby, což je sociálně separuje od ostatních (proto zde Weber nalézá podobnost se sociálními třídami). Ideálním typem weberiánského stavu je kastovní systém, pro který je charakteristická dědičnost postavení a omezení společenských styků mimo rámec kasty. I v tržní společnosti lze nalézt statusové skupiny, které svými charakteristikami v mnohém připomínají stavy. Ty existují vedle, nebo spíše v rámci, tříd. Jsou to především profesní skupiny, které jsou do značné míry sociálně uzavřeny a vyznačují se určitým typem životního stylu a prestiží, jež je přisuzována všem členům (prestiž nese spíše profese samotná, nežli individuální zásluhy v této profesní oblasti).
Strany
Strany nelze chápat jako jednotku sociální stratifikace. Jde o racionálně organizované skupiny lidí, jejichž jasným cílem je dosáhnout určité míry politické moci a ovlivnit tak dění ve společnosti. Strany vznikají s vědomou hierarchií a jejich členy nemusí spojovat příslušnost ke stejnému třídnímu či stavovskému postavení.
Díla
Max Weber: Kapitoly „Třídy, stavy, strany” a „Stavy a třídy” v Hospodářství a společnost
Konsensuální (funkcionalistické) pojetí Funkcionalisté (např. Talcott Parsons, Kingsley Davis, Wilbert E. Moore) považují sociální nerovnost za nezbytný předpoklad úspěšného fungování společnosti jako celku. O této stratifikaci existuje ve společnosti konsensus. Společnost chápou jako systém statusů, které se liší ve dvou aspektech: svoji důležitostí pro společnost náročností přípravy a potřebným talentem Řeší problémy vzniku a zachování tříd. Základní předpoklad pro fungování společnosti je existence motivačního systému. Tento přístup je často také označován jako konsensuální. Je to spontánně vzniklý nástroj, pomocí něhož jsou naplňovány funkce pro společnost nezbytné. Společnost = mechanismus, organismus, systém, jehož jednotlivé části plní nejrůznější funkce, nezbytné pro jeho přežití. Motivace (odměny) se odvíjí od důležitosti statusu, nedostatku příslušných kvalit (vzdělání) a míry zájmu o jednotlivé pozice. Nerovnost je tedy pozitivní a funkčně nevyhnutelná, o významu jednotlivých pozic ve společnosti existuje konsensus. Podle funkcionalistů jsou tři oblasti, jež jsou pro existenci společnosti důležité, a proto i vysoce motivované. vymezování hodnot a cílů (zajišťuje duchovenstvo, pozice jsou spojené s prestiží, jsou definovány základní hodnoty a cíle, jejichž plnění vede k zachování společnosti) podpora normativního systému (zajišťují politici, diplomaté, pozice jsou spojené s mocí) hledání prostředků k dosahování cílů (zajišťují techničtí odborníci) Nejméně jsou hodnoceni laici, nemají kvalifikaci, využívají nalezených prostředků a dosahují jiných cílů.
Ekonomické postavení
Sociální diferenciace, přetrvává instituce dědictví – bohatí zůstávají bohatými – dochází k tomu, že je obtížné dokázat, že určitá pozice je funkčně důležitý nebo že nedostatek vhodných osob není jen něčím vnějším a náhodným. Ekonomické postavení: nejde o příjem ale o základ kapitálových zdrojů (včetně dědictví, patentů nebo odbornosti). Lze jej považovat za důsledek jejich původního ekonomicky výhodného postavení, jehož využili prostřednictvím získaných peněz. Odměněn je talent nikoliv pozice. Odměňování lidí není ekonomicky podložena, ale není možné si koupit, na rozdíl od příležitosti ke studiu.
Základní kritéria vymezení společnosti
Z hlediska stupně specializace = specializované a nespecializované.
Priorita funkcí = společnosti rodové (důraz na rodinu), společnost autokratické (teokratické a světské), společnosti kapitalistické (důraz na techniku).
Z hlediska velikosti sociálních rozdílů = společnost rovnostářských a nerovnostářských.
Míra otevřenosti = mobilitní, nemobilitní.
Třídní solidarita = organizované, neorganizované.
Konfliktualistický a konsensuální přístup Oba přístupy morálně hodnotí a problematizují spravedlnost sociální stratifikace a mají tak výrazně normativní zabarvení. Zástupci: Weber, Paret, Sorokin.
Konfliktualistický versus konsensuální přístup
Konsensuální teze je charakterizována jako „neviditelná ruka“. Působením této ruky jsou vedeny individuální tužby a zájmy lidí, tak, aby vyhovovaly zájmu všem členům. Hlavní funkcí společnosti je omezovat jedincovi sklony ohrožující obecné blaho. Společnost je druh organismu, který má potřeby. Hlavními dosažení práv a privilegií jsou usilovná práce a delegování moci.
Konfliktualistický přístup je inspirován Johnem Lockem a J. J. Rousseauem. Představitelem je pak Karl Marx. Vychází z přesvědčení, že lidé jsou si rovni. Sociální stratifikace je však s rovností v rozporu. Je ji třeba zrušit nebo jí alespoň oslabit. Člověk je podle zastánců tohoto proudu v zásadě dobrý. Zdrojem zla je pak společnost a její instituce. Lidé pak dosahují svých práv a privilegií nekalými způsoby. Třída je považována pouze za prostor odehrávání třídního boje.
Stratifikace podle Gerharda Lenskiho