náhled|Annie Kenney a Christabel Pankhurst demonstrující za volební právo žen v roce 1908 Ženská práva jsou práva žen a dívek, chápaná jako integrální, nezcizitelná a neoddělitelná součást univerzálních lidských práv a zaměřují se na specifické problémy a nerovnosti, kterým ženy čelí. Práva a nároky, kterých se domáhaly ženy a dívky na celém světě, tvořila základ hnutí za práva žen v 19. století a feministického hnutí ve 20. a 21. století.
Mezi témata tradičně spojovaná s ženskými právy patří například: právo na tělesnou integritu a autonomii právo na svobodu vyznání právo na vzdělání volební právo právo na práci právo na spravedlivou mzdu rovná práva mužů a žen manželská práva rodičovská práva právo vstupovat do právních smluv právo vlastnit majetek právo zastávat veřejný úřad právo sloužit u policie nebo ve vojsku
V některých společnostech jsou (některá) ženská práva institucionalizována, podporována zákony, místními zvyklostmi a chováním, zatímco v jiných společnostech mohou být (některá) ignorována či potlačována.
Historie
Starověk
Mezopotámie Ženy ve starověkém Sumeru mohly kupovat, vlastnit, prodávat a dědit majetek, mohly se zabývat obchodem a svědčit u soudu jako svědkyně, nicméně jejich manželé se s nimi mohli rozvést za mírné prohřešky a rozvedený manžel se mohl snadno znovu oženit s jinou ženou, pokud mu jeho první žena neporodila potomka. Ženské bohyně, jako například Inanna, byly hojně uctívány. Nejstarší známou básnířkou, jejíž jméno bylo zaznamenáno, je akkadská básnířka Enheduanna, kněžka Inanny a dcera Sargona. Starobabylonské právní kodexy umožňovaly muži kdykoli se rozvést, ale musel manželce vrátit veškerý majetek a někdy jí zaplatit pokutu. Většina zákoníků zakazovala ženě žádat manžela o rozvod a uplatňovala na ženu žádající o rozvod stejné tresty jako na ženu přistiženou při cizoložství. Některé babylonské a asyrské zákony však ženám přiznávaly stejné právo na rozvod jako mužům a vyžadovaly od nich stejnou pokutu.Nemet-Nejat (1998), s.140 Většina východosemitských božstev byla mužského pohlaví. Nemet-Nejat, s.179
Egypt Ve starověkém Egyptě měla žena stejná práva jako muž, ale jejich rozsah závisel na společenské třídě. Pozemky se dědily po ženské linii z matky na dceru a ženy měly právo spravovat svůj vlastní majetek. Ženy ve starém Egyptě mohly kupovat, prodávat, být partnerem v právních smlouvách, být vykonavatelkami závěti a svědkyněmi právních dokumentů, podávat žaloby k soudu a adoptovat děti.
Indie Ženy se v raném védském období těšily rovnému postavení s muži ve všech aspektech života. Díla staroindických učenců jako Pataňdžali a Káthjána naznačují, že ženy v raném védském období byly vzdělané. Rigvédské verše naznačují, že se ženy vdávaly ve zralém věku a pravděpodobně si mohly samy vybírat manžela.Majumdar, R. C., and A. D. Pusalker. 1951. The History and Culture of the Indian People, V.1 : The Vedic Age. [S.l.]: Allen & Unwin.
Řecko Ačkoli většina žen neměla v městských státech starověkého Řecka politická a rovnoprávná práva, až do archaické doby se těšily určité svobodě pohybu. Existují také záznamy o tom, že ženy ve starověkých Delfách, Gortynu, Thesálii, Megaře a Spartě vlastnily půdu, což byla v té době nejprestižnější forma soukromého vlastnictví. Po archaické době však zákonodárci začali přijímat zákony prosazující segregaci pohlaví, což vedlo k omezení ženských práv.
Ženy v klasických Athénách neměly právní subjektivitu a předpokládalo se, že jsou součástí oikosu, v jehož čele stál muž – vládce (kyrios). Až do sňatku byly ženy pod poručnictvím svého otce nebo jiného mužského příbuzného. Po sňatku se manžel stával kyriosem ženy. Jelikož ženy nesměly vést soudní řízení, kyrios tak činil jejich jménem. Athénské ženy mohly nabývat majetková práva pouze prostřednictvím darů, věna a dědictví, zatímco kyrios měl právo nakládat s majetkem ženy.Blundell (1995), s.115 Athénské ženy mohly uzavřít smlouvu pouze v hodnotě nižší, než byla hodnota „medimnos“ ječmene (míra obilí), což jim umožňovalo drobné obchodování. Ženy byly ze starověké athénské demokracie vyloučeny v principu i v praxi. Otroci se po propuštění mohli stát athénskými občany, ale žádná žena ve starověkých Athénách občanství nikdy nezískala.
V klasických Athénách se ženy nesměly stát básnířkami, vědkyněmi, političkami nebo umělkyněmi. V helénistickém období v Athénách se filozof Aristotelés domníval, že ženy by způsobovaly zmatek a zlo, a proto bylo nejlepší držet je odděleně od zbytku společnosti. Toto oddělení znamenalo, že žily v místnosti zvané gynaikeion a staraly se o povinnosti v domácnosti a jen velmi málo se stýkaly s mužským světem. To mělo také zajistit, aby ženy měly pouze legitimní děti od svých manželů. Athénským ženám se dostávalo jen malého vzdělání, s výjimkou domácí výuky základních dovedností, jako předení, tkaní, vaření a určité znalosti hospodaření s penězi.
Ve Spartě byly sice ženy formálně vyloučeny z vojenského a politického života, ale těšily se významnému postavení jako matky sparťanských bojovníků. Zatímco muži se věnovali vojenské činnosti, ženy přebíraly odpovědnost za správu statků. Po vleklých válečných konfliktech ve 4. století př. n. l. vlastnily sparťanské ženy přibližně 35 až 40 % veškeré půdy a majetku. Kontrolovaly své vlastní majetky i majetky mužských příbuzných, kteří byli na cestách s armádou. V helénistickém období patřily k nejbohatším občanům Sparty právě ženy. Dívkám se stejně jako chlapcům dostávalo vzdělání.Pomeroy 2002, s.34 Ale i přes relativně větší svobodu pohybu sparťanských žen byla jejich role v politice stejná jako u athénských žen.
Platón připouštěl, že rozšíření občanských a politických práv na ženy by podstatně změnilo povahu domácnosti a státu. Aristotelés, který se učil od Platóna, popíral, že by ženy byly otrokyněmi nebo předmětem vlastnictví, a tvrdil, že „příroda rozlišuje mezi ženou a otrokem“. Tvrdil, že hlavní ekonomickou činností žen je ochrana domácího majetku vytvořeného muži. Podle Aristotela práce žen nepřinášela žádnou přidanou hodnotu, protože „umění vést domácnost není totožné s uměním získávat majetek, neboť jedno využívá materiál, který poskytuje druhé“.
Na rozdíl od Platóna stoičtí filosofové prosazovali rovnost pohlaví, neboť sexuální nerovnost podle nich odporovala přírodním zákonům. Navazovali tak na cyniky, kteří tvrdili, že muži a ženy by měli nosit stejný oděv a dostávat stejný druh vzdělání. Manželství chápali spíše jako morální společenství mezi sobě rovnými než jako biologickou nebo společenskou nutnost a tyto názory uplatňovali ve svém životě i učení. Stoikové převzali názory cyniků, doplnili je o své vlastní teorie lidské přirozenosti a postavili tak sexuální rovnostářství na pevný filozofický základ.
Řím Římské právo bylo, podobně jako athénské, vytvářeno muži ve prospěch mužů. Ženy neměly žádný veřejný hlas a žádnou veřejnou roli, což se zlepšilo až po 6.–1. století př. n. l. Svobodně narozené ženy ve starověkém Římě byly občanky, které požívaly právních výsad a ochrany, jež se nevztahovaly na neobčany nebo otroky. Římská společnost však byla patriarchální a ženy nemohly volit, zastávat veřejné funkce ani sloužit v armádě. Ženy z vyšších vrstev uplatňovaly politický vliv prostřednictvím manželství a mateřství. Za římské republiky byly matky bratrů Gracchů a Julia Caesara známé jako příkladné ženy, které podporovaly kariéru svých synů. V císařském období mohly ženy z císařské rodiny získat značnou politickou moc a byly pravidelně zobrazovány v oficiálním umění a na mincích.
Ústředním bodem římské společnosti byl pater familias neboli mužská hlava domácnosti, který vykonával svou autoritu nad všemi svými dětmi, služebnictvem a manželkou. Dívky měly stejná dědická práva jako chlapci, pokud jejich otec zemřel bez zanechání závěti. Podobně jako athénské ženy měly i římské ženy svého poručníka nebo, jak se říkalo, „vychovatele“, který řídil a dohlížel na veškerou jejich činnost. V prvním až šestém století před naším letopočtem se poručenství velmi uvolnilo a ženám bylo umožněno podílet se na veřejných rolích, jako bylo vlastnictví a správa majetku nebo působení jako patronky gladiátorských her a dalších zábavních aktivit. Porodnost byla podporována státem, v letech 27–14 př. n. l. udělovalo ius tritium liberorum („zákonné právo tří dětí“) symbolické pocty a právní výsady ženě, která porodila tři děti, a osvobozovalo ji od mužského poručnictví.
V nejstarším období římské republiky přecházela nevěsta z otcovy péče do „rukou“ (manus) svého manžela. Poté podléhala manželově potestas, i když v menší míře než jejich děti.Frier a McGinn (2004), s.20 Tato archaická forma manželství manus byla zrušena v době Julia Caesara, kdy žena zůstala ze zákona pod otcovou autoritou, i když se přestěhovala do domu svého manžela. Toto uspořádání bylo jedním z faktorů nezávislosti, které se římské ženy těšily. Ženy se sice musely v právních záležitostech zodpovídat svému otci, ale v každodenním životě se mu vymykaly a jejich manželé nad nimi neměli žádnou právní moc.Frier a McGinn (2004), s. 19–20, 22 Když otec ženy zemřel, stala se právně emancipovanou (sui iuris).
Vdaná žena si ponechala vlastnictví veškerého majetku, který do manželství přinesla. Dívky měly stejná dědická práva jako chlapci, pokud jejich otec zemřel bez zanechání závěti.Thomas (1991), s.134 Podle klasického římského práva neměl manžel právo svou ženu fyzicky týrat nebo ji nutit k sexu.Frier a McGinn (2004),s.95 Bití manželky bylo dostatečným důvodem k rozvodu nebo jinému právnímu jednání proti manželovi.
Díky svému právnímu postavení občanky a míře emancipace mohly ženy ve starověkém Římě vlastnit majetek, uzavírat smlouvy a podnikat.Frier a McGinn (2004), s.461 Některé z nich získaly a disponovaly značným jměním a v dochovaných nápisech jsou zaznamenány jako dárkyně, které se podílely na financování velkých veřejných staveb. Římské ženy mohly vystupovat před soudem a vést soudní spory, i když bylo obvyklé, že je zastupoval muž. Byly považovány za příliš nevzdělané a slabomyslné, aby mohly vykonávat právnickou praxi, ale zároveň za příliš aktivní a vlivné v právních záležitostech. Proto byl vydán výnos, který umožňoval ženám vést případy pouze pod vlastním jménem, nikoliv jménem jiných. Ale i po zavedení tohoto omezení existuje řada příkladů, kdy ženy v právních záležitostech jednaly zasvěceně a určovaly právní strategii svým mužským obhájcům.
Římské právo uznávalo znásilnění jako zločin, při němž oběť nenesla žádnou vinu, a jako hrdelní zločin. Znásilnění ženy bylo považováno za útok na čest její rodiny a otce. Z hlediska zákona mohlo být znásilnění spácháno pouze na bezúhonném občanovi. Znásilnění otrokyně mohlo být stíháno pouze jako poškození majetku jejího majitele.
První římský císař Augustus svůj nástup k moci formuloval jako návrat k tradiční morálce a pokusil se regulovat chování žen prostřednictvím morálních zákonů. Cizoložství, které bylo za republiky soukromou rodinnou záležitostí, bylo kriminalizováno a široce definováno jako nedovolený pohlavní styk (stuprum), k němuž došlo mezi vdanou ženou a jiným mužem než jejím manželem. Vdaná žena tedy mohla mít sex pouze se svým manželem, ale ženatý muž se nedopustil cizoložství, když měl sex s prostitutkou, otrokyní nebo osobou s marginálním postavením (infamis). Většina prostitutek ve starověkém Římě byly otrokyně, i když některé otrokyně byly chráněny před nucenou prostitucí doložkou v kupní smlouvě.McGinn (1998), s. 288 Svobodná žena, která pracovala jako prostitutka nebo společnice, ztrácela své společenské postavení a stávala se infamis, „zneuznanou“. Tím, že dala své tělo veřejně k dispozici, se v podstatě vzdala práva na ochranu před sexuálním zneužitím nebo fyzickým násilím.McGinn (1998), s.236