náhled|alt=temný interiér se zlatými mozaikami|upright=1.23|Hlavní loď pohledem k východu Patriarchální katedrální bazilika svatého Marka (), krátce bazilika svatého Marka (; ), je katedrálním chrámem Benátského patriarchátu; stala se jím v roce 1807, kdy nahradila dřívější katedrálu San Pietro di Castello. Uchovává relikvie svatého Marka Evangelisty, patrona města, jemuž je také zasvěcena.

Kostel se nachází na východní straně náměstí Svatého Marka, politického a náboženského centra bývalé Benátské republiky, a přiléhá k Dóžecímu paláci. Před pádem republiky v roce 1797 byl kaplí dóžete a podléhal jeho jurisdikci s přispěním prokurátorů svatého Marka pro administrativní a finanční záležitosti.

Současná stavba je třetím kostelem na tomto místě. Stavba byla pravděpodobně zahájena v roce 1063, aby vyjádřila rostoucí občanské sebevědomí a hrdost Benátek. Stejně jako u dvou předchozích kostelů byl jejím vzorem Chrám svatých Apoštolů v Konstantinopoli pocházející ze šestého století, i když byly provedeny úpravy, aby se návrh přizpůsobil omezením vyhrazeného místa a plnil zvláštní potřeby benátských státních ceremonií. Jsou zde také patrné vlivy středobyzantské, románské a islámské architektury a později byly začleněny gotické prvky. Aby stavba vyjádřila bohatství a moc republiky, byly původní cihlové fasády a vnitřní stěny postupně zdobeny drahými kameny a vzácnými mramory, především ve třináctém století. Mnoho zdejších sloupů, reliéfů a soch pochází z kořisti, uloupené z kostelů, paláců a pomníků Konstantinopole v důsledku benátské účasti na čtvrté křížové výpravě. Známým příkladem je starověké bronzové čtyřspřeží, jež bylo umístěno na prominentním místě nad vstupem do kostela.

Vnitřní strany kopulí, kleneb a horních stěn byly postupně pokryty mozaikami na zlatém podkladu zobrazujícími světce, proroky a biblické scény. Mnoho z těchto mozaik bylo později dotvořeno nebo přepracováno, jak se měnil umělecký vkus a jak musely být nahrazeny poškozené části, takže mozaiky představují osm set let uměleckých stylů. Některé z nich vycházejí z tradičního byzantského malířství a jsou mistrovskými díly středověkého umění; jiné jsou založeny na návrzích významných umělců renesance z Benátek a Florencie, například Paola Veroneseho, Tintoretta, Tiziana, Paola Uccella a Andrey del Castagna.

Historie

Participaziův chrám (kolem roku 829–976) náhled|upright=1.15|vpravo|alt=půlkruhový výklenek se vstupními dveřmi a půlkupolí nahoře|Vstup do baziliky svatého Marka, zřejmě pocházející z Participaziova chrámu

Několik středověkých kronik líčí translatio, přenesení těla svatého Marka (s výjimkou hlavy) z Alexandrie v Egyptě dvěma benátskými kupci a jeho převoz do Benátek v letech 828/829. Chronicon Venetum dále uvádí, že relikvie svatého Marka byly zpočátku umístěny v rohové věži castra, opevněného sídla dóžete a vlády, které stálo na místě dnešního Dóžecího paláce. Dóže Giustiniano Participazio (ve funkci 827–829) ve své závěti stanovil, že jeho vdova a jeho mladší bratr a nástupce Giovanni (ve funkci 829–832) mají postavit kostel zasvěcený svatému Markovi, v němž budou relikvie uloženy. Giustiniano dále upřesnil, že nový kostel má být postaven mezi castrem a kostelem svatého Theodora na severu. Výstavba nového chrámu možná skutečně probíhala již za života dóžete Giustiniana a byla dokončena do roku 836, kdy sem byly relikvie svatého Marka přeneseny.

Ačkoli se dlouho věřilo, že Participaziův chrám byla obdélná stavba s jedinou apsidou, sondy a vykopávky prokázaly, že bazilika svatého Marka byla od počátku křížový kostel s přinejmenším centrální kupolí, pravděpodobně dřevěnou. Není jednoznačně prokázáno, zda mělo každé ze čtyř ramen kostela podobnou kupoli, nebo zda ramena byla místo toho zakončena sedlovými dřevěnými střechami.

Prototypem byl Chrám svatých Apoštolů (zbořen 1461) v Konstantinopoli. Tento radikální odklon od místní architektonické tradice obdélného půdorysu ve prospěch centrálně řešeného byzantského modelu odrážel rostoucí obchodní přítomnost benátských kupců v císařském hlavním městě i politické vazby Benátek a Byzance. Ještě důležitější bylo, že architektonický návrh zdůrazňoval, že bazilika svatého Marka nebyla zamýšlena jako církevní budova, ale jako státní svatyně.

Pozůstatky Participaziova chrámu pravděpodobně stojí doposud a obecně se má za to, že k nim patří základy a spodní části několika hlavních zdí, zejména západní zdi mezi lodí a nartexem, chrámovou předsíní. Velký vstupní portál může také pocházet z tohoto kostela, stejně jako západní část krypty pod centrální kupolí, která zřejmě sloužila jako základna pro vyvýšené podium, na němž stál původní oltář.Wladimiro Dorigo alternativně předpokládá, že Participaziova bazilika odpovídala pouze kryptě, včetně části, nyní zazděné, pod centrální kupolí, kterou Dorigo interpretuje jako pozůstatky raného westworku. Viz Wladimiro Dorigo, Venezia romanica, sv. I, s. 20–21.

Orseolův chrám (976–1063) Participaziův chrám byl vážně poškozen požárem v roce 976 během lidového povstání proti dóžeti Petrovi IV. Candianovi (vládl 959–976), kdy se oheň z castra rozšířil na přilehlý kostel. Ačkoli nebyl zcela zničen, byl narušen do té míry, že koncil, generální shromáždění, musel být výjimečně svolán do katedrály San Pietro di Castello, aby zvolil Candianova nástupce, jímž se stal Petr I. Orseolo (vládl 976–978). Do dvou let byl kostel opraven, a to na náklady rodiny Orseolů, přičemž indicie naznačují, že skutečné škody byly poměrně omezené. Nejpravděpodobněji shořely dřevěné konstrukce, ale zdi a podpory zůstaly do velké míry neporušené.

O vzhledu Orseolova chrámu není známo nic jistého. Avšak vzhledem ke krátké době rekonstrukce je pravděpodobné, že práce se omezily na opravu škod a proběhlo jen málo inovací. V této době byl hrob svatého Marka již umístěn v hlavní apsidě a byl překryt cihlovou klenbou, čímž vznikl polozavřený výklenek, který byl později začleněn do krypty, když byla během výstavby třetího chrámu zvýšena podlaha kněžiště.

Contariniho chrám (přibližně 1063 – dosud) Následující kostel byl založen za vlády dožete Domenika I. Contariniho (vládl 1043–1071) přibližně roku 1063 a dokončen za vlády jeho nástupce Domenika Selva (vládl 1071–1084). Tento nový chrám, dnes známý jako bazilika svatého Marka a dějepisci označovaný jako Contariniho chrám, byl od počátku koncipován jako monumentální stavba reprezentující bohatství a moc Benátské republiky.

Výstavba

Městská hrdost vedla mnohá italská města v polovině 11. století k tomu, aby začala stavět velké kostely nebo zvětšovat své katedrály. Benátky měly podobný zájem demonstrovat své rostoucí obchodní bohatství a moc, a pravděpodobně v roce 1063, za dóžete Domenica I. Contariniho, byla bazilika svatého Marka podstatně přestavěna a rozšířena natolik, že výsledek působil jako zcela nová stavba.

vlevo|alt=Hlavní průčelí původního Contariniho chrámu, ukazující prosté cihlové zdivo a omezenou výzdobu|Antonio Pellanda, rekonstrukce původního západního průčelí Contariniho chrámu (1881)|upright 1.4|náhled

Severní transept byl prodloužen, pravděpodobně začleněním jižní boční lodi kostela svatého Theodora. Podobně byl rozšířen jižní transept, snad integrací rohové věže castra. Nejdůležitějším zásahem bylo přestavění dřevěných kupolí na cihlové. To vyžadovalo zesílení zdí a pilířů, aby unesly nové těžké valené klenby, které byly zpevněny arkádami podél stran severního, jižního a západního ramene křížení. Klenby východního ramene půdorysného kříže byly podepřeny vložením oblouků, které také sloužily k oddělení kněžiště od chórových kaplí v bočních apsidách.

Před západním průčelím byl postaven nartex. Aby se přizpůsobil výšce stávající velkého vstupního portálu, musel být klenební systém nového nartexu nad vchodem přerušen, čímž nad ním vznikl prostor, který byl později otevřen do interiéru kostela. Krypta byla také rozšířena na východ a hlavní oltář byl přesunut zpod centrální kupole do kněžiště, které bylo zvýšeno a podepřeno sítí sloupů a kleneb v kryptě pod ním. Do roku 1071 práce pokročily natolik, že intronizace dóžete Domenica Selva mohla proběhnout v nedokončeném kostele.

Práce na interiéru začaly za Selva, který pro zkrášlení kostela shromažďoval jemné mramory a kameny a osobně financoval mozaikovou výzdobu, přičemž najal mistra mozaikáře z Konstantinopole. Pala d'Oro (zlatý oltářní obraz), objednaný z Konstantinopole v roce 1102, byl na hlavní oltář umístěn v roce 1105.

Pro vysvěcení pod dóžetem Vitalem Falierem Dodonim (vládl 1084–1095) jsou zaznamenány různé datumy, které nejspíše odrážejí řadu posvěcení různých částí.Demus, The Mosaic Decoration of San Marco Venice, p. 3 Vysvěcení 8. října 1094 je považováno za den inaugurace celého kostela.Muir, Civic Ritual in Renaissance Venice, p. 87 Týž den byly také uloženy ostatky svatého Marka do nové krypty.Demus, The Church of San Marco in Venice, p. 81

Výzdoba

náhled|upright=1.15|Spojení jižního a západního ramene baziliky ukazuje původní cihlové zdivo i pozdější výzdobu

V původním provedení byl Contariniho chrám strohá cihlová stavba. Výzdoba uvnitř se omezovala na sloupy arkád, balustry a parapety galerií a mřížové oltářní přepážky. Stěny byly zdobeny profilovanými oblouky, které se střídaly s přizděnými cihelnými sloupy, dále výklenky a několika římsami.Demus, The Church of San Marco in Venice, pp. 88–89 S výjimkou vnější strany apsidy a západního průčelí obráceného k náměstí Svatého Marka byl strohý cihlový exteriér oživen pouze ustupujícími soustřednými oblouky z kontrastních cihel kolem oken.Demus, The Church of San Marco in Venice, p. 98

Západní průčelí, srovnatelné se středobyzantskými kostely z 10. a 11. století, se vyznačovalo řadou oblouků umístěných mezi vystupujícími pilíři.Demus, The Church of San Marco in Venice, p. 89 Stěny byly prolomeny okny umístěnými ve větších slepých obloucích, zatímco mezilehlé pilíře byly ozdobeny výklenky a kruhovými paterami ze vzácných mramorů a kamenů, které byly obklopeny ozdobnými rámci.Demus, The Church of San Marco in Venice, p. 99 Jiné dekorativní detaily, včetně vlysů a konzolových říms, odrážely románské trendy, což bylo známkou vkusu a řemeslného umu italských zedníků.Howard, The Architectural History of Venice, p. 32

S několika výjimkami, zejména na spoji jižního a západního ramene křížení, byly jak exteriér, tak interiér kostela později obloženy obklady z mramoru a polodrahokamů a obohaceny o sloupy, reliéfy a sochy.Demus, The Mosaic Decoration of San Marco Venice, p. 6 Mnohé z těchto ozdobných prvků sem byly přeneseny z jiných starověkých nebo byzantských staveb.Demus, The Church of San Marco in Venice, p. 101 Zejména v období Latinského císařství (1204–1261) po čtvrté křížové výpravě Benátčané drancovali kostely, paláce a veřejné památky Konstantinopole a odnášeli z nich polychromované sloupy a kameny. Už v Benátkách byly některé sloupy rozřezány na obklady; jiné kameny byly rozmístěny na průčelí nebo použity jako oltáře.Demus, The Church of San Marco in Venice, p. 120 Drancování pokračovalo i v pozdějších stoletích, zejména během benátsko-janovských válek.Demus, The Church of San Marco in Venice, p. 120Howard, The Architectural History of Venice, p. 33 Benátští sochaři také propojili kořist s místní produkcí, přičemž kopírovali byzantské hlavice a vlysy tak zručně, že některé jejich práce lze jen s obtížemi odlišit od originálů.Howard, The Architectural History of Venice, p. 34

Pozdější úpravy

náhled|upright=1.15|alt=temný interiér|Západní boční loď, pohled na arkádu podpírající klenbu a chodníky nad ní, které vznikly odstraněním galerií