Žralok bílý (Carcharodon carcharias) či velký bílý žralok, dříve nazývaný též žralok lidožravý, je žralok z čeledi lamnovití vyskytující se většinou v pobřežních vodách. Dosahuje maximální délky téměř 7 metrůMcClain C. R.; et al. (2015). Sizing ocean giants: patterns of intraspecific size variation in marine megafauna. PeerJ 3:e715 https://doi.org/10.7717/peerj.715 a hmotnosti i více než 3 tun. Typické rozměry jsou ovšem výrazně menší, samice měří obvykle 4,5 až 5 metrů, samci přibližně 4 metry. Pohlavně dospělý bývá tento žralok až po 26 letech a dožívá se i více než 70 let, což z něj činí jednu z nejdéle žijících chrupavčitých paryb. Patří k nejrychlejším žralokům, může nakrátko zrychlit až na 56 km/h. Je považován za člověku velmi nebezpečného predátora, neboť je zodpovědný za nejvíce nevyprovokovaných útoků na lidi mezi všemi žraloky a jako takový byl dlouhodobě systematicky huben námořníky a rybáři. Jeho pronásledování ještě zesílilo po uvedení úspěšného filmu Čelisti. Ve skutečnosti člověka systematicky neloví, smrtelných útoků bývá v průměru jen 1,5 ročně. Živí se především mořskými rybami a savci (zvláště ploutvonožci), v menší míře i plazy a ptáky. Jeho jediným predátorem mimo člověka je kosatka dravá. Podle kritérií IUCN je veden jako zranitelný druh, který může v brzké době čelit hrozbě vyhubení.
Taxonomie V roce 1758 dal Carl Linné velkému bílému žralokovi první vědecké pojmenování Squalus carcharias. Později změnil zoolog Andrew Smith rodové jméno na Carcharodon, což pochází z řečtiny a znamená „roztřepený zub“.
Evoluce, předchůdci náhled|vlevo|upright 0.6|Čtyřcentimetrová fosilie zubu bílého žraloka|alt=žraločí zub ve tvaru trojúhelníku s vroubkovanými okraji Jako druh se velký bílý žralok objevuje ve středním miocénu. Nejstarší známý fosilní nález je přibližně 16 mil. let starý, stáří druhu pak bude o něco vyšší. Fylogeneze je však poněkud nejasná a je předmětem sporů. Původně se předpokládalo, že spolu s obřím druhem Carcharodon megalodon sdíleli společného předka. Jejich zuby jsou tvarově podobné, ale megalodon dosahoval podstatně větších rozměrů (až 17–18 m a 59 tun) než velký bílý.PORTELL, R. W., a kol. (2008). Miocene sharks in the Kendeace and Grand Bay formations of Carriacou, The Grenadines, Lesser Antilles. Caribbean Journal of Science, 44(3), 279-286. Navzdory rozdílným rozměrům jsou řazeni do stejného rodu. Nová hypotéza nicméně tvrdí, že jsou příbuzní jen vzdáleně s tím, že pouze patří do stejné čeledi Lamnidae. Velmi blízkým příbuzným velkého bílého byl archaický žralok mako Isurus hastalis. Tuto teorii se zdá podporovat nález 222 zubů a 45 obratlů přechodného druhu Carcharodon hubbelli v roce 1988 a následná publikace výsledků výzkumu v roce 2012. Další hypotéza řadí megalodona do rodu Carcharocles, kam jsou řazeni další velkozubí žraloci jako např. Otodus obliquus.
Ze současných druhů má bílý žralok nejblíže k žralokovi mako (Isurus oxyrinchus), žralokovi východnímu (Isurus paucus), žralokovi sleďovému (Lamna nasus) a žralokovi tichooceánskému (Lamna ditropis).
Rozšíření a biotop náhled|Pohled do tváře velkého bílého žraloka (Jižní Afrika)|alt=Žralok bílý plavající směrem k pozorovateli/fotografovi Velký bílý žralok žije téměř ve všech pobřežních vodách rozličných oceánů a moří, kde se teplota vody pohybuje mezi 12 °C až 24 °C. Vyšší výskyt druhu je při pobřeží severovýchodu USA a Kalifornie, Jižní Afriky, jižní Austrálie, Japonska, některých ostrovů Oceánie, Chile a Středomoří. Zřejmě nejvyšší koncentrace je poblíže ostrova Dyer nedaleko Kapského Města v Jižní Africe, kde se také provádí většina výzkumů.
Bílý žralok je považován za epipelagickou parybu, což znamená, že většinu svého života se pohybuje v hloubkách do 200 m. Žije tam, kde se vyskytuje jeho hlavní kořist, což jsou ploutvonožci, menší kytovci, jiní žraloci a velké ryby. Na otevřeném oceánu byli žraloci bílí zaznamenáni v hloubkách až 1 200 m a tato pozorování zahýbala obecně přijímaným předpokladem, že jde o pobřežní druh.
Nové studie potvrdily, že žralok bílý je schopen dlouhých migrací. Kalifornští jedinci se na asi 3 až 4 měsíce přesunují k Havajskému souostroví a pak plují zpět. Při cestě se pohybují pomalu a potápějí se do hloubek až 900 m. Podobně pendlují mnohé kusy mezi Austrálií a Jižní Afrikou. Jeden žralok takto urazil asi 20 000 km za méně než 9 měsíců. Důvody těchto přesunů neznáme, předpokládá se nicméně, že je to kvůli potravě či páření.
Popis náhled|Velký bílý žralok chycený rybářem. Dobře patrné jsou tři řady zubů v dolní čelisti a šedomodré zbarvení horní části těla.|alt=Žralok ležící na podlaze lodi. člověk mu otvírá tlamu, v níž je množství zubů. Žralok bílý má zavalité kónické tělo. Ocasní ploutev je téměř symetrická, i když horní část je přece jen větší než dolní. Prsní ploutve jsou poměrně velké a široké. Jejich barva je zespodu bílá s černými konci. Hřbetní ploutev má klasický trojúhelníkovitý tvar s mírným vykrojením v zadní části. Mezery mezi žábrami se v dolní části směrem k prsním ploutvím zužují. Oči jsou černé a jsou opatřeny mžurkou. Zbarvení kůže je na vrchu a bocích šedé s modrým nebo hnědým nádechem a je velmi zřetelně odděleno od bílé spodní části těla. Toto zbarvení dělá žraloka špatně viditelným zespodu (splývá se světlou hladinou) a seshora (splývá se dnem či tmavou modří hloubky) a rozbíjí jeho siluetu při pohledu z boku. Jako ostatní žraloci má i velký bílý řady jemně vroubkovaných trojúhelníkovitých zubů, které se často obměňují a nahrazují zuby vypadlé. Když se žralok zakousne, třese hlavou ze strany na stranu, čímž používá čelisti jako ozubenou pilu oddělující maso. náhled|Tmavé zbarvení horní části těla maskuje žraloka bílého při pohledu shora.|alt=Fotografie žraloka pod hladinou (pohled shora), která ukazuje, jak barevně splývá s vodou Velikost náhled|Velký bílý plavající kolmo k hladině|alt=fotografie žraloka plavajícího vertikálně směrem k hladině Samci bílých žraloků dosahují pohlavní zralosti při velikosti 3,5–4 m, zatímco samice při délce 4,5–5 m. Dospělí jedinci bývají nejčastěji 4–5,4 m dlouzí a obvykle váží 680–1 100 kg. Samice jsou obecně větší než samci. Za největší změřenou a ověřenou velikost jsou považovány délka 6,4 m a hmotnost 3 324 kg. Ačkoliv se předpokládá, že žraloci dosahující délky okolo 7 m existují, maximální velikost je předmětem stálých sporů. Mnohé zprávy a údaje jsou jen hrubými odhady a spekulacemi, vzniklými za pochybných podmínek.ELLIS, Richard and McCOSKER, John E. Great White Shark. Stanford University Press, 1995, Mezi parybami existují jen tři druhy, které dosahují větších rozměrů než bílý žralok. Jde o žraloka obrovského (Rhincodon typus), žraloka velikého (Cetorhinus maximus) a mantu obrovskou (Manta birostris). První dva jsou delší i těžší, manta je pouze delší (tedy lépe řečeno širší). Všichni tito obři jsou mírumilovní a klidní tvorové, kteří se živí malými živočichy. Existuje množství záznamů o skutečně velkých exemplářích bílých žraloků.MOLLET, H. F. (2008) White Shark Summary Carcharodon carcharias (Linnaeus, 1758). Home Page of Henry F. Mollet, Research Affiliate, Moss Landing Marine Laboratories. Po mnoho desetiletí drželi oficiální rekordy žraloci velcí 11,1 m a 11,3 m. První byl chycen ve vodách jižní Austrálie poblíž Port Fairy v roce 1870, druhý při pobřeží Nového Brunšviku (Kanada) v roce 1930. Vědci postupem doby stále častěji zpochybňovali tyto údaje, neboť daleko převyšovaly veškerá další pozorování a měření. 11,3metrový exemplář byl pravděpodobně zaměněn za žraloka velikého, který se v příbřežních kanadských vodách vyskytuje poměrně často a vzhledově se velkému bílému poněkud podobá. Věrohodnost australského exempláře byla vyřešena v 70. letech 20. století, kdy J. E. Randall zkoumal jeho čelisti a podle nich odhadl délku žraloka na 5 metrů. K chybě došlo zřejmě při zápisu délky do záznamu v roce 1870. Podle Randalla měřil největší ověřený žralok 6 m a byl chycen u Ledge Point v západní Austrálii v roce 1987. V roce 1988 byla Davidem McKendrickem u Ostrova prince Edvarda v zálivu svatého Vavřince chycena samice dlouhá 6,1 m. Mnozí experti však považují za spolehlivý údaj o samici z Kuby z roku 1945, která měřila 6,4 m a vážila 3324 kg. Tento exemplář je nejčastěji považován za největší změřený kus žraloka bílého.
Existuje mnoho dalších tvrzení, pozorování a zpráv, které hovoří o žralocích 6–7+ m dlouhých. Z těch věrohodnějších šlo především o žraloky chycené u Kangaroo Island u Austrálie a u pobřeží Malty. Shodou okolností byli oba odchyceni v dubnu 1987 a oba měřili přibližně 7 metrů (první 23 stopy, druhý 7,13 metru). Ačkoliv metody měření a způsoby ověření vyvolaly pochybnosti, zkoumání dokumentace a zbytků (1996), považují údaje za možné. Důkladná analýza všech dostupných zdrojů v případě maltského žraloka spíše hovoří pro délku zhruba 6–6,8 m.
V 80. letech se ve False Bay u Jižní Afriky údajně několikrát objevil obrovský žralok, jenž získal přezdívku „The Submarine“ (Ponorka). Podle odhadů měl přes 7 m, ale nepodařilo se ho odchytit a změřit. Je však velmi pravděpodobné, že existence tohoto žraloka je přetrvávající mýtus uvedený v život novináři v 70. letech 20. století a čas od času přiživovaný pseudodokumentárními filmy.
V letech 2013–2016 byla u ostrova Guadalupe (západně od Kalifornského poloostrova) a v roce 2019 u Havaje opakovaně nafilmována a vyfotografována obrovská samice nazvaná „Deep Blue“. Podle odhadů a nepřímých měření může dosahovat délky přes 6 metrů, přičemž nejčastěji se udává, že měří 20 až 21 stop, tedy 6,1 až 6,4 metru. Její stáří je odhadováno na 50 let. Bílí žraloci nepřestávají růst ani po dosažení pohlavní zralosti, ačkoliv jejich růst se zpomalí. Nejstarší exempláře tak bývají zároveň největšími.
Mezi dravými žraloky je velký bílý největší, i když žralok tygří dosahuje jen o málo menších rozměrů. V průměru měří dospělí jedinci 3,25–4,25 m a váží přes 400 kg. Největší potvrzený žralok tygří měřil 5,5 metru a jeden neověřený jedinec dokonce 7,4 metru, při hmotnosti 3110 kg.
Smysly a adaptace náhled|Velký bílý na hladině|alt=Fotografie žraloka plavajícího na hladině, z níž vystupuje ocas a hřbetní ploutev Velký bílý žralok má podobně jako ostatní žraloci zvláštní smysl zvaný Lorenziniho ampule, které mu umožňují detekovat elektromagnetické pole, jenž vzniká pohybem živých zvířat. Bílý žralok dokáže rozpoznat napětí o velikosti půl miliardtiny voltu. Na krátkou vzdálenost tak dokáže rozpoznat i nepohybujícího se živočicha pouze na základě tlukotu srdce. Část ryb má podobný, ale méně rozvinutý smysl v podobě jejich postranní čáry. Aby mohl lépe lovit rychlou a hbitou kořist, jako jsou například lachtani, vyvinula se u bílého žraloka schopnost udržovat tělesnou teplotu vyšší, než je teplota okolní vody. Má k tomu zvláštní adaptaci zvanou rete mirabile (úžasná síť), kdy je studenější tepenná krev v pletenci cév ohřívána teplejší žilní krví, která je zahřátá díky svalové činnosti. Tento mechanismus je schopen udržet některé části těla až o 14 °C teplejší než okolní prostředí, zatímco žábry a srdce zůstávají na úrovni teploty vody. Bílí žraloci se rovněž spoléhají na zásoby tuku a oleje ve svých játrech, které jim umožňují překonávat dlouhé vzdálenosti přes potravně chudé oblasti. Játra jim kromě toho pomáhají při potápění. náhled|Velký bílý žralok kouše do návnady ve False Bay (Jižní Afrika)|alt=Žralok se zakusuje do návnady umístěné na háku. Část hlavy mu při tom vyčuhuje z vody. Síla stisku Síla stisku čelistí žraloka bílého byla dlouho zahalena mýty a dohady. Nejnovější vědecké výzkumy se přiklánějí k tomu, že není tak velká, jak se myslelo. Tento predátor se nespoléhá v první řadě na sílu, ale především na pilovité zuby a pohyb hlavou ze strany na stranu, což mu umožňuje efektivně oddělovat maso od těla oběti. Vědecký experiment sice přišel v roce 2008 s výsledkem, že jedinec, který vážil 3324 kg, by mohl vyvinout sílu asi 18 000 N (cca 1 800 kg), což je značná hodnota, ale skutečné výsledky in natura k dispozici nemáme.