náhled|vpravo|460px|Kolonizace světa 1492–2008 náhled|300px|Světové říše a jejich kolonie v roce 1914 náhled|vpravo|300px|Mapa světa znázorňující evropský kolonialismus a sovětský a americký imperialismus v období konce druhé světové války (anglicky) Kolonialismus představuje rozšiřování svrchovanosti určitého národa na teritorium a lid mimo vlastní hranice, často za účelem zlepšení vlastní ekonomiky prostřednictvím využívání domorodých přírodních zdrojů, pracovní síly a místního trhu.
Kolonialismus je na rozdíl od antické nebo středověké kolonizace považován za moderní, téměř výhradně západoevropský jev, a to i přesto, že politika expanze s různou formou nadvlády a udržování hegemonie nebyla v minulosti výhradně západním jevem. V tomto ohledu má kolonialismus vztah k říši (impériu). Moderní kolonialismus se datuje od 16. století do poloviny 20. století. Kolonialismus jako systém nadvlády a kontroly neměl jenom ekonomickou dimenzi, ale i dimenzi politickou a kulturní.
Typy kolonialismu náhled|Potomci nizozemských osadníků v Jižní Africe tzv. Búrové Osidlovací kolonialismus, který spočíval v přesunu skupin obyvatel z mateřské země na nová kolonizovaná území. Jako příklad je možné uvést situace v Jižní Americe (španělské a portugalské kolonie), Severní Americe (britské a francouzské kolonie) nebo příklady Austrálie, Nového Zélandu a Jižní Afriky (britské kolonie, částečně nizozemské). Za formu osídlovací kolonizace se často považuje také případ ruské Sibiře. Domorodé nebo místní politické instituce a kultura byly podrobeny intenzivnímu tlaku ze strany kolonizátora. Neznamenalo to nicméně, že by místní společenské a politické instituce nebo tradice zcela vymizely. Exploatační (vykořisťující) kolonialismus, který se zaměřoval na vojenskou a politickou kontrolu kolonizovaných území, jež zaručovala kolonizátorovi kontrolu nad hospodářstvím, přírodními zdroji a mezinárodním obchodem. V tomto případě mohla být zachována většina místních politických a společenských institucí, ale jejich funkce byly přeorientovány na zprostředkovatele k udržení nadvlády kolonizátora. Jako příklady je možné uvést britskou koloniální politiku v Indii, belgickou v Kongu, nizozemskou v Indonésii nebo francouzskou ve většině zemí Sahelu. Hybridní kolonialismus je vykazuje rysy obou předchozích typů. Ukazuje na vývojovou změnu z exploatačního typu k osídlovacímu. Nejvýznamnějším případem je francouzské Alžírsko. Neokolonialismus zahrnuje případy, kdy bývalé kolonie jsou dnes de iure nezávislými státy, ale tehdejší koloniální mocnost má v zemi stále výraznou kontrolu. Příkladem byla francouzská přítomnost v Mali, Burkině Faso nebo Nigeru. Ještě v roce 2022 byl v Mali prezident loajální Francii a francouzská společnost Areva v Mali těžila uran pro své jaderné elektrárny, přičemž v zemi zůstávalo jen 5% zisku. Francie navíc byla v Mali přítomna i vojensky. Hlavní moderní koloniální velmoci Moderní kolonialismus je asociovaný s následujícími zeměmi: V Evropě:náhled|Vévoda z Wellingtonu, pozdější vítěz od Waterloo, v bitvě proti Maráthské řiši v Indii roku 1803
Mimo Evropu: Japonsko Spojené státy americké Omán Čína
Kolonialismus vs. imperialismus Kolonialismus je proces ustavení a udržování nadvlády mocnosti nad podřízenou společností, která je odloučena od vládnoucí moci a koloniální velmoc provádí často přesuny obyvatel do kolonie. Imperialismus je proces budování velké říše (impéria) přičleněním a dosazením vládnoucí elity. To se může obejít i bez samotné kolonizace, bez budování kolonií transferem obyvatel. Kombinací obou je koloniální imperialismus, to znamená budování impéria prostřednictvím získáváním kolonií. Koloniální imperialismus může být proveden:
masivním osidlováním území přebytky obyvatelstva z metropole, která neintegruje původní domorodé obyvatele. Typické pro Velkou Británii (USA, Kanada, Austrálie, Jihoafrická republika) dobýváním území obsazeného domorodým obyvatelstvem se snahou o jeho podmanění a dílčí integraci. Typické pro Španělsko (kolonie v Jižní Americe), Portugalsko (Brazílie) nebo Francie (Francouzská západní Afrika). Dobývání je doplněno dílčím přesunem obyvatel, kterým se vytváří nová vládnoucí vrstva. budování obchodních center. Příkladem je Francie v Indii, Portugalsko v Indii nebo Nizozemí v Jihovýchodní Asii. V tomto případě může ale nemusí jít o kolonie v pravém smyslu.
Dějiny kolonialismu
Objevení Ameriky a období iberské koloniální expanze náhled|Španěl usedlý v Mexiku a jeho indiánská manželka, 18. století V obecném pojetí začínají dějiny moderního kolonialismu s objevením Ameriky (Jižní, Střední i Severní) po roce 1492. Už kolem poloviny 15. století ale Portugalci objevovali a navazovali první kontakty na západním pobřeží Afriky. Období je spojeno s dobou tzv. objevných plaveb, ve kterých od konce 15. až do poloviny 16. století dominovali Portugalci a Španělé. Pod španělskou vlajkou se vylodil Kryštof Kolumbus na ostrovech vKaribiku. Španělští a portugalští conquistadoři během zhruba 50 let postupně objevili většinu Jižní, Střední Ameriky a jih Severní. V roce 1494 smlouvou z Tordesillas došlo ke geografickému rozdělení sféry vlivu mezi Španělsko a Portugalsko, a to podél severo-jižního poledníku, 370 mil od Kapverdských ostrovů. Toto dělení umožňovalo Portugalcům kontrolu nad (přibližně) dnešní Brazílií. Zatímco Španělé se zaměřovali téměř výlučně na Ameriku (s několika výjimkami, jako byla Španělská Východní Indie), Portugalci měli od 15. století zájmy také v Africe a v Asii (například Goya na Indickém poloostrově, misie v Japonsku, Macao).
Objevení Ameriky bylo významné i z hlediska kulturního a biologického. Během relativně krátké doby došlo k revoluční výměně mezi Starým a Novým kontinentem, který se týkal zemědělských produktů, rostlin, zvířat, ale i nemocí. Tato kulturně-biologická výměna je odborně nazývána Kolumbovskou výměnou. V tomto smyslu změnilo objevení Ameriky evropskou, ale i americkou a následně i asijskou, africkou či australskou krajinu, jídelníček i kulturní zvyky.
Nástup Anglie, Francie a Nizozemí v 17. století náhled|Nizozemští osadníci v Batávii, dnešní Jakartě, na ostrově Jáva Zatímco první polovinu 16. století dominovali evropskému kolonialismu jako novému jevu v evropských dějinách Španělé a Portugalci, po polovině 16. století nastoupily dvě nové velmoci Anglie a Francie. Španělsko a Portugalsko si své kolonie nicméně udržely do začátku 19. století a v některých případech až do poloviny 20. století. Od počátku 17. století se k Anglii a Francii připojilo Nizozemsko. Anglie a Francie se nejprve zaměřily na osídlovací kolonialismus v Severní Americe (tzn. na sever od Španěly kontrolovaného Nového Španělska). V Severní Americe se odehrály během 17. století pokusy o kolonizaci ze strany Švédů (stát Delaware) a Nizozemců (Nový Amsterdam, dnes New York). Tyto pokusy ale neuspěly. Naopak Nizozemci byli úspěšní v oblastech především jihovýchodní Asie, ale na rozdíl od Španělů nebo Angličanů dávali přednost spíše kontrole obchodní výměny a dovozu do Evropy než budování rozsáhlých centralizovaných koloniálních administrativ. V 18. století vedl konkurenční boj o kolonie v Severní Americe a v Indii k několika krvavým konfliktům mezi Velkou Británií a Francii se spojenci. K nejvýznamnějším patří sedmiletá válka. Výsledky sedmileté války předznamenaly nástup Velké Británie jako největší koloniální říše v moderních dějinách, ke kterému došlo v 19. století.
Rusko jako koloniální říše náhled|Ruská osada Přístav sv. Pavla. Ostrov Kodiak na Aljašce, 1814 Je nepochybné, že některé expanzivní prvky politiky Ruské říše je možné považovat za koloniální politiku. Šlo například o dobývání a osídlování Sibiře v 16. století a Osídlení a kontrolu severoamerické Aljašky mezi roky 1741–1867. Ruská politika 19. století ve Střední Asii i na Kavkaze vykazovala také řadu prvků kolonialismu exploatačního typu doplněného ideologií civilizační mise. Stejné prvky vykazovala politika Ruska vůči Číně (Mandžusko) a Koreji ke konci 19. a na začátku 20. století. Je ale nutné zmínit poněkud odlišný charakter Ruské říše, který byl ovlivněn geografií. Ruská expanze neměla námořní nebo zámořský charakter a často měla spíše geostrategické než obchodní motivy. Například charakter a síla Ruského carského námořnictva byla v 18. a 19. století regionální. Ruská expanze postrádala globální či transkontinentální charakter. Prodej Aljašky v roce 1867 ukázal, že Rusko na zámořský charakter expanze rezignovalo. Kromě toho mělo v oblasti mezinárodního obchodu spíše okrajové postavení. I přes koloniální expanzi bylo ještě v 19. století závislé na vývozu obilí na západ Evropy a obecně tvořilo relativně uzavřený trh. V Rusku byla také absence silných středních vrstev, které byly základem pro moderní kapitalismus. V západních zemích byly tyto vrstvy navázány na kolonialismus. Je sporné, zda byla ruská expanze do oblasti Pobaltí, Polska a Finska, ale nakonec i Gruzie kolonialismem. V tomto ohledu je vhodnější hovořit spíše o imperialismu. Rusko bylo v době své imperiální existence vnitrozemsky orientovanou mnohonárodní říší podobně jako Rakousko-Uhersko.
Americká revoluce a nezávislost Latinské Ameriky náhled|200px|Portugalský princ Pedro vyhlašuje roku 1822 nezávislost Brazílie na Portugalsku Druhá polovina 18. století a počátek 19. století znamenaly krizi moderního kolonialismu, a to právě v oblastech, kde koloniální velmoci užívaly politik osídlovacího kolonialismu. Příchozí kolonizátoři se během několika generací již necítili vázáni k mateřské zemi a přijali vlastní identitu. Mateřská země zaváděla často politiku, která místní osídlení politicky nebo ekonomicky diskriminovala, vedla postupně ke vzniku opozice. V Severní Americe se politice Velké Británie postavilo 13 severoamerických kolonií na východním pobřeží a zformovalo nový nezávislý stát – Spojené státy americké. Tato situace se netýkala Kanady a jihu dnešních Spojených států (Louisiana a Florida, Texas a Nové Mexiko, Kalifornie). Jestliže byly motivy americké revoluce ekonomicko-politické, motivy latinskoamerického osvobozeneckého hnutí na počátku 19. století byly spíše politicko-ekonomické. Během prvních dvaceti let 19. století se v Latinské Americe zformovalo několik, formálně nezávislých států. Například Brazílie získala nezávislost v roce 1822. Problémem ale zůstávala pokračující ekonomická a kulturní závislost na Evropě (neokolonialismus).
Nové koloniální země V 19. století se zájem zaměřoval zejména na Asii a Afriku a objevily se nové koloniální velmoci Belgie, Německo, Itálie, Japonsko i Spojené státy americké. Nicméně nikomu z nich se nepodařilo zpochybnit pozici Velké Británie, která v 19. století upevnila svoji nadvládu ve své nejvýznamnější kolonii – v Indii. Skutečností také bylo, že území, která nebyla ještě kontrolována (a tedy mohla být kolonizována) byla v 19. století malá. V podstatě se jednalo o oblast Afriky, kde mezi sebou soupeřily Velká Británie, Francie, Německo, Belgie a Itálie. V Asii se do hry přidalo ve druhé polovině 19. století také Japonsko, jehož koloniální expanze se zaměřovala na Korejský poloostrov a do Číny, což vedlo ke konfliktu s Ruskem. Spojené státy americké se zařadily ke koloniálním velmocem na konci 19. století v souvislosti se španělsko-americkou válkou a ziskem Filipín a Kuby a dále s americkou politikou v Panamě či Portoriku. Soupeření o koloniální nadvládu bylo jednou z hlavních příčin první světové války. Výsledkem porážky Německa bylo i odejmutí jeho kolonií ve střední Africe.
Dekolonizace