náhled|upright=1.8| Jako poloprezidentská republika (též parlamentně-prezidentská republika) nebo poloprezidentský systém (poloprezidencialismus) je označováno takové státní uspořádání, které je republikou, kdy vláda v čele s předsedou je jmenovaná prezidentem, ale politicky odpovědná parlamentu. Prezident je zpravidla volený přímo občany, politicky nezávislý na parlamentu a má postavení formálně i neformálně přesahující postavení prezidenta v klasické parlamentní republice. Postavení prezidenta se liší dle konkrétní právní úpravy i politických a společenských zvyklostí v daném státu. Tato forma vlády představuje jakýsi hybridní smíšený typ mezi parlamentním a prezidentským systémem.

Typicky uváděným příkladem poloprezidentské republiky je ústavní systém francouzské Páté republiky. K dalším evropským poloprezidentským republikám jsou řazeny Portugalsko, Rumunsko, Litva, Ukrajina a Rusko. Mimo Evropu pak například Ázerbájdžán, Egypt, Kazachstán, Srí Lanka, Tchaj-wan nebo Východní Timor. Poloprezidentské režimy se vyskytujují zejména v Evropě a Africe. Převážně se jedná o bývalé francouzské nebo portugalské kolonie nebo bývalé republiky Sovětského svazu.

Poloprezidentský systém bývá někdy uváděn jako jedna z možností racionalizace parlamentního režimu. Odlišné formy racionalizace parlamentního systému představuje kancléřský systém (používaný např. v Německu) nebo poloparlamentní systém (používaný krátce v Izraeli).

Charakteristika a definice

Poloprezidentský systém jako označení politického systému francouzské Páté republiky poprvé použil Hubert Beuve-Méry v roce 1959. Termín o dvě dekády později zpopularizoval francouzský politolog Maurice Duverger ve svém článku A New Political System Model: Semi-Presidential Government. Přestože je díky tomu tento termín typicky spojený právě s Francií, tak prvními poloprezidentskými republikami se v roce 1919 staly Finsko a Německo, jejichž ústavy přijaté v létě toho roku vycházely z původně silného postavení panovníka. V květnu téhož roku byla přijata novela prozatímní československé ústavy, která výrazně posilova postavení prezidenta, což bylo následně potvrzeno ústavou z roku 1920.

Spor o definici poloprezidentského systému

Na jednoznačné definici poloprezidentského systému není mezi politology jasná shoda. Obecně se lze setkat se třemi přístupy:

Dle Maurice Duvergera poloprezidentský systém charakterizují tři hlavní vlastnosti:Kdo vládne Česku?, str. 17–31. prezident republiky je volen ve všeobecných volbách má celkem značené pravomoci proti němu stojí premiér a ministři, který drží výkonnou moc a setrvávají ve svých funkcích tak dlouho, dokud se proti nim nepostaví parlament

Problémem této definice je poměrně neurčitý druhý bod, celkem značných prezidentských pravomocí . Proto někteří politologové na tuto definici navazují a zpřesňují ji, např. Giovanni Sartori, který poloprezidentský režim definuje následovně:

prezident je volen všelidovou volbou (přímo či nepřímo), na pevně dané funkční období ten sdílí výkonnou moc s premiérem, což vytváří strukturu duální autority prezident je nezávislý na parlamentu, není ale oprávněn vládnout sám a přímo, ale prostřednictvím vlády a jejích rozhodnutí premiér a jeho vláda jsou nezávislé na prezidentovi v tom, že jsou závislé na parlamentu, buď na důvěře nebo na nedůvěře parlamentu a v obou případech potřebují podporu parlamentní většiny duální struktura autority poloprezidentského systému umožňuje různé vyvažování a také přesouvání mocenské převahy uvnitř exekutivy, to však pod přísnou podmínkou, že trvá potenciál autonomie každé složky exekutivy.

Tzv. post-duvergerovský přístup reprezentuje Robert Elgie, který přejímá duvergerovu definici, ale vypouští z ní problematicky neurčitý druhý bod o prezidentových pravomocích. Poloprezidentský režim je dle Elgieho takový kde: všeobecně volený prezident, volený na pevně stanovené funkční období ,který koexistuje s premiérem a vládou, kteří jsou odpovědni parlamentu.

Problémem Elgieho definice je ten, že množinu poloprezidentských režimů rozšiřuje na prakticky všechny parlamentní republiky s přímo voleným prezidentem, bez ohledu na formální nebo reálné postavení prezidenta.

Třetí skupinu reprezentují odpůrci poloprezidencialismu jako svébytné státní formy. Namísto poloprezidentského systému, který neuznávají, chápou jeho typické podtypy jako podruh parlamentní republiky v případě premiérsko-prezidentského resp. prezidentské republiky v případě prezidentsko-parlamentního. K představitelům tohoto proudu jsou řazeni např. M. Shugart, J. Carey, W. Merkel nebo V. Klokočka.

Charakteristika poloprezidentského systému

Dělba moci je poloprezidentského systému provedena v duchu převahy moci výkonné nad mocí zákonodárnou oproti režimu parlamentnímu. Rovněž může ústavou být implementována určitá forma systému brzd a protivah. Hlava státu hraje důležitou politickou roli a účastní se výkonu moci; existují dva aktivní subjekty exekutivy: prezident a vláda v čele s premiérem.

prezident je volen všelidovou volbou (přímo nebo sborem volitelů) prezident je volen na pevně dané období a je politicky nezávislý na parlamentu prezident je zpravidla neodvolatelný a nepoliticky neodpovědný za výkon svého úřadu (s výjimkou tzv. impeachmentu) v čele vlády stojí předseda vlády, který je společně s ministry jmenován prezidentem předseda vlády resp. jeho vláda jsou politicky odpovědni parlamentu, který jim může vyslovit nedůvěru prezident má právo z vlastního rozhodnutí odvolat vládu (resp. jejího předsedu) nebo rozpustit parlament (případně obojí) pro prezidentem jmenovanou vládou většinou platí presumpce důvěry (tzv. negativní parlamentarismus), nemusí tak po svém jmenování žádat parlament o její vyslovení nebo obdobné potvrzení v některých státech je naopak nutné schválení premiéra nebo vlády parlamentem (před nebo po jmenování) prezident má většinou pravomoc vetovat parlamentem schválené zákony (většina nutná pro přehlasování se liší) prezident má vlastní pozitivní politické pravomoce jako např. možnost vyhlásit referendum, vydávat dekrety, podávat návrhy zákonů prezident se může účastnit schůzí vlády, případně jim může i předsedat prezident má formálně nebo neformálně významnější (nebo i hlavní) postavení v oblasti zahraniční politiky nebo obrany

Postavení prezidenta v politickém systému konkrétního státu bude vycházet nejen z formulace ústavy a dalších zákonů, ale také z neformálních okolností jako jsou politické a společenské zvyklosti, organizace a význam politických stran nebo typ volebního systému, které mohou faktické postavení prezidenta i dalších orgánů i výrazně odchylovat od čistě formálního výkladu. Ústavy různých států mohou být formálně podobné, ale reálné postavení a výkon pravomocí prezidenta se může značně lišit. Na potřebu rozlišovat formální a faktické fungování upozorňoval i sám Duverger. Ten například uváděl mezi evropskými poloprezidentskými státy i Island a Irsko, které nejsou na rozdíl od Rakouska za poloprezidentské považovány vzhledem k fakticky slabému postavení prezidenta, byť z formálního hlediska se značnými pravomocemi. Sám pak také uváděl, že v praxi pak všechny tři fakticky fungují jako parlamentní republiky. Giovanni Sartori je za poloprezidentské nepokládal.Matera, str. 49–50..

Duverger seřadil prezidenty jím identifikovaných poloprezidentských republik podle formálních pravomocí dle ústavy a podle faktického postavení v politice:

Pořadí Formální postavení Praktické postavení 1. Finsko Francie 2. Island Finsko 3. Výmarská republika 4. Portugalsko 5. Rakousko 6. Francie Irsko 7. Irsko Island

Kohabitace

V poloprezidentské republice může dojít k situaci, kdy prezident z jedné strany politického spektra je nucen na základě parlamentních voleb jmenovat předsedou vlády osobu z opačné strany politického spektra, která má podporu většiny parlamentu. Tato situace se označuje jako kohabitace (z francouzského cohabitation, česky soužití). Kohabitace se vyskytuje spíše v premiérsko-prezidentském typu a hlavním představitelem výkonné moci je premiér s vládou. Politicky taková situace funguje jako parlamentní republika, případně se prezident soustředí na oblasti, které mu přiznávají formální a neformální okolnosti (např. oblast zahraniční politiky a obrany).

O kohabitaci se mluví například v těchto případech: Francie prezident Mitterrand a premiér Chirac (1986–1988) prezident Mitterrand a premiér Balladur (1993–1995) prezident Chirac a premiér Jospin (1997–2002) Gruzie prezident Saakašvili a premiér Ivanišvili (2012–2013) Polsko prezident Jaruzelski a premiér Mazowiecki (1989–1990 prezident Wałęsa a premiéři Pawlak a Oleksy (1993–1995) Rumunsko prezident Băsescu a premiér Tăriceanu (2007–2008) prezident Băsescu a premiér Ponta (2012–2014) prezident Iohannis a premiér Ponta (2014–2015) prezident Iohannis a premiéři Grindeanu, Tudose, Dăncilă (2017–2019) Ukrajina prezident Juščenko a premiér Janukovyč (2006–2010)

Podtypy poloprezidentských systémů

Poloprezidentské republiky mají různé konkrétní formy, dle postavení postavení prezidenta ve vztahu k vládě se běžně uvádějí dva podtypy:

Premiérsko-prezidentský (parlamentně-prezidentský, prezidiální parlamentarismus, „francouzský poloprezidencialismus“) Předseda vlády resp. vláda jsou jmenování prezidentem, ale politicky odpovědni jsou jen parlamentu. Prezident ze svého vlastního politického rozhodnutí nemůže sám odvolat vládu resp. jejího předsedu.Drápelová, str. 48.</ref> Hlavní výkonná moc formálně připadá osobě předsedy vlády. Tento podtyp představuje poloprezidentský systém tak jak ho podle ústavního systému Páté republiky popsal Duverger. Někdy bývá považován za poloprezidentský systém v užším významu pouze tento typ. Mezi státy tohoto podtypu bývají řazeny např.: Francie, Rumunsko, Portugalsko (od 1982), Litva, Ukrajina (od 2014, 2006–2010), Mezi státy tohoto podtypu patřily např.: Polsko (1990–1997), Arménie (1991–2008), Gruzie (2013–2019), Finsko (1991–2000).

Prezidentsko-parlamentní (parlamentní prezidencialismus, „ruský poloprezidencialismus“) Předseda vlády a vláda jsou jmenování prezidentem, politicky odpovědni jsou jak parlamentu tak prezidentovi. Prezident může vládu odvolat z vlastního politického rozhodnutí aniž by jí byla parlamentem vyslovena nedůvěra. Prezident je zde fakticky a většinou i formálně hlavním představitelem výkonné moci. Dle Shugarta právě tento typ spíše odpovídá poloprezidentskému režimu. Vzhledem k postavení prezidenta, které v konkrétních případech může přesahovat možnosti prezidentů v čistě prezidentském systému je někdy tento typ nazýván jako superprezidentský systém (režim). V závislosti na formálních i neformálních okolnostech, zejména na politických a společenských může (ale nemusí) v některých státech fakticky vést toto politické uspořádání k nastolení superprezidentskému režimu. Mezi státy tohoto podtypu bývají řazeny např.: Ázerbajdžán, Bělorusko, Peru, Rakousko, Ruská federace Mezi státy tohoto podtypu patřily např.: Výmarské Německo (1919–1933), Finsko (1919–1991), první Československá republika (1919–1938), Portugalsko (1976–1982), Ukrajina (1996–2006, 2010–2014), Jižní Korea (1972–1988), Arménie (2008–2018), Gruzie (1991–1995, 2004–2013).

Státy s poloprezidentským systémem {| style="width:100%;" |- | style="width:33%; vertical-align:top;"| Alžírsko

Džibutsko Egypt Francie

Kapverdy

Demokratická republika Kongo

Madagaskar

Mauritánie | style="width:33%; vertical-align:top;"| Mongolsko

Namibie Article 41 of the Constitution of the Republic of Namibia.

Stát Palestina

Matera, str. 51. Matera, str. 56.

<ref>Drápelová, str. 52, 53.

Matera, str. 61.

Historické případy

Arménie (1991–2018) Československo (1919–1938/1948) Finsko (1919–2000)Matera, str. 51. Gruzie (1991–1995, 2004–2013/2019) (1990–2000) Jižní Korea (1972–1988) Německo (1919–1933, tzv. Výmarská republika)Matera, str. 50.Raška, str. 84–95.