Prezident Spojených států amerických () je hlavou státu a vlády Spojených států amerických, která je nepřímo volena občany USA. Podle Ústavy je vedoucí osobou výkonné moci federální vlády a vrchním velitelem ozbrojených sil, s pravomocí výkonu a prosazování federálního práva a odpovědností jmenovat federální výkonné, diplomatické, regulační a soudní úředníky. Náleží mu rovněž symbolické postavení vůdce národa a disponuje prerogativy jako je právo milosti a právo veta. Spojuje tak pravomoci, které se v evropských zemích obvykle dělí mezi hlavu státu a premiéra (případně vládu jako celek). Vzhledem k jeho silnému postavení v rámci prezidentském systému a s ohledem na velmocenské postavení USA je pak označován za nejmocnějšího člověka na planetě.

Historie

Před vznikem ústavy

Po vyhlášení nezávislosti roku 1776 byly Spojené státy řízeny podle Článků konfederace, které na federální úrovni nevytvářely žádný výkonný ani soudní orgán, pouze upravovaly pravomoci Kontinentálního kongresu. Předseda Kongresu (oficiálně Předseda spojených států v Kongresu sdružených, : President of the United States in Congress Assembled), byl vybrán z jeho členů ostatními delegáty. Jeho funkční období bylo omezeno na jeden rok a bylo stanoveno, že nesmí být do funkce zvolen víckrát než jednou. Postavení předsedy Kongresu bylo zejména ceremoniální a jeho rolí pak bylo řídit jednání v Kongresu a spolu s tím spojené administrativní úkoly, jako například vyřizování korespondence nebo podepisování oficiálních dokumentů Kongresu.

Jelikož se ukázala nutnost silné centrální vlády se silnými pravomocemi, byla tato funkce nahrazena úřadem prezidenta Spojených států, jako hlavy státu a vrcholu výkonné složky státní moci. Tento úřad byl zaveden přijetím ústavy roku 1788. Při jejím vzniku byly na roli a postavení prezidenta značně rozdílné pohledy. Jeden z návrhů propagoval myšlenku svěření moci výkonné do rukou sboru osob, z nichž by každé byla svěřena určitá působnost, případně by funkci vykonávali společně. Další návrh byl založen na principu fungujícím v Massachusetts; podle něj měla být ustanovena rada, jejíž kontrole a souhlasu by jmenovaná hlava státu podléhala. Protikladem těchto myšlenek, které počítaly s kolektivním orgánem, byl návrh Alexandera Hamiltona; ten prosazoval volenou obdobu panovníka britského typu s širokým spektrem pravomocí. Ty však měly být na rozdíl od panovnických pravomocí omezené a navázané na souhlas nebo spolupráci Kongresu. Někteří delegáti v čele s Georgem Masonem přesto protestovali a tvrdili, že se tím vytváří základ monarchie. Nakonec byl přijat kompromis předložený Jamesem Wilsonem, který argumentoval tím, že ke správě nově vzniklého státu vystaveného hrozbám ze zahraničí je potřeba jednoho vrcholného vůdce, kterému budou poskytnuty rozsáhlé pravomoci. Ty však byly v klíčových oblastech omezeny, prezident tak například na rozdíl od britského krále nemá pravomoc rozpustit parlament nebo bez jeho souhlasu vyhlásit válku; prezident také může být na rozdíl od krále odvolán procesem impeachmentu.

George Washington náhled|278x278pixelů|Inaugurace prvního prezidenta George Washingtona, 30. dubna 1789 Prvním prezidentem byl roku 1789 zvolen George Washington, který se po válce za nezávislost těšil velké důvěře amerického lidu a byl známý svou skromností a sebekontrolou. Byl proto považován za záruku, že moc, jež mu bude svěřena, nezneužije. Jako první prezident Washington zavedl mnoho zvyklostí svázaných s prezidentským úřadem. V červnu roku 1789 vydal první oficiální prezidentský příkaz, kdy požadoval od ministrů, aby mu podali „zcela přesnou a zřetelnou obecnou zprávu o záležitostech Spojených států“. V říjnu téhož roku vyhlásil první státní svátek USA, Den díkůvzdání. V lednu 1790 přednesl Kongresu první zprávu o stavu Unie, a v květnu nařídil zahájení výstavby prezidentského sídla, později známého jako Bílý dům; prvním prezidentem, který v něm sídlil, byl však až Washingtonův nástupce John Adams v roce 1800. V roce 1793 Washington vyhlásil neutralitu v britsko-francouzské válce, což byl významný precedens, který ukotvil dominantní postavení prezidenta v oblasti zahraniční politiky. V prezidentské funkci skončil roku 1797 po dvou volebních obdobích; jeho rozhodnutí pomohlo zmírnit obavy, že by se nový stát mohl proměnit v monarchii, a vytvořilo zvyklost která nebyla porušena až do roku 1940 a nakonec byla trvale zakotvena 22. dodatkem ústavy.

Nárůst prezidentské moci Zatímco Washington funkci zastával spíše pasivně – právo veta použil pouze dvakrát a návrh zákona předložil třikrát – za dalších prezidentů pozice prezidentského úřadu značně zesílila. To bylo podpořeno několika faktory, zejména celonárodními volbami a postavením hlavy výkonné moci, které umožnily prezidentům přesunout kontrolu nad vnitrostátní politikou do svých rukou. Dalšími faktory v průběhu dějin byly rostoucí význam americké zahraniční politiky a její vliv na formování globálních vztahů, změny v rozdělení pravomocí mezi Kongresem a prezidentem, nárůst počtu federálních institucí a jejich rozšířená působnost, a rostoucí podpora veřejnosti. Prvním, kdo se pokusil využít situace a převzít z rukou Kongresu pravomoc řízení domácí politiky, byl 7. prezident Andrew Jackson. Úspěšně argumentoval, že jakožto jediný funkcionář volený občany celé federace představuje „hlas všeho lidu.“ V tomto směru pokračovalo formování postavení federální exekutivy v první polovině 19. století. Význam prezidentského úřadu výrazně vzrostl za 16. prezidenta Abrahama Lincolna, jehož zvolení v roce 1860 jižní státy neuznaly a vyhlásily Konfederaci, což vedlo k občanské válce. Lincolnova pozice jako vůdce národa v době krize a vrchního velitele vojsk Unie mu umožnila přijmout některá mimořádná opatření bez schválení Kongresem, jako například omezení práva habeas corpus z roku 1862, či proklamace o zrušení otroctví z roku 1863. V desetiletích po občanské válce došlo k dalšímu posílení významu centrální exekutivy vznikem nových federálních orgánů podřízených prezidentovi; mezi ně patří například Tajná služba (1865), národní parky (Yellowstonský 1872, Yosemitský 1890), Uniformovaný sbor Služby veřejného zdraví (1889) a Federální úřad pro vyšetřování (1908). Zákon z roku 1921 prosazený 29. prezidentem Warrenem Hardingem posílil postavení prezidenta v oblasti fiskální politiky, kdy centralizoval pod jeho kontrolou přípravu federálního rozpočtu a financování vlády. Další významné posílení prezidentské moci přišlo s nástupem 32. prezidenta Franklina Roosevelta a jeho programu New Deal v roce 1933. Jeho přístup byl takový, že by měl prezident moc užívat ve prospěch lidu a aby tak mohl činit, může dělat cokoliv, co mu Ústava nezakazuje. Současné postavení prezidenta vychází z této politiky, v důsledku čehož má prezident nástroje k rychlé reakci na širokou škálu situací.

Volba prezidenta Volby prezidenta USA jsou nepřímé, tzn. že prezident není volen přímo občany, ale kolegiem volitelů, které tvoří volitelé (zástupci) jednotlivých států Unie. Prezidentem se může stát jen ten, kdo získá nadpoloviční většinu z 538 volitelů, tedy alespoň 270.

Jedno funkční období trvá 4 roky a nikdo nesmí být zvolen na víc než dvě volební období. Toto ustanovení bylo ratifikováno v roce 1951 jako XXII. dodatek Ústavy. Do té doby šlo pouze o tradici nastolenou prvním prezidentem Georgem Washingtonem, proto mohl být Franklin Delano Roosevelt zvolen prezidentem čtyřikrát (1932, 1936, 1940 a 1944). Důvodem vícenásobného zvolení byla 2. světová válka.

Podmínky pro zvolení Podmínky pro zvolení za prezidenta upravuje Ústava Spojených států amerických, konkrétně: „Volitelnou na úřad prezidenta může být jen osoba, která získala občanství Spojených států zrozením či měla toto občanství v době přijetí ústavy, dosáhla věku třiceti pěti let a bydlí alespoň čtrnáct let ve Spojených státech“.

Čtrnáctý dodatek Ústavy (oddíl 3) říká, že ten, kdo coby funkcionář Spojených států přísahal dodržovat Ústavu Spojených států, a poté se angažoval v povstání nebo vzpouře proti ní anebo poskytl pomoc či podporu jejím nepřátelům, nesmí vykonávat civilní ani vojenskou státní funkci Spojených států amerických. Čtrnáctý dodatek tedy vylučuje z kandidátů na prezidenta osoby, které se těchto činů dopustily. Navíc je „automaticky se vykonávající“ – tedy ke svému uplatnění nepotřebuje žádný úkon jako například znalecký posudek, usnesení soudu nebo pravomocný rozsudek, trestající dotyčného za výše zmíněné činy.

Přísaha

Prezident se funkce ujímá složením přísahy do rukou předsedy Nejvyššího soudu, která zní:Český překlad:

Práva a povinnosti prezidenta náhled|Prezident Donald Trump s ruským ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem v Oválné pracovně, prosinec 2019|306x306bod Výkonné pravomoci Prezident je z pozice hlavy státu a výkonné složky státní moci nejvyšší autoritou v řízení státních záležitostí a práce federální vlády. Předsedá kabinetu (který dále tvoří viceprezident a ministři) a rovněž Národní bezpečnostní radě. Mezi hlavní prezidentovy povinnosti patří chránit Ústavu a prosazovat zákony schválené Kongresem – tato povinnost je ústavně zakotvená článkem, který ustanovuje, že prezident „pečuje o to, aby zákony byly svědomitě plněny“. Za tímto účelem vydává výkonná nařízení, prezidentské proklamace, prezidentské směrnice a další dokumenty, které jsou pro federální úřady závazné. Prezident také zajišťuje financování federálních agentur a sestavuje návrh rozpočtu, který však podléhá schválení Kongresem; taktéž řídí správu vládního majetku a zadávání veřejných zakázek. Kongres může udělit prezidentovi ještě širší pravomoci, zejména pokud jde o řízení národního hospodářství a ochranu bezpečnosti USA, například v době války nebo výjimečného stavu.

Prezident rovněž jmenuje a odvolává vedoucí všech ministerstev a vrcholných úřadů a stovky dalších vysokých federálních úředníků, například ředitele FBI a CIA, administrátora NASA, členy představenstva USPS a Amtraku, a mnoho dalších. Z celkového počtu cca 4 tisíc je pro jmenování 1200 nejvyšších funkcionářů nutný souhlas Senátu, ale pro jejich odvolání na základě soudního rozhodnutí v kauze Myers v. Spojené státy souhlas potřeba není. Specifickým případem jsou členové rady guvernérů Federálních rezerv, které prezident může odvolat pouze ve výjimečných případech. Vedle těchto vrcholných pozic je však velká většina federálních zaměstnanců vybírána prostřednictvím systému státní služby, kdy jmenování a postup jsou založeny na schopnostech a zkušenostech. Prezident nese hlavní zodpovědnost za styky USA s cizími státy, jmenuje velvyslance a konzuly (kteří však musí být schváleni Senátem), a přijímá cizí velvyslance a jiné veřejné činitele. Spolu s ministrem zahraničí řídí všechny oficiální styky se zahraničními vládami. Účastní se konferencí na nejvyšší úrovni a přímých porad hlav států o hospodářských a politických problémech. Prostřednictvím ministerstva zahraničí je prezident zodpovědný za ochranu Američanů v zahraničí a cizích státních příslušníků v USA. Prezident rovněž rozhoduje o uznání nových států a nových vlád a sjednává smlouvy s jinými státy, které jsou pro Spojené státy závazné po schválení dvoutřetinovou většinou Senátu. Dále může uzavírat s cizími mocnostmi tzv. výkonné dohody, které schválení Senátem nepodléhají.náhled|290x290pixelů|Prezident Lyndon Johnson navštěvující vojáky ve Vietnamu, říjen 1966|vlevoPrezident je též vrchním velitelem Ozbrojených sil a prostřednictvím ministra obrany řídí všechny vojenské operace. Vyslání jednotek mimo státní území je však možné pouze, pokud Kongres vyhlásí válku nebo prezidenta zmocní k ozbrojeným akcím. I v době míru má jisté pravomoci pro mimořádné situace, zejména může vyhlásit federální výjimečný stav. Dále jako vrchní krizový manažer schvaluje mimořádná opatření státní moci, jako například likvidaci teroristů či sestřelení letadla v případě únosu, a je rovněž držitelem nukleárního kufříku.

Zákonodárné pravomoci