Housle jsou strunný smyčcový nástroj se čtyřmi strunami laděnými v čistých kvintách: g, d¹, a¹, e². Mají hlubokou tradici v evropské klasické hudbě, většina skladatelů jim věnovala důležitou část svého díla. Jsou nejmenší z rodiny houslových nástrojů, mezi které se řadí ještě viola a violoncello. Příbuzný smyčcový nástroj – kontrabas, však svou stavbou patří do violové rodiny (stejně jako např. renesanční a barokní nástroj viola da gamba).
Kromě klasických houslí existují i jejich různé varianty, například violinofon, který k houslím přidává plechovou ozvučnici, nebo pětistrunné housle, které přidávají pátou strunu a vzniklé housle tak pokrývají i rozsah violy.
Stavba houslí Hlavní část houslí tvoří ozvučná skříň, na kterou je připevněn krk zakončený šnekem a nesoucí hmatník. Struny jsou ve spodní části houslí upevněny pomocí struníku zavěšeného poutkovou strunou přes velký pražec na žaludu, dále jsou vedeny přes kobylku, nad hmatníkem a upevněny v količníku, kde se napínají kolíčky.
Trup náhled|vlevo|Pohled na duši uvnitř houslí upright=1.5|náhled|Průřez houslemi Ozvučnou skříň neboli ozvučnici tvoří dvě mírně klenuté desky, u krajů spojené s luby. V horní desce jsou vyřezané dva otvory ve tvaru písmene f (tzv. efa), které umožňují lepší výstup zvuku z vnitřku houslí a ovlivňují tvar ohybu víka. Horní deska se vyrábí ze smrkového dřeva s hustými letokruhy, spodní deska a luby bývají javorové. Okraje desek jsou lemovány ozdobným vykládáním (tzv. výložkami), které kromě estetické funkce částečně chrání dřevěné desky před naštípnutím. U laciných modelů jsou výložky jen naznačené barvou.
Ze spodní strany víka, pod strunou G, je připevněna dřevěná lišta zvaná basový trámec, která pomáhá roznášet nízké frekvence po celé desce a zároveň desku zpevňuje. Duše naopak přenáší vysoké frekvence ze svrchní desky na spodní. Je vložena mezi obě desky poblíž nožky kobylky pod strunou E. I nepatrná odchylka v jejím umístění má za následek výraznou změnu barvy a intenzity tónu houslí. Duše rovněž svým vzepřením zpevňuje konstrukci korpusu a podpírá klenbu vrchní desky.
Na levé straně víka či řidčeji také uprostřed, přímo přes struník, bývá připevněn podbradek pro větší komfort při hraní. Většina houslistů ještě používá ramenní opěrku, tzv. pavouk, což je opěrka, která se nasazuje na spodní část houslí tak, aby netlačily na klíční kost.
Krk
Krk se vyrábí ze stejného dřeva jako spodní deska a luby, tedy nejčastěji z javoru. Na jeho svrchní části je naklížen hmatník z ebenového dřeva, u levnějších nástrojů se používají lacinější druhy tvrdého dřeva obarvené na černo, například opět javorové. Na konci krku se nachází količník zakončený šnekem, jehož zpracování je znakem kvalitní výroby. Struny jsou v kolíčníku navinuty na čtyři kolíčky a jsou vedeny přes malý pražec (na začátku hmatníku) dále nad hmatník a přes kobylku do struníku.
Kobylka náhled|vpravo|Přední a zadní pohled na houslovou kobylku Kobylka se vyrábí z javorového dřeva a má několik důležitých funkcí: Drží struny v určité vzdálenosti od hmatníku. Její zaoblený tvar dovoluje, aby se smyčec dotýkal strun odděleně. Přenáší vibrace strun na trup houslí. Slouží jako akustický filtr – omezuje některé frekvence strun, které by zhoršovaly tónové vlastnosti houslí. I malá odchylka v umístění kobylky má za následek výraznou změnu charakteru tónu houslí (podobně jako v případě duše).
U kovových strun je obvyklá vzdálenost struny nad koncem hmatníku okolo 2,5 mm pro strunu e2 a rovnoměrně se zvětšuje až po cca 4 mm u struny g. U střevových strun jsou vzdálenosti nad hmatníkem poněkud vyšší.
Struník Na struník jsou připevněny konce strun a je vyráběn ze dřeva, kosti, kovu nebo plastu. Ze spodní části struníku vede poutková struna, která je připevněna k tzv. žaludu. Tím je zabezpečeno, že se struník nedotýká horní desky houslí. Na struníku mohou být také namontované dolaďovače, které slouží k jemnému dolaďování zejména u strun s kovovým jádrem. Existují i struníky s vestavěnými dolaďovači.
Smyčec
náhled|Různé houslové smyčce Hlavní součástí smyčce jsou žíně napnuté mezi špičkou smyčce a tzv. žabkou. Žíně lze povolovat a napínat pomocí šroubu u žabky a je třeba je pravidelně mazat kalafunou pro lepší tření se strunou. Výběr kalafuny a její množství nanesené na smyčec se řídí podle stáří žíní, podle stylu hry a požadovaného efektu, měkčí kalafuny jsou zpravidla tmavší, světlejší kalafuny bývají tvrdší. U nejlevnějších typů smyčců se koňské žíně nahrazují syntetickými vlákny, která však mají horší užitné vlastnosti. Dřevěná hůlka smyčce bývá obyčejně vyrobená z fernambukového dřeva, lacinější dřevo na smyčce je brazilové a vyrábějí se též smyčce karbonové a plastové. Dražší smyčce bývají zpravidla vyrobeny technologií štípání dřeva přesně po letech, což zaručuje, že se nikdy nezačnou prohýbat směrem do strany. Na mistrovské smyčce se při výrobě a ozdobném vykládání žabky používají ušlechtilé a vzácné materiály, jako jsou perleť, stříbro, zlato, slonovina, želvovina atd.
Struny Houslové struny se dříve vyráběly z ovčích střev. Dnes tyto struny používají interpreti, kteří chtějí docílit autentického zvuku, jaký měly housle v dřívějších dobách. Později se začalo na struny ze střev přidávat kovové vinutí, což dovolovalo silnější záběry smyčcem a tím silnější zvuk.
Moderní struny se skládají z jádra tvořeného syntetickým nebo kovovým vláknem a z kovového vinutí (hliníkové, ocelové, stříbrné, chromové, titanové apod.). Dnešní nejkvalitnější struny mají podobný teplý zvuk jako střevové struny a zároveň se téměř nerozlaďují při změnách vlhkosti, což byla hlavní nevýhoda střevových strun.
Lak náhled|Pohled na housle z různých úhlů náhled|Porovnání houslí velikosti 1/16 a 4/4 Lak chrání housle před mechanickým a chemickým poškozením a plní i estetickou funkci. Existuje mnoho receptur, hlavní součástí jsou přírodní pryskyřice naložené v oleji nebo ethanolu. Další přísady mohou být: mastix – pryskyřice řečíku lentišku (Pistacia lentiscus) pryskyřice benzoová šelak – přírodní živice získávaná z výměšků červce lakového (Tachardia lacca) sandarak – pryskyřice stromu sandarakovníku článkovaného (Tetraclinis articulata) kopál – fosilizovaná pryskyřice jantar dračí krev – přírodní barvivo získávané z různých druhů stromů, například z dračince rumělkového šafrán terpentýn propolis
Lak však nemůže vylepšit akustické vlastnosti houslí. Zvuk nenalakovaných houslí se postupem doby zhoršuje (v souvislosti s degradací dřeva); lak pouze pomáhá uchovat zvukové vlastnosti po dlouhou dobu. Na levné tovární a školní housle se používají laky na bázi umělé pryskyřice (polyuretanové laky). Takové nalakování je mnohem odolnější než tradiční olejové nebo dokonce lihové laky, lak schne v porovnání s tradičními materiály rychle, ale tónová kvalita takto lakovaných houslí je horší.
Velikosti Délka těla standardních „čtyřčtvrťových“ (4/4) houslí je asi 36 až 38 cm, pro výuku dětí se používají i menší housle: tříčtvrťové (3/4), půlové (1/2), čtvrťové (1/4) atd. Toto označení je ale jen orientační, kupříkladu skutečná délka půlových houslí je přibližně 31 cm. Pro výběr vhodné délky houslí platí jednoduché pravidlo: když má dítě housle pod bradou, musí dlaní levé ruky dosáhnout na konec šneku tak, aby si vidělo na špičky prstů.
Hra na housle upright|vlevo|náhled|Houslový prstoklad v první poloze náhled|upright|Das Ständchen od Carla Spitzwega Housle se drží pod bradou a levou rukou se určují na hmatníku výšky tónů. Pravá ruka buď rozeznívá struny smyčcem, nebo brnkáním (tzv. pizzicato). Housle nemají pražce jako kytara, houslista tedy musí znát přesná místa, kam položit prst, aby zazněl určitý tón.
Prsty se značí od 1 (ukazováček) do (4 malíček). Číslo 0 znamená, že se má ve skladbě hrát prázdná struna. Tabulka vlevo ukazuje, jakými prsty se hrají tóny v první poloze. Prvním prstem se hrají celé tóny a, e¹, h¹, f² (sekce ohraničená modrou značkou). Prvním prstem se hrají také všechny zmenšené a zvětšené tóny od těchto tónů: as, ais, es¹, eis¹, b¹, his¹, fis². Stejně je tomu i u dalších prstů; např. druhý prst: hrají se jím tóny h, f¹, c¹, g² a jejich zvětšené a zmenšené varianty. Hraní zvětšeného tónu čtvrtým prstem se označuje jako tzv. přesah, případně přehmat.
Polohy Poloha označuje vzdálenost levé ruky od začátku hmatníku; první poloha je základní (viz tabulka vlevo). Druhá poloha znamená, že houslista hraje všemi prsty o tón výše (má ruku dále od začátku hmatníku), tzn. hraje prvním prstem to, co by v první poloze hrál prstem druhým, druhým prstem hraje to, co by v první poloze hrál prstem třetím atd. Čím vyšší poloha, tím se hra stává obtížnější, protože se vzdálenosti mezi jednotlivými půltóny zkracují (podobně jako na kytaře), takže aby byl tón čistý, je zapotřebí stále větší přesnosti.
V houslové hře se nejčastěji používají první, třetí a pátá poloha. Houslisté používají často různé polohy jednak pro usnadnění hry a také kvůli změně barvy tónu. Například tón h¹ zahraný na struně d má temnější „violový“ zvuk než tentýž tón zahraný na struně a. Hudební skladatelé těchto zvukových efektů často využívají; například označení sul G znamená, že se má daná pasáž zahrát na struně g.
Dvojhmaty Dvojhmat znamená rozezvučení dvou strun najednou. Je daleko náročnější než hraní jednoho tónu, protože houslista se musí soustředit na přesné umístění dvou prstů (nebo jednoho prstu na dvou strunách). Trojhmaty a čtyřhmaty znamenají rozezvučení tří resp. čtyř strun těsně po sobě. Kobylka je nahoře zaoblená, takže struny neleží v jedné rovině a smyčec se může dotýkat jen dvou strun najednou a rozeznívat je. To znamená, že houslista musí držet při vícehmatech všechny prsty na místě, aby se struna mohla správně chvět i poté, co se jí přestane dotýkat smyčcem. Všechny tyto dvoj- a vícehmaty se mohou hrát i s prázdnými strunami.
Vibrato Vibrato je obvyklou houslovou technikou, která se vyžaduje při hraní naprosté většiny skladeb. Když houslista hraje určitý tón, vibrata docílí tím, že jemně pohybuje prstem tam a zpět, což má za následek drobné změny ve výšce tónu. Vibrato dodá hře větší emotivnost a barvě tónu větší „sytost“. Dnes se jemné vibrato používá i při přednesu barokních skladeb, ačkoliv se v té době používalo pouze výjimečně.
Flažolety Hraní flažoletů je jedna z náročnějších houslových technik. Přirozené flažolety využívají vyšších harmonických frekvencí strun a hrají se tak, že se houslista při hře jemně dotýká struny v její polovině, třetině, čtvrtině apod., strunou se ale nesmí dotknout hmatníku. Příklad: takto zahrané h² na struně e (h² je ve třetině struny e) zní jako h³; takto zahrané a² na struně e (a² je ve čtvrtině struny e) zní jako e4. Umělé flažolety fungují na stejném principu jako přirozené, ale houslista „uměle“ zkracuje délku struny tím, že jedním prstem mačká určitý tón (zkracuje strunu) a druhým hraje flažolet. Příklad: hraním fis² na struně e a lehkým dotykem h² (ve čtvrtině takto „zkrácené“ struny e), z houslí vychází tón fis4.
Smyčcové techniky Housle vydávají silnější zvuk, když se smyčcem hraje s větším přítlakem na struny nebo rychlejšími tahy. Pro barvu tónu a hlasitost je také důležitá vzdálenost smyčce od kobylky: při hraní blízko kobylky se zdůrazňují vyšší harmonické tóny a zvuk je ostřejší; naopak čím dál se hraje smyčcem od kobylky, tím je výsledný zvuk jemnější. Existuje několik smyčcových technik, přičemž následující seznam není vyčerpávající:
Zvukové ukázky Styl Zvuk (Ogg)Hraní prsty Prázdná struna Dvojhmaty Pizzicato Vibrato
détaché – toto označení znamená, že se noty mají hrát odděleně. Zastavení smyčce na struně utlumí vibrace a tím vznikne malá pomlka mezi notami. Détaché traîné znamená, že se má hrát détaché tak, aby nevnikaly žádné pomlky mezi notami. martelé – détaché s velmi silnými tahy smyčcem collé – smyk začíná při silném tlaku na smyčec legato – na jeden smyk se hraje více tónů po sobě staccato – velmi krátký smyk