Neuchâtel (francouzsky, italsky a rétorománsky , , švýcarskou němčinou Nöieburg, plným názvem Republika a kanton Neuchâtel) je kanton, který se nachází na západě Švýcarska, v jeho francouzsky mluvící části, nazývané Romandie. Hlavním a největším městem je Neuchâtel.
Historie Panství a hrabství neuchâtelské náhled|upright=0.6|vlevo|Znak hrabat a knížat neuchâtelských V 7. století se oblast Neuchâtelu společně s západní částí dnešního Švýcarska dostala pod nadvládu Franské říše. V rámci Franské říše pak byla součástí Burgundského království. Když v roce 843 došlo verdunskou smlouvou k rozdělení říše, většina Burgundska se stala součástí středofranské říše, a o dekádu později bylo dále rozděleno prümskou smlouvou v roce 855 mezi Karla (Dolní Burgundsko) a Lothara II. (Horní Burgundsko vč. oblasti Neuchâtelu). V roce 933 hornoburgundský král Rudolf II. Burgundský spojil obě Burgundska a vzniklo tak druhé Burgundské království, zvané též království Arelatské podle hlavního města Arles.
Na počátku 11. století byl Neuchâtel se svým okolím rozdělen do dvou panství. Jedna část, zahrnující kromě samotného pozdějšího Neuchâtelu také Saint-Blaise a Auvernier, byla doménou burgundského krále Rudolfa, zatímco druhá část: Bevaix, Brot, Corcelles, Chézard a Coffrane byly ovládány významným rodem Sigiboldidů. Ti byli spřízněni s Rudolfovou manželkou Irmengardou a ovládali značnou část dnešní Romandie. V roce 1011 nechal burgundský vládce Rudolf III. (vnuk Rudolfa II.) pro svoji ženu Irmengarde postavit nový hrad na břehu jezera, dnes známého jako Neuchâtelské jezero. Ten také již v roce 1034 oblast okolo hradu až po Bielské jezero udělil hasenberskému baronu Ulrichovi z Fenisu. Následující tři století pod vládou rodu pánů z Neuchâtelu byla pro město dobou rozkvětu a prosperity. Roku 1214 byl Neuchâtel uznán za město. Za vlády hraběte Ludvíka roku 1373 již hrabství zahrnovalo přibližně dnešní území kantonu. Protože byl Ludvík poslední mužským příslušníkem vládnoucího rodu, připadlo hrabství po jeho smrti téhož roku jeho dceři Isabele. Jelikož bylo její manželství s Rudolfem z Neuchâtelu-Nidau bezdětné, po její smrti připadlo hrabství jejímu synovci Konrádu IV. z Freiburgu (syn Verony Neuchâtelské a Egona III. z Freiburgu).
Za jeho vlády byla v roce 1405 uzavřena dohoda o přátelství s kantony Bern a Solothurn, členy Starého švýcarského spříseženství (v roce 1495 následovala smlouva s Fribourgem a v roce 1501 s Lucernem). Po jeho smrti převzal vládu jeho syn Jan, který zemřel roku 1457 bez přímých dědiců. A tak došlo ke sporu o vládu nad území mezi Rudolfem Bádensko-Hachberským (vnuk Anny Freiburské, sestry Konráda IV.), který měl vládu převzít, a Janovým švagrem, oranžským knížetem Ludvíkem z Chalon-Arlay, který si také hrabství nárokoval. Místní se nakonec postavili na stranu potomka předchozích vladařů, Rudolfa. Po Rudolfovi se stal hrabětem jeho syn Filip a poté roku 1503 připadlo hrabství Filipově jediné dceři Johaně z Hachberku. Ta se v roce 1504 provdala za Ludvíka I. Orleánského, vévodu z Longueville, který se stal jejím spoluvládcem. V roce 1512 byl Neuchâtel okupován Starou švýcarskou konfederací. Stalo se tak v důsledku profrancouzské politiky jejího manžela, což bylo považováno za bezpečnostní hrozbu pro Švýcarskou konfederaci. Johana se aktivně zapojila do jednání se švýcarskými kantony o ukončení okupace a znovuzískání přístupu do svého hrabství. Její vyjednávací pozice se zlepšila poté, co roku 1516 ovdověla. Okupace byla ukončena v roce 1529, došlo k obnovení přátelských dohod se švýcarskými kantony a vláda byla Johaně vrácena. Panovník byl od té doby většinou zastupován správcem, jelikož sám většinou v hrabství trvale nežil. Správce jako panovníkův zástupce mimo jiné předsedal Státní radě a Stavovskému sněmu.
Knížectví
náhled|upright=0.9|vlevo|Neuchâtelský zámek na akvarelu z 19. století V roce 1530 byly měšťany uznány ideály reformace a město se stalo nedělitelné se svým okolím. Město bylo známo jako velice liberální a po zrušení Ediktu nantského v roce 1685 se stalo útočištěm francouzských protestantů. Pozdější vládci města se snažili rozhodnutí o akceptování reformace zrušit. Johaniným nástupcem se stal její vnuk František Orleánský, vévoda z Longueville. Po jeho smrti v roce 1551 došlo ke sporu o následnictví mezi jeho bratranci: Leonorem Orleánským, vévodou z Longueville, a Jakubem Savojským z Nemours (syn Šarloty z Longueville, dcery Jany z Hachberku). Spor byl místním Sněmem tří stavů (šlechta, měšťanstvo, úřednictvo a kasteláni) rozhodnut ve prospěch 7 let trvající spoluvlády. Poté vládl od roku 1557 sám Leonor jako svrchovaný kníže. Za jeho vlády došlo k posílení vztahů se Švýcarskou konfederací. Po jeho smrti vládl nejdříve jeho syn Jindřich I. a poté vnuk Jindřich II. Za jeho vlády knížectví získalo vestfálským mírem svrchovanost na Svaté říši římské (společně se Švýcarskou konfederací).
Po smrti Jindřicha II. roku 1663 došlo ke sporu o regentství mezi jeho dcerou z prvního manželství Marií z Nemours a její nevlastní matkou Annou-Geneviève Bourbonskou (regentkou za syny z druhého manželství, starší z nich byl uznán nezpůsobilým vlády). Třístavový sněm rozhodl ve prospěch Anne-Geneviève, jež byla regentkou do své smrti roku 1679. Poté regentství přešlo na Marii z Nemours. Poté, co v roce 1694 zemřel Jean-Louis Charles, došlo ke sporu o nástupnictví mezi jeho sestrou Marií z Nemours a bratrancem z matčiny strany František Ludvík Bourbon-Conti. Dle starší závěti, kterou Jean-Louis Charles sepsal, se jeho dědicem měli stát potomci jeho bratra Charlese-Parise a poté jeho bratranec z matčiny strany František Ludvík Bourbon-Conti. Dle novější závěti ale měla dědicem být nevlastní sestra Marie. Stavovský sněm se rozhodl pro Marii z Nemours, na jejíž stranu se postavila i Švýcarská konfederace. Ta poté svým dědicem určila svého bratrance z matčiny strany Louise-Henriho de Bourbon-Soissons (nemanželského syna Ludvíka z Bourbon-Soissons, vnuka sestry neuchâtelského knížete Leonora).
Výběr nového knížete
V červnu 1707, zatímco v Evropě probíhala Válka o španělské dědictví, zemřela bez jasného dědice kněžna Marie z Nemours (Louis-Henri de Bourbon-Soissons zemřel o 4 roky dříve) a její smrtí vymřel 200 let vládnoucí rod Orleáns-Longueville. O knížecí trůn poté projevilo zájem několik uchazečů:David Guillaume Huguenin, Les chateaux neuchâtelois: anciens et modernes (1843), s. 253–256
Potomci Johany z Hachberku (povětšinou katolíci): Paule-Françoise-Marguerite de Gondi, vévodkyně z Retz (dědička dle primogenitury) Emanuel Filibert Savojský, kníže carignanský Jacques de Goyon-Matignon, hrabě z Torigny Rodokmen potomků neuchâtelské kněžny Johany z Hachberku, mezi nimi někteří nárokovatelé dědictví trůnu po smrti Marie z Nemours (většinou římskokatolického vyznání):
Johana z Hachberku ∞ Ludvík I. Orleánský, vévoda z Longueville František z Orleáns-Longueville, markýz z Rothelinu (1513–1548) ∞ Jacqueline de Rohan-Gyé Léonor, vévoda z Longueville, kníže neuchâtelský (1540–1573) ∞ Marie d'Estouteville Jindřich I., vévoda z Longueville, kníže neuchâtelský (1568–1595) Jindřich II., vévoda z Longueville, kníže neuchâtelský (1603–1637) Marie de Nemours, kněžna neuchâtelská (1625–1707) Jan Ludvík Karel, vévoda z Longueville, kníže neuchâtelský (1646–1694) Antoinette d’Orléans (1572–1618) ∞ Charles de Gondi (1569–1596) Henri de Gondi, vévoda z Retz (1590–1659) Catherine de Gondi, vévodkyně z Retz (1612–1677) ∞ Pierre de Gondi, vévoda z Retz (1602–1676) Paule-Françoise-Marguerite de Gondi, vévodkyně z Retz (1655–1716), dědička dle primogenitury Marguerite-Françoise de Gondi (1615–1670) ∞ Louis de Cossé de Brissac Marguerite-Marie de Cossé-Brissac (1648–1708) Éléonore d’Orléans (1573–1639) ∞ Charles Goyon de Matignon (1564–1648) François Goyon de Matignon, hrabě z Torigny (1607–1675) Jacques de Goyon-Matignon, hrabě z Torigny, genealogicky nejbližší dědic, tímto také nakonec dědic titulu vévody z Estouteville, jeho potomci (monacká knížata) byli po roce 1827 dědici i dle primogenitury Františka (1549–1601) ∞ Ludvík de Condé (1530–1569) Karel Bourbonský, hrabě ze Soissons (1566–1612) ∞ Anne de Montafié (1577–1644) Ludvík Bourbonský, hrabě ze Soissons (1604–1641) Louis-Henri de Bourbon-Soissons (1640–1703) ∞ Angélique de Montmorency-Luxembourg (1666–1736) vévodové z Luynes Luisa Bourbonská, Mademoiselle de Soissons (1603–1637) ∞ Jindřich II. Orleánský, vévoda z Longueville (1603–1637), kníže neuchâtelský Marie de Nemours, kněžna neuchâtelská (1625–1707) Marie Bourbonská, hraběnka ze Soissons (1606–1692) ∞ Tomáš František Savojský (1596–1656) Emanuel Filibert Savojský, kníže carignanský (1628–1709) Šarlota z Orleáns-Longueville (1512–1549) ∞ Filip Savojský, vévoda z Nemours Jakub Savojský, vévoda z Nemours (1531–1585) Johana Savojská (1532–1568) ∞ Mikuláš Lortinský, vévoda z Mercœur Filip Emanuel Lotrinský, vévoda z Mercœur (1558–1602) Františka Lotrinská (1592–1669) Louis de Bourbon, vévoda z Vendôme (1612–1669) Louis Joseph de Bourbon, vévoda z Vendôme (1654–1712) Philippe de Bourbon (1655–1727) Élisabeth de Bourbon (1614–1664) Marie Jeanne, Mademoiselle de Nemours (1644–1724)
Potomci původních hrabat z Neuchâtelu: Béat-Albert-Ignace, baron de Montjoie Vévoda Leopold Eberhard Württembersko-Montbéliardský (vzdálený potomek Guillemetty z Montbéliardu, dcery hraběte Amadea Neuchâtelského) Hrabě Trébonius-Ferdinand z Fürstenbergu Kandidáti odvozující nárok dle různého spříznění s oranžskými knížaty: Král Fridrich I. Pruský Kníže Vilém Hyacint Nasavsko-siegenský Jeanne de Mouchy, markýza de Mailly et de Nesle Markýz Yves d'Alègre (příbuzný markýzy de Mailly) Julianne Catherine d'Amont, dáma de Sergis (potomek Viléma Oranžského) Tzv. testamentáři František Ludvík Bourbon-Conti (rival Marie z Nemours, potomek původních hrabat z Neuchâtelu) Angelique-Cunégonde de Montmorency-Luxembourg (vdova po Louisovi-Henrimu de Bourbon-Soissons) švýcarský kanton Uri Markrabě Fridrich VII. Bádensko-Durlašský (na základě vzdáleného agnatického příbuzenství s Filipem z Hachberku)
Sněmu tří stavů tak připadl úkol vybrat nového panovníka. Zástupci knížectví chtěli především, aby nový panovník: Uznával jejich protestantskou víru a náboženskou svobodu (ideálně aby byl také kalvinista jako oni), aby měl takové postavení, které by mohlo odradit případné nepřátele knížectví a bylo tak zárukou nezávislosti, a také aby podobně jako dosavadní knížata nechával místní rozhodovat si o svých záležitostech a nenarušil dosavadní vazby ke Švýcarsku.
Několik kandidátů proto bylo vyřazeno již na začátku (Fridrich VII. Bádensko-Durlašský, Vilém Hyacint Nasavský, Trébonius-Ferdinand z Fürstenbergu, Julianne Catherine d’Amont, Béat-Albert-Ignace). Proti zbytku kandidátů většinou stály podmínky víry nebo mocenského zázemí. Např. potomci Johany z Hachbergu byli většinou římskokatolického vyznání, neměli vlastní území a byli podporováni Francií Ludvíka XIV., která nedávno připojila sousední Burgundské hrabství a přímo tak sousedila s knížectvím. To byl i případ Františka Ludvíka Bourbon-Conti, dřívějšího rivala Marie de Nemours. Koncem roku 1707 tak stavové nakonec vybrali novým knížetem pruského krále Fridricha I. (kalvinista, s vlastním velkým, ale také geograficky vzdáleným územím, nebyl ani vzdáleným dědicem předchozích panovníků) a Neuchâtel se tak na dalších 150 let stal součástí personální unie s Pruskem.
Toto uspořádání narušily až napoleonské války, když v roce 1806 Napoléon Bonaparte obsadil nejen Neuchâtel, ale i samotnou Švýcarskou konfederaci a sesadil pruského krále Fridricha Viléma III. Na pozici neuchâtelského knížete byl dosazen Napoleonův náčelník štábu Louis Alexandre Berthier.
Součást Švýcarska