První křížová výprava v dějinách byla vyhlášena roku 1095 na clermontském koncilu papežem Urbanem II. a směřovala do Svaté země za znovudobytí Božího hrobu od muslimů. Vyhlášení výpravy bylo částečně reakcí na postupné pronikání tureckých nájezdníků do Anatolie, kde na Byzantské říši dobyli značná území a oslabili moc říše. Byzantský císař Alexios se obrátil na papeže, aby mu pomohl získat dobrovolníky do jeho žoldnéřské armády, díky níž by mohl ztracená území na východě znovu dobýt. Vyhlášení výpravy bylo zároveň motivováno snahou papeže Urbana II. o zmírnění schizmatu mezi západní a východní katolickou církví. Urban II. zároveň mohl využít vyhlášení výpravy k tomu, aby získal navrch nad císařem Jindřichem IV., svým protivníkem v boji o investituru.

Papežův apel na pomoc východním křesťanům se zvrtl ve vyhlášení svaté války za osvobození svatých míst, což mělo velký ohlas i mezi evropskými venkovany, kteří se již roku 1096 vydali na cestu do Svaté země. Ti, podněcováni lidovými kazateli, dorazili ze severní Francie až do Byzantské říše, a po cestě plenili a loupili. Císař Alexios byl zklamán, neboť tito poutníci nebyli rytíři, jaké očekával. Dal je proto rychle přepravit na pevninu Malé Asie, kde začali pořádat nájezdy na turecká území. Turci na ně však uspořádali odvetnou výpravu a téměř všechny křižáky pobili. V německých zemích se zatím shromáždily další chudinské houfy, které začaly pořádat židovské pogromy. Německé křižáky však dal už na uherských hranicích rozehnat král Koloman.

náhled|vlevo|upright=0.7|Trasy hlavních křižáckých armád V druhé polovině roku 1096 se vydala na cestu rytířská vojska. Jejich veliteli byli především francouzští a normanští velmoži, kteří se na přelomu let 1096–1097 dostali do Konstantinopole, kde složili lenní přísahu císaři Alexiovi. Přísahou se křižáci zavázali navrátit všechna území zpět pod vládu Byzantské říše, za to měli slíbený podíl na kořisti a podporu během výpravy ze strany císaře. Křižáci dobyli Nikáju a porazili Turky v bitvě u Dorylaea, dobyli Edessu a Antiochii a roku 1099 i samotný cíl křížové výpravy – Jeruzalém. Křižáci své závazky vůči Byzantskému císaři nedodrželi, nevrátili mu zpět kdysi byzantská území, na kterých zakládali své křižácké státy, budované po vzoru západoevropských feudálních monarchií, což se na další generace stalo ohniskem napětí mezi Byzantinci a západními Franky, kteří se na Blízkém východě usadili.

Okolnosti svolání výpravy V polovině 11. století začaly ze střední Asie na Blízký východ pronikat turecké kmeny, které drancovaly civilizované země. V Džezíře se Turci nechali islamizovat a vstoupili do služeb bagdádského chalífy, který se však stal jen loutkou závislou na vůli svých tureckých vezírů a rádců. Ve službách Abbásovců začali Turci útočit na území Byzantské říše. Turecká vojska se skládala především z lehkých jezdců, což je činilo velmi mobilními a byzantská armáda je jen málokdy dostihla a utkala se s nimi. Proto se byzantský císař Roman IV. Diogenes rozhodl vytáhnout s celou armádou na východ a svést s Turky pravidelnou bitvu. Císařova stotisícová armáda se s tureckým sultánem Alpazslanem utkala v bitvě u Mantzikertu, kde byla na hlavu poražena. Říše se porážkou uvrhla do chaosu, zatímco Turci tak mohli vtrhnout do Anatolie, centra byzantské moci, aniž by jim v tom mohl kdokoliv zabránit. Turecké kmeny celou Anatolii vydrancovaly a spálily, až se z této nejvýznamnější části Byzance stala prakticky poušť. Z porážky u Manzikertu se císařství již nikdy plně nevzpamatovalo.Duggan, str. 20.

Císař Alexios I. Komnenos, který vybojoval byzantský trůn roku 1081, se snažil Anatolii získat zpět, ale chybělo mu vojsko, neboť byzantští vojáci se často rekrutovali právě z Anatolie. Obrátil se proto na západní křesťanstvo a požádal papeže, aby mu pomohl osvobodit východní křesťany z jha tureckých barbarů a rovněž argumentoval, že muslimové okupují svatá místa křesťanství, čemuž nelze jen nečinně přihlížet. Alexiovi však šlo jen o znovuzískání AnatolieBridge, str. 26. a svatá místa ho zajímala, jen pokud z toho mohla mít Byzanc prospěch.Duggan, str. 21.

Papež Urban II., který rovněž po velkém schismatu chtěl zlepšit vztahy mezi západní a ortodoxní církví,Bridge, str. 27. udržoval již od roku 1090 čilou diplomacii s byzantským císařem. Alexios roku 1095 vyslal své zástupce na Urbanův koncil v italské Piacenze, kde Byzantinci vylíčili utrpení východních křesťanůBridge, str. 28. a zdůrazňovali, že turecká hrozba se netýká jen Byzance, ale ohrožuje i západní svět.Hrochová, str. 13 Přítomní západní biskupové byli otřeseni, a papež Urban začal o jejich žádosti vážně uvažovat.

Motivace vyhlášení výpravy a účasti na ní náhled|vlevo|upright=0.7|Papež Urban II. vyzývá k osvobození Svaté země, iluminace ze 14. století Urbanova snaha nebyla vedena pouze upřímnou snahou pomoci schizmatickým ortodoxním Byzantincům. Byla výsledkem složitých diplomatických úvah a pečlivé politické přípravy. Urban II. byl v dobré pozici, protože v minulosti byl opatem kláštera v Cluny, jehož mniši byli nejenom průkopníky církevní reformy, ale také zkušenými organizátory poutí do Svaté země a dobrými znalci poměrů panujících na Východě. Ze své minulosti také dobře rozuměl podmínkám a zájmům šlechty v oblasti jižní Francie, na kterou se při propagaci výpravy do Svaté země soustředil. Svou výzvu také konzultoval s několika francouzskými šlechtici, například jedním z nejmocnějších feudálních pánů Provence, Raimondem ze Saint Gilles, hrabětem z Toulouse. Předem vybral biskupa Adhémara z Le Puy jako papežského legáta, který ho měl na výpravě zastupovat. Žádost byzantského císaře Alexia I. o pomoc proti nevěřícím Turkům, umožnila papeži vyzvat křesťany, aby kvůli boji proti nevěřícím ukončili věčné spory a zastavili války, a nadřadit tak obecně křesťanský zájem nad konkrétní zájmy světských panovníků a šlechty. To byl další krok na cestě k podřízení světské moci církevní autoritě. Jak dobře bylo papežovo vystoupení v Clermontu připraveno, dokazuje bezprostřední odezva, kterou vyvolalo u několika významných šlechticů a církevních prelátů. Během Urbanovy řeči a bezprostředně po ní propukli shromáždění duchovní a velmoži v nadšení, které projevovali výkřiky „Deus le volt!“ („Bůh to chce!“).

Urbanova výzva v Clermontu, adresována především jihofrancouzské šlechtě a kázána biskupy a mnichy po celé Francii,Bridge, str. 29 měla úspěch a mnozí francouzští velmoži přislíbili účast.Hrochová, str. 14 K obrovské spontánní odezvě však došlo u nižších vrstev obyvatelstva,www.cms.flu.cas.cz podněcovaných fanatickým kazatelem Petrem z Amiensu, zvaným podle oděvu Poustevník, či podle postavy Malý. Petr Poustevník byl odpadlý francouzský mnich,Duggan, str. 25. který se podle svého tvrzení již o pouť do Jeruzaléma pokusil, ale po dlouhé cestě s ním Turci špatně naložili a nakonec vyhostili, což jim nikdy nezapomněl. Byl to charismatický demagog a jeho posluchači jej považovali za svatého muže. Prostí venkované a městská chudina uposlechli jeho horlivých apelů a začali se okamžitě chystat, mnohdy s celou rodinou, na cestu. Často museli prodat vše, co při své chudobě měli, včetně pozemku, který je dosud živil, a obydlí, aby si mohli koupit alespoň nejnutnější zásoby na cestu. Nadšení pro svatou věc hrálo v jejich konání významnou roli, důležité však byly také materiální a demografické pohnutky, přání získat půdu a bohatství, zcela vyloučit nelze ani touhu po dobrodružství a slávě.Bridge, str. 30

Ozbrojená výprava tohoto druhu do Svaté země byla v křesťanském světě něčím novým. Ani Urban II. pravděpodobně neočekával tak horlivou odezvu, jakou dostal. V roce 1096 musel zakázat několika duchovním, aby se vojenské výpravy zúčastnili, a snažil se přesvědčit iberské šlechtice, aby se místo výpravy do Svaté Země zabývali bojem s Maury v okolí Tarragony. V každém případě se křížová výprava změnila v něco, co si byzantský císař Alexios nepřál: křižáci neměli v plánu stát se žoldnéři v byzantské armádě, chtěli osvobodit Jeruzalém,Hrochová, str. 11 tedy město, na jehož osudu císaři Alexiovi nijak zvlášť nezáleželo a o které Byzanc přišla již roku 614.

Tažení chudiny náhled|upright=0.7|vlevo|Petr Poustevník na osluRoman du Chevalier du Cygne, 1270

Téměř nikdo z účastníků první křížové výpravy, a to nejen těch prostých a chudých, neměl ponětí o tom, jak bude cesta do Svaté země vypadat a s čím se může setkat.Hrochová, str. 14–15. Víra ve vítězství křesťanů, kteří ve znamení kříže vyženou nevěřící muslimy ze Svaté země a osvobodí Boží hrob v Jeruzalémě, však byla obrovská. Jako první se vydaly na cestu do Svaté země křižácké houfy ze severní Francie a Porýní, jejichž značnou část tvořili neozbrojení poutníci. Ti však neměli žádné vojenské zkušenosti a už vůbec ne jakoukoliv kázeň, jediné, čím oplývali, bylo bojové nadšení. To v nich dále podněcoval chudý rytíř Gautier Sans-Avoir – Bezzemek, který se postavil s několika dalšími příslušníky drobné šlechty do čela skupiny,Kovařík, str. 68 jež vyrazila ze severní Francie již v dubnu 1096. Přestože se poutníci pohybovali pěšky a jenom ženy a děti se směly vézt na povozech tažených voly, ušli tisícikilometrovou vzdálenost na uhersko-byzantskou hranici za necelý měsíc.Hrochová, str. 15. Počátkem května 1096 stanuli před byzantskou pohraniční pevností Bělehradem. Tady došlo k prvnímuHrochová, str. 16. střetu křižáků s místním křesťanským obyvatelstvem.Křížové výpravy ve světle, str. 29 Vyhladovělá chudina, jíž došly zásoby, začala totiž plenit vesnice po obou stranách hranice, a vyvolala tak několik ozbrojených konfliktů, jejichž důsledkem byli první mrtví. V Niši přijal Gautiera byzantský místodržící a zásobil jeho poutníky potravinami.

náhled|vlevo|upright=0.7|Masakr Petrovy armády zobrazený na středověkém iluminovaném rukopisu

Ještě mnohem hůře si cestou přes uherskou zemi počínal houf, který přiváděl Petr Poustevník z Porýní.Duggan, str. 26.

Dalším negativním jevem se staly rozsáhlé protižidovské pogromy, které rozpoutaly některé křižácké skupiny v německých zemích.Hrochová, str. 20. Nechvalně tím proslul především houf vedený nepříliš majetným hrabětem Emerichem z Leisingenu, který řádil v porýnských městech. Výprava Emerichových křižáků pak skončila na uherské hranici, neboť král Koloman je nechal rozehnat ještě před vstupem do své země.Bridge, str. 37. Menší křižácká skupina byla postavena i v českých zemích, pogromy proti Židům tak postihly také Prahu.Bridge, str. 36.

Během léta 1096 dorazily oba francouzské chudinské houfy pod hradby Konstantinopole. Byzantské vládě bylo naprosto zřejmé, že tyto skupiny se nejsou schopny postavit seldžuckému vojsku, ale zároveň nemohla dovolit, aby zůstaly před hlavním městem, kde loupily a sužovaly místní obyvatelstvo.Hrochová, str. 19. Proto měly být přesunuty na maloasijskou půdu, kde byl pro ně poblíž Nikomédie vybudován opevněný tábor, tzv. Kibotos (tzn. schránka, truhlice), křižáky nazývaný Civetot. Tady měli poutníci vyčkat příchodu rytířských vojsk. Především francouzští rytíři, kteří přišli s nimi, však nechtěli čekat a pořádali výpravy do okolí Nikomedie.Bridge, s. 32. Jejich obětí se většinou stával majetek křesťanských rolníků i rolníci sami. Postupně se jim podařilo proniknout až před Nikáiu, obsazenou Seldžuky, a získat před jejími hradbami značnou kořist. Tato zpráva vyvolala v křižáckém táboře nadšení. Davy nezkušené chudiny vyrazily navzdory varování opatrnějších předáků k Nikáii. Tady je zastihli a rozprášili Turci. Poté vyplenili kibotos a pobili většinu jeho obyvatel, děti byly prodány do otroctví. Zbylé křesťany, kterým se podařilo zachránit si život, převezli Byzantinci ke Konstantinopoli a ubytovali je tu, ale zbraně jim raději předem odebrali. V té době zahájila v západní Evropě svoji kruciátu šlechta.

Tažení rytířů

Papežovy agitace náhled|upright|Jean Fouquet: Papež Urban II. propaguje křížovu výpravu, obrázek z 15. století