náhled|Státní znak Portugalské republiky Dějiny Portugalska lze sledovat již od doby před 400 000 lety, kdy jeho území obýval Homo heidelbergensis. Nejstarší lidskou fosilií je lebka objevená v jeskyni Aroeira v Almondě. Později se na severu Iberského poloostrova objevili neandrtálci. Homo sapiens přišel na území Portugalska zhruba před 35 000 lety.
Před 6. stoletím př. n. l. žily v oblastech Algarve a dolní Alentejo předkeltské kmeny, které vytvořily sídlo Tartessos a psanou tarteštinu a zanechaly po sobě řadu kamenných stél. Počátkem prvního tisíciletí př. n. l. pronikly na portugalské území vlny Keltů ze střední Evropy. Následně se geneticky smísily se zdejší populací, čímž vzniklo několik etnických skupin a mnoho kmenů. Přestože Keltové ovládli značnou část severu a středu země, nedokázali se uchytit na jihu, kde neindoevropská populace přetrvala až do dobytí území Římany. Na jižním pobřeží založili Féničané a Kartaginci několik malých, polopermanentních sídel.
Římané po invazi ve 3. století př. n. l. vytvořili provincie Lusitania na jihu a Gallaecia na severu. Zůstali zde několik staletí. Vytvořili zde sídla s lázněmi, chrámy, arénami, divadly, které propojovaly silnice s mosty. Po pádu Římského impéria zde, stejně jako v západní Evropě, nastal velký úpadek měst. Mezi 5. a 7. stoletím n. l. ovládly území germánské kmeny. Vytvořily státní útvary jako Svébské království s centrem ve městě Braga a vizigótské království na jihu. Za vlády Vizigótů vznikla nová společenská vrstva, šlechta. Důležitou roli začala také hrát křesťanská církev.
Vpád vojsk Umajjovského chalífátu roku 711 vyvrátil vizigótské království a vytvořil islámský stát na území Al-Andalus. Umajjovci expandovali na Iberském poloostrově a do Francie, kde byli zastaveni v bitvě u Tours roku 732. V dalších staletích oblast poloostrova opětovně dobývali křesťané v rámci reconquisty. Poslední bašta muslimů Granada padla roku 1492. Avšak Lisabon, Gharb Al-Andalus a zbytek území budoucího Portugalska křesťané ovládli již počátkem 12. století. Na konci 9. století ustanovil asturský král Alfonso III. malé hrabství kolem města Portus Cale (poblíž dnešního města Porto). V 10. století nesla zdejší hrabata přízvisko Magnus Dux Portucalensium (velkovévoda Portugalský). Po rozdělení Asturského království se toto „Portugalsko“ stalo součástí Leónského království. Moc a rozloha Portugalského hrabství postupně vzrůstala, a v obdobích slabé vlády Leonu se stávalo de facto nezávislým. V roce 1071 byl García II. prohlášen králem Portugalska a v roce 1095 se Portugalsko odtrhlo od Galicijského království. Na konci 11. století se portugalským hrabětem stal Jindřich Burgundský, který ubránil jeho nezávislost spojením hrabství Portugal a Coimbra. Jindřichův syn Alfons se 24. června 1128 prohlásil princem portugalským a v roce 1139 portugalským králem. Oficiální uznání královského titulu získal Alfons I. papežskou bulou z roku 1179. Algarve bylo dobyto na Maurech v roce 1249 a roku 1255 se Lisabon stal hlavním městem. Během 13. století se hranice Portugalska ustálily do víceméně současné podoby. Windsorská smlouva z roku 1386 vytvořila spojenectví Portugalska a Anglie, které trvá v podstatě dodnes.
Během 15. a 16. století, ve věku zámořských objevů, se Portugalsko stalo velmocí s rozsáhlou koloniální říší. Nedokázalo ji však adekvátně bránit vůči Nizozemsku, Anglii a Francii. Postupně tak Portugalsko mnoho ze svého bohatství a postavení ztratilo. Známkami počínajícího vojenského úpadku se staly dvě katastrofální události: roku 1578 bitva u Alcácer-Quibir v Maroku a nezdařený pokus Španělské Armady o invazi do Anglie roku 1588 – Portugalsko bylo tehdy se Španělskem svázáno dynastickou unií a přispělo loděmi do španělské floty. Dalšími ranami bylo zničení hlavního města Lisabonu následkem zemětřesení v roce 1755, okupace země během napoleonských válek a ztráta největší kolonie, Brazílie v roce 1822. Od poloviny 19. století až do konce 50. let 20. století opustily Portugalsko téměř dva miliony emigrantů, kteří odešli především do Brazílie a Spojených států.
Revoluce v roce 1910 svrhla monarchii. V reakci na rozsáhlou korupci, perzekuci církve a faktický státní bankrot došlo roku 1926 k vojenskému puči, který nastolil diktaturu, trvající až do dalšího převratu roku 1974, tzv. karafiátové revoluce. Nová vláda zavedla rozsáhlé demokratické reformy a roku 1975 udělila nezávislost všem portugalským koloniím v Africe.
Portugalsko je zakládajícím členem NATO, OECD a EFTA. Roku 1986 vstoupilo do EHS.
Starověk a středověk V roce 1100 př.Kr. založili Féničané Alis-Ubo (klidný přístav), pozdější Lisabon. Obchodem s domorodým iberokeltským obyvatelstvem získávali hlavně cín. Po druhé punské válce poloostrov ovládli Římané. Vůdce Lusitanů (odtud lat. Lusitania) Viriatus Římu vzdoroval, po jeho smrti však začala staletí romanizace. Řím přinesl zemi křesťanství. Roku 587 celý poloostrov ovládli Vizigóti (král Rekared). Když odpůrci krále Rodericha pozvali na pomoc muslimy z Ceuty, překročil vojevůdce Tárik roku 711 Gibraltarský průliv a začala staletí muslimské nadvlády. Křesťanské zůstalo jen království Asturie na severu. Portugalsko bylo stranou centra, z arabského Al-Gharb (západ) pochází název Algarve. Reconquista začala r. 1045 z Asturie, 1093 dobyli křesťané (dočasně) Lisabon. Muslimská staletí se zapsala do dějin země orientací na námořní obchod. Východiskem pro vznik Portugalského království bylo hrabství Portus Cale (původ dnešního názvu země), jemuž vládl Jindřich Burgundský, manžel dcery asturského krále a zakladatel burgundské dynastie.
Jeho syn Alfons I. Portugalský (portugalsky Afonso Henriques) porazil Araby r. 1139 u Ourique a roku 1140 byl provolán králem. Roku 1143 jeho titul na přímluvu papežského legáta v Zamoře uznal i jeho dosavadní suverén kastilsko-leonský král Alfons VII. Afonso Henriques dokázal využít druhé křížové výpravy a roku 1147 s pomocí křižáků z moře dobyl Santarém a Lisabon, což byl obrat portugalské reconquisty. Podporoval církevní řády, založil cisterciácký klášter v Alcobaçe, který vlastnil 13 městysů. Alfons III. v roce 1249 portugalskou reconquistu dokončil (mnohem dříve než na zbytku poloostrova) dobytím Fara a Albufeiry a 1255 vyhlásil Lisabon hlavním městem. Dinis Spravedlivý (1279–1325) Lavrador (rolník) zakládal města, kláštery i kostely. Roku 1290 založil v Lisabonu první univerzitu, která se r. 1308 přesunula do Coimbry. Roku 1340 Kastilie a Portugalsko společně porazily muslimská vojska bitvě na řece Saladě u Sevilly, ukořistěné orientální bohatství Portugalce inspirovalo k pozdějším výbojům. Dinisův syn Alfons nechal zavraždit Inés de Castro, konkubínu svého syna, pozdějšího „pološíleného“ krále Pedra I. (1357–1367). Legenda o mrtvé královně líčí, jak Pedro nechal celý dvůr klanět se ostatkům své milenky. Kontroverzní postavou byl i Pedrův syn Ferdinand I. (1367–1383), který se skandálně oženil s Leonorou de Teles (byla vdaná a Ferdinand pro ni vymohl papežský dispens k rozvodu) a vedl dlouhé války s Kastílií. Po smrti Ferdinanda nastala (bez mužského potomka) dynastická krize. Regentka Leonora Telesová prosazovala personální unii s Kastilií, proti tomu se postavil vzdálený příbuzný krále a velmistr řádu rytířů z Avisu Jan, který byl roku 1384 provolán Regedor o Defensor dos Reinos (vládce a ochránce království) a jako Jan I. Portugalský se stal prvním vládcem tzv. mladší linie z Avisu. Podpořila ho šlechta (mocný správce Alvaro Pais) i lidové vrstvy, neboť jako jediný mohl království ubránit před invazí Kastilců. Roku 1385 prohlásily kortesy Jana portugalským králem (vládl do roku 1433). Rozhodující bylo vítězství Janova spojence Nuna Álvarese Pereiry z rodu Bragança nad Kastilci 14. srpna 1385. Na památku tohoto vítězství založil Jan I. roku 1386 dominikánský klášter Batalha (doslova „bitva“).
Námořní expanze Počátky Portugalské námořní expanze byly vcelku nenápadné. Po skončení reconquisty v Portugalsku a ukončení válek s Kastilií neměli rytíři kde dokazovat svoji statečnost leč středověký duch velel konat rytířské skutky a tak se král Jan I. Portugalský (1385–1433) rozhodl uspořádat velký turnaj. Jeho synové Eduard, Petr a Jindřich jej přemluvili ke skutečnému válečnému tažení proti arabské Ceutě na pobřeží severní Afriky. Výprava byla úspěšná, kořist pomohla překonat hospodářské problémy Portugalska a královi synové byli pasováni na rytíře. Pod vlivem tohoto úspěchu se infant Jindřich, který jako třetí z pěti synů neměl šanci usednout na trůn, začal intenzivně zajímat o obchodní a průzkumné plavby. Až do své smrti roku 1460 organizoval a podporoval objevné plavby a položil základ portugalské koloniální říše. Za to se mu později dostalo přídomek „Mořeplavec“ (Henrique o Navegador) a dodnes patří k jedněm z největších portugalských národních hrdinů.
náhled|400px|Portugalské kolonie v 18. století
Dobytí Cařihradu Turky roku 1453 znamenalo pro italská města, zejména Janov a Benátky, jež do té doby ovládala trh s Orientem, nutnost vyklizení obchodních pozic. Evropa se ocitla v těžké situaci. Potřeba exotického zboží, zejména koření a zlata, nutila k hledání jiných obchodních spojení. Toho nejlépe využilo právě Portugalsko. Již první výprava Jindřicha Mořeplavce ve 20. letech 15. století ukázala, že Afrika není tak malá, jak si všichni původně mysleli. Pozornost, kterou Portugalsko západní Africe věnovalo, se vyplatila. Zlato a zejména černí otroci znamenalo pro Portugalsko výrazné bohatství. To se však stalo trnem v oku zejména sousednímu Španělsku, které nemělo na nákladné výpravy v 15. století prostředky, a proto se pokoušelo získat něco z afrického bohatství státem podporovaným pirátstvím.
I přes velké úspěchy na západním pobřeží si Portugalsko uvědomovalo, jak je důležité prorazit cestu do Indie. Cesta byla uskutečněna až za panování krále Manuela (1495–1521), se kterým také přišel zlatý věk portugalské říše. Do čela malé flotily tří karak se postavil nepříliš známý Vasco da Gama. Plavba byla úspěšná a 20. května 1498 stanula výprava před významným jihoindickým přístavem Kalikatem. Po tomto úspěchu už král Manuel nepochyboval o nutnosti pokračovat v další kolonizaci. Ozbrojené flotily lodí, které pak do Indie postupně vypravoval, již vyplouvaly beze strachu z daleké plavby. Portugalci rychle a snadno získávali další velká přístavní města na východním pobřeží Afriky a na pobřeží Indie. V roce 1509 přepluly portugalské flotily Bengálský záliv a o dva roky později, roku 1511, ovládli Malaku, tehdejší centrum arabského obchodu s kořením. Další výpravy, vedené přes Atlantský oceán, nebyly již tak úspěšné. Portugalsku připadla Brazílie, která však byla v porovnání se španělskou Amerikou vcelku chudá. Přesto se stalo tehdejší Portugalsko nejmocnější námořní říší světa.