náhled|Citadela v Arbílu, jedno z nejstarších nepřetržitě obydlených městských osídlení na světě Dějiny Iráku sahají do doby starověké Mezopotámie, jedné z prvních civilizací na světě, která začala vznikat na přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l. s příchodem Sumerů. Území dnešního Iráku, které tvoří velkou část bývalé Mezopotámie, bylo centrem několika starověkých civilizací, v polovině 7. století ho dobyli Arabové a od té doby byl součástí chalífátu. Tehdy se v Irák stal islámskou zemí a tou je dodnes. Po třísetleté nadvládě Mongolů a Turkmenů se země stala součástí Osmanské říše, čemuž tak bylo až do první světové války, kdy připadla Spojenému království jako mandátní území. Roku 1932 bylo vyhlášeno Irácké království a v roce 1958 Irácká republika. V roce 1968 provedla socialistická strana Baas státní převrat a ujala se vlády. Od roku 1979 byl prezidentem Iráku Saddám Husajn, jeho vláda skončila v roce 2003, kdy mezinárodní koalice vedená Spojenými státy provedla invazi do Iráku. Tím začala americká okupace území a válka v Iráku, s níž byly spojeny bezpečnostní problémy v zemi, emigrace několika milionů obyvatel a snahy nové demokraticky zvolené vlády o rekonstrukci státu, který Saddám Husajn zanechal ve špatném stavu. Válka byla ukončena v prosinci 2011, 18. prosince zemi opustili poslední američtí vojáci.
Předislámská éra
náhled|11. tabulka z kanonické verze Eposu o Gilgamešovi, nejvýznamnější literární památce Mezopotámie, vyprávějící o potopě Oblast mezi řekami Eufrat a Tigris byla jedním z míst, kde se zrodily první civilizace. Nejstarší známé vesnické osídlení v Mezopotámii se datuje do 6. tisíciletí př. n. l. Severní část Mezopotámie nesla název Asýrie a jižní Babylonie.Klíma 1962, str. 7
Do jižní části Babylonie se na přelomu 4. a 3. tis. př. n. l. dostalo první sumerské obyvatelstvo a založilo tam sumerskou civilizaci; jejich hlavní centrum bylo v Uruku. První písemné doklady psané klínovým písmem na hliněné tabulky se objevily na počátku 3. tis. př. n. l.Do osudu Mezopotámie od konce 2. tisíciletí př. n. l. začali zasahovat Aramejci a od poloviny 1. tisíciletí př. n. l. lze již mluvit o aramejizaci země, kdy aramejské písmo nakonec vytlačilo klínové písmo a hliněné tabulky byly nahrazeny pergamenem a papyrem.Klíma 1962, str. 57–58 Okolo roku 2310 př. n. l. založil Sargon Akkadský v Babylonii první velkou mezopotámskou říši s centrem ve městě Akkad. Asi o dvě století později nahradil Akkadskou říši stát 3. dynastie urské s centrem v Uru. Nejvíce pramenů pochází z následujícího starobabylonského období, jehož centrem byl Babylón, konkrétně z doby vlády Chammurapiho v 18. stol. př. n. l. Z této doby pochází Chammurapiho zákoník. Okolo roku 1630 př. n. l. nastalo temné období Babylonie – Babylonu se zmocnili Chetité a asi o sto let později Kassité, kteří mu vládli až do 12. stol. př. n. l. V tomto období se stále výrazněji projevovala severní Asýrie.
Od vlády Nebukadnesara I. na konci 12. stol. př. n. l. stoupal Babylon opět k moci. Tento vývoj vyvrcholil v období vlády chaldejského krále Nabopolasara na konci 7. stol. př. n. l., prvního vládce novobabylonské říše. Jeho nástupce Nebukadnesar II. nechal vybudovat Visuté zahrady Semiramidiny, jeden ze sedmi divů světa. Období babylonské samostatnosti skončilo s jeho dobytím Kýrosem II. z perské dynastie Achaimenovců v polovině 6. stol. př. n. l.
Dějiny Asýrie začaly s obdobím 3. dynastie z Uru (22. stol. př. n. l.), jejíž sídlo bylo v Aššúru. Asýrie brzy významně rozvinula dálkový i vnitřní obchod. Nejvýznamnějším panovníkem tzv. staroasyrského období byl Šamši-Adad I. (přelom 19./18. stol. př. n. l.), který sjednotil severní Mezopotámii. Po jeho smrti se stát ale rychle rozpadl a Asýrie se na několik století dostala pod nadvládu nejprve Babylonie a později Mitannů, z níž se vymanila ve 14. stol. př. n. l., čímž začalo tzv. středoasyrské období. Toto období a následující období novoasyrské (do konce 7. stol. př. n. l.) byly typické rozmachem Asýrie směrem na západ a konflikty s jižní Babylonií a obyvateli sousedních pohoří. V roce 614 př. n. l. dobyli Médové s pomocí Babyloňanů hlavní asyrské město Aššúr a o dva roky později i Ninive, čímž skončila politická nezávislost Asýrie.Oppenheim 2001, str. 126–130
V roce 331 př. n. l. dobyl Babylonii Alexandr Veliký a Mezopotámie se po jeho smrti stala součástí Seleukovské říše. Okolo roku 150 př. n. l. se území zmocnili Parthové. Ve 3. století podlehli Parthové Peršanům z dynastie Sásánovců, kteří Babylonii připojili ke své říši.Klíma 1962, str. 22–25Oppenheim 2001, str. 48
Arabská nadvláda
náhled|upright=1.4|Islámská říše a hranice chalífátu během období jeho největšího rozmachu.
V roce 637 se vlády nad Mezopotámií ujali muslimští Arabové. Od té doby se Mezopotámii říkalo El Irák el'Arabi, jak ji Arabové nazvali. Poté se do Iráku začali stěhovat Arabové z východního Arabského poloostrova. Ti založili města Kúfa a Basra, významnou metropolí na severu se stal Mosul. Irák se dostal pod vládu chalífátu, který se rozkládal od severní Afriky (a později Španělska) až po dnešní jižní Pákistán. Původně bylo hlavní město chalífátu Medína, ale po vraždě Uthmána ibn Affána si nový vládce Alí jako své sídlo určil Irák. Po jeho smrti se vlády nad chalífátem ujala rodina Umajjovců ze Sýrie a Irák se stal podřízeným územím.
Protože Irák byl jedním z nejbohatších států islámského světa a žila v něm velká část muslimského obyvatelstva, začala se mezi obyvateli projevovat nespokojenost s nadvládou Sýrie. V roce 680 Mohamedův vnuk Husajn ibn Alí dorazil z Medíny do Iráku a zpochybnil autoritu Jazída I., tehdejšího chalífa. Husajn byl spolu se skupinou lidí okolo něho povražděn v bitvě u Karbalá a toto město se později stalo jedním z nejsvatějších měst ší'itského islámu.
Od roku 750 vládli chalífátu Abbásovci, kteří si za sídlo zvolili opět Irák. V roce 762 založil al-Mansúr nové hlavní město Bagdád, který brzy poté počtem obyvatel předčil všechna města na Blízkém východě a v Evropě a pravděpodobně byl i největším městem na celém světě. Svou velikostí zastínil předchozí centra Kúfu a Ktésifón. Během vlády al-Ma'múna mezi lety 813–833 se stal centrem kultury a vzdělanosti islámského světa. Kvůli nepokojům v Bagdádu vyvolaným mamlúky přesunul al-Mu'tasim hlavní město do Samarry, v roce 892 bylo ale přesunuto zpět.
Během 10. století začala politická celistvost Iráku oslabovat a jeho ekonomika upadala. V tomto období existovaly dvě oblasti, kterým se říkalo Irák – pojmem „arabský Irák“ se označovala zhruba oblast Mezopotámie a pojmem „cizí (perský) Irák“ území dnešního severozápadního Íránu. Arabský Irák byl navíc rozdělen do tří politických sfér – vrchní, střední a spodní. V polovině 10. století začalo období nadvlády íránské dynastie Bújovců. Měli pod kontrolou Bagdád a jihovýchodní Irák, ale nikdy ne celé jeho území. Bújovci silně prosazovali ší'itský islám a kvůli tomu se dostávali do sporů se sunnity, kterých byla v Iráku většina. Např. Bagdád se začal štěpit na menší celky oddělené zdí, které byly rozdělené podle náboženství.
Mezi lety 1037 a 1043 se perský Irák dostal pod kontrolu nově založené turecké seldžucké říše a Bújovská říše zanikla v roce 1055, kdy Seldžukovci obsadili Bagdád. Na konci 11. století říše sahala na východě k Číně a na západě do Turecka a Izraele. Seldžukovci podporovali řemesla a obchod, stavby silnic a kulturní rozvoj a zakládali vysoké školy (převážně teologického zaměření). Vyznávali sunnitský islám a snažili se zbavit irácké území ší'itského vlivu. Na začátku 12. století nastal politický úpadek seldžucké říše a ta se postupně rozpadala na samostatná panství, mezi které patřilo i to irácké.
Mongolská nadvláda a Osmanská říše
náhled|Obléhání Bagdádu Mongoly v roce 1258 Ve 13. století se o ovládnutí Iráku začali pokoušet Mongolové, což se jim v roce 1258 po obléhání a následném zdevastování Bagdádu podařilo a Irák se stal součástí ílchanátu.Tauer 2006, str. 192 Při tomto tažení v městě vyvraždili 200 000–1 000 000 obyvatel. V době jejich nadvlády Irák ekonomicky upadal.Příkladem neúspěšné ekonomické reformy byl pokus o zavedení papírových peněz do všech hlavních měst provincií ílchanátu z roku 1294. Nařízení, které vydal Gajchatu, který předtím svým marnotratným chováním vyprázdnil státní pokladnu, ochromilo ekonomiku na několik měsíců. Po rozpadu ílchanátu v roce 1335 nad Irákem vládla nástupnická dynastie DžálárijovcůTauer 2006, str. 195–200 a na přelomu 14./15. století se stal součástí říše turkického vojevůdce Tamerlána.Tauer 2006, str. 233 V 15. století se vlády nad Irákem ujali Turkmeni, nejprve byl součástí Karakojunluské říše a poté Akkojunluské říše. Na počátku 16. století se dostal pod vládu Safíovců. V roce 1514 porazil osmanský sultán Selim I. safíovského vládce Ismá‘íla I. v bitvě u Čaldiránu a připojil severní Irák ke své říši, zatímco jižní Irák zůstal pod kontrolou Safíovců. V roce 1534 jeho syn Sulejman I. dobyl Bagdád a do poloviny 16. století připojil k Osmanské říši i zbytek Iráku, který byl jeho součástí až do roku 1918 (kromě období mezi lety 1622–1638, kdy mu znova vládli Safíovci). Osmané jmenovali guvernéry a soudce a umisťovali do měst janičáře. Nadvláda Osmanů pro arabský Irák znamenala oddělení od perského Iráku.
Irák fungoval hlavně jako nárazníkový stát mezi zbytkem Osmanské říše a Íránem. Zpočátku v něm byla moc Osmanů kolísavá, v 17. století se kvůli slábnutí centrální osmanské moci začaly v provinciích Iráku vlády ujímat místní kmeny. V roce 1747 se k moci dostali mamlúci gruzínského původu. Jejich režim úspěšně potlačoval povstání, omezoval moc janičářů a částečně Iráku navrátil jeho dřívější prosperitu. Mamlúci podporovali zahraniční obchod a v roce 1763 povolili zřízení pobočky britské Východoindické společnosti v Basře. Evropa a hlavně pak Spojené království postupně zvyšovaly svůj vliv v Iráku. V roce 1831 se Osmanům podařilo svrhnout mamlúckou vládu, postupně začali prosazovat přímou kontrolu nad zbytkem území Iráku a sesazovali místní vládnoucí kmeny. Do konce 19. století se z Iráku stala vysoce sekulární země s významnou židovskou komunitou a se silnou armádou. Výrazným rozvojem prošel za guvernérství Midhata paši (1869–72), který v Bagdádu založil např. nemocnici, spořitelnu, veřejný park a nové školy a celkově zlepšil ekonomiku území.
Kvůli otevření Suezského průplavu v roce 1869 a postupnému zavádění paroplavby na Eufratu a Tigridu Irák mnohonásobně zvýšil vývoz obilí. S tím souviselo i výrazné rozšiřování plochy obdělávané půdy a snižování počtu obyvatel žijících nomádským způsobem života.Mezi lety 1867–1912 došlo k nárůstu z 140 000 liber vyvezeného obilí ročně na 8 milionů liber. Plocha obdělávané půdy vzrostla z asi 100 000 akrů na 1 000 000 akrů. Na počátku 20. století se v souvislosti se vzestupem hnutí Mladoturků začala v arabských zemích pod osmanskou nadvládou rozvíjet myšlenka arabského nacionalismu, resp. v tomto případě názor, že pro arabské země by bylo nejlepší, kdyby se od Osmanské říše oddělili. Tato myšlenka se konkrétně v případě Iráku zamlouvala Spojenému království, které stále zvyšovalo objem zahraničního obchodu s touto zemí ať už to byly obilí a ropa z Iráku do Británie nebo textil opačným směrem.Sluglett 2003, str. 7–17
Britská nadvláda a Irácké království
náhled|Britská Indická armáda při vstupu do Bagdádu v roce 1917upright|náhled|vlevo|Král Fajsal II.