Tramping (anglická výslovnost [ˈtræmpɪŋ]) nebo trempink je české a slovenské občanské lidové hnutí inspirované woodcraftem, skautingem (resp. junáctvím) a americkým Divokým západem.
Charakteristika trampingu Tramping bývá popisován jako subkultura, hnutí (zejména hnutí mládeže) nebo způsob sdružování a trávení volného času. Je pro něj charakteristický neformální pobyt v přírodě spojený s tábořením, na který je navázána řada dalších aktivit a zvyklostí. Má různé individuální varianty a nikdy nebyl plně organizovaný. Někteří z jeho jeho účastníků, trampů, se sdružují v trampských osadách, což je termín, který může označovat jak stálé tábořiště nebo chatovou osadu, tak i skupinu osob jako bez pevné vazby na místo. Samotný pojem tramping byl na počátku 20. století převzat z angličtiny, kde označoval nezaměstnané tuláky. První trampové bývali nazýváni „divocí skauti“ s ohledem na jejich kořeny ve skautském hnutí, časté je také používání pojmů čundr/čundrák nebo vandr/vandrák pro trampskou výpravu do přírody a jejího účastníka.
Z národnostního hlediska byl tramping vždy primárně českým a slovenským hnutím, trampské osady s výrazným podílem národnostních menšin se vyskytovaly jen ojediněle. V zahraničí nemá přímou obdobu, v Evropě, Severní Americe nebo Austrálii byly ale ve 20. století zakládány trampské komunity tvořené emigranty z Československa. Zejména zpočátku byl také tramping především aktivitou mladých mužů, do které se ale postupně začaly zapojovat i ženy a dívky. Neformální charakter trampingu zároveň znamená, že jej nelze přesně vymezit a diskuze o tom, koho je nebo není možné za trampa považovat, jej provázejí už od prvních desetiletí jeho existence.
Po estetické stránce se tramping inspiruje exotickou romantikou Divokého západu reprezentovanou zejména literaturou a westernovými filmy, v menší míře také ale dalšími podobnými sociálními prostředími a regiony (např. námořníci, piráti, Jižní Amerika, Pacifik, Afrika a další). Dalším z jeho důležitých aspektů je emoční vztah k přírodě a potřeba svobodného pobytu v ní. Jako základní trampské hodnoty jsou zpravidla uznávány čestné a kamarádské chování, znalost tábornických dovedností a povědomí o tradici a historii trampingu. Trampská identita je navenek reprezentována řadou subkulturních atributů, mezi něž patří zejména charakteristická výstroj, oděv nebo slang. Hlavní trampské aktivity se odehrávají v rámci volného času, nejčastěji jde o putování krajinou (vandry), táboření, chataření a účast na trampských setkáních (potlachy) a kulturních a sportovních akcích.
Přesné údaje o počtu trampů nejsou, a pravděpodobně nikdy nebudou k dispozici. Důvodem je neorganizovanost a regionální roztříštěnost trampského hnutí, stejně jako jeho filozofie neorganizované samostatnosti. Nejpodrobnější současný seznam známých trampských osad, který pokrývá celou dobu existence hnutí, obsahuje více než 5600 položek.
Historie náhled|Trampové v roce 1921 v Císařské rokli u Srbska. Faktorů, které přispěly ke vzniku a utváření raného trampingu, je uváděno několik. Formoval se jako generační hnutí dělnické a středostavovské mládeže, která dorůstala za ztížených podmínek 1. světové války a cítila potřebu emancipovat se od rodičů a institucí vedených příslušníky starších generací (včetně spolků jako byly Junák či Sokol) a nalézt protiváhu ke každodenní dřině v průmyslových městech. Zároveň vyjadřoval touhu po zdravém přírodním prostředí a romantice. Vliv skautingu, jehož rámec už řadě trampů nedostačoval, se i nadále projevoval zejména v jejich tábornických dovednostech.
Za datum vzniku trampingu je obecně považován rok 1918, kdy byla na Vltavě ve Svatojánských proudech, dnes zatopených vodami štěchovické přehradní nádrže, založena trampská osada Ztracená naděje. Už v předcházejících letech byly ale oblasti na jih od Prahy navštěvovány neformálními tábořícími partami mladíků, z nichž mnozí měli skautskou minulost. Pozdější osadníci Ztracené naděje, družina Vyder, byli jednou z takových skupin. Do Svatojánských proudů jezdili už od roku 1913 a jejich tábořiště neslo postupně několik názvů inspirovaných westernovou literaturou a filmy, než v roce 1918 (udáván je i rok 1919) získalo ten současný.HURIKÁN, Bob. Dějiny trampingu. Praha: Novinář, 1990, s. 14–19. . V následujících letech se tramping intenzivně rozvíjel zejména v okolí Prahy, především v povodí Vltavy, Sázavy a Berounky, kam vyráželi trampové z hlavního města. Postupně ale pronikal i do dalších částí Československa. V Brně jsou například první trampové doloženi k roku 1924, v Bratislavě vznikla první trampská osada v roce 1928, v Ostravě v roce 1929 a v Liberci se tramping mezi českou menšinu rozšířil až v roce 1931. V průběhu 30. let se stal masovým fenoménem, široce akceptovaným způsobem rekreace a součástí kulturní a společenské scény první republiky.RANDÁK, Jan et al. Putování za obzor. Tramping v české společnosti 1918–1989. Praha: NLN, 2020. 694 s. . S. 72–76, 122–136.
Doba protektorátu nepřinesla do podoby trampingu zásadní změny. I když se někteří trampové zapojili do odboje, nepředstavoval pro okupační úřady velké riziko. Sloužil i jako víkendový únik před náročnou protektorátní každodenností.RANDÁK, Jan et al. Putování za obzor. Tramping v české společnosti 1918–1989. Praha: NLN, 2020. 694 s. . S. 232–238. Po komunistickém puči v roce 1948 se pozornost režimu soustředila na organizace jako Junák nebo Sokol a mládež se měla sdružovat přednostně v ČSM. Neorganizovaný tramping, který nebyl kontrolovaný státem a který nebylo možné jednoduše zrušit, se díky tomu v 50. letech stal alternativou i pro některé bývalé skauty. Rozšířil se také více do vysídleného pohraničí a nová generace trampů se soustředila spíš na volný pobyt v přírodě než na usedlé chatové osadnictví.RANDÁK, Jan et al. Putování za obzor. Tramping v české společnosti 1918–1989. Praha: NLN, 2020. 694 s. . S. 248–266. Na začátku 60. let se v hnutí začala projevovat nová, početně silná a aktivní generace, které se s příchodem Pražského jara otevíraly nové kulturní i organizační možnosti. Docházelo k postupné rehabilitaci trampingu na veřejnosti, ústupu od perzekuce trampů a snahám zapojit trampské a skautské prvky do činnosti ČSM. Vznikaly nové trampské časopisy, hudební skupiny a festivaly.RANDÁK, Jan et al. Putování za obzor. Tramping v české společnosti 1918–1989. Praha: NLN, 2020. 694 s. . S. 267–364.
Podoba trampingu za normalizace vycházela z vývoje v 60. letech. Společensky byl tolerován, ale stát usiloval o to mít veřejná vystoupení trampů pod kontrolou. Jednotliví trampové a osady, zejména mladší generace, se potýkali se zájmem bezpečnostních složek, který mohl přerůstat do šikany. Tramping nadále tvořil jeden z výrazných způsobů sdružování a volnočasových aktivit a pravidelně se prolínal s činností tábornických oddílů vycházejících z metodiky skautských organizací. Podobně jako v 50. letech se i v 70. letech někteří členové zrušených skautských spolků stávali trampy. Zformovaly se také skupiny trampů-emigrantů v zahraničí.RANDÁK, Jan et al. Putování za obzor. Tramping v české společnosti 1918–1989. Praha: NLN, 2020. 694 s. . S. 367–448.
Po Sametové revoluci došlo k rozvoji trampské kulturní scény, vycházely například nové trampské časopisy a publikace s trampskou tematikou, jejichž distribuce by nebyla za předchozího režimu možná. Zároveň ale tramping přestal být v konkurenci ostatních možností seberealizace a trávení volného času masovým fenoménem. Možnosti jeho provozování ovlivnily také změny ve struktuře vlastnictví lesů a zřizování nových chráněných oblastí, kde bylo volné táboření omezováno. Trampská subkultura a její dějiny se poprvé ve větší míře staly předmětem odborného etnografického a historiografického výzkumu.
Projevy trampingu
Symbolika Symbolem trampingu je znak woodcraftu (lesní moudrosti), který má podobu kruhu s buvolími rohy. Oproti woodcrafterskému hnutí se trampové nedrží jednotného barevného schématu bílého kruhu a modrých rohů, ale používají jej hlavně na vlajkách a osadních znacích i v jiných barevných kombinacích nebo jej doplňují o další prvky.RANDÁK, Jan et al. Putování za obzor. Tramping v české společnosti 1918–1989. Praha: NLN, 2020. 694 s. . S. 254. Jako trampská hymna je v rámci hnutí uznávána píseň Vlajka od Jendy Kordy, podobný status ale měly místy v minulosti i písně Srdce trampů od Gézy Včeličky a Rosa na kolejích od Wabiho Daňka. Charakteristickým trampským pozdravem je od 40. let 20. století podání ruky se vzájemným zalomením palců, jako slovní pozdrav se používá „ahoj“. RANDÁK, Jan et al. Putování za obzor. Tramping v české společnosti 1918–1989. Praha: NLN, 2020. 694 s. . S. 214
Sdružování a zvyky Podstatnou a důležitou vlastností trampingu bylo a stále je, že nebyl nikdy pevně organizován. Sdružování trampů probíhá na bázi neformálních part, trampských osad a dalších podobných uskupení. Pro trampskou osadu se tradičně používá zkratka T. O., která byla někdy doplňována dalšími upřesňujícími písmeny (například T. O. P. mohlo znamenat trampská osada pražská). Osada jako spolek může být spojena s konkrétní chatovou osadou nebo domovským tábořištěm, není to ale podmínkou. V čele osady zpravidla stojí volený šerif, který je jejím hlavním reprezentantem, ale jehož pravomoci se osadu od osady liší. Některé osady se spojují do větších sdružení (například Svaz brněnských osad) na základě přátelství jejich členů, podle geografické blízkosti a kvůli pořádání společných akcí. Zároveň existují i trampové „samotáři“, kteří nejsou členy osad, a trampingu jako aktivitě se věnují i jednotlivci, pro které není tento rozměr hnutí rozhodující.RANDÁK, Jan et al. Putování za obzor. Tramping v české společnosti 1918–1989. Praha: NLN, 2020. 694 s. . S. 136–137. Další formou sdružování jsou trampské hudební soubory, které někdy vznikají v rámci osady, ale jindy existují i samostatně. Pravidla stanovující povinnosti a chování členů osad se od sebe mezi různými osadami můžou lišit.
Společenské setkání trampů spojené s večerním slavnostním ohněm se slangově označuje jako potlach, což je odvozenina od potlače severoamerických Indiánů a zároveň českého slova tlachat. Účastníci potlachu o něm bývají pořádající osadou informováni prostřednictvím zvadel (výtvarně provedených pozvánek), program akce většinou tvoří zpěv trampských písní a různé hry a soutěže. Je zvykem, že každá osada uspořádá alespoň jednu takovou akci do roka. Dále se trampové setkávají i při různých dalších sportovních, kulturních a recesistických akcích nebo při dalších událostech, jako jsou dobrovolnické brigády nebo vzpomínková setkání. Kromě přírodního prostředí se trampské akce konají také v hostincích, ať už umístěných ve městě nebo v oblíbených trampských oblastech. Některé podniky mají díky tomu specifický kolorit a výzdobu.
Mezi trampy jsou rozšířeny různé charakteristické zvyky, obřady a „nepsaná“ pravidla, které jsou částečně podobné zvykům a obřadům skautských a woodcrafterských organizací. Obřady bývají spojeny se hlavně zapalováním slavnostního ohně na potlachu nebo přijímáním nových členů do osady. Někdy mají svébytný obřadný charakter i další události prožívané trampským kolektivem, například osadní svatby, vítání jara nebo pohřby a vzpomínkové akce. Rozšířeným zvykem je, že účastníci akce dostávají na památku „camrátka“ (též „cancátka“), drobné upomínkové ručně vyráběné předměty, které mají nejčastěji podobu zdobených dřevěných koleček s poutkem k zavěšení. Jako ceny ze soutěží nebo k jiným příležitostem bývají udělovány „placky“, většinou jde o ručně dekorované a výtvarně zpracované oválné desky, které jsou vyrobeny ze šikmo seříznutého dřeva větve nebo kmene stromu. Jsou ale možné i jiné způsoby provedení.
Podoby pobytu v přírodě náhled|Kemp Mrtvé dítě v Roverských skalách