Arabština (, al-luɣa al-ʕarabijja, spisovněji اللُّغَةُ الْعَرَبِيَّةُ al-luɣatu l-ʕarabijjatu) je semitský jazyk. Existují značné rozdíly mezi spisovnou arabštinou a regionálními hovorovými jazyky (např. egyptskou, syrskou, iráckou, marockou hovorovou arabštinou). Spisovná arabština se jen málo liší od jazyka Koránu, ale aktivně ji ovládají pouze vzdělanci. V jednotlivých hovorových jazycích se objevují podobné odstředivé tendence, jaké odpoutaly románské jazyky od kdysi jednotné latiny. Na rozdíl od románských jazyků se však rozdíly jen v malé míře projevují v psané formě jazyka, a to přestože někteří spisovatelé píší v regionálních variantách. Důvodů je několik – arabské písmo nezachytí změny v krátkých samohláskách, pozměněné souhlásky si zase ponechávají původní zápis (např. znak ج, běžně přepisovaný a čtený jako [dž], se v Egyptě vyslovuje [g], ale píše se pořád stejně).
Z arabštiny bylo převzato mnoho slov do češtiny i dalších evropských jazyků – namátkou alkohol, algebra, algoritmus, admirál, arzenál, baldachýn, elixír, estragon, jasmín, havárie, káva, magazín, matrace, sofa, sirup, šafrán, šach, vezír, zenit či žirafa.
Historie Nejstarší nápisy pocházejí ze 4. století. Klasická arabština je dochována ve staroarabské poezii (6.–7. století) a v Koránu (7. století). Od 8. století dochází k upevnění gramatických pravidel. Stala se úředním a literárním jazykem na celém Araby dobytém území, používali ji i příslušníci jiných národů, kteří od Arabů přejali islám (Turci, Peršané aj.). Kromě poezie zahrnuje klasická arabská literatura také řadu děl naučných (historických, geografických, lékařských, filozofických aj.). Díky arabským překladům přežilo evropský středověk nejedno dílo antických autorů. Od 19. století se modernizuje slovní zásoba, zjednodušuje se styl i skladba a vzniká moderní spisovná arabština. Rozdíly oproti arabštině klasické však nejsou příliš velké.
Mluvnice Podstatná jména Arabština je flektivní jazyk, což znamená, že ohýbá slova pomocí předpon, přípon a zejména změnami uvnitř kmene, v indoevropských jazycích nepříliš obvyklými. Podstatná a přídavná jména rozlišují tři pády: nominativ (pro podmět), genitiv (pro všechny předložky a přivlastňování) a akuzativ (pro předmět). Dále jsou v arabštině dva rody – mužský a ženský – a tři čísla – singulár, duál a plurál (někdy i paukál).
Skloňování se liší podle toho, zda je podstatné jméno neurčité (beze členu), určité (se členem al) nebo tvárné (konstruktivní), tato forma se používá například při připojení přivlastňovacího zájmena, například.: bajt-un – (nějaký) dům; al-bajtu – (ten dům); bajtu-há – (její dům) nebo bajtu radžulin – dům muže atd. Určitý člen je al- před slovem začínajícím na tzv. lunární písmena se čte normálně l (např. al-qamaru – Měsíc), ale před tzv. solárními písmeny (tato písmena se vyslovují většinou špičkou jazyka) se namísto písmene l dané počáteční písmeno (např. aš-šamsu – Slunce).
Existuje několik vzorů pro skloňování v jednotném a množném čísle (podle toho, jakou mají koncovku).
Ve dvojném čísle končí slovo vždy v nominativu -áni a v akuzativu nebo genitivu -ajni, v tvárné podobě pak -á a -aj. V singuláru nebo plurálu může slovo končit -un, pak je v akuzativu -an a v genitivu -in. S určitým členem zmizí -n a v tvárné podobě zmizí -n také. V singuláru i v plurálu najdeme slova, která již v nominativu v neurčité podobě končí jen -u, pak je akuzativ i genitiv -a. V určité podobě i tvárné se chová jako předchozí vzor a končí v nominativu -u, v akuzativu -a a v genitivu -i. Najdeme v singuláru i v plurálu slova končící v nominativu, neurčité podobě na -an. Taková pak v určité a tvárné podobě mají koncovku -á a jinak se v pádech nemění. Co se týče podstatných jmen s koncovkou v neurčité podobě, nominativu -in (například qāḍin). Tato pak mají v určité a tvárné podobě koncovku -í (qāḍí). V neurčitém akuzativu mají -ijan (qāḍijan) a v tvárném akuzativu -ija (qāḍija), jinak se nemění. Pouze v mužském plurálu se setkáme se speciální koncovkou -úna v nominativu (v neurčité i určité podobě). Tato slova pak končí v akuzativu i genitivu -ína (v neurčité i určité podobě). A v tvárné podobě zbudou pak koncovky -ú (nominativ) a -í (akuzativ a genitiv). Spousta plurálů v ženském rodě končí koncovkou -átun v nominativu, pak je koncovka v genitivu i v akuzativu -átin. V určité a tvárné podobě -átu a -áti.
V tabulkách vidíte příklady skloňování. + Skloňování كِتَاب (kitáb) – knihaJednotné číslo (singulár)NeurčitýUrčitýTvárnýNominativكِتَابٌ (kitábun)الْكِتَابُ (al-kitábu)كِتَابُ (kitábu)Akuzativكِتَابًا (kitában)الْكِتَابَ (al-kitába)كِتَابَ (kitába)Genitivكِتَابٍ (kitábin)الْكِتَابِ (al-kitábi)كِتَابِ (kitábi)Dvojné číslo (duál)NeurčitýUrčitýTvárnýNominativكِتَابَانِ (kitábáni)الْكِتَابَانِ (al-kitábáni)كِتَابَا (kitábá)Akuzativكِتَابَيْنِ (kitábajni)الْكِتَابَيْنِ (al-kitábajni)كِتَابَيْ (kitábaj)Genitivكِتَابَيْنِ (kitábajni)الْكِتَابَيْنِ (al-kitábajni)كِتَابَيْ (kitábaj)Množné číslo (plurál)NeurčitýUrčitýTvárnýNominativكُتُبٌ (kutubun)الْكُتُبُ (al-kutubu)كُتُبُ (kutubu)Akuzativكُتُبًا (kutuban)الْكُتُبَ (al-kutuba)كُتُبَ (kutuba)Genitivكُتُبٍ (kutubin)الْكُتُبِ (al-kutubi)كُتُبِ (kutubi) U jednoho druhu podstatných jmen se lze setkat i s dalším číslem, tzv. paukálem, a to u podstatných jmen hromadných. Například slovo meloun je v arabštině hromadné a má rovnou 5 čísel. +Meloun (baṭṭīḵ) – číslaČísloVznikV arabštiněVýznam(hromadné)Základní formaبِطِّيخٌ (baṭṭíḵ-un)Melouny hromadně(singulár)baṭṭíḵ + at بِطِّيخَةٌ (baṭṭíḵat-un)1 meloun(duál)baṭṭíḵat + āniبِطِّيخَتَانِ (baṭṭíḵatáni) 2 melouny(paukál)at – át (jako plurál ženského rodu s at) بَطِّيخَاتٌ (baṭṭíḵát-un)Malý počet melounů (3–10)(plurál)Plurál vzniklý změnami samohlásekبَطَاطِيخُ (baṭáṭíḵ-u)Více melounů
Přídavná jména Podle stejných vzorů jako podstatná jména se dají zařadit a skloňovat i přídavná jména. Přídavná jména stojí vždy za podstatným jménem a přizpůsobují se mu rodem, číslem i členem. Většina přídavných jmen vytváří mužský plurál buďto nepravidelně, nebo koncovkou v nominativu -úna. Ženský rod se tvoří většinou koncovkou v nominativu -atun (neformálně bez koncovky též -ah) a ženský plurál koncovkou -átun. Například velká budova, kde budova je arabsky v ženském rodě, by byla arabsky بِنَايَةٌ كَبِيرَةٌ – binájatun kabíratun. Ale například modrý (ʔazraq-u) je podle jednoho vzoru, kde ženský rod (modrá) je زَرْقَاءُ (zarqáʔ-u) a množné číslo je زُرْقٌ (zurq-un). Například modrá obloha, kde obloha je arabsky v ženském rodě, bude arabsky السَّمَاءُ الزَّرْقَاءُ – as-samáʔu (a)z-zarqáʔu. Podle tohoto vzoru se tvoří většina barev (ʔaḥmar-u, ḥamráʔ-u, ḥumr-un atd.). Nutno zmínit, že to, co se nazývá plurál u přídavných jmen, se používá pouze pro popsání lidí (například ʕāmilúna džududun – noví pracovníci), při popisování neživého podstatného jména nebo zvířete v plurálu se používá u přídavných jmen ženský rod (například ʔqlámun džadídatun – nové propisky). Někdy bývá plurál stejný v mužském i ženském rodě, např. džadíd (mužský rod), džadídah (ženský rod), džudud (plurál v obou rodech) + Skloňování جَدِيد (džadíd) – novýJednotné číslo (singulár)Mužský rodŽenský rodNeurčitýUrčitýNeurčitýUrčitýNominativجَدِيدٌ (džadídun)الْجَدِيدُ (al-džadídu)جَدِيدَةٌ (džadídatun)الْجَدِيدَةُ (al-džadídatu)Akuzativجَدِيدًا (džadídan)الْجَدِيدَ (al-džadída)جَدِيدَةً (džadídatan)الْجَدِيدَةَ (al-džadídata)Genitivجَدِيدٍ (džadídin)الْجَدِيدِ (al-džadídi)جَدِيدَةٍ (džadídatin)الْجَدِيدَةِ (al-džadídati)Dvojné číslo (duál)Mužský rodŽenský rodNeurčitýUrčitýNeurčitýUrčitýNominativجَدِيدَانِ (džadídáni)الْجَدِيدَانِ (al-džadídáni)جَدِيدَتَانِ (džadídatáni)الْجَدِيدَتَانِ (al-džadídatáni)Akuzativجَدِيدَيْنِ (džadídajni)الْجَدِيدَيْنِ (al-džadídajni)جَدِيدَتَيْنِ (džadídatajni)الْجَدِيدَتَيْنِ (al-džadídatajni)Genitivجَدِيدَيْنِ (džadídajni)الْجَدِيدَيْنِ (al-džadídajni)جَدِيدَتَيْنِ (džadídatajni)الْجَدِيدَتَيْنِ (al-džadídatajni)Množné číslo (plurál)Mužský rodŽenský rodNeurčitýUrčitýNeurčitýUrčitýNominativجُدُدٌ (džududun)الْجُدُدُ (al-džududu)جُدُدٌ (džududun)الْجُدُدُ (al-džududu)Akuzativجُدُدًا (džududan)الْجُدُدَ (al-džududa)جُدُدًا (džududan)الْجُدُدَ (al-džududa)Genitivجُدُدٍ (džududin)الْجُدُدِ (al-džududi)جُدُدٍ (džududin)الْجُدُدِ (al-džududi) + Skloňování أَزْرَق (ʔazraq) – modrýJednotné číslo (singulár)Mužský rodŽenský rodNeurčitýUrčitýNeurčitýUrčitýNominativأَزْرَقُ (ʔazraqu)الْأَزْرَقُ (al-ʔazraqu)زَرْقَاءُ (zarqáʔu)الزَّرْقَاءُ (az-zarqáʔu)Akuzativأَزْرَقَ (ʔazraqa)الْأَزْرَقَ (al-ʔazraqa)زَرْقَاءَ (zarqáʔa)الزَّرْقَاءَ (az-zarqáʔa)Genitivأَزْرَقَ (ʔazraqa)الْأَزْرَقِ (al-ʔazraqi)زَرْقَاءَ (zarqáʔa)الزَّرْقَاءِ (az-zarqáʔi)Dvojné číslo (duál)Mužský rodŽenský rodNeurčitýUrčitýNeurčitýUrčitýNominativأَزْرَقَانِ (ʔazraqáni)الْكِتَابَانِ (al-ʔazraqáni)زَرْقَاوَانِ (zarqáwáni)الزَّرْقَاوَانِ (az-zarqáwáni)Akuzativكِتَابَيْنِ (ʔazraqajni)الْكِتَابَيْنِ (al-ʔazraqajni)زَرْقَاوَيْنِ (zarqáwajni)الزَّرْقَاوَيْنِ (az-zarqáwajni)Genitivكِتَابَيْنِ (ʔazraqajni)الْكِتَابَيْنِ (al-ʔazraqajni)زَرْقَاوَيْنِ (zarqáwajni)الزَّرْقَاوَيْنِ (az-zarqáwajni)Množné číslo (plurál)Mužský rodŽenský rodNeurčitýUrčitýNeurčitýUrčitýNominativزُرْقٌ (zurqun)الزُّرْقُ (az-zurqu)زُرْقٌ (zurqun)الزُّرْقُ (az-zurqu)Akuzativزُرْقًا (zurqan)الزُّرْقَ (az-zurqa)زُرْقًا (zurqan)الزُّرْقَ (az-zurqa)Genitivزُرْقٍ (zurqin)الزُّرْقِ (az-zurqi)زُرْقٍ (zurqin)الزُّرْقِ (az-zurqi)
Zájmena
Osobní Osobní zájmena mohou stát před slovesem, kde jsou podmětem, nebo mohou stát před dalšími slovesnými druhy, což se většinou překládá se slovesem být: ʔaná ṭabíbun (Já jsem doktor.; dosl. já doktor), hija máhiratun (Ona je chytrá.; dosl. ona chytrá), huwa fí bajti-hi (On je ve svém domě.; dosl. on v domě jeho). +Osobní zájmena v MSA1. sg.2. sg.3. sg.2. du.3. du.1. pl.2. pl.3. pl.Mužský rod أَنَا (ʔaná)أَنْتَ (ʔanta)هُوَ (huwa) أَنْتُمَا (ʔantumá) هُمَا (humá)نَحْنُ (naḥnu)أَنْتُمْ (ʔantum)هُمْ (hum)Ženský rodأَنْتِ (ʔanti)هِيَ (hija)أَنْتُنَّ (ʔantunna)هُنَّ (hunna)
Přivlastňovací Přivlastňovací zájmena se musejí vždy napojit za nějaké slovo, buďto za podstatné jméno v jeho tvárné podobě, kde označují vlastnictví (jadá-hu – jeho ruce), nebo sloveso, kde označují předmět (ʔuḥibbu-ka/-ki – Miluji tě), nebo předložku (la-hum – k nim). Přivlastňovací zájmena ve třetí osobě (-hu, -hum, -hunna, -humá) kromě -há mají ještě jednu formu: -hi, -him, -hinna, -himá. Tato forma se používá, pokud slovo, za které se napojují, končí na samohlásku i/í nebo souhlásku j (například fí-himá – v nich dvou). Přivlastňovací zájmeno v první osobě jednotného čísla (-í) může mít ještě jednu podobu, pokud je napojeno za sloveso, a tou formou je ـنِي (-ní). +Přivlastňovací zájmena v MSA1. sg.2. sg.3. sg.2. du.3. du.1. pl.2. pl.3. pl.Mužský rod ـي (-í)ـكَ (-ka)ـهُ (-hu) ـكُمَا (-kumá) ـهُمَا (-humá)ـنَا (-ná)ـكُم (-kum)ـهُم (-hum)Ženský rodـكِ (-ki)ـهَا (-há)ـكُنَّ (-kunna)ـهُنَّ (-hunna)
Číslovky
nula = صفر = ٠
jeden = واحد = ١
dva = اثنين = ٢
tři = ثلاثة = ٣
čtyři = أربعة = ٤
pět = خمسة = ٥
šest = ستة = ٦
sedm = سبعة = ٧
osm = ثمانية = ٨
devět = تسع = ٩
deset = عشرة = ١٠
Slovesa Arabština má 15 slovesných tříd, z nichž každá upřesňuje význam daného kořene. Tento význam lze podle kořene a třídy někdy odhadnout, existují ale výjimky. Například kořen ك ت ب (k t b), související se psaním, může tvořit slovesa: كَتَبَ / يَكْتُبُ (kataba / jaktubu) – psát (I) كَتَّبَ / يُكَتِّبُ (kattaba / jukattibu) – přimět k psaní (jednopřechodné) (II) كَاتَبَ / يُكَاتِبُ (kátaba / jukátibu) – písemně oslovovat (III) أَكْتَبَ / يُكْتِبُ (ʔaktaba / juktibu) – přimět napsat (dvoupřechodné) (IV) تَكَاتَبَ / يَتَكَاتَبُ (takátaba / jatakátabu) – dopisovat si (nepřechodné) (VI) اِنْكَتَبَ / يَنْكَتِبُ (inkataba / jankatibu) – odebírat (VII) اِكْتَتَبَ / يَكْتَتِبُ (iktataba / jaktatibu) – přepsat (VIII) اِسْتَكْتَبَ / يَسْتَكْتِبُ (istaktaba / jastaktibu) – přimět napsat (dvoupřechodné) (X)