Vilém z Rožmberka (; 10. března 1535, zámek Schützendorf v Horních Rakousích – 31. srpna 1592, Praha) byl český politik a představitel českých stavů ze šlechtického rodu Rožmberků. V nábožensky citlivém českém předbělohorském prostředí patřil k předním vůdcům umírněných katolíků.
Byl synem vladaře rožmberského domu Jošta III. z Rožmberka a jeho druhé manželky Anny z Rogendorfu. Po smrti otce se stal Vilémovým poručníkem nejdříve jeho strýc Petr V. z Rožmberka a později Albrecht z Gutštejna, Oldřich Holický ze Šternberka a Jeroným Šlik. Vzdělání získal na internátní škole v Pasově, kde si kromě humanitního a náboženského osvojil i prvky vystupování v prostředí středoevropské aristokracie. V šestnácti letech byl předčasně zplnoletněn a převzal správu rožmberského dominia od svých poručníků.
Brzy po svém nastolení se vydal s výpravou české šlechty do Itálie, která ovlivnila jeho vztah k renesanční architektuře a umění. Po návratu z cesty se zapojil do sporu o přednostní postavení v království s knížaty z Plavna. Císař spor nakonec vyřešil kompromisem, který de facto znamenal Vilémovo vítězství. V 70. letech 16. století se Vilém stal dvakrát kandidátem na polský královský trůn, aby však neohrozil své skutečné jistoty, tohoto záměru se vzdal a spokojil se s úřadem nejvyššího purkrabího a českého „místokrále“. Za své zásluhy byl oceněn Řádem zlatého rouna. Zemřel v roce 1592 v Praze a byl pohřben v kostele svatého Víta v Českém Krumlově. Svému mladšímu bratru Petru Vokovi odkázal rožmberské dominium, které během své vlády výrazně zadlužil.
Přestože byl Vilém celkem čtyřikrát ženat, z manželství se nenarodil žádný potomek. Vilémova manželství však posloužila k posílení jeho prestiže ve Svaté říši římské. První tři manželky pocházely z německých knížecích rodů, čtvrtá manželka pak z předního českého šlechtického rodu Pernštejnů. Protože potomka se nedočkal ani Vilémův mladší bratr a dědic Petr Vok z Rožmberka, stali se tak posledními mužskými příslušníky svého rodu.
Život
Dětství a mládí náhled|vlevo|Mladý Vilém z Rožmberka Narodil se 10. března 1535 na zámku Schützendorf v Horních Rakousích jako syn vladaře rožmberského domu Jošta III. z Rožmberka a jeho druhé manželky Anny z Rogendorfu. Jméno dostal po svém strýci a prastrýci z matčiny strany. Když Vilémův otec 15. října 1539 zemřel, ujal se vladařství nad rožmberským dominiem i poručnictví strýc Petr V. z Rožmberka. Ač byl poručník plný dobrých úmyslů ve prospěch Vilémova budoucího vládnutí, brzy docházelo k neshodám mezi ním a ovdovělou Annou z Rogendorfu. Výsledkem více než rok trvajících konfliktů se stala dohoda, podle které musel Petr z Rožmberka vyplatit vdově její věno zvýšené na částku 9000 zlatých rýnských. Anna se poté musela odstěhovat z rožmberských panství a ztratila také jakýkoliv vliv na výchovu svých dětí.Vilém z Rožmberka, s. 26–28.
Rodinné spory nejvíce poznamenaly tehdy šestiletého Viléma. Protože Petr z Rožmberka se sám nemohl ujmout výchovy dětí, musel najít nějaké jiné řešení. Zatímco ostatní sourozenci (včetně mladšího bratra Petra Voka) našli útočiště v Jindřichově Hradci u příbuzné Anny Rožmberské z Hradce, Viléma strýc poslal nejdříve do školy v Mladé Boleslavi. Po několika měsících Vilém z této školy odešel a jeho novým působištěm se stala internátní škola v Pasově, kterou založil zdejší biskup Wolfgang ze Salmu.Vilém z Rožmberka, s. 28–30. Jeho učitelem zde byl Jindřich Scribonius, pozdější probošt Svatovítské kapituly. Vedle základů filosofie, teologie a historie se zde Vilém naučil i výborně latinsky. Kromě humanitního a náboženského vzdělání si Vilém osvojil i prvky vystupování v prostředí středoevropské aristokracie, protože jeho spolužáky byli příslušníci předních rakouských, německých a českých šlechtických rodů.
Dne 6. listopadu 1545 Petr z Rožmberka zemřel. Díky jeho šetrnosti se v době jeho vladařství podařilo zbavit rožmberské dominium většiny dluhů a dokonce našetřit i větší sumu v hotovosti. Pro svého synovce začal také stavět palác na Pražském hradě. Ještě před smrtí ustanovil poručníky rožmberských sirotků Albrechta z Gutštejna, Oldřicha Holického ze Šternberka a Jeronýma Šlika.Vilém z Rožmberka, s. 31–32. Zásluhou poručníků (především Albrechta z Gutštejna) byly obnoveny narušené rodinné vztahy a Anna z Rogendorfu se mohla vrátit do Českého Krumlova, kde se mohla ujmout péče o své děti, které se vrátily z Jindřichova Hradce. Vilém zatím dále zůstával na škole v Pasově.Vilém z Rožmberka, s. 33–34. Poručníci se mezitím svědomitě starali o rozmnožení rožmberského majetku. Postupně přikoupili panství Lhenice, městečko Planá nad Lužnicí s několika vesnicemi v okolí Tábora, panství Želeč, Drslavice a snad ještě za jejich správy byla dohodnuta i koupě panství Vimperk od Jáchyma z Hradce.Zlatý věk Růží, s. 89. Poručníci se snažili dbát i o to, aby Vilém při studiích v německém prostředí nezapomněl češtinu.
Již během svých studií v Pasově si Vilém z Rožmberka zvolil heslo Festina lente (spěchej pomalu), které pak užíval celý život.Zlatý věk Růží, s. 91.
Rožmberský vladař náhled|Znak Viléma z Rožmberka na Staré radnici v Prachaticích Po ukončení vzdělání v Pasově Vilém na jaře 1551 procestoval s asi desetičlenným doprovodem pod vedením hofmistra Mikuláše Stolinského z Kopist jižní Německo, Rakousko a Moravu, kde s pomocí svých příbuzných a přátel navazoval kontakty s představiteli habsburského dvora, stavovskými předáky a příslušníky významných šlechtických rodů.Zahraniční cesty posledních Rožmberků, s. 11–12. Po této nezbytné přípravě byl Vilém Ferdinandem I. předčasně zplnoletněn a získal list, který jeho poručníkům ukládal, aby mu o svátku svatého Jiří (tehdy 23. dubna) předali jako právoplatnému dědici jeho majetek.Vilém z Rožmberka, s. 38–39.
náhled|Lícová strana tolaru Viléma z Rožmberka raženého v rožmberské mincovně v Rychlebech (polský Złoty Stok) roku 1587 Z vážných důvodů se Vilémovo převzetí zděděného majetku nakonec mírně oddálilo, ale 12. května 1551 byl Vilém jako nový rožmberský vladař slavnostně nastolen.Vilém z Rožmberka, s. 39–40. Majetku, který zdědil, se žádný jiný šlechtický majetek nevyrovnal. Na jeho statcích žilo podle odhadu asi 12 000 osedlých, což bylo asi 9 % obyvatel tehdejších Čech. Brzy poté čekala na šestnáctiletého Viléma první významná zahraniční cesta, když byl členem výpravy české šlechty do Itálie, která měla doprovodit budoucího českého krále arciknížete Maxmiliána a jeho manželku Marii při návratu ze Španělska. Vilém se sice na cestu vydat zdráhal, ale po naléhání arciknížete Ferdinanda nakonec svolil. Vilémův doprovod na této cestě čítal více než 20 osob.Výprava české šlechty do Itálie v letech 1551–1552, s. 36. Původní účel výpravy, uvítání mladé české královny Marie, se brzy stal jen drobnou epizodou ve více než půl roku trvajícím pobytu příslušníků české šlechty v renesanční Itálii.Zahraniční cesty posledních Rožmberků, s. 13.
Několikaměsíční pobyt v Itálii podnítil ve Vilémovi hlubší zájem o životní styl italské aristokracie a také touhu po jeho následování. Kromě konkrétních představ o usměrnění vlastního mecenátu se význam cesty projevil i v upevnění vztahu k renesanční architektuře a umění, což se projevilo na Vilémově následné stavební činnosti.Výprava české šlechty do Itálie v letech 1551–1552, s. 93–94. V 60. letech 16. století zahájil Vilém velkolepou přestavbu, která změnila gotický krumlovský hrad v honosnou renesanční residenci.
Zatímco na počátku stavbu vedl Antonín Ericer „Vlach“, od 70. let převzal vedení architekt Baltazar Maggi z Arogna. Přestavba postupně zasáhla všechny části zámku. V horním zámku se soustředily reprezentační a obytné místnosti, zatímco v dolním zámku byly postaveny nové správní objekty. Došlo také k přestavbě okrouhlé zámecké věže. Pokračovala výstavba Rožmberského paláce na pražském hradě pod vedením Hanse Vlacha, kdy byl v letech 1545–1560 postaven patrový čtyřkřídlý palác kolem arkádového dvora.
Spor o vedení stavovské obce V polovině 16. století se rozhořel spor o vedení české stavovské obce a Vilém z Rožmberka byl jedním z jeho hlavních účastníků. Počátky sporu je potřeba hledat v roce 1548, kdy Jindřichu IV. z Plavna římskoněmecký císař Karel V. udělil knížecí titul. Jindřich si obratem nechal titul potvrdit i u českého krále Ferdinanda I. a dokonce se mu podařilo do nově revidovaného zemského zřízení vtělit výsadu o přednosti knížat před všemi ostatními členy panského stavu. To zpochybnilo dosavadní hierarchii, kde již tradičně zaujímali první místo mezi pány rožmberští vladařové. náhled|vlevo|Znak Viléma z Rožmberka Vilém se do sporu mohl zapojit teprve po svém návratu z Itálie, kdy začal se systematickým budováním vlastního postavení v Čechách. První příznaky budoucího konfliktu se objevily na jaře 1552, kdy král Ferdinand I. vyzval Viléma z Rožmberka, aby zasedl do zemského soudu. Problémem však bylo, že podle nového zemského zřízení by Vilém měl v soudu zasedat až za knížaty z Plavna, což bylo pro něj nepřijatelné a za těchto podmínek vstup do soudu odmítl. Zároveň se na králi začal domáhat navrácení výsadního postavení, které v zemském soudu kdysi rožmberským vladařům náleželo. To se v podstatě rovnalo vyhlášení války nejvyššímu kancléři Jindřichovi IV. z Plavna. Přes svůj nesporný vliv si toto Vilém mohl dovolit jen díky vhodné situaci v Říši, a také díky tomu, že se mu dostalo podpory od řady významných českých šlechticů.
Vzhledem k závažnosti sporu král nepodpořil žádnou ze znepřátelených stran a zaujal výhodné stanovisko nadřazeného oběma stranám. Ve svém rozhodnutí se také nechtěl nijak unáhlit. Jmenoval proto šestičlennou smírčí komisi, která měla najít řešení sporu. Komise však brzy narazila na limity svého jednání a řešení sporu se musel ujmout sám panovník. Ani on však nemohl zabránit tomu, aby se napětí nepřeneslo do jednání zemského sněmu a negativně neovlivňovalo královy záměry. Panovník si od obou stran vyžádal alespoň slib, že spor dále nevyhrotí a jeho řešení odložil na doby, kdy k tomu budou příhodnější vnitropolitické i zahraniční podmínky.Vilém z Rožmberka, s. 99–101. náhled|Klečící Vilém z Rožmberka ze sbírek Vyšebrodského kláštera V této situaci se rožmberský tábor rozhodl vsadit na „náboženskou kartu“. Za pomoci nového kancléře Jáchyma z Hradce byly rozvinuty akce, které zdůrazňovaly přípustnost pouze dvou legálních náboženství (katolictví a kališnictví). K soudu tak byli obesláni šlechtici, kteří na svých panstvích podporovali luteránské duchovní. Přední místo mezi nimi zaujímala knížata z Plavna a někteří jejich spojenci. Za těchto okolností se někteří katoličtí představitelé plavenského tábora (např. nejvyšší purkrabí Jan ml. Popel z Lobkovic) nechtěli dále kompromitovat těsnými svazky s luteránskými knížaty z Plavna. V rámci změny situace byl dohodnut i sňatek mezi Jan ml. Popelem z Lobkovic a Vilémovou sestrou Bohunkou.Vilém z Rožmberka, s. 101–103.
Panovník se k řešení sporu konečně dostal až na generálním sněmu zahájeném v dubnu 1556. Do té doby došlo i díky rozsáhlému Vilémovu diplomatickému úsilí k výraznému posunu veřejného mínění a většina české i rakouské šlechty podporovala rožmberského vladaře. Při jednání bylo oběma stranami předloženo mnoho písemností, které měly podpořit stanoviska jednotlivých stran. Ke slovu tak přišly mimo jiné i falešné listiny vytvořené Vilémovým prapradědem Oldřichem II. z Rožmberka.Vilém z Rožmberka, s. 104–105.