Švédská gramatika je mluvnický popis švédštiny. Švédská mluvnice vychází z podobných principů jako mluvnice ostatních germánských jazyků. Minimální flexe dává současné švédštině převažující charakter izolačního (analytického) jazyka.
Rod ve švédštině Švédština gramaticky rozlišuje dva rody: společný (commune) a střední (neutrum).
Rod mužský (masculinum) a ženský (femininum) splynuly ve spisovném jazyce dohromady a až na výjimky se nerozlišují (zůstávají zachovány v některých nářečích).
Ve 3. osobě jednotného čísla se ve společném rodě existují 3 osobní zájmena: han – on; pro osoby a živé bytosti mužského rodu; hon [hun:] – ona; pro osoby a živé bytosti ženského rodu; den – ono; pro věci, které patří gramaticky do společného rodu. Pro střední rod se používá zájmeno det.
V 60. letech 20. století bylo uměle vytvořeno „politicky korektní“ zájmeno hen, které označuje osoby bez určení pohlaví. Zpočátku se nesetkalo u mluvčích s pochopením. Více se v určitých textech, které kladou důraz na rovnost pohlaví, využívá po roce 2000.
Člen Podobně jako jiné germánské jazyky má švédština člen určitý a neurčitý.
Neurčitý člen Neurčitý člen má tvar en (společný rod) a ett (střední rod), používá se jen v jednotném čísle a má význam „jeden“: en kvinna – (jedna) žena, en man – (jeden) muž, ett barn – (jedno) dítě.
Určitý člen Určitý člen, který má význam „ten“, je tzv. postpozitivní. To znamená, že se připojuje jako koncovka k podstatnému jménu (podobně je to i třeba v bulharštině či rumunštině). Většinou má tvar -en (spol. rod) a -et (střední rod), v množném čísle obvykle -na, někdy -en, -a. Končí‑li slovo samohláskou, vynechává se obvykle e.
Příklady: stad – staden – städer – städerna (město); kvinna – kvinnan – kvinnor – kvinnorna (žena); hus – huset – hus – husen (dům); barn – barnet – barn – barnen (dítě).
Stojí‑li před podstatným jménem ještě přídavné jméno (v určitém tvaru), přidává se ještě člen den, det, de: den stora staden – (to) velké město, det gamla huset – (ten) starý dům, de unga kvinnorna – (ty) mladé ženy.
Substantiva Skloňování podstatných jmen je velmi jednoduché. Rozlišuje se jednotné (singulár) a množné (plurál) číslo. Nejčastější koncovky jsou Některá neutra jsou bez koncovky. Některá slova v plurálu přehlasují kmenovou samohlásku (man – män).
Pády Ve švédštině se zachovaly dva mluvnické pády – nominativ a genitiv, který se tvoří přidáním koncovky ‑s (jako v angličtině, ve švédštině se však běžně používá i pro neživotná substantiva, např. Sveriges huvudstad – hlavní město Švédska). Koncovku ‑s lze přidat i k tvarům s určitým členem: kvinna – kvinnan – kvinnor – kvinnorna (nominativní tvary; žena); kvinnas – kvinnans – kvinnors – kvinnornas (genitivní tvary).
Původní gramatický systém švédštiny měl 4 pády – nominativ, genitiv, dativ a akuzativ. V některých nářečích je tento systém dosud funkční. Ve standardní švédštině však byly dativ a akuzativ nahrazeny nominativem, mluvnické vazby se vyjadřují pomocí předložek. Genitiv má funkci čistě přivlastňovací, nepojí se s žádnou předložkou a stojí před substantivem, které určuje.
Přehled skloňování substantiv jednotné číslo množné číslo neurč. urč. neurč. urč. 1. skloňování en flicka flickan flickor flickorna 2. skloňování en pojke pojken pojkar pojkarna 3. skloňování en soldaten doktorett museum soldatendoktornmuseet soldaterdoktorermuseer soldaternadoktorernamuseerna 4. skloňování ett äppleett bi äppletbiet äpplenbin äpplenabina 5. skloňování en läkareett hus läkarenhuset läkarehus läkarnahusen
Adjektiva Švédská přídavná jména se skloňují dvojím typem skloňování – silným a slabým (podobně jako v němčině).
Silné skloňování Silné skloňování se používá s určitým členem a má v obou rodech i číslech stejný tvar, který má zpravidla koncovku -a, u mužského rodu (pozůstatek dřívějšího stavu) může být koncovka -e. den gamle mannen – starý muž, den gamla kvinnan – stará žena, det gamla huset – starý dům, de gamla kvinnorna – staré ženy,
Slabé skloňování Slabé skloňování se požívá v ostatních případech, ve společném rodě je adjektivum bez koncovky, ve středním rodě má koncovku ‑t a v množném čísle obou rodů -a (jako v určitém tvaru): en gammal man – starý muž, ett gammalt hus – starý dům, gamla kvinnor – staré ženy.
Přehled tvoření tvarů adjektiv společný rod (c) střední rod (n) množné číslo (pl)/určitý tvar poznámka stor stort stora pravidelné tvoření (krácení samohl. v n) ny nytt nya zakončení c samohláskou (krácení samohl. v n) při zakončení -å nemusí být v určitém tvaru připojeno -a blå blått blå / blåa röd rött röda zakončení c samohl. + d (krácení samohl. v n;zjednodušené psaní dřívějšího -dt) hård hårt hårda zakončení c souhl. + d vit vitt vita pravidelné tvoření (krácení samohl. v n) brant brant branta zakončení c souhl. + t trött trött trötta zakončení c -tt trogen troget trogna zakončení c -en enkel enkelt enkla zakončení c -el, -erv urč. tvaru vypouští e vacker vackert vackra gammal gammalt gamla zakončení c -alv urč. tvaru vypouští a
Stupňování 2. stupeň se tvoří příponou -are. Tyto tvary jsou nesklonné. 3. stupeň příponou -(a)st v neurčitém tvaru. Určitý tvar má zakončení -sta/-aste.
Některá adjektiva se stupňují nepravidelně a některá přehlasují kmenovou samohlásku.
Zájmena
Přehled osobních a přivlastňovacích zájmen číslo osoba česky pád podmětu pád předmětu přivlastňovací jednotné 1. já jag [ja:] mig [mej:] min, mitt, mina 2. ty du dig [dej:] din, ditt, dina 3. on han [han:] honom [hon:om] hans ona hon [hun:] henne hennes ono (c) den [den:] den [den:] dess ono (n) det [de(t:)] det [de(t:)] dess se — sig [sej:] sin, sitt, sina množné 1. my vi oss vår, vårt, våra 2. vy ni er (eder) er (eder), ert (edert), era (edra) 3. oni, ony, ona de [de:, dom:] dem [dem:, dom:] deras se — sig [sej:] sin sitt sina
Přivlastňovací zájmena se v 1. a 2. osobě a zvratné zájmeno skloňují jako přídavná jména při slabém skloňování, tj. rozlišují tvary pro společný a střední rod v jednotném čísle a tvar pro množné číslo: min – můj, má (c); mitt – mé (n); mina – mí, mé, má (pl).
Zvratná zájmena se používají pouze ve 3. osobě: Jag ser mig. = Vidím se. Han ser sig. = Vidí se.
Výslovnost některých tvarů je nepravidelná. Tvary mig, dig, sig, dem se v neformálních textech mohou psát v souladu s výslovností mej, dej, sej, dom.
Číslovky
Přehled základních a řadových číslovek základní řadová 0 noll nollte 1 en, ett första 2 två andra 3 tre tredje 4 fyra fjärde 5 fem femte 6 sex sjätte 7 sju sjunde 8 åtta åttonde 9 nio nionde 10 tio tionde 11 elva elfte 12 tolv tolfte 13 tretton trettonde 14 fjorton fjortonde 15 femton femtonde 16 sexton sextonde 17 sjutton sjuttonde 18 arton artonde 19 nitton nittonde 20 tjugo tjugonde 21 tjugoen tjugoett tjugoförsta 30 trettio trettionde 40 fyrtio fyrtionde 50 femtio femtionde 60 sextio sextionde 70 sjuttio sjuttionde 80 åttio åttionde 90 nittio nittionde 100 (ett) hundra hundrade 135 etthundratrettiofem …te 200 tvåhundra tvåhundrade 1 000 (ett) tusen tusende 2 000 tvåtusen tvåtusende 21 526 tjugoettusen femhundratjugosex …sjätte 1 000 000 en miljon miljonde 1 200 502 en miljon tvåhundratusen femhundratvå …andra
Řadové číslovky se číslicí zapisují takto:
0:e, 1:a, 2:a, 3:e, 4:e, 5:e = 0., 1., 2., 3., 4., 5. (nultý, první, druhý, třetí, čtvrtý, pátý)
Na rozdíl od češtiny, kde se za číslicí píše tečka, ve švédštině se za dvojtečkou uvádí koncovka.
Datum a letopočet Jag är född den 12 (tolfte) maj 1974 (nittonhundrasjuttiofyra). = Narodil jsem se 12. května 1974.
Před datem se používá určitý člen den. Letopočty do roku 1999 se udávají ve stovkách let (podobně jako v češtině). 1900 = nittonhundra = devatenáct set
Staletí 1800-talet = 19. století 1980-talet = 80. léta 20. století
Početní úkony + plus − minus × gånger / delat med (genom) = är (lika med), blir
1 + 2 = 3 → ett plus två är tre 5 − 4 = 1 → fem minus fyra är ett 2 × 3 = 6 → två gånger tre är sex 8 / 4 = 2 → åtta delat med fyra är två
Zlomky = en halv, en andradel, event. en tvådjedel = en tredjedel = tre fjärdedelar = två femtedelar = fem sjättedelar = fyra sjundedelar = en åttondel (en åttondedel) = åtta niondelar (åtta niondedelar)
Slovesa Slovesa se rozdělují do čtyř tříd. 1.–3. třída jsou slabá slovesa, 4. třída jsou slovesa silná. Kromě toho existují ještě slovesa způsobová a nepravidelná.
Švédská slovesa svými tvary vyjadřují kategorii času, způsobu a rodu. Osoba a číslo jsou vyjadřovány podmětem (ve větě musí být vždy vyjádřen). Slovesa pro tyto kategorie nemají zvláštní tvary.
Infinitiv Infinitiv končí -a, nebo je vyjádřen pouze kmenem slovesa. Často před ním bývá částice att? att tala – mluvit, att tro – věřit.
Přítomný čas Přítomný čas (prézentum) bývá zkončený na: -ar u 1. slovesné třídy, -er u 2. slovesné třídy, -r u 3. slovesné třídy, -(e)r u 4. slovesné třídy (silných sloves);
jag talar – mluvím, du tror – věříš.
Budoucí čas Budoucí čas (futurum) se tvoří pomocí ska(ll) + infinitiv nebo kommer att + infinitiv: jag ska göra – budu dělat, udělám (musím to udělat); jag kommer att skriva – napíšu, budu psát (hodlám napsat).
První způsob se používá u dějů, které se uskuteční v budoucnu a jsou spíše vynuceny okolnostni než dány vůlí vykonavatele. Při použití druhého způsobu naopak mluvčí doufá, že se děj v budoucnu uskuteční, či hodlá něco udělat. Nejčastěji se však budoucnost vyjadřuje pomocí přítomného času slovesa: jag kommer ikväll – přijdu dnes večer.
Minulé časy Minulý čas (préteritum) se tvoří koncovkou -de (1. třída)/‑te (2. třída)/‑dde (3. třída) u slabých sloves. Silná slovesa (4. třída) jsou bez koncovky a mění kmenovou samohlásku: jag talade – mluvil jsem, jag köpte – kupoval jsem, jag skrev – psal jsem.
Předpřítomný čas (perfektum) se tvoří pomocí har + supinum. Supinum v ostatních severských jazycích není. U slabých sloves má stejný tvar jako trpné/minulé příčestí pro střední rod (‑t [1., 2. třída]/‑tt [3., ale i 4. třída]), u silných sloves má zvláštní tvar zakončený -it (nebo i -tt; obvykle také změněnou kmenovou samohlásku).
Předminulý čas (plusquamperfektum) se tvoří hade + supinum: jag har köpt – koupil jsem, jag hade skrivit – napsal jsem (předtím).
Použití časů se řídí podobnými pravidly jako v němčině a angličtině. V hovorové řeči se har/hade často vypouští.
Podmiňovací způsob Podmiňovací způsob (kondicionál) se tvoří skulle + infinitiv, v minulosti skulle ha + supinum: jag skulle göra – udělal bych, jag skulle ha gjort – byl bych udělal
Přítomný a minulý kondicionál je třeba důsledně rozlišovat.
Trpný rod Trpný rod (pasivum) se tvoří dvojím způsobem. Běžnější je tvoření koncovkou ‑s (na rozdíl od norštiny, kde se tyto tvary v běžné mluvě používají málo). Je to obdoba českého trpného rodu tvořeného pomocí se: svenska talas – švédštinou se mluví, det skall göras – udělá se, bude uděláno.
Druhý způsob je pomocí bli (stát se) + příčestí trpné. Je třeba odlišit vara (být) + příč. trpné, tato vazba nevyjadřuje trpný děj, ale stav: brevet blir skrivet – dopis je psán (nebo brevet skrivs) X jag är älskad – jsem milován
Příčestí Příčestí trpné/minulé se skloňuje podobně jako přídavná jména. U slabých sloves se tvoří koncovkami (1. i 2. / 2. / 3. třída – společný rod), (1. a 2. / 3. třída – střední rod), (1. / 2. / také 2. / 3. třída – plurál). U silných sloves (4. třída) jsou koncovky en älskad kvinna, den älskade kvinnan – milovaná žena; ett skrivet brev, det skrivna brevet – (na)psaný dopis.
Mluvnická shoda se uplatňuje i v postavení příčestí po slovese (v přísudku nebo v opisných tvarech trpného rodu): kvinnan är älskad – žena je milována/milovaná; brevet är skrivet – dopis je napsaný; breven är skrivna – dopisy jsou napsané.
Příčestí přítomné se tvoří příponou -ande, -ende a je nesklonné: svarande – odpovídající, gående – jdoucí.
Zápor Zápor se tvoří částicí inte, knižně též ej nebo icke: