Irácko-íránská válka byl ozbrojený konflikt mezi Irákem a Íránem od září 1980 do srpna 1988. Ve své době se nazývala také jako Válka v Perském zálivu, což se později ujalo jako označení jiného konfliktu v letech 1990 až 1991.
Válka začala 22. září 1980 invazí iráckých vojsk do Íránu a skončila 20. srpna 1988 uzavřením příměří. Příčinou konfliktu byly historické územní nároky, obavy Saddáma Husajna z možné radikalizace utlačované šíitské většiny v důsledků íránské islámské revoluce v roce 1979, stejně jako jeho snaha nahradit Írán v pozici regionální mocnosti. Ačkoliv Irák zaútočil bez předchozího varování v očekávaní snadného vítězství v revolucí rozvrácené zemi, jeho počáteční úspěchy byly rychle odraženy. Od června 1982 byl Írán v ofenzivě. V průběhu války začalo íránské námořnictvo napadat irácké tankery a další instalace přepravující iráckou ropu. Na tuto situaci reagovaly světové supervelmoci zorganizováním ozbrojených konvojů k ochraně iráckých ropných dodávek.
Obě strany utrpěly ve válce výrazné ztráty a škody. Odhaduje se, že v důsledku bojových akcí zemřelo jeden a půl milionu iráckých a íránských vojáků a civilistů. Kvůli taktice, kterou obě strany zvolily, byl tento konflikt srovnáván s první světovou válkou. Využívány byly taktiky zákopového boje, stejně jako útoků lidských vln přes ostnatý drát a minová pole. V průběhu konfliktu irácká strana široce využívala bojové plyny, jako je yperit, proti íránským vojákům i proti kurdským civilistům během operace al-Anfal."USA pomáhaly Saddámovi s nasazením chemických zbraní". Týden. 30. srpna 2013.
Příčiny vlevo|náhled|Provincie Chúzistán náhled|vlevo|Protesty proti Šáhovi v Íránu, 1978 náhled|vlevo|Vodní cesta Šatt al-Arab na Irácko–íránské hranici Již na počátku 60. let, kdy byla v Iráku svržena monarchie, začaly pohraniční spory mezi Irákem a Íránem. Konkrétně šlo o spory o západoíránskou pohraniční provincii Chúzistán, bohatou na ropu. V roce 1968 se v Iráku chopila moci strana Baas, která si začala činit nároky na Chúzistán. Irácká média mluvila o této provincii, jako by už dávno patřila Iráku, dala jí i vlastní arabské jméno – Nasýrie. Televizní stanice v Basře začala nazývat i jiná íránská města arabskými jmény. Přímo v Chúzistánu začali Iráčané s propagandou. Jako odpověď na tuto aktivitu povzbuzoval v roce 1974 Írán Kurdy proti Iráku.
Pokus Sovětského svazu zprostředkovat v roce 1973 jednání mezi stranou Baas a Kurdy, jakož i mezi Irákem a Íránem, který Kurdy podporoval, byly neúspěšné, ale po summitu v Rabatu v říjnu 1974 se jordánskému králi Husajnovi podařilo dohodnout předběžnou schůzku mezi představiteli Iráku a Íránu. V lednu 1975 následovala v Istanbulu schůzka mezi oběma stranami na ministerské úrovni a separátní diskuse s prezidentem Sadatem a Boumédiènem. Výsledkem těchto jednání byla alžírská dohoda, kterou uzavřeli Saddám Husajn a šáh Muhammad Rezá Pahlaví na začátku března 1975. Tato dohoda prakticky ukončila boje v Kurdistánu a připravila cestu pro rychlé a permanentní vytyčení sporné irácko-íránské hranice. Poté, co se Íránci stáhli, se kurdský odpor zhroutil. Íránci dokonce pohrozili, že se přidají k Iráčanům a společně na Kurdy zaútočí, pokud nebudou ochotni přijmout podmínky dohody.
Po podpisu Alžírské smlouvy dobré vztahy mezi Bagdádem a Teheránem trvaly do šáhova pádu v únoru 1979. Navzdory zřetelným a významným rozdílům v politické kultuře obou zemí bylo zjevné, že hlavní faktory, které se podílely na vzestupu „náboženské“ opozice v Íránu v 70. letech se svým charakterem a kořeny nelišily od impulsů dění zaznamenaných ve stejném období v Iráku. Když bylo stále zřejmější, že je šáhův pád nevyhnutelný, strana Baas začala navazovat kontakty s opozicí.
Nástup íránské revoluce byl pro Saddáma Husajna nepopiratelně nevítanou událostí, ale nezbývalo mu nic jiného než uznat nový režim, což se stalo 12. února 1979 den po převratu. Napětí v irácko-íránských vztazích rychle rostlo. Obnovil se starý spor o ostrovy v Perském zálivu. V roce 1979 a první polovině roku 1980 napětí vzrůstalo, zvlášť když se Íránci netajili tím, že by rádi vyvezli islámskou revoluci do Iráku, Saúdské Arábie a dalších států Perského zálivu.
V červnu 1979 podnikl Irák letecký útok na Írán, následně se formálně omluvil, ale k podobným incidentům docházelo pravidelně a od února do září 1980 byly téměř na denním pořádku. V listopadu, několik dní před obsazením velvyslanectví USA v Teheránu, varoval Irák Írán, že bude třeba přehodnotit alžírskou smlouvu a že se Írán bude muset vzdát tří ostrovů v Perském zálivu. Příčina střetu mezi oběma zeměmi se nacházela hlavně v územních sporech.
Saddám Husajn přecenil, do jaké míry šíitská populace v Iráku sympatizovala s myšlenkou nastolení teokratického režimu v zemi a případně byla ochotna ho podporovat. Husajn měl odhodlání získat úplnou kontrolu nad všemi sférami politického života, ale íránská revoluce byla vnímána pro tento absolutní vliv jako hrozba. Také podcenil sílu vlasteneckého a islámského zanícení, který íránská revoluce v Íránu vzbudila, a dospěl k závěru, že chaos, který panoval v íránské armádě, mu dává příležitost zbavit se Chomejního režimu. Vítězství by mu zaručilo absolutní vládu v Iráku, ovládnutí svatých míst Karbalá a Nadžaf, ovládnutí obrovských nalezišť ropy a případně i dosazení spřáteleného režimu do poraženého Íránu.
Vidina výhod rychlého a oslnivého vítězství nad Íránem zabránila realističtěji zhodnotit strategickou situaci. Především bylo skutečností, že počet obyvatel Íránu byl zhruba třikrát vyšší (42:13,5 mil.). Teherán dělilo od Bagdádu asi 850 km, z nichž 650 km leží na území Íránu.
Počátek války vpravo|náhled|400px|Mapa hegemonistických, ideologistických a územních snah baasistického Iráku. Saddám si přál, aby se Irák stal lídrem arabského světa a perského zálivu V první polovině roku 1980 docházelo stále častěji k oboustranným výpadům za hranice a v dubnu Iráčané vystěhovali do Íránu 40 000 šíitů „íránského původu“. V červnu došlo k přerušení diplomatických vztahů. 17. září Saddám Husajn oznámil, že hodlá vypovědět alžírskou smlouvu a 22. září 1980 silná irácká armáda překročila hranice Íránu. Hlavními vojenskými cíli Iráku byli anexe Chúzistánu (někdy také Arábistán), ovládnutí vodní cesty Šatt al-Arab, která je jediným spojením Iráku s Perským zálivem, posílení postavení na iráckém poloostrově Fao, který přímo navazuje na Šatt al-Arab a je nesmírně důležitý při vývozu irácké ropy a ovládnutí ostrovů Abú Músá, Malý a Velký Thumb v Hormuzském průlivu.
Překvapivá ofenzíva postupovala proti špatně organizovaným íránským rychle. Po široké frontě postupovaly irácké jednotky stále hlouběji na íránské území, a to i bez patřičné letecké podpory. Napadený stát však nakonec dokázal svá vojska přeskupit a na frontu dorazilo na pomoc přibližně 100 000 dobrovolníků. V této fázi konfliktu se ukázalo, že irácké letecké údery proti letištím v Íránu nebyly příliš účinné. Irácké odhady vojenské síly protivníka byly značně podhodnocené, stejně jako bojové morálky řadových íránských vojáků, bojujících statečně nikoliv za islámskou revoluci, ale za svou vlast. Příkladem může být přístav Chorramšahr, který irácká armáda dobyla za cenu 7 000 mrtvých až 10. listopadu. Íránské námořní síly navíc 24. září napadly irácký přístav Basra, zatímco několik íránských letounů F-4 provedlo nálet na Bagdád. Celkově se dá říct, že irácká armáda a letectvo splnily invazní plán zhruba z poloviny.
Boje náhled|vpravo|Odpor u města Chorramšahr zpomalil irácké síly asi o měsíc 220px|náhled|vlevo|Irácko-íránská válka - 22. září 1980 – Teherán náhled|vlevo|Iráčtí zajatci u města Chorramšahr, 1982 náhled|vpravo|95 000 íránských dětských vojáků bylo během války ztraceno, většinou mezi lety 16-17, ale i nižšího věku. náhled|vpravo|Íránské jednotky pálí z 152mm houfnice D-20 náhled|vlevo|Vojáci lidových mudžáhedínů zabití během operace Mersad v roce 1988 vlevo|náhled|Mapa značící útoky na civilní cíle v Íránu, Iráku a Kuvajtu během „války měst“ náhled|Sajjid Alí Chameneí (vlevo) na frontě během války náhled|Iráčtí velitelé během diskuze na frontě (1986) náhled|Padlý íránský voják s Chomejního fotografií v uniformě náhled|Irácký zajatec, který byl íránskými jednotkami zastřelen poté, co dobyli irácké ropné pole Madžnún v říjnu 1984 náhled|Následky iráckého chemického útoku na Sardašt v roce 1987 náhled|Letouny Dassault Super Étendard iráckého letectva nenesly v roce 1983 žádné výsostné označení a byly nasazeny proti lodní dopravě v Perském zálivu náhled|vpravo|Íránští vojáci zajatí během irácké ofenzivy v roce 1988 V průběhu prvních měsíců do dubna 1981 se zdálo, že jsou úspěšnější Iráčané. Do konce roku 1980 se zmocnili významného opěrného bodu města Chorramšahr. Navzdory iráckým úspěchům se íránským leteckým silám podařilo poškodit těžební a průmyslová zařízení v oblasti Basry do té míry, že Irák nebyl schopen exportovat ropu ze svých jižních ropných polí. Koncem dubna 1981 zahájili Íránci skutečný protiúder. V následujících měsících byli Iráčané zatlačení zpět ke státní hranici. Podporu Íránu vyjádřila jen Sýrie a Libye – v konfliktu se však neangažovaly. Sýrie jen přijala uprchlíky a v dubnu 1982 uzavřela irácký ropovod vedoucí přes její území. Jordánsko se postavilo na stranu Iráku a Kuvajt nahradil Basru jako hlavní námořní přístav Iráku. Státy Perského zálivu od vypuknutí války začaly Iráku poskytovat značně vysoké půjčky.
V září 1981 byla irácká armáda vytlačena z Ábádánu a Saddám Husajn vyzval k měsíčnímu klidu zbraní v souvislosti se začátkem ramadánu, což Íránci odmítli. V dubnu 1982 začala íránská ofenzíva, která vyvrcholila po měsíci osvobozením Chorramšahru. Opětovné dobytí tohoto strategicky významného města bylo rozhodujícím zlomovým bodem ve vývoji války. Za daného stavu se Saddám Husajn snažil najít nějaké řešení, které by mu umožnilo boje ukončit a neztratit přitom tvář. V této době už ale Ruholláh Chomejní vyhlásil posvátnou národní válku, jejímž cílem bylo zcela vyhnat vojska Saddáma Husajna ze země.
V červnu 1982 íránská vojska poprvé překročila hranice a pronikla až na předměstí Basry, Iráčanům se však podařilo za cenu nesmírných ztrát zabránit jim v dalším postupu. Přesun bojů na irácké území měl za důsledek, že se SSSR, hlavní dodavatel iráckých zbraní, už nemohl chovat nezúčastněně a v průběhu roku 1982 své dodávky obnovil. I USA z pochopitelných důvodů podporovaly spíše Irák. Začátkem roku 1984 stále Íránci setrvávali ve svých zákopech v bažinaté krajině na západ od řeky Šatt al-Arab.
Iráčané se ocitli v defenzivě a s výjimkou krátkého a neúspěšného výpadu z března 1983 nedokázali zasadit Íránu vážný úder. Přestože ke střetům docházelo nadále pravidelně, ani jedna z armád nebyla schopna dosáhnout na bojišti rozhodující převahy a obě strany se dva a půl roku až do počátku roku 1986 pouze vzájemně ostřelovaly ze svých pozic. V prvních měsících roku 1984 obě strany, především Irák, začaly napadat ropné tankery plující ve vodách Perského zálivu. „Tankerová válka“ pak s přestávkami pokračovala v letech 1984–85. Iráčané se ve snaze vyhnout porážce nasadili na frontě i bojový plyn. V únoru 1986 Írán podnikl překvapivý útok na poloostrov Fao na iráckém břehu Šatt al-Arabu, který se jim podařilo obsadit, hlouběji do nitra Iráku už jejich postup však nepokračoval. Válka měla za následek prohloubení závislosti Iráku na Západu a prozápadních konzervativních arabských státech, a to včetně Egypta a Jordánska.
Neschopnost Iráku uštědřit Íránu bleskovou porážku vyvolala vážné politické a ekonomické tlaky, které otřásly pozicí vládnoucího iráckého režimu. Režim se v průběhu války dokázal udržet u moci jedině díky propagandě, hrozbám a nasazení bezpečnostních složek. V průběhu války bylo mnoho šíitů, Kurdů a komunistů uvězněno a popraveno.