náhled|Zahajovací ceremoniál na LOH 2004 Olympijské hry (zkratkou OH, anglicky nebo , francouzsky ), též olympiáda, jsou mezinárodní sportovní akce, jejichž součástí jsou soutěže v letních a zimních sportech s účastí tisíců sportovců z celého světa. S více než 200 zúčastněnými zeměmi jsou považovány za nejpřednější multisportovní událost. Olympijské hry jsou pořádány jednou za čtyři roky, přičemž každý druhý rok se střídají letní a zimní olympijské hry.

Jejich vznik byl inspirován antickými olympijskými hrami (starořecky ), které se konaly od 8. století př. n. l. do 4. století n. l. v Olympii v Řecku. Roku 1894 založil Pierre de Coubertin Mezinárodní olympijský výbor (MOV), a o dva roky později, v roce 1896, se uskutečnily v Athénách první moderní olympijské hry. Řídicím orgánem celého olympijského hnutí je MOV, jehož pravomoce a postavení určuje Olympijská charta.

Vývoj olympijského hnutí v průběhu 20. a 21. století vyústil v různé změny. Pro sporty pořádané na sněhu a ledu vznikly zimní olympijské hry (1924), pro tělesně postižené sportovce byly založeny paralympijské hry (1960), sportovci ve věku 14–18 let startují na olympijských hrách mládeže (od roku 2010), konají se patery kontinentální hry (Panamerické, Africké, Asijské, Evropské a Pacifické) a pro sporty, které nejsou zastoupeny na olympijských hrách, jsou pořádány Světové hry (od roku 1981). MOV rovněž podporuje deaflympiádu pro neslyšící sportovce (od roku 1924) a speciální olympiádu pro sportovce s mentálním postižením (od roku 1968). Mezinárodní olympijský výbor se také musel přizpůsobit množství ekonomických, politických a technologických změn. Zneužívání amatérského postavení sportovců východním blokem přimělo MOV ke změně pravidel a k posunu od amatérismu, jak si ho představoval Coubertin, k povolení účasti profesionálních sportovců. Vzrůstající význam masmédií rovněž přinesl problém ohledně sponzorství firem a komercionalizace olympijských her. V letech 1916, 1940 a 1944 byly olympijské hry zrušeny kvůli světovým válkám, během studené války byly v letech 1980 a 1984 ovlivněny rozsáhlými bojkoty. Kvůli celosvětové pandemii covidu-19 došlo k přeložení olympijských her v Tokiu z roku 2020 na rok 2021.

Olympijské hnutí je tvořeno mezinárodními sportovními federacemi, národními olympijskými výbory a organizačními výbory pro každé olympijské hry. MOV je jako rozhodující orgán zodpovědný za výběr pořadatelských měst pro každé olympijské hry, které taky dle Olympijské charty organizuje a poskytuje pro ně finanční prostředky. MOV rovněž určuje olympijský program, který je složen ze sportů, v nichž se bude na olympijských hrách soutěžit. Existují také různé symboly a rituály, včetně vlajky, pochodně či slavnostních ceremoniálů na úvod a závěr každých olympijských her. Letních olympijských her 2016 a Zimních olympijských her 2018 se zúčastnilo v součtu přes 14 tisíc sportovců, kteří vzájemně zápolili ve více než 400 disciplínách v rámci 35 různých sportů. Sportovci, kteří se v každé disciplíně umístí na prvním, druhém a třetím místě, získají zlatou, stříbrnou a bronzovou olympijskou medaili.

Olympijské hry se od svého vzniku natolik rozrostly, že se jich účastní téměř každá země světa. Takový vývoj však zapříčinil množství pochybností a kontroverzí, včetně bojkotů, dopingových případů, korupce a teroristického útoku v roce 1972. Zároveň však olympijské hry, s přispěním mediálního a diváckého zájmu, poskytují sportovcům každé dva roky šanci dosáhnout národního a někdy i mezinárodního věhlasu. Rovněž představují pro pořadatelské město a zemi možnost, jak se představit celému světu.

Historie

První krůčky na cestě k novodobým hrám

Antické olympijské hry byly nejvýznamnější, největší a nejstarší z všeřeckých her, kterých se účastnili pouze muži. Ženy měly hry zvané héraia podle bohyně Héry. Konaly se od roku 776 př. n. l. až do roku 393 našeho letopočtu. Roku 394 zakazuje olympijské hry zvláštním ediktem Theodosius I. V roce 426 pak byl vydán rozkaz ke zbourání chrámů a soch v Olympii. Dílo zkázy bylo dokonáno zemětřeseními v letech 522 a 551.

První krůčky na dlouhé cestě k prvním novodobým hrám patří řeckým učencům z Byzance, kteří ve 14. a 15. století působili na italských univerzitách, a jejich žákům. Pietro Paolo Vergerio (1348–1419), profesor padovské univerzity, byl první o kom je známo, že vyhlásil právo muže na cvičení těla. Vittorino Ramboldini de Feltre (1378–1446) šel ještě dál, když v Mantově založil tělocvičnou školu.

První novodobá práce o olympijských hrách vyšla roku 1430 a byla dílem florentského básníka Matea Palmieriho. Roku 1491 vydal Virgilius Polydorus knihu O posvátných hrách starých Řeků a roku 1569 vychází v Benátkách kniha významného humanisty Hieronyma Mercuriala O gymnastickém umění. I když si tyto činnosti nekladly za cíl znovuobnovení olympijských her, byly důležitým stupínkem na cestě k oživení tradice pěstování kultury těla.

První novodobé sportovní hry nesoucí označení olympijské, byly Anglické olympijské hry, které na svém venkovském sídle v Cotswoldu uspořádal roku 1604 Robert Dover. Hry podporoval i velký příznivec a propagátor sportu, král Jakub I. Hry se měly konat každý rok za letního slunovratu, na programu byly běžecké disciplíny, hod kladivem, míčové hry, šerm holemi a zápas. Mohli se zúčastnit jak šlechtici, tak prostí občané, některých disciplín dokonce i ženy. Hry se dočkaly 40 ročníků a skončily nejpozději se smrtí svého zakladatele.

První, kdo vystoupil s myšlenkou obnovení olympijských her, byl v roce 1760 německý pedagogický reformátor Johann Bernhard Basedow. Dalším velkým propagátorem vzkříšení olympijských her byl Johann Christoph Friedrich Gutsmuths. Pod jeho vlivem uspořádaly některé tělovýchovné organizace v několika německých městech sportovní klání pod označením olympijské hry.

Novořecké olympijské hry 15. listopadu 1859 se v Athénách 20 000 diváků stalo svědky sportovních klání 300 soutěžících na prvních novořeckých olympijských hrách. Hlavní zásluhu na jejich uspořádání měl hrdina osvobozovacích bojů, Evangelos Zappas, který jejich organizaci věnoval nejen značné úsilí, ale i celý svůj majetek. Myšlenka uspořádat novořecké olympijské hry se zrodila v Pyrgu. Bylo to krátce po osvobození Řecka z turecké nadvlády, kdy se místní městská rada rozhodla pro obnovení her přímo v Olympii. Měly se konat každé čtyři roky 25. března, tj. na Den řecké nezávislosti. Nepříznivé podmínky v Olympii (bažinaté území plné komáru představovalo velkou hrozbu malárie) vedly k tomu, že se nakonec hry konaly až v listopadu a v Aténách. Hry se pak konaly ještě v letech 1870, 75 a 89.

Novodobé olympijské hry Pierre de Coubertin se několik let věnoval studiu tělovýchovných systémů v anglosaském světě. Své poznatky zpracoval v několika knihách a zároveň usiloval o jejich začlenění do francouzského výchovného systému. Když viděl, že jeho literární činnost nevzbudila dostatečný zájem, rozhodl se přejít k činům. V roce 1888 se rozhodl, že obnoví olympijské hry.

Okamžitě začal pro tento záměr shánět podporu v okruhu svých známých a přátel a 25. listopadu 1892 vystoupil s touto myšlenkou veřejně na schůzi k 5. výročí založení Francouzské unie atletických sportů. V roce 1896 se tak konaly v Aténách první novodobé olympijské hry.

Olympijská myšlenka Zformuloval ji Pierre de Coubertin ve svém díle Antický ideál tělesné krásy a duchovní dokonalosti – tzv. kalokagathía – posvátný mír (ekecheiría), slavnostní obřady při zahájení antických olympijských her ožívají v nové formě při dnešních OH obohaceny o požadavek rovnoprávnosti všech sportovců bez rasové, politické a náboženské diskriminace, o požadavek demokracie a internacionalismu. Dnešní olympijská myšlenka je v podstatě vyjádřena v základním článku Olympijské charty. Antické olympijské hry avšak byly méně idealistické.

Olympijské symboly Olympijské symboly a znaky vyjadřují olympijské myšlenky a univerzálnost olympijského hnutí, jeho úkoly a cíle. Jejich přesnou podobu i způsoby a pravidla pro jejich používání přesně definuje Olympijská charta.

Mezi olympijské symboly patří: Nejvyšší symboly olympijského hnutí (olympijský symbol, vlajka, heslo, hymna) Nižší symboly (plamen – v antické Olympii zapálen poprvé v 20. července 1936 a po 1108 km dorazil na olympijský stadion v Berlíně, slib – přednášen od roku 1920 vybraným domácím sportovcem, medaile – udělovány od roku 1904, musí být minimálně 60 mm v průměru a 3 mm na tloušťku, zlatá a stříbrná obsahuje minimálně 92,5 % Ag, na pozlacení je třeba minimálně 6 g Au) Emblémy, znaky národních olympijských výborů (NOV) a organizačních výborů OH (ZOH) Maskoti

Nejvýznamnější symboly olympijského hnutí jsou podle čl. 6 olympijské charty výlučným vlastnictvím MOV. S výjimkou oficiálního olympijského dne nesmí NOV užívat olympijské symboly bez jeho výslovného povolení. Nejvyšší symboly se nesmí použít ke komerčním účelům. Kombinací olympijských kruhů s jinými znaky nebo atributy (např. se státní vlajkou) vznikají emblémy, znaky NOV a organizačních výborů OH (ZOH), jejichž jsou vlastnictvím, musí však být schváleny MOV.

Olympijské kruhy náhled|Olympijské kruhy Základním olympijským symbolem jsou olympijské kruhy, které jsou vzájemně propojeny. Pět kruhů představuje pět kontinentů spojených olympijskou myšlenkou, šest barev (včetně bílého podkladu) barvy všech národů světa. Existuje obecný názor, že kruhy představují jednotlivé kontinenty, ale není tomu tak. Baron de Coubertin vnímal kruhy a barvy jako dva nezávislé symboly a MOV výslovně uvádí, že žádný z kruhů nereprezentuje konkrétní kontinent.

Vlajka

Olympijské kruhy jsou součásti olympijské vlajky, která je tvořena bílým listem a v jejím středu je umístěno pět olympijských kruhů:Olympijská vlajka na Flags of the World

Modrý kruh se nachází vlevo nahoře, nejblíže žerdi Černý kruh umístěn vedle modrého, ve středu vlajky Červený kruh se nalézá vedle černého Žlutý kruh propojuje modrý a černý kruh Zelený kruh propojuje černý a červený kruh

Vlajka poprvé zavlála při VI. olympijském kongresu v roce 1914, na olympijském stadiónu poprvé v roce 1920. Na OH se vyvěšovala vlajka, kterou v roce 1920 věnovaly belgické Antverpy, od roku 1988 se vyvěšuje vlajka věnovaná korejským městem Soul. Na ZOH se vyvěšuje vlajka, kterou v roce 1952 věnovalo norské Oslo.

Heslo Součástí historické vlajky je i olympijské heslo Citius, Altius, Fortius - Communiter (Rychleji, výše, silněji - společně), které vyjadřuje cíl olympijského hnutí, úsilí o neustálý pokrok. Původní heslo (Citius, Altius, Fortius) převzal Pierre de Coubertin od svého přítele, abbé Didona. V roce 2021 Mezinárodní olympijský výbor na zasedání v Tokiu schválil návrh svého prezidenta Thomase Bacha a dosavadní tříslovnou formuli rozšířil o slovo Communiter (lat. společně).

Hymna

Olympijská hymna je oficiální hudební skladba, která je hrána vždy při zahajovacím a závěrečném ceremoniálu.

Oficiálně se touto hymnou stala v roce 1958 kantáta Spyridona Samarase, autorem slov je Kostis Palamas. Poprvé však byla tato skladba použita již v roce 1896 při prvních letních olympijských hrách v Athénách.

Oheň

Olympijský oheň připomíná oheň, který podle legendy ukradl Prométheus Diovi a dal ho lidem. Původ tohoto symbolu pochází ze starověkého Řecka, kde byl oheň udržován po dobu trvání her. Tento zvyk byl obnoven na letních olympijských hrách v Amsterdamu v roce 1928. Od roku 1936 je součástí moderní olympijské tradice také štafeta olympijské pochodně, kterou zavedl Carl Diem a není starověkého původu.

Olympijský slib

Slavnostní slib skládají: Sportovci při slavnostním zahájení Rozhodčí při slavnostním zahájení Trenéři při slavnostním zahájení Sportovec při podpisu přihlášky Nový člen MOV

Maskot Od roku 1972 mají každé hry svého maskota (prvním byl v Mnichově jezevčík Waldi, na ZOH to byl v roce 1976 v Innsbrucku Sněhulák). Maskot má vyjadřovat národní tradici hostitelské země.

Olympijský ceremoniál