Norsko, plným názvem Norské království, je severský stát v severní Evropě, jehož pevninské území zahrnuje západní a nejsevernější část Skandinávského poloostrova. Součástí Norska je také vzdálený arktický ostrov Jan Mayen a souostroví Špicberky, závislým územím je Bouvetův ostrov ležící v subantarktické oblasti. Pevninské Norsko sousedí na východě se Švédskem a na severovýchodě s Finskem a Ruskem. Norsko má rozsáhlé pobřeží obrácené k severnímu Atlantskému oceánu a Barentsovu moři. Je to převážně hornatá země s četnými vysokohorskými terény, fjordy a ledovci, s podnebím ovlivněným oceánem, zejména Golfským proudem, a bohatými srážkami. Dělí se na 15 krajů, včetně dvou arktických oblastí má rozlohu asi 385 000 km² a žije v něm 5,6 milionu obyvatel, což mu zajišťuje jednu z nejnižších hustot zalidnění v Evropě. Hlavním a největším městem Norska je Oslo, mezi další velká města patří Bergen, Trondheim a Stavanger. Norové tvoří přibližně 82 % obyvatel země, úředními jazyky jsou norština a sámština.
První norský otisk do světových dějin přišel v době vikingské, kdy lidé z Norska a ostatních severských zemí procestovali velkou část Evropy a vydali se na sever a západ. Vikingové byli obchodníci i nájezdníci a dostali se mimo jiné do Grónska a Severní Ameriky. Jednotné Norské království vzniklo v roce 872 sloučením drobných království. Dobu vikingů postupně vystřídalo křesťanství a norský vliv ve vnějším světě, který dosáhl největšího rozsahu v polovině 13. století, postupně slábl. Na konci 14. století se spojilo s Dánskem a Švédskem do Kalmarské unie, v letech 1537 až 1814 bylo součástí Dánsko-Norska a v letech 1814 až 1905 bylo v personální unii se Švédskem, než se zcela osamostatnilo.
Během první světové války zůstalo Norsko neutrální, ale přesto utrpělo velké ztráty, především ve svém velkém obchodním loďstvu. Na začátku druhé světové války se Norsko opět snažilo zůstat neutrální, ale v roce 1940 bylo napadeno nacistickým Německem a okupováno až do roku 1945. Po válce Norsko neutralitu opustilo a stalo se zakládajícím členem Severoatlantické aliance. Objevení velkých zásob ropy na mořském dně u Norska koncem 60. let 20. století vedlo k velké prosperitě. V referendech v letech 1972 a 1994 se norské obyvatelstvo vyslovilo proti členství země v Evropské unii. Sámové, žijící převážně na severu, mají určitou míru sebeurčení a vlivu na tradiční území prostřednictvím Sámského parlamentu a zákona o kraji Finnmark.
Norsko je unitární konstituční monarchií s králem jako ceremoniální hlavou státu, zákonodárným orgánem je jednokomorový parlament. Je vyspělou zemí, s vyspělou vysokopříjmovou ekonomikou a vysokou životní úrovní, má 2. nejvyšší index lidského rozvoje na světě a osmý nejvyšší příjem na obyvatele na světě. Norsko zachovává severský model blahobytu se všeobecnou zdravotní péčí a komplexním systémem sociálního zabezpečení, jehož hodnoty jsou zakořeněny v rovnostářských ideálech. Norský stát má rozsáhlé vlastnické podíly v klíčových průmyslových odvětvích a disponuje značnými zásobami ropy, zemního plynu, nerostných surovin a dřeva. Ropný průmysl tvoří přibližně čtvrtinu hrubého domácího produktu země. Má největší státní investiční fond na světě, jehož hodnota činí 20 bilionů norských korun (k 2/2025). Norsko je zakládajícím členem Organizace spojených národů, Severoatlantické aliance, Evropského sdružení volného obchodu, Rady Evropy, Smlouvy o Antarktidě a Severské rady, a také členem Evropského hospodářského prostoru, Světové obchodní organizace, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj a schengenského prostoru.
Název Jméno dali Norsku zřejmě staří Gótové nebo Dáni a znamenalo v jejich jazyce „cesta na sever“. V historickém záznamu řeči vikingského náčelníka Ohthera k anglickému králi Alfrédovi zhruba v roce 880 je dnešní území Norska nazýváno Norðvegr. Teprve ve 14. století se začaly používat formy jména země Noreg(h)e, Norig(h)e, Norg(h)e nebo Norie. Oficiální název Noreg v jazyce nynorsk byl přijat teprve po jazykové reformě z roku 1938, zatímco název Norge v jazykové verzi bokmål je používán zhruba již od roku 1450. Dříve se česky někdy označovalo také dnes již zapomenutým názvem Norvéžsko.Úplný domovní šematismus král. hlavního města Prahy, (Staré město - Nové město - Malá strana - Hradčany - Josefov) jakož i okolních měst Vyšehradu - Smíchova - Karlína - Vinohrad - Žižkova: dle zpráv úředních uzavřen koncem května 1879 : nezbytná rukojeť každému od B.L.H. V Praze: Alois Hynek, 1879. Str. 176. Dostupné také z: https://ceskadigitalniknihovna.cz/uuid/uuid:3e67bea0-4694-11e7-9277-005056825209, 2. dubna 2025.https://ceskadigitalniknihovna.cz/view/uuid:c6033500-ff14-11dc-a1c1-000d606f5dc6?page=uuid:faee4094-1643-4723-a215-afbad504fec5&fulltext=Norv%C3%A9%C5%BE*&source=nkp (1900)
Dějiny Norska
Pravěk Stopy po prvním lidském osídlení archeologové dávají do souvislosti s kulturou zvanou Ahrensburgien (pojmenovanou po vesnici Ahrensburg, ležící 25 km severovýchodně od Hamburku, v pozdějším německém státě Šlesvicko-Holštýnsko). Tato kultura je lokalizována do severoevropských nížin v období 9–7 tisíc let př. n. l. Příslušníci této kultury byly především lovci sobů, kteří žili ve stanech, nebo mírně zahloubených chatách. Užívali štípané hroty s řapíkem, oštěpy a luky. Tyto nejstarší stopy lidského osídlení v Norsku se nacházejí podél pobřeží, kde se po poslední době ledové, mezi léty 11 000 a 8 000 př. n. l., stáhl ledovec.vlevo|náhled|Pravěké malby v AltěK nejcennějším nálezům patří ty z doby okolo roku 5000 př. n. l. ze severu Norska, z Finnmarku, zejména z obce Alta, kde byly objeveny pozoruhodné skalní rytiny, znázorňující především lov (dnes součást Světového dědictví UNESCO). Archeologové v souvislosti s těmito nálezy někdy hovoří o kultuře Komsa. Druhé centrum nálezů z této doby se nachází na jihozápadě země, v Rogalandu (kultura Fosna). Označení Komsakultura a Fosnakultura se původně používala pro nálezy z různých oblastí Norska, jejich rozlišování jako samostatných kultur však bylo později zpochybněno. Skalní umění v Altě tvoří tisíce rytin a maleb vznikajících přibližně od roku 5000 př. n. l. a zachycuje mimo jiné lov, rybolov a četná zvířata. Dokládá život lovecko-sběračských komunit v severním Norsku. vlevo|náhled|218x218pixelů|Petroglyfy lodí typu hjortspring z doby bronzové V neolitu se v jižním Norsku rozšířilo zemědělství a kulturní vlivy kultury s nálevkovitými poháry. Mezi lety 3000 až 2500 př. n. l. dorazili do východního Norska noví osadníci, řazení k tzv. kultuře se šňůrovou keramikou. Byli to indoevropští zemědělci, kteří již pěstovali obilí a chovali krávy a ovce. Lov a rybolov se stal u nich až sekundárním zdrojem obživy. Od roku 1500 př. n. l. archeologové hovoří o severské době bronzové. Zaznamenány stopy po užití bronzu, ovšem bronzové nástroje se zřejmě omezovaly jen na náčelníky. Na skalních rytinách se objevují nové motivy, především sluneční kotouč, který byl patrně uctíván. Výrazným motivem jsou také lodě, zejména typu hjortspring. Také vztyčené kamenné monumenty jsou uspořádány do tvaru, který připomíná loď.
Na počátku doby železné (posledních 500 let před naším letopočtem) došlo zřejmě k populační krizi, neboť archeologové nacházejí jen málo pozůstatků. Oživení nastalo zhruba po začátku našeho letopočtu, kdy se obyvatelé Norska dostali do kontaktu s římskou Galií. Bylo nalezeno asi 70 římských bronzových kotlů, často používaných jako pohřební urny.
Středověk Raný středověk náhled|240px|Mapa vikinských cest a objevů Z kontinentu se také do Norska dostalo patrně runové písmo. Nejstarší známý norský runový nápis pochází ze 3. století. K nejstarším užívaným slovům patří „vik“ označující fjord či záliv. Právě toto slovo se stalo také kořenem pojmu viking. O vikinzích historici hovoří od 8. století, kdy začaly jejich výboje. Za mezník je obvykle pokládáno vikingské přepadení kláštera v Lindisfarne na severovýchodě Anglie v roce 793. Vikingové pak pronikli takřka do všech částí Evropy a také na pobřeží dnešní Kanady. Vikingové z území dnešního Norska byli nejvíce aktivní na britských ostrovech a východních ostrovech Severní Ameriky. Dnešní irská města Dublin, Limerick a Waterford byla pravděpodobně založena právě osadníky z Norska. Norští vikingové v 9. století osídlili také Faerské ostrovy, Orkneje a Island. Roku 985 založili první osady v Grónsku. vlevo|náhled|Bitva u Hafrsfjordu V norském národním povědomí je klíčovým rok 872, kdy Harald I. Krásnovlasý, po bitvě u Hafrsfjordu (nedaleko Stavangeru), jako první sjednotil norská drobná království (smårike) a stal se prvním norským králem. Centrum Haraldovy říše bylo na jižním pobřeží. Po Haraldovi se moci chopil jeho syn Erik Krvavá sekyra, po jeho sesazení pak další z Haraldových synů Haakon I. Norský. Ten již začal koketovat s křesťanstvím. Christianizaci však zabránilo to, že se moci po Haakonově smrti ujali velcí ctitelé severských tradic Harald II. Norský a Haakon Sigurdsson. Až Olaf I. Tryggvason znovu začal v zemi prosazovat křesťanství, a to často velmi násilně. Postavil také první kostel, roku 995 v Mosteru. Olaf I. Tryggvason proslul též jako vikingský dobyvatel, když s 390 loděmi napadl Anglii a oblehl Londýn. V jeho christianizačním díle pokračoval jinak poměrně neúspěšný panovník Olaf II. Norský, později prohlášený za svatého. Jeho nástupce Knut Veliký pak Norsko prvně v jeho historii zapojil do vícenárodní říše, tzv. Severské říše, avšak jen nakrátko. Po něm se znovu prosadili lokální vůdci.
Vrcholný středověk náhled|Březonozí (či birkebeinerové) zachraňují budoucího krále Haakona Velkým problémem norského státu bylo nástupnictví. Tradice dávala právo nastoupit na trůn všem královým synům, což vedlo k mnoha bojům a také posilovalo církev, která si činila nárok do otázky nástupnictví mluvit. Sérii norských občanských válek ukončil až roku 1217 Haakon IV. Norský, který nastolil jasný nástupnický řád. Jeho vláda byla ve znamení míru, konsolidace monarchie a definitivního sjednocení země. Období jeho panování je považováno za vrcholné období středověkého Norska.
Rozvoj pokračoval i ve 14. století, ačkoli třeba epidemie moru v roce 1349 vyhubila třetinu obyvatelstva. Společenská struktura, která se během vrcholného středověku v Norsku vytvořila, nebyla typicky feudální (jako i v jiných skandinávských zemích). Král a šlechta sice získali mnoho pozemků a původně nezávislí zemědělci se stali jejich nájemci, avšak zůstali v mnohem svobodnějším postavení než poddaní na kontinentě. Vzhledem k nízké hustotě zalidnění (posilované i decimací obyvatelstva epidemiemi) byl půdy stále dostatek, což činilo vyjednávací pozici nájemců mnohem silnější. Tento rys zformoval rovnostářskou tradici Norska (i celé Skandinávie), která v jisté transformaci přetrvává dosud.náhled|Kalmarská unie kolem roku 1500|180x180pixelů vlevo|náhled|Hansovní čtvrť v Bergenu Velkou roli začal ve 14. století sehrávat hanzovní obchod, jeho centrem se stal Bergen. Delší čas byl Bergen v důsledku toho tak trochu „státem ve státě“. Roku 1380 Olaf II. Dánský spojil Norsko a Dánsko do personální unie, roku 1397 královna Markéta I. připojila i Švédsko (sňatkovou politikou) a vznikla Kalmarská unie. Jádro této říše bylo ovšem v Dánsku a Norsko tak začalo být poněkud periferizováno.
Nadvláda Dánů trvala dalších 434 let, proto norští nacionalisté v 19. století hovořili o „čtyřsetleté noci“.
Novověk vlevo|náhled|Kristián II.