Baron Pierre de Coubertin (1. ledna 1863 Paříž – 2. září 1937 Ženeva), původním jménem Charles Pierre de Frédy byl francouzský pedagog a historik, silně ovlivněný anglosaskou kulturou, který se zasazoval zejména o zavedení sportu do francouzských škol. V této souvislosti se podílel na zrodu a rozvoji sportu ve Francii na konci devatenáctého století. Nejvíce je známý jako zakladatel moderních olympijských her.
V roce 1894 obnovil moderní olympijské hry a založil Mezinárodní olympijský výbor, jehož byl v letech 1896–1925 předsedou. V tomto období navrhl olympijské kruhy a v roce 1915 zřídil v Lausanne sídlo MOV, kde vytvořil muzeum a knihovnu. Zasadil se také o vznik zimních olympijských her, které se poprvé konaly v roce 1924 v Chamonix.
Svým zájmem o školy se dostal do konkurenčního boje se zastánci gymnastiky a tělesné výchovy, kteří měli blíže k zájmům třetí republiky. Jeho zájem o výchovné inovace zpoza kanálu La Manche znamenal, že se podílel také na rozvoji sekulárního skautingu ve Francii a hrál důležitou roli při jeho vzniku. A konečně, jeho humanismus byl zpochybňován badateli, kteří v něm spatřovali koloniálního ducha podbarveného rasismem a výraznou misogynií. Zdá se však, že nedávné studie nabízejí vyváženější pohled. Coubertin je známý také díky svému písemnému dílu, které je rozděleno mezi významné pedagogické práce, z nichž většina úzce souvisí se sportovní praxí, a historické a politické práce.
Rodina Rodina Fredy pochází z italského Říma. Právě na jejich panství, na místě bývalých Néronových zahrad, byla 14. ledna 1506 nalezena skupina Láokoón. Získal ji papež Julius II. udělením doživotní licence Feliciovi de Fredis na vybírání daní na římské Porta San Giovanni. Zakladatelem francouzské větve rodu Fredyů, původem z Říma, byl Alfon Fredy, uváděný před rokem 1523 jako královský právník v hofmistrovství Montfort-Lamaury. Jeho vnuk Jean Fredy (1593–1677), panoš pán s Coubertina, byl právníkem v pařížském parlamentu. Získal pozemky Coubertinů v Saint-Rémy-les Chevreuse. V roce 1629 byl nobilitován patentním listem a v roce 1683 ponechán ve šlechtickém stavu. Erb rodu Coubertinů tvoří azurový štít s devíti zlatými mušlemi a heslem Dívej se daleko, Mluv nahlas, Jednej pevně.
Baron Pierre de Coubertin byl synem Charlese Fredyho, barona de Coubertin (1822–1908), pařížského malíře, který byl za své dílo v roce 1865 vyznamenán Řádem čestné legie, a Agathe Marie–Marcelle Gigault de Crisenoy, vnučky Achille Étienna Marie Gigault de Crisenoy, dědičky zámku Mirville (Seine–Maritime) v Normandii, kde Pierre prožil své dětství. vlevo|130px|náhled|Erb rodu Coubertinů
Život Narodil se 1. ledna 1863 v Paříži (v ulici Oudinot č. 20 v 7. pařížském obvodu) v aristokratické rodině jako čtvrté dítě Charlese Louise de Frédy a Agathy-Gabrielle de Mirville de Coubertin.V letech 1874–1881 byl vzděláván jezuity ve škole Saint–Ignace v ulici de Madrid, kde se zdálo že je předurčen pro povolání zbrojíře. V roce 1880 složil maturitu z literatury a v roce 1881 z přírodních věd. Vyloučil vojenskou kariéru a v roce 1882 se zapsal na École libre des science politiques, kde v roce 1885 získal bakalářský titul z práv. Byl také studentem práv na Institu catholique de Paris.
Dne 12. března 1895 se Pierre de Coubertin oženil s Mariií Rothanovou (pocházející z alsaské protestantské rodiny, která vlastnila zámek Luttenbach v údolí Munster) v katolickém kostele Saint-Pierre de Chaillot v Paříži. Na konci války, v roce 1920, byl rodinný hotel v Rue O Udinot prodán a Coubertin se natrvalo přestěhoval do Švýcarska. Nejprve v roce 1922 do Lausanne a od roku 1934 do Ženevy. Dne 2. září, kdy byl Pierre de Coubertin jmenován čestným občanem města Lausenne, zemřel na infarkt v parku de La Grange v Ženevě, na levém břehu Ženevského jezera. Jeho tělo bylo pohřbeno v Lausanne na hřbitově Bois-de-Vaux a jeho srdce je uloženo v řecké Olympii, poblíž olympijské svatyně uvnitř památníku připomínajícího obnovení olympijských her. vlevo|náhled|220x220pixelů|Hrob Pierra de Coubertina v Lausanne
Kariéra Od roku 1883 se během svých pobytů v Anglii věnoval všem anglosaským sportům (veslování, boxu, jízdě na koni a šermu), ale vynikal především ve střelbě, podobně jako Justinien Clary, první předseda Francouzského olympijského výboru (COF), a později Jean de Beaumont. Coubertin byl několikanásobným mistrem Francie ve střelbě z pistole. Zároveň po dobu tří let sledoval sociální a morální vývoj britských škol, který považoval za jednu z příčin síly tohoto národa. Po návratu do Francie se od roku 1887 věnoval zlepšování francouzského vzdělávacího systému, přičemž se inspiroval britským a americkým příkladem, zejména prací Thomase Arnolda o školním sportu a zejména ragby, pro které byl nadšen. S přáním uplatnit tento model ve Francii na rozdíl od Paschala Grousseta a Philippa Tisié, kteří upřednostňovali francouzské tělovýchovné praktiky, zahájil téhož roku kampaň na podporu školního sportu sérií knih a článků, v nichž zdůrazňoval prioritu "regenerace francouzské rasy" prostřednictvím tělesné a morální převýchovy budoucích elit země, která utrpěla porážku v roce 1870. Jako historik a myslitel v oblasti vzdělávání Coubertin romantizoval antické Řecko. Když tedy začal rozvíjet svou teorii tělesné výchovy, přirozeně si vzal za příklad athénskou myšlenku gymnázia, tréninkového zařízení, které současně podporovalo tělesný a intelektuální rozvoj. V těchto gymnáziích viděl to, co nazýval trojí jednotou mezi starými a mladými, mezi obory a mezi různými typy lidí, tedy mezi těmi, jejichž práce byla teoretická, a těmi, jejichž práce byla praktická. Coubertin se zasazoval o to, aby tyto koncepce, tato trojjedinost, byly začleněny do škol.
Ačkoli byl Coubertin jistě romantik a jeho idealizovaná vize antického Řecka ho později přivedla k myšlence obnovení olympijských her, jeho prosazování tělesné výchovy vycházelo také z praktických zájmů. Domníval se, že muži, kterým se dostalo tělesné výchovy, budou lépe připraveni na boj ve válkách a budou schopni lépe vítězit v konfliktech, jako byla prusko-francouzská válka, v níž byla Francie pokořena. Sport také považoval za demokratický v tom smyslu, že sportovní soutěže překračují třídní hranice, i když tak činí, aniž by docházelo k mísení tříd, které nepodporoval. Domníval se, že součástí výuky by měla být tělesná sportovní příprava, kterou považoval za důležitou pro správný vývoj mladých lidí. Učitelský sbor a rodiče ho však nepodpořili. Postavil se proto na stranu republiky, čímž si znepřátelil svou rodinu a roajalistický klan. V roce 1888 byl zvolen do městské rady v Mirville, aniž by kandidoval ve volbách, ale později se rozhodl, že nebude pokračovat v politické kariéře – jeho jediným zájmem se stalo učení a sport.
Bohužel pro Coubertina jeho snahy o větší zapojení tělesné výchovy do francouzských škol ztroskotaly. Neúspěch této snahy však těsně následoval rozvoj nové myšlenky, oživení antických olympijských her, vytvoření mezinárodního festivalu atletiky.
Byl rozhodčím historicky prvního finále francouzského mistrovství v ragby 20. března 1892 mezi Racing Club de France a Stade Français.náhled|vlevo|upright|Socha v Lausanne
Francouzský sport Aby obhájil své pedagogické přesvědčení vytvořil Pierre de Coubertin 1. ledna 1888 Výbor pro propagaci tělesných cvičení ve školství, jemuž předsedal Jules Simon, bývalý ministr veřejného školství, bývalý předseda Rady a člen Francouzské akademie. Po určitou dobu se tento výbor věnoval organizování her ve škole Monge, ale Coubertin se toho vzdal. Připojil se k vedení Union des Societés francaises des Sports Athlétiques (USFSA), která byla založena 20. listopadu 1887. Zasloužil se zejména o rozvoj školního sportu. Na podporu svého přesvědčení Coubertin založil v roce 1890 časopis Revue athlétiques a Pole Les sports athlétiques, než oba tyto tituly sloučil.
Obracel se na všechny lidi dobré vůle, především na abbého Didona, s nímž se poprvé setkal 2. ledna 1891, kdy po dvou letech, kdy byl generálním tajemníkem USFSA, oslovil pařížské školy s žádostí nabídky o vstup do jeho organizace. Vypůjčil si olympijské heslo CITIUS, ALTIUS, FORTIUS, oficiálně vyhlášené na kongresu v roce 1894. Toto heslo popisovalo vzdělávací cestu střední školy Albert-le-Grand d'Arcueil, jejímž byl abbé Didon rektorem: rychlejší(sportovně), silnější(intelektuálně a duševně), vyšší(duchovně). To je v souladu s jeho vlastním pocitem, že "sport a olympismus by měly být doménou úsilí a osvobození od excesů". Posledních šest řádků Coubertinových olympijských pamětí to jednoznačně potvrzuje.
Oživení olympijských her Rostoucí mezinárodní zájem o starověké olympijské hry, podporovaný tehdejšími archeologickými nálezy v Olympii, jej přiměl k vytvoření plánu na oživení her, zakázaných v roce 394 n. l.
Na Coubertinovy myšlenky o vzdělávání měl významný vliv Thomas Arnold, ředitel školy v Rugby, ale do jisté míry jeho myšlení o atletických soutěžích ovlivnila i setkání s Williamem Penny Brookesem. Brookes, vystudovaný lékař, věřil, že nejlepším způsobem prevence nemocí je tělesné cvičení. V roce 1850 inicioval na Gaskellově rekreačním hřišti v Much Wenlocku v hrabství Shropshire místní atletické soutěže, které označoval jako "Setkání olympijské třídy" spolu s liverpoolským atletickým klubem, který začal v 60. letech 19. století pořádat vlastní olympijský festival, vytvořil Brookes Národní olympijskou asociaci, jejímž cílem bylo podporovat takové místní soutěže ve městech po celé Británii. Tyto snahy byly britským sportovním establishmentem do značné míry ignorovány. Brookes také udržoval komunikaci s vládou a sportovními příznivci v Řecku a usiloval o obnovení olympijských her na mezinárodní úrovni pod záštitou řecké vlády. Tamní filantropičtí bratranci Evangelos a Konstantinos Zappasovi využili svého bohatství k financování olympijských her v rámci Řecka a zaplatili obnovu stadionu Panathinaiko, který byl později využit během letních olympijských her v roce 1896. Brookesovy snahy o podporu internacionalizace těchto her vyšly naprázdno ještě za jeho života před jeho smrtí v roce 1895. Brookes však v roce 1866 uspořádal národní olympijské hry v Londýně v Crystal Palace a jednalo se o první olympijské hry připomínající olympiádu, které se konaly mimo Řecko, ale zatímco jiní vytvořili olympijské soutěže v rámci svých zemí a nadhodili myšlenku mezinárodní soutěže, byl to Coubertin, jehož práce vedla k založení Mezinárodního olympijského výboru a uspořádání prvních novodobých olympijských her.