vpravo|náhled|Racinova busta v Samoboru. Kočo Racin (v makedonské cyrilici Кочо Рацин, 22. prosince 1908, Veles, Osmanská říše – 13. června 1943, Lopušnik, Srbsko) byl makedonský básník meziválečného období.
Jméno
Jeho skutečné jméno znělo Kosta Apostolov Solev, ale znám byl právě jako Kočo Racin. Pseudonym Racin měl podle své milované ženy, Rahilky Firfové-Raci.
Biografie
Narodil se v roce 1908 ve městě Veles, kdy byla dnešní Severní Makedonie ještě součástí Osmanské říše (tzv. Kosovský vilájet). Rodina, kde vyrůstal, byla velice chudá. Jeho otec Apostol mohl stěží uživit rodinu a nemohl Racina podporovat ve studiích. Ze středoškolského studia tak měl Kočo jen jediný rok a ve věku 13 let musel pracovat v otcově hrnčířské dílně.
V roce 1924 vstoupil do komunistické strany Jugoslávie, kde byl z území dnešní Makedonie jedním z jejich nejslibnějších členů. Členem ústředního výboru pro Veles se stal v roce 1926, tehdy psal levicové noviny s názvem Organizovan radnik (Organizovaný dělník). Účastnil se 4. sjezdu Komunistické strany, který se konal v Drážďanech. Po návratu domů byl zatčen (komunistická strana působila v ilegalitě a členství v ní bylo trestáno), ale pro nedostatek důkazů osvobozen. V dubnu 1929 sloužl v jugoslávské armádě, a to v kasárnách v Požarevaci.
Razie jugoslávských bezpečnostních složek dokázaly komunistickou stranu v Makedonii rozprášit. V roce 1929 tak přišla téměř o všechny členy. Proces její obnovy zahájili Racin a Nikola Orovčanec a Živojin Ćurcić v roce 1933. Vydávali nový časopis s názvem Искра (Jiskra) a Racin byl jeho redaktorem. Aby se vyhnal zatčení, vydával jej pod pseudonymem Konstantin Solevic. Vyšla však jen dvě čísla časopisu. Na začátku ledna 1934 došlo k policejní razii v redakci a Racin byl opět zatčen. Odpykat si měl čtyřletý trest ve věznici ve Sremské Mitrovici, nicméně v prosinci 1935 byl propuštěn z vězení, neboť došlo v zemi ke změně příslušných zákonů. Po propuštění se věnoval překladu komunistického manifestu do makedonštiny.
Žil v Záhřebu, Bělehradu i ve Skopje. Aktivní byl především politicky jako komunista a to ovlivnilo i jeho tvorbu. Psát začal po roce 1928. Jeho kniha Bílá svítání byla zakázána, čímž se stala v předvečer války populární. Nechal si ji vytisknout ilegálně v chorvatském Samoboru, kde pobýval.Článek na stránkách města Samoboru Náklad činil 4000 výtisků. V roce 1940 byl vyzván, aby veřejně vystoupil proti Miroslavu Krležovi, což odmítl. Za to, i za jinou kritiku vedení komunistické strany na území Makedonie, byl ze strany v roce 1940 vyloučen. Ostatní členové komunistické strany byly vyzváni Racina bojkotovat.
Na začátku roku 1941 byl Racin internován v oblasti jižního Srbska nedaleko města Ivanjica, kam byli umístěni vzpurní Makedonci.
V roce 1941 žil Racin nějakou dobu v Sofii s Kole Nedelkovským, poté uprchl do Skopje.
Během druhé světové války se zapojil do partyzánského hnutí. Pracoval v partyzánské tiskárně a žil v ilegalitě. Byl členem partyzánské formace s názvem Korab. Byl editorem pro deník Илинденски пат (doslova Ilindenská cesta, odkazující na Ilindenské povstání). Připravoval rovněž vydání dvou sbírek lidových písní z regionu. Zahynul během nešťastné přestřelky poblíž partyzánské tiskárny v pohoří Lopušnik. Okolnosti přestřelky jsou předmětem řady diskuzí i dnes.
Význam
V Severní Makedonii je považován za významného národního básníka 20. století. Jeho rodný dům ve Velesu je dnes dochován jako muzeum.
Ve Skopje je po něm pojmenována ulice, směřující od řeky Vardaru až přibližně k městskému muzeu. Jedná se o rušnou dopravní třídu. Studentská kolej v Bitole, kulturní centrum v Kičevu a v Kočanech je pojmenována rovněž po něm.
Od roku 1964 se pořádají ve Velesu pravidelná Racinova setkání, která mají mezinárodní rozměr od roku 1992. Jeho rodný dům je od roku 1956 muzeem a báseň Bílé úsvity byla zfilmovánajiž v roce 1952. Některá další díla byla převedena do podoby filmu nebo seriálu později, např. Elegie pro tebe v roce 2007. V témže roce byl také ve Velesu odhalen Racinův pomník.
Dílo
Byl autorem hlavně poezie s politicky laděným obsahem. V Racinových básních jsou často vidět prvky socialistického realismu. Je autorem básně Bílá svítání (makedonsky Бели мугри), která ovlivnila podstatným způsobem národní literaturu. Psal makedonsky, ale také srbsky a bulharsky. Své milované lásce psal básně na pohlednicích. Psal je většinou srbochorvatsky, šest napsal bulharsky.
V srpnu a září 1928 vydal v záhřebském časopise Kritika také prozaický text s názvem Výsledek, dále byla oceněna jeho povídka s názvem U Kamenolomu, kterou později uvedené publikum rovněž vydalo. Román s názvem Opium byl zveřejněn jen z některých částí v uvedeném časopise, originál byl zničen ale při policejním zásahu v roce 1931. Další jeho prozaické texty byly o sběratelech tabáku (Tutunoberači, 1937) a potom Pladne, (1937), Jeden život (1937) nebo Zlaté řemeslo (1939).
Mimo to napsal i několik prací historického významu, filozofických a literárně-kritických. Zabýval se také významem bogomilského hnutí o kterém napsal tři tituly (Bogomilové, Venkovské hnutí Bogomilů ve středověku a Dragovitovští Bogomilové). Byl prvním Makedoncem, který se bogomilskému hnutí věnoval, byl ním do značné míry fascinován, především proto, že jej vnímal jako cosi zajímavého a jasného v národních dějinách balkánských národů.
Zajímal se také o filozofii německého filozofa Friedricha Hegela. Sepsal článek o významu Hegelovy filozofie v časopise Literatura vydávaného v Záhřebu v roce 1931 a druhý také v časopise Nova kultura, který vyšel v Bělehradě v roce 1939.
Reference
Externí odkazy
Kategorie:Severomakedonští básníci Kategorie:Osobnosti na severomakedonských poštovních známkách Kategorie:Jugoslávští komunisté Kategorie:Narození v roce 1908 Kategorie:Narození 22. prosince Kategorie:Narození ve Velesu Kategorie:Úmrtí v roce 1943 Kategorie:Úmrtí 13. června Kategorie:Muži