Jan Adam Prusinovský z Víckova na Čejkovicích a na Lukově (1589 – říjen 1627 Lukov?) byl moravský rytíř z evangelické rodiny, exponent stavovského povstání, rada českého krále Fridricha V. Falckého, pobělohorský exulant, vůdce Valašského povstání.
Předkové Jana Adama Otcem Jana Adama byl Jan Přemek, majitel panství prusinovského, bystřického a čejkovického-boleradického. Matkou Jana Adama byla Anna z Obrhamu. Otec Jan Přemek zemřel v roce 1590, když Janu Adamovi byl necelý rok. Poručníkem Jana Adama a jeho starších sester Anny Marie a Anny Kateřiny se stal strýc Arkleb z Víckova. Měl zájem, aby jediný mužský potomek rodu pokračoval ve stopách významných předků, proto mu umožnil vzdělání v Itálii na univerzitě v Sieně.
V roce 1599 se již osmatřicetiletý Arkleb, evangelík a dvojnásobný vdovec, zřejmě na přání Zikmunda Nekše, pána na Vsetíně, oženil s jeho katolickou dcerou Lukrécií Nekšovou. S tím souhlasil i Zikmundův bezdětný bratr Václav Nekeš, který v roce 1606 učinil svou neteř Lukrécii jedinou dědičkou svých statků Lukova, Přílep a Rymic (celkem 458 poddaných). Kšaft Václava Nekše byl zapsán do zemských desk. Václav Nekeš zemřel v únoru 1607 a Lukrécie se stala majitelkou nemalého majetku s 848 poddanými. Jan Adam na Čejkovicích V roce 1608 strýc Arkleb zemřel a Jan Adam byl nucen vrátit se domů a ujmout se správy zděděného čejkovického panství. Jan Adam byl až lehkovážně štědrý, což se projevovalo častými dary všemi směry, ať už směrem k novokřtěncům sídlícím v okolí Čejkovic nebo rozdáváním rozsáhlých polností svému švagrovi Alexandru Joštovi Haugvicovi. To byl také pravděpodobný důvod, proč se jeho jméno často objevuje v půhonných knihách. Pro svou mírnost a štědrost byl Jan Adam oblíben u poddaných, kterým také často snižoval dávky, které mu měli odvádět.
Dne 25. listopadu 1610 se Jan Adam na zámku Žamberku oženil s paní Marianou z Bubna. Manželka Jana Adama Mariana byla sestřenicí Jana mladšího z Bubna, který byl plukovníkem českých stavů a pozdějším významným exulantským bojovníkem.
V červnu 1610 Albrecht z Valdštejna vyplatil Janu Adamovi z Víckova v Adamově sídle v Čejkovicích 8000 zlatých za slib, že se vzdá nároků na dědictví v hodnotě minimálně 230 tisíc zlatých ve prospěch své tety Lukrécie Nekšové, vdově po Arklebovi z Víckova a zároveň nové Albrechtově manželce. Jan Adam dokonce slíbil vyplatit Lukrécii Nekšové 50 tisíc zlatých, kdyby se mu nepodařilo v tomto směru ovlivnit i strýce Viléma z Víckova a na Bystřici. Tak se však stalo, neboť Vilém do konce roku 1610 zemřel. Tento nepochopitelný krok lze snad vysvětlit pouze domněnkou, že Jan Adam nepočítal, že by Lukrécii Nekšovou přežil. Ta však nečekaně již v roce 1614 zemřela. Dědictví po Václavu Nekšovi ale podle testamentu mělo po smrti Lukrécie připadnout manželovi a po jeho smrti nejstaršímu členu rodu Prusinovských z Víckova. Zatím tedy spadlo do klína Valdštejnovi, a tím pravděpodobně odstartovalo závratný růst jeho kariéry.
Paní Mariana Janu Adamovi porodila dceru Annu Sabinu a syna Karla Lva. Paní Mariana byla velmi dobrá hospodářka. Řídila práce, sjednávala správce a služebnictvo, vyrovnávala dluhy, dohlížela na pořádek a zejména na to, aby manželova štědrost a nerozvážnost nepřesahovala únosnou míru.
Jana Adama více než hospodářství zajímala politika a veřejný život. Kolem roku 1615 byl členem moravského zemského soudu a především v roce 1616 se velmi aktivně účastnil jeho jednání, což dokládá množství nálezů a rozsudků v knihách půhonů. Koncem dubna 1618 odjel do Prahy. Těsně před počátkem českého stavovského povstání se sblížil s rytíři Václavem Bítovským z Bítova a Janem starším Skrbenským z Hříště. S nimi měl lví podíl na organizaci a propagaci radikálního křídla moravské stavovské opozice proti císaři.
Jan Adam na Lukově V roce 1618 Valdštejn, už tehdy věrný císaři Ferdinandovi II. Habsburskému (Štýrskému) od něhož očekával větší odměny a ocenění než ve službách stavů, poslal hned v počátku českého povstání tajně do Vídně 40.000 zlatých, aby za ně postavil pluk kyrysníků pro císaře a proti vlastní zemi. Začátkem května 1619 se pokusil převést zemské vojsko za hranice a zmocnil se v Olomouci stavovské pokladny s 96 tisíci tolarů, ujel ze země a peníze ve Vídni odevzdal císaři. Direktoři, zvolení moravskými odbojnými stavy, aby spravovali Moravu, viděli ve Valdštejnově činu zradu. Jeho statky mu zkonfiskovali a dne 7. srpna 1619 jej vypověděli ze země. Na jeho moravských statcích byla zavedena nová správa spolehlivými úředníky věrnými stavům. Zbraně, které Valdštejn shromáždil na zámku Vsetíně a na hradě Lukově, byly na příkaz direktorů odeslány do Olomouce. Zbraně uložené na hradě Lukově byly poslány do olomoucké zbrojnice 5. června 1619. Koncem léta 1619 Valdštejn pomáhal se svými kyrysníky vojsku hraběte Jindřicha Duvala Dampierra, císařského spojence, v plenění jižní Moravy, kde kromě panství stavovského plukovníka Fridricha z Tiefenbachu utrpěly veliké škody zejména také statky Jana Adama z Víckova. Proto direktoři vyhověli obnoveným nárokům Jana Adama na bývalé statky jeho strýce Arkleba a přiznali mu Lukov a Vsetín zřejmě jako kompenzaci za zpustošení čejkovského panství. Jan Adam se přestěhoval i s rodinou na nové, strategicky výhodnější rodinné sídlo, pevný hrad Lukov, což odpovídalo jeho dobrodružné povaze. Dne 23. června 1620 si vymohl navrácení rozsáhlého arzenálu zbraní a převezl jej z olomoucké zemské zbrojnice zpět na hrad Lukov. Tento arzenál se později stal základem povstalecké výzbroje Valachů. Je samozřejmé, že Jan Adam spolupracoval též s Jindřichem Matyášem Thurnem a moravským zemským hejtmanem Ladislavem Velenem z Žerotína. Když se na podzim roku 1620 největší nebezpečí stahovalo k Praze, připojil se nepochybně i Jan Adam s oddílem svého lidu k hlavní zemské hotovosti, vedené moravským hejtmanem na pomoc Čechům. Pro stálé odklady stoupenců Karla staršího z Žerotína se však toto moravské vojsko nedostalo za hranice země před 8. listopadem, a nemohlo tedy přispět k odvrácení porážky stavovských oddílů v bitvě na Bílé hoře. Po bělohorské porážce českého stavovského vojska bylo jisté, že Jan Adam neudrží své statky na Moravě. A protože neměl v povaze prosit o milost císaře a měnit své osobní a náboženské přesvědčení, volil emigraci.
Jan Adam v čele povstání Valachů Jan Adam z Víckova však zdaleka neřekl poslední slovo. Na Moravu, kde již v prosinci roku 1620 probíhalo valašské povstání pod vedením místních vesnických fojtů, přitáhlo v roce 1621 vojsko krnovského knížete a braniborského markraběte Jana Jiřího Krnovského z Hohenzollernů, v něm se navrátil na Moravu i Jan Adam. V létě roku 1621 slezská armáda Krnovského po vítězství nad císařskými Španěly u Nového Jičína obsadila několik měst, a to Strážnici, Uherský Brod a Valašské Meziříčí. Jan Adam z Víckova se postavil do čela povstání. Pod jeho vedením ztratilo povstání Valachů charakter živelnosti a přešlo v cílevědomý boj s císařskými jednotkami. Valašské obyvatelstvo, které si Jana Adama oblíbilo pro jeho přátelskou povahu, se k němu okamžitě hlásilo a respektovalo ho jako pravého a přirozeného vůdce. Domácí Valaši se spolu s dalšími příchozími posilami Slováků stali základem úderných oddílů Jana Adama.