Krzysztof Eugeniusz Penderecki [křyštof eugeniuš] (23. listopadu 1933 Dębica – 29. března 2020 Krakov) byl polský skladatel klasické hudby a oper, jeden z nejvýraznějších představitelů hudební avantgardy druhé poloviny 20. století.
Život
Mládí (1933–1958) Penderecki se narodil v Dębici v Podkarpatském vojvodství. Jeho otec, Tadeusz Penderecki, byl právník, matka Zofia (rozená Wittgensteinová). Dědeček, Robert Berger, byl talentovaný malíř. V době Krzysztofova narození byl ředitelem místní banky. Předci Pendereckého se do Dębice přestěhovali v polovině 19. století z Vratislavi.Schwinger, p. 16. Babička byla arménského původuPenderecki on 'aiming for the unreachable', Deutsche Welle s původem v perském Isfahánu. Krzysztof ji často doprovázel do kostela Arménské apoštolské církve v Krakově.Krzysztof Penderecki engaged in creation of choral work on Armenian Genocide centennial, ARMENPRESS
V roce 1946 začal Penederecki studovat na gymnáziu. Vedle toho se učil hře na housle u místního dirigenta vojenského orchestru Stanisława Darłaka, který v Dębici vytvořil orchestr pro místní hudební společnost.Schwinger, p. 17. Po maturitě v roce 1951 odešel Penderecki do Krakova aby studoval na Jagellonské univerzitě. Dále pokračoval ve hře na housle u Stanisława Tawroszewicze. V hudební teorii byl jeho učitelem Franciszek Skołyszewski.Schwinger, p. 18. V roce 1954 vstoupil na Krakovskou hudební akademii, zanechal studia hry na housle a zcela se věnoval kompozici. Hlavním učitelem Pendereckého byl Artur Malawski a po jeho smrti Stanisław Wiechowicz.Schwinger, pp. 18–19. Po roce 1956 byla v Polsku poněkud uvolněna tuhá komunistická cenzura a otevřely se nové možnosti tvůrčí činnosti.
První skladby (1958–1970) Po absolvování Akademie v roce 1958 zůstal na škole jako pedagog. Jeho první práce vykazují vliv Igora Stravinského, Antona Weberna a Pierra Bouleze. Mezinárodně začal být znám, když byly v roce 1959 na festivalu soudobé hudby Varšavský podzim uvedeny jeho skladby Strofy, Psalmy Dawida (Davidovy žalmy) a Emanacje. Světový úspěch mu však přinesla skladba Ofiarom Hiroszimy – tren na 52 instrumenty smyczkowe (Obětem Hirošimy – nářek pro 52 smyčcových nástrojů). V ní použil i neobvyklé instrumentální techniky (např. hra za kobylkou, klepání na dno nástroje) a textury (např. hojně využíval tónových klastrů). Skladba měla pracovní název 8' 37", teprve později se rozhodl ji věnovat obětem Hirošimy.
V následujícím roce uvedl na festivalu současné hudby v Donaueschingen skladbu Fluorescence, ve které ještě zvýšil orchestrální hustotu použitím mnoha dechových a bicích nástrojů. Ve skladbě zní 32 bicích, často neobvyklých nástrojů, jako psací stroje, gongy, mexické güiro a další. Zavedl rovněž zcela revoluční notaci. Její provedení bylo považováno za provokativní a kontroverzní.
V letech 1958–1962 se zabýval také elektronickou hudbou. Propagátor elektronické hudby a muzikolog Józef Patkowski mu umožnil přístup do Experimentálního studia Polského rozhlasu ve Varšavě, ve kterém pořádal semináře s účastí zahraničních skladatelů.
V roce 1966 se stal profesorem na Folkwang-Hochschule für Musik v Essenu. V té době napsal na objednávku Opery v Hamburku svou první operu Diabły z Loudun (založenou na příběhu o Urbainu Grandierovi) kde také měla v Hamburku v roce 1969 svou premiéru. Od té doby byla mnohorát provedena na světových operních scénách a vydána na zvukových nosičích.
V roce 1968 byl skladatel vyznamenán Státní cenou 1. stupně.Dziennik Polski, rok XXIV, nr 172 (7599), p. 6. Ke státním výročím v roce 1964 a 1974 pak obdržel Řád znovuzrozeného PolskaDziennik Polski, rok XXX, nr 175 (9456), p. 2.Dziennik Polski, rok XX, nr 171 (6363), p. 6..
Pašije sv. Lukáše náhled|250px|Penderecki na festivalu Pražský podzim 2008 (zkouška s orchestrem ve Dvořákově síni Rudolfina). Rozměrná skladba Pašije sv. Lukáše (1963–1966) přinesla Pendereckému další nárůst popularity nejen pro svůj hluboce náboženský obsah, ale i pro avantgardní hudební jazyk. Západní obecenstvo vnímalo tuto skladbu jako vzpouru proti komunistickému režimu v Polsku. Ve skladbě jsou použity nejrůznější hudební styly. Experimentální skladebné postupy existují v konfrontaci s barokní formou i s občasným použitím tradiční harmonie a melodie. Penderecki v této skladbě používá seriální techniku, při čemž jedna z tónových řad zahrnuje i motiv BACH. V závěru skladba vrcholí čistým akordem E-dur.
Penederecki zkomponoval i řadu dalších skladeb na sakrální témata. Na počátku sedmdesátých let zkomponoval také Dies irae (známé také jako Osvětimské oratorium), Magnificat a Canticum Canticorum Salomonis (Šalomounova Píseň písní).
Po roce 1970 V roce 1972 zahájil Penderecki rovněž kariéru dirigenta. V letech 1972–1978 byl profesorem na School of Music Yaleovy univerzity ve Spojených státech. V roce 1973 dokončil svou první symfonii, která měla premiéru v Peterborough (Anglie).
V polovině sedmdesátých let Penderecki radikálně změnil svůj kompoziční styl. Odstoupil od avantgardních postupů a obrátil se k baroku a neoklasicismu. Tato změna započal 1. houslovým koncertem a výrazně se projevila zejména ve 2. symfonii (Vánoční), kde mimo jiné zaznívá citace z oblíbené vánoční písně Tichá noc.
V roce 1980 si polské odborové hnutí Solidarita u skladatele objednalo skladbu ke slavnosti odhalení památníku obětem protivládních demonstrací v Gdaňsku (1970). Penderecki zkomponoval Lacrimosa, které později rozšířil na jednu ze svých nejznámějších skladeb Polské requiem.
V roce 2001 obdrželo Pendereckého Credo Cenu Grammy za nejlepší sborové dílo. V témže roce obdržel také nejvyšší španělské vyznamenání udělované jednotlivcům, skupinám lidí či organizacím z celého světa za pozoruhodné úspěchy v oblasti vědy, humanitních věd a lidských vztahů, Cenu knížete asturského. Obdržel i řadu čestných doktorátů na univerzitách celého světa.
Zemřel 29. března 2020 po dlouhé nemoci ve věku 86 let.
Dílo náhled|250px|Busta Krzysztofa Pendereckého v Alei Sław v Kielcích.
Opery Najdzielniejszy z rycerzy (Nejodvážnější rytíři, dětská rozhlasová opera, libreto Ewa Szelburg-Zarembina, 1965) Diabły z Loudun (Ďáblové z Loudunu, libreto autor na motivy knihy „The Devils of Loudun“ Aldous Huxley, 1968–1969) Raj utracony (Ztracený ráj, na motivy básně Johna Miltona, 1976–1978) Czarna maska (Černá maska, text Harry Kupfera a Krzysztof Penderecki podle dramatu Die schwarze Maske Gerharta Hauptmanna, 1984–1986); Ubu Rex (Král Ubu, libreto Jerzy Jarocki podle dramatu „Ubu Roi“ Alfreda Jarryho, 1990–1991)
Orchestrální skladby Anaklasis pro 42 smyčcových nástrojů a perkuse (1959–1960) Fluorescence (1961–1962) De natura sonoris č. 1 (1966) Preludium pro dechové nástroje, bicí a kontrabasy (1971) De natura sonoris č. 2 (1971) 1. symfonie (1972–1973) „Przebudzenie Jakuba“ (1974) Adagietto z „Raju utraconego“ (1979) 2. symfonie (Wigilijna) (1979–1980) 3. symfonie (1988–1995) Adagio – 4. symfonie (1989) 5. symfonie (1991–1992) Fanfarria Real (2003) Chaconne – in memoria Giovanni Paolo II. (fragment Polského requiem) (2005)
Skladby pro smyčcový orchestr Emanace pro dva smyčcové orchestry (1959) Obětem Hirošimy – nářek pro 52 smyčcových nástrojů (1960–1961) Polymorphia pro 48 smyčcových nástrojů (1961) Kanón (1962) Intermezzo pro 24 smyčcových nástrojů (1973) Sinfonietta per archi (1992) Serenáda pro smyčcový orchestr: Passacaglia (1996), Larghetto (1997)
Skladby pro dechový orchestr Pittsburgh Ouverture (1967) Actions pro jazzový orchestr (1971) Entrata pro 4 lesní rohy, 3 trubky, 3 pozouny, tubu a kotle (1994) Luzerner Fanfare pro 8 trubek a bicí nástroje (1998)
Koncertantní skladby Fonogrammi pro flétnu a komorní prchestr (1961) Capriccio pro hoboj a 11 smyčců (1964) Sonata per violoncello ed orchestra (1964) Concerto per violoncello ed orchestra (1966–1967, revize 1971/1972) Capriccio per violino ed orchestra (1967) Partita pro klávesy, elektrickou basovou kytaru, harfu, kontrabas a orchestr (1971, revize 1991) Concerto per violino ed orchestra (1976–1977, revize 1988) Capriccio per tuba, Scherzo alla polacca (1980) Concerto per violoncello ed orchestra no. 2 (1982) Concerto per viola (violoncello/clarinetto) ed orchestra (1983) Concerto per flauto (clarinetto) ed orchestra da camera (1992) Concerto per violino ed orchestra no. 2 – Metamorfozy (1992–1995) Sinfonietta No. 2 per clarinetto ed archi (1994) Hudba pro flétnu, marimbu a smyčce (1995) Concerto Grosso per tre violoncelli ed orchestra (2000–2001) Concerto per pianoforte ed orchestra – Resurrection (2001–2002) Adagio pro violoncello a orchestr (2002–2003) Concerto grosso no. 2 per 5 clarinetti ed orchestra (2004) Concerto per corno e orchestra – Winterreise (2008)
Komorní hudba Sonáta pro housle a klavír (1953) 3 miniature per clarinetto e pianoforte (1956) Miniatura per violino e pianoforte (1959) Quartetto per archi No. 1 (1. smyčcový kvartet, 1960) Capriccio per Siegfried Palm (1968) Quartetto per archi No. 2 (2. smyčcový kvartet, 1968) Cadenza per viola sola (1984;) Per Slava (1985–1986) Preludium pro klarinet solo in B (1987) Der unterbrochene Gedanke pro smyčcový kvartet (1988) Smyčcové trio (1990–1991) Kvartet pro klarinet, housle, violu a violoncello (1993) Divertimento per violoncello solo (1994) Sonata per violino e pianoforte No. 2 (1999) Sextet pro housle, violu, violoncello, klarinet, lesní roh a klavír (2000) Tempo di Valse pro sólové violoncello (2004)
Filmová hudba Démon (režie Marcin Wrona, 2015) Maska (režie Stephen Quay a Timothy Quay, 2010) Prokletý ostrov (Shutter Island, režie Martin Scorsese, 2010) For the End of Time (režie Ema Kugler, 2009) Inventorium Sladów (režie Stephen Quay a Timothy Quay, 2009) Sedm bran jeruzalémských (režie Tomek Bagiński, TV film oceněný na 46. MTF Zlatá Praha, 2008) Sisifo (režie Andrea Esposito, 2008) Ten, koho se bojíš (režie Kristian Levring, 2008) Věrnost (český studentský film, 2005) Inland Empire (ve filmu Davida Lynche použita skladba „Als Jakob Erwachte“, 2006) Katyń (režie Andrzej Wajda, 2007) Vremena goda (režie Valerij Šišov, TV film, 1994) Tišina (režie Dimitr Petkov, 1991) Osamělý hlas člověka (režie Alexandr Sokurov, 1987 V uslovijach neočevidnosti (režie Farchad Jusufov, 1986) Osvícení (režie Stanley Kubrick, 1980) Sen (použita skladba De natura sonoris, režie Lordan Zafranović, 1974) I doyde denyat (režie Georgi Djulgerov, 1973) Vymítač ďábla (The Exorcist, režie William Friedkin, 1973) Unterwegs nach Kathmandu (režie Manfred Durniok, TV film, 1971) Prologue (Francie, 1970) Modré goloásky (režie Michele Cournot, 1969) Teufel von Loudun (opera, TV film, 1969) Je t'aime, je t'aime (režie Alain Resnais, 1968) Ikar (režie Jerzy Zitzman, 1966) Szyfry (režie Wojciech Jerzy Has, 1966) Slodkie rytmy (režie Kazimierz Urbanski, 1965) Rękopis znaleziony w Saragossie (režie Wojciech Jerzy Has, 1964) Bezludna planeta (režie Krzysztof Debowski, 1962) General i mucha (režie Jerzy Zitzman, 1961) Wycieczka w kosmos (režie Krzysztof Debowski, 1961)
Skladby pro mg. pásek Psalmus na taśmę (1961) Brigáda smrti pro hlas a mg. pásek podle Leona Weliczkera (1963) Ekecheiria – hudba pro pásku u příležitosti XX. olympijských her (1972)
Sbor a cappella Stabat Mater (část Pašijí sv. Lukáše pro tři smíšené sbory a cappella, 1962) Miserere (část Pašijí sv. Lukáše pro chlapecký sbor a tři smíšené sbory a cappella, 1965) In Pulverem Mortis (část Pašijí sv. Lukáše pro tři smíšené sbory a cappella, 1965) Ecloga VIII pro šest hlasů (AATBBB) a cappella, podle Zpěvů pastýřských Publia Vergilia Mara, 1972 Agnus Dei (část Polskiego Requiem pro smíšený sbor a cappella,1981) Ize cheruvimi pro smíšený sbor a cappella na staroslověnský text, 1986) Veni creator (Hrabanus Maurus) pro smíšený sbor a cappella (1987) Benedicamus Domino (Organum i Psalm 117) pro pětihlasý mužský sbor a cappella (1992) Benedictus pro smíšený sbor a cappella (1993)