Jindřich VII. Lucemburský (, ; 1278/1279 Valenciennes – 24. srpna 1313 Buonconvento) byl lucemburský hrabě, hrabě v Laroche a markrabě z Arlonu, římskoněmecký král a císař Svaté říše římské z dynastie Lucemburků. Po smrti císaře Fridricha II. byl prvním římskoněmeckým králem, který získal císařskou korunu, a také prvním římským králem i císařem z rodu Lucemburků.
Narodil se jako nejstarší syn Jindřicha VI. Lucemburského a jeho manželky Beatrix z Avesnes. Když mu roku 1288 v bitvě u Worringen zemřel otec, byl ještě dítě a vládu v Lucembursku za něj proto vykonávala jeho matka Beatrix. Jindřich byl mezitím vychováván na dvoře Filipa IV. Sličného ve Francii. Poté, co se Jindřich roku 1292 oženil s Markétou Brabantskou, ujal se v Lucembursku samostatné vlády. Jeho panování bylo provázeno územním i hospodářským rozmachem. Byl spojencem francouzského krále Filipa Sličného, jemuž pomáhal ve válkách proti Anglii.
Po zavraždění římského krále Albrechta I. Habsburského byl Jindřich dne 27. listopadu 1308 kurfiřty jednomyslně zvolen římskoněmeckým králem, a to především za přičinění svého bratra (a současně jednoho z kurfiřtů), trevírského arcibiskupa Balduina. Získání římskoněmecké koruny bylo pro lucemburskou dynastii obrovským triumfem. Jindřich si dal za cíl zastavit francouzskou expanzi do pohraničí Svaté říše římské, což se mu z velké části podařilo. Mezi jeho další úspěchy patřila stabilizace poměrů v jižní polovině říše, kde získal velkou autoritu. Na severu říše si takovou vážnost však vydobýt nedokázal. Udržoval dobré vztahy s Wittelsbachy a později i s Habsburky. V roce 1310 Jindřich zaznamenal další mocenský úspěch – pro svého syna Jana diplomaticky získal České království, odkud vypudil vévodu Jindřicha Korutanského.
Po domluvě s papežem Klementem V. se Jindřich VII. v říjnu 1310 vypravil s vojskem na italské tažení do Říma, jehož cílem bylo získat císařskou korunu a zmocnit se tak vlády nad říšskou Itálií a Arelatským královstvím. I přes slibné začátky celého tažení a Jindřichovy snahy stabilizovat situaci v severní Itálii se zde proti němu postavila liga guelfských měst v čele s Florencií a Bolognou. Římského krále naopak podpořila ghibellinská města, především Janov a Pisa. Na počátku roku 1311 byl Jindřich v Miláně korunován Lombardskou železnou korunou. Dne 29. června 1312 byl v Lateránské bazilice třemi kardinály korunován na císaře. Novopečený císař se ale dostal do sporu s neapolským králem Robertem z Anjou i papežem Klementem V. Spojil se proto se sicilským králem Fridrichem II., s nímž se chystal napadnout Robertovo Neapolské království. Tento záměr však nestihl uskutečnit, protože 24. srpna 1313 zemřel. Příčinou smrti mohla být malárie. Byl pohřben v katedrále v Pise.
Navzdory mnoha názorům starších historiků Jindřich nebyl snílkem a jeho politické cíle nebyly nerealistické.
Život
Dětství náhled|Pečeť Jindřicha VI. Lucemburského|alt=Kruhová pečeť na které je vyobrazen muž sedící na koni, jenž v ruce drží dravce a z druhé ruky jiného dravce právě pouští. Nad ocasem koně se nachází znak Lucemburského hrabství. Kůň je na rozdíl od jezdce vyobrazen z profilu. Jindřich VII. Lucemburský se narodil ve Valenciennes kolem roku 1278 jako nejstarší syn lucemburského hraběte Jindřicha VI. a jeho manželky Beatrix z Avesnes, dcery Balduina z Avesnes a Felicitas z Coucy. Měl dva mladší bratry – Balduina, pozdějšího trevírského arcibiskupa, a Walrama. Po otcově smrti v bitvě u Worringenu roku 1288 oficiálně převzal vládu nad lucemburským hrabstvím. Jeho regentkou se s podporou flanderského hraběte Víta z Dampierre stala ovdovělá Beatrix. Ta postavila do čela státní správy Geoffroie z Esche, který však vystupoval jako tyran a poddané krutě vydíral. Jeho chování vedlo k tomu, že v zemi vypuklo povstání a Beatrix i s malým Jindřichem musela na podzim 1288 uprchnout ze země a ukrýt se v klášteře Marienthalu. Teprve 19. března 1289 došlo ke smíru a Beatrix se s Jindřichem mohla vrátit do Lucemburska. Následně se musela zavázat, že bude zachovávat práva a svobody lucemburských obyvatel.
Jindřich se poté uchýlil na francouzský dvůr, kde byl vychováván podle ideálu francouzského rytíře. Vedle dobrého vzdělání zde získal i politický rozhled. Francouzský král Filip IV. Sličný si nadaného Jindřicha brzy oblíbil. Dne 9. června 1292 byl Jindřich za podpory Filipa Sličného a především francouzské královny-vdovy Marie Brabantské oženěn s královou neteří Markétou Brabantskou, dcerou Jana I. Brabantského a jeho manželky Markéty z Dampierre. Protože Markéta byla Jindřichovou sestřenicí, musel papež ke svatbě udělit dispens. Svazek měl po bitvě u Worringenu zpečetit mír mezi Reginarovci, vládci v Brabantsku, a Lucemburky. Novomanželé si byli nakloněni, vztah byl požehnán třemi potomky. Hluboce zbožná Markéta měla na manžela velký vliv. Obnovení přátelství mezi brabantským a lucemburským rodem bylo údajně završeno gestem hraběte Jindřicha, který podal ruku muži, jenž jeho otci zasadil smrtelnou ránu v bitvě u Worringenu. Brzy po svatbě se Jindřich vrátil do Lucemburska, kde se ujal samostatné vlády.Jan Lucemburský a jeho doba, s. 57–61.
Lucemburský hrabě náhled|upright|vlevo|Hraběcí pečeť Jindřicha VII.|alt=Kruhová pečeť na které je vyobrazen muž sedící na koni, jenž v ruce drží dravce. Nad hlavou koně se nachází znak Lucemburského hrabství. Kůň je na rozdíl od jezdce vyobrazen z profilu. Jindřich ještě před dosažením zletilosti složil lenní přísahu římskoněmeckému králi Adolfovi Nasavskému a zřejmě tehdy od něj získal privilegium pořádat v hrabství šestitýdenní trh. V listopadu 1294 obdržel od Filipa Sličného za vazalský slib roční rentu. Filip ho pravděpodobně i pasoval na rytíře. Složit lenní přísahu francouzskému i římskoněmeckému králi nebylo na západním okraji římskoněmecké říše nic neobvyklého. Lucemburský hrabě se poté i přes několik smírčích jednání nemohl dohodnout s hrabaty z Baru ohledně svého dědictví. Spory měl i s trevírským arcibiskupem Bohemundem I. z Warnesberku a městem Trevír, které se mu však podařilo úspěšně vyřešit. S trevírskými měšťany posléze dokonce navázal přátelské vztahy. V roce 1293 nebo 1294 Jindřich přijal pod svojí ochranu významné město Verdun. Jeho vláda v Lucembursku byla od počátku ve znamení všeobecného rozvoje. Rozšířil lucemburské hrabství, podílel se na rozmachu obchodu, podporoval řemesla a zakládal kláštery. Dokázal tak vytvořit vhodné podmínky pro další vzestup lucemburské dynastie.Jan Lucemburský a jeho doba, s. 62.
Mezi lety 1294 a 1297 se Jindřichova vojska na straně Filipa Sličného zúčastnila francouzsko-anglické války o flanderské hrabství. V listopadu 1294 se Jindřich písemně zavázal pomoci francouzskému králi proti Anglii a roku 1295 vytáhl spolu s lotrinským vévodou Fridrichem III. do jižní Francie, aby odlákal anglická vojska, jež se chystala vpadnout do Flander.Jan Lucemburský a jeho doba, s. 64. Filip v roce 1304 na oplátku působil jako prostředník v Jindřichově lenním sporu s henegavským hrabětem Janem II. o hrabství Durbuy. Ještě před tím 10. dubna 1302 byl Jindřich přítomen v Paříži u historicky prvního shromáždění francouzských generálních stavů, které bylo na popud Filipa Sličného namířeno proti papeži Bonifáci VIII.Regesta Imperii 6.4.1, regest I. Roku 1296 Markéta Brabantská porodila Jindřichova jediného syna Jana, budoucího českého krále, který byl patrně rovněž vychováván na francouzském dvoře.
V listopadu 1305 byl Jindřich s bratrem Balduinem přítomen v Lyonu u papežské korunovace Klementa V. Počátkem roku 1306 Jindřich v Lyonu zopakoval svůj slib pomoci francouzskému králi.Regesta Imperii 6.4.1, regest K a L. Balduin byl za Jindřichovy a Filipovy podpory v roce 1307 zvolen trevírským arcibiskupem, čímž se mimo jiné stal jedním z říšských kurfiřtů. To byl pro Lucemburky zásadní mocenský úspěch. Balduinovi starší bratr vzápětí poskytl půjčku 40 000 tourských grošů, aby trevírský arcibiskup mohl dát ekonomicky rozvrácenou diecézi znovu do pořádku.
Zisk římské koruny náhled|Socha Balduina Lucemburského v Trevíru|alt=Bronzová socha stojícího může v kněžském rouchu s upřeným pohledem, jež má jednu ruku v bok a v druhé drží meč zabodnutý do podstavce sochy. V pozadí se nachází koruny stromů. Dne 1. května 1308 byl svým synovcem Janem Parricidou zavražděn římskoněmecký král Albrecht I. Habsburský, a to v době, kdy se chystal na střet s francouzským králem Filipem IV. Sličným. Filip využil situace a vzápětí začal prosazovat kandidaturu svého mladšího bratra Karla z Valois na římský trůn. Již 10. května 1308 se v městečku Nivelles sešlo šest říšských knížat ze západních končin říše. Hlavní roli mezi nimi hrál Jindřich Lucemburský a lotrinský, brabantský a limburský vévoda Jan II. Výsledkem jednání bylo uzavření spojenectví mezi všemi přítomnými. Nejdůležitějším bodem dohody však byla domluva, že ten z účastníků, kdo bude zvolen římským králem, potvrdí všem ostatním jejich léna a privilegia. Smyslem celé porady bylo podle českého historika Jiřího Spěváčka zřejmě to, že měl-li být nový římskoněmecký král zvolen z řad účastníků této společnosti, pak by jím měl být Jindřich Lucemburský.Jan Lucemburský a jeho doba, s. 76–77.
náhled|vlevo|Kurfiřti volí hraběte Jindřicha Lucemburského římským králem (Balduineum)|alt=Iluminovaná stránka z kroniky rozdělená na dvě části. Horní část vyobrazuje hostinu – hosté sedí za velkým stolem a mluví mezi sebou. Před stolem na koních jezdí muži, kteří obsluhují hosty. Na stolu se nachází mnoho nádob a mís. V druhé části iluminace vedle sebe sedí sedm kurfiřtů, kteří spolu až na českého krále, jenž sedí na kraji, rokují. Každý kurfiřt má nad svou hlavou znak země, které vládne. Všechny vyobrazené postavy jsou stejně vysoké a podobně oděné do rouch, mají stejně dlouhé vlasy sahající pod uši a podobné obličeje. Duchovní jsou v iluminaci označeny tím, že na hlavě mají solideo. Možnost habsburské volby se hned na počátku ukázala jako neprůchodná, především kvůli tomu, že kurfiřti nechtěli podporovat dynastickou posloupnost. Filip Sličný zahájil rozsáhlou kampaň pro zvolení Karla z Valois a snažil se na svojí stranu získat co nejvíc kurfiřtů. Nejprve se obrátil na českého krále a korutanského vévodu Jindřicha Korutanského, ten však francouzského krále z neznámého důvodu ignoroval. Velkou moc v celé záležitosti získal kolínský arcibiskup Jindřich II. z Virneburgu, jemuž braniborský i saský elektor přislíbili, že budou volit toho, pro koho se vysloví.Jan Lucemburský a jeho doba, s. 78–83. Papež Klement V. francouzskou kandidaturu výslovně nezamítal, ale ani ji příliš nepodporoval, protože se obával rostoucího francouzského vlivu.