náhled|Pinocchio, symbol prolhanosti Lež je typ klamu mající formu nepravdivého výroku, zpravidla s vědomým záměrem oklamat druhé za účelem získání nějaké výhody či vyhnutí se trestu.Podle Pojetí rozsahu pojmu lži se liší v různých kulturách i mezi jednotlivými lidmi – týž výrok může být označen i při správné interpretaci za lživý i pravdivý. Lži se zpravidla intuitivně rozlišují na „velké“ a „malé“ podle toho, jakou škodu způsobují. Lhaní je úmyslné tvrzení něčeho, o čemž mluvčí nebo pisatel ví, že je nepravdivé, nebo o čem nemá rozumný důvod se domnívat, že je pravdivé, přičemž to vydává za pravdu buď sobě nebo jiným (není-li tvrzení úmyslné, jedná se o misinformaci). Druhá část této definice je ovšem sporná, protože není jednoznačně určeno, co znamená "rozumný důvod" ani kdo by ho měl posuzovat. Může jít i o způsob obranného mechanismu, může se jednat i o momentální, pro jedince nepříjemnou situaci, kterou nedokáže aktuálně řešit jiným způsobem. Charakteristický je úmysl a vědomí nepravdivosti. Lhář(ka) je osoba, která lže, která lhala v minulosti nebo která má tendenci lhát opakovaně (notorický či patologický lhář). Aby bylo možné lhaní označit za poruchu, je důležitá frekvence a účel, který jedince ke lhaní vede. Motivace a její důsledky mají význam z hlediska posouzení závažnosti lži, toho, zda ji lze kvalifikovat jako chování disociální (jedinec škodí sám sobě), asociální (pomluva) nebo antisociální (způsobí druhému újmu).
Různá pojetí lhaní, potažmo pravdy se často projevují i na úrovni sémantiky různých jazyků. V ruském jazyce například existují výrazy лгать a врать pro lhaní a výrazy истина a правда pro pravdu. V českém jazyce můžeme nuance těchto výrazů vyjadřovat pouze užitím velkých či malých písmen.
Důvody lhaní Pravá lež slouží k získání nějaké výhody, zpravidla pro sebe, ale někdy i pro nějakou skupinu nebo jinou osobu. Tato získaná výhoda může mít různý charakter, může jít o důvody materiální, vyhnutí se trestu, zachování pověsti, zlepšení pověsti či postavení, ochrany před nebezpečím.
Někdy mohou být ke lhaní i jiné důvody. Ke lhaní navádí sklon k nápodobě (lžeme, pokud lžou i ostatní), lhaní může být i zdrojem zábavnosti nebo je motivací snaha neublížit pravdou, která je pro adresáta příliš těžká (milosrdná lež).
Dokument ZDF z roku 2020 uvedl: „Naučit se lhát je normální součástí lidského vývoje. Děti se to obvykle učí ve věku kolem dvou let. Nejčastějším důvodem je vlastní prospěch. Jak rosteme a naše smysly se zdokonalují, jsme v tomto směru stále lepší. Naše potřeba důvěřovat je důvodem, proč je jen málo pravděpodobné, že odhalíme lež někoho jiného. Většinou lžeme s dobrým úmyslem. Naše lži mají za úkol, aby se ostatní cítili lépe, nebo abychom skryli své vlastní nedostatky. Zvláště, když potkáme někoho poprvé. Při takové konverzaci, se během prvních deseti minut objeví v průměru tři lži. Lhaní je základní součástí našeho společenského jazyka a života dospělých.“
Co není považováno za lež Jazykové figury Mnohé jazykové prostředky vytvářejí výroky, které neodpovídají skutečnosti a přesto nejsou považovány za lživé. Je to např.: Sarkasmus – záměrné uvedení antonymního výrazu: Dneska jsem ve škole rozbil okno a učitel mě pochválil. (Ve skutečnosti ho potrestal). Ironie je zpravidla doprovázena charakteristickou intonací a mimikou, které posluchači naznačují, že pronášený výrok neodpovídá skutečnosti. Nadsázka – uvedený údaj je přehnaný: V té frontě stálo asi tisíc lidí. (Ve skutečnosti tam bylo mnoho lidí, ale určitě ne tisíc.) Metafora – uvedený výraz je přenesený na základě podobnosti, přirovnání: Moje sestra je hrozná slepice. (Ve skutečnosti je sestra upovídaná, dotěrná apod.) Metonymie – uvedený výraz je přenesený na základě souvislosti: Snědl jsem dva talíře. (Ve skutečnosti snědl obsah dvou talířů.) Některé ustálené výroky – mluvčí uvede běžně užívaný výraz, aniž jeho význam myslí doslovně: Přeji všechno nejlepší k narozeninám. (Ve skutečnosti mu může být oslavenec lhostejný, nebo dokonce nepříjemný, ale přeje mu spolu s ostatními). Já tě zabiju! Právě tato kategorie je nejspornější, protože některé obraty může mluvčí podávat jako ustálený výrok, ale posluchač jej chápe doslovně – výzva: Na mě se můžeš vždycky obrátit, může, ale nemusí být chápána doslovně.
Kontextové nepravdy Za lež se nepovažuje klamavé jednání, při němž adresát ví, že s klamem může počítat. Takových kontextů existuje celá řada: Divadelní hry, filmy, koncerty apod. – herec hraje svou roli, s níž nemá nic společného, ani se nemusí ztotožňovat s charakterem, jejž hraje; zpěvák může písní vyjadřovat myšlenky, s nimiž nesouhlasí (pokud není autorem písně). Hry a sport – celá řada her využívá klamavých technik. Typickým příkladem je poker, nicméně blafování se v určité míře uplatňuje prakticky ve všech hrách od šachu až po fotbal. Veškeré podvody je však třeba provádět pouze v rámci vymezených pravidel. Kouzelnické vystoupení – iluzionista klame obecenstvo, ale diváci jsou na klam připraveni. Tajemství – pokud mluvčí jasně vymezí, že nějaká oblast je jeho tajemstvím, které nesmí prozradit, má na něj plné právo a může se uchýlit i k drobným lžím, aby k prozrazení nedošlo. Například: Kamarádka se svěří, že je těhotná, ale prozatím nechce, aby se to vědělo. Můj známý se mě dotáže, jestli je těhotná. Pokud se vyhnu přímé odpovědi, známý zřejmě pravdu stejně uhodne. Mám-li respektovat tajemství, nezbývá mi než zalhat.
Také v této kategorii může velmi snadno docházet ke sporným momentům: Pokud obchodník prodává zboží za přemrštěnou cenu, může se omlouvat tím, že každý obchodník to tak dělá. Někdo ho ovšem může označit za podvodníka. Pokud se muž nepřizná k nevěře, bude argumentovat, že to tak dělají všichni. Klamavá reklama je obhajována s tím, že každá reklama je do jisté míry klamavá.
Omyly a schopnost poznání pravdy Omyl nelze chápat jako lež. Pokud si mluvčí není vědom, že pronáší nepravdu, nelze ho označit za lháře; to platí i v případě, kdy je jeho výrok zjevně nesmyslný – můžeme pak pochybovat o jeho intelektu, ale ne o jeho pravdomluvnosti. Samozřejmě platí i pravý opak – pokud mluvčí pronáší něco, o čem si myslí, že je to lež, pak lže, i když se později ukáže, že říkal pravdu.
Z hlediska vyhraněného skepticismu lidé nemohou mít jistotu nikdy v ničem, tedy zejména v tom, co je a co není Pravdou. Ať už se jedná o malichernost jako tvrzení „Byl jsem tam“ či „On řekl toto“, anebo na straně druhé o hlubší metafyzické, duchovní záležitosti, otázky Boha atp. – nejistota zůstává tatáž. Tím je relativizováno i celé lhaní. Dovedeno do takového extrému, lže se neustále, vším, co lidé vyjadřují a prezentují. Je podstatou člověka neustále přejímat ze svého okolí podněty, fakta a pravdy a ty poté dále reprodukovat, buď je přímo zakomponovat do svých názorů či je jen předávat dál nevinným vyprávěním nebo dokonce ve formě fám a pomluv. Nikdy se však nemůže podařit vyjádřit skutečnou Pravdu, neboť lidské duševní či fyziologické kanály či jen technické prostředí ji vždy nějak zdeformují. Z tohoto extrémního úhlu pohledu by tedy člověk nemohl ani promluvit, aniž by nelhal.
Nepravé lži u duševně nemocných Podobně jako v předchozím případě platí, že pokud si mluvčí není vědom své lži, pak jej nelze označit za lháře. Zatímco duševně zdraví lidé lžou vědomě a zpravidla záměrně, duševně nemocní (psychotici a psychopati včetně drogově závislých, např. těžkých alkoholiků) mohou lhát, aniž by si to uvědomovali, nebo aniž by se pro to vědomě rozhodli, nejde tedy o lži v klasickém slova smyslu. Mezi druhy soustavného, patologického lhaní či vymýšlení si u duševně nemocných patří konfabulace, jíž dotyčný vyplňuje mezery v paměti (jednou odpoví na tutéž otázku tak, podruhé jinak), fantazírování, bájivá lhavost či Münchhausenův syndrom, jež bývají označovány jako reakce na poruchy paměti. Zautomatizované lhaní se může vyskytovat také u obsedantně-kompulzivních poruch za účelem vysvětlení kompulzí.
Bájivá lhavost (pseudologia phantastica, mytomanie) je porucha, kdy mýtoman, na rozdíl od různých podvodníků, nelže ze zištnosti nebo s úmyslem někomu uškodit. Jeho hlavní motiv je získání takové pozornosti a respektu, jaké by podle jeho názoru nikdy nepoznal, kdyby se spolehl na své „obyčejné a nezajímavé“ já. Trpí nedostatkem sebevědomí a vymýšlení historek, v nichž hraje hlavní roli, se pro něj stává drogou, bez níž se neobejde.
Nepravá lež u dětí U dětí přibližně do období 5-7 let vystupuje tzv. nepravá lež, což je neschopnost rozlišovat mezi fantazií, sny a realitou. Nejedná se o záměrné lhaní, nejde ani o duševní poruchu, je to součást přirozeného vývoje dítěte. V ojedinělých případech nepravá lež může přetrvávat i do pozdějšího věku.
Paradoxy Paradoxní, protimluvný výrok nelze označit za pravdivý ani za nepravdivý, protože v daném jazyce nedává smysl. Nicméně pokud si někdo například ve veřejném projevu protiřečí, lze chápat jeho výroky spíše jako nepravdivé. Z paradoxů stojí za zmínku úvaha o tom, kolik zrnek písku tvoří hromadu – kdy jeden pozorovatel může už písek označit za hromadu, zatímco pro druhého se ještě o hromadu nejedná. Tento jednoduchý paradox ukazuje, že pojmy které běžně užíváme, jsou do značné míry nepřesné a vágní, což může vést ke sporům např. o pravdivost výroku: Už o tom ví spousta lidí – výraz spousta může v různých kontextech označovat zcela odlišné množství.
Některé typy lží Přímá lež Základní typ lži, při které je tvrzeno to, co odporuje mluvčím poznané skutečnosti nebo jeho přesvědčení, zpravidla vědomě. Cílem bývá oklamání příjemce zprávy. Polopravda Jako polopravdu chápeme skutečnost, kdy mluvčí něco podstatného vynechá a tím vědomě ponechává někoho v mylných představách. Toto také zahrnuje, když neopravíme již dříve existující mylný názor. Polopravda často vede k tomu, že mluvčí uklidní své svědomí, protože nezalhal a část pravdy prozradil. Ve skutečnosti se však stále jedná o lež: Ve škole se pátrá po žácích, kteří o přestávkách kouří na záchodě. Otec řekne synovi: „Doufám, že nepatříš k těm klukům, kteří kouří na záchodě. Víš přece, že kouření je škodlivé.“ Syn odpoví: „Ne, já jsem na záchodě nekouřil, vím, že kouření je škodlivé.“ Syn ve skutečnosti dobře ví, kteří jeho kamarádi na záchodě kouří a sám s nimi někdy kouří v parku.
Zamlčování Pokud bylo dohodnuto, že se budou lidé navzájem svěřovat, je mlčení ekvivalentní lží. V manželství se předpokládá, že si manželé nevěru sdělí. Nevěrník by se tedy měl přiznat a nečekat, dokud se ho partner sám nezeptá.
Mlžení Hovorový výraz mlžení se v češtině používá pro zatajování, zalhávání skutečnosti. Mluvčí záměrně uvádí nadbytečné a okrajové informace, aby odvedl pozornost od pronesené nepravdy.
Nepřímé požadavky Člověk se často ostýchá někoho přímo požádat, a proto se uchyluje k neupřímným praktikám, které dovedou adresáta k nabídce: Chci si od kolegy půjčit auto na odstěhování skříně, ale nemám odvahu ho o to požádat. A tak před ním pronáším výroky jako: Už sis dal na auto zimní pneumatiky? Ty se máš, že máš auto, já teď budu stěhovat skříň a vůbec nevím, jak to udělám. Přestože se nejedná o "velkou lež", neupřímnost je zřejmá.
Milosrdná lež