Tirpitz byla druhá ze dvou bitevních lodí třídy Bismarck, postavených pro německou Kriegsmarine. Pojmenována byla po velkoadmirálovi Alfredu von Tirpitzovi, architektovi Kaiserliche Marine (císařského námořnictva). Loď byla založena v loděnici Kriegsmarinewerft ve Wilhelmshavenu v listopadu 1936 a její trup byl spuštěn na vodu o dva a půl roku později. Práce byly dokončeny v únoru 1941, kdy byla zařazena do německé floty. Stejně jako její sesterská loď Bismarck byl Tirpitz vyzbrojen hlavní baterií osmi děly ráže 380 mm ve čtyřech dvoudělových věžích. Po sérii válečných úprav byla o 2000 tun těžší než Bismarck, což z ní činilo nejtěžší bitevní loď, jaká kdy byla evropským námořnictvem postavena a až do nástupu japonských bitevních lodí Jamato a Musaši byl Tirpitz největší bitevní lodí na světě. V pozdějších fázích druhé světové války byl Tirpitz kotvící v norských fjordech přezdíván (Osamělá) královna Severu.
Po dokončení zkoušek na moři počátkem roku 1941 sloužil Tirpitz krátce jako stěžejní plavidlo Baltského loďstva, jehož úkolem bylo zabránit případnému pokusu o průlom sovětského Baltského loďstva. Na začátku roku 1942 loď odplula do Norska, aby působila jako odstrašující prostředek proti možné spojenecké invazi. Při působení v Norsku měl Tirpitz rovněž zachytávat spojenecké konvoje směřující do Sovětského svazu a v roce 1942 byly podniknuty dva takové pokusy. To byla jediná reálně proveditelná role, protože operace Chariot učinila akce proti lodním trasám atlantických konvojů příliš riskantní. Jeho význam spočíval po celé tři roky především v jeho samotné existenci,Hubáček 1983, str. 232 skutečného boje na moři se loď zúčastnila pouze minimálně (nikdy se neúčastnila dělostřeleckého souboje s jinou lodí), zato byla pod neustálým dohledem a tlakem Britů, kteří se ji mnohokrát snažili potopit nejrůznějšími neobvyklými způsoby. Tím nutila britské Královské námořnictvo držet v oblasti významné námořní síly, aby bitevní loď zadržely. Nakonec se jim podařilo loď potopit leteckým útokem v době, kdy byla již loď trvale upoutána na kotvy u norského Tromsø.
V září 1943 Tirpitz společně s bitevní lodí Scharnhorst ostřeloval spojenecké pozice na Špicberkách — poprvé a naposledy, kdy loď použila svou hlavní baterii v útočné roli. Krátce poté byla loď poškozena útokem britských miniponorek a následně opakovaně terčem rozsáhlých náletů. 12. listopadu 1944 zasáhly britské bombardéry Avro Lancaster, vyzbrojené bombami „Tallboy“ o hmotnosti 5400 kg, loď dvěma přímými zásahy a jedním těsným dopadem, což způsobilo její rychlé převrácení. Požár na palubě se rozšířil do muniční komory jedné z hlavních věží, což vyvolalo velkou explozi. Počet obětí se uvádí v rozmezí 950 až 1204 námořníků. Mezi lety 1948 a 1957 byl vrak postupně rozebrán společnou norskou a německou záchrannou operací.
Design
Dvě bitevní lodě třídy třídy Bismarck byly navrženy v polovině 30. let německou Kriegsmarine jako reakce na francouzskou námořní expanzi, konkrétně na dvě bitevní lodě třídy třídy Richelieu, které Francie začala stavět v roce 1935. Tirpitz a její sesterská loď Bismarck byly započaty po podpisu anglo-německé námořní dohody z roku 1935 a měly se formálně vejít do limitu 35 000 dlouhých tun (36 000 t), které stanovila washingtonská smlouva upravující stavbu bitevních lodí v meziválečném období. Ve skutečnosti lodě limit výrazně překročily, ale ještě před dokončením obou plavidel se mezinárodní smluvní systém rozpadl po vystoupení Japonska v roce 1937, což umožnilo signatářům uplatnit „eskalační klauzuli“, která povolovala výtlak až 46 000 tun.
Tirpitz měl výtlak 42 900 t (42 200 dlouhých tun) standardně a 52 600 t (51 800 dlouhých tun) plně naložený, délku 251 m (823 ft 6 in), šířku 36 m (118 ft 1 in) a maximální ponor 10,60 m (34 ft 9 in).. Standardní posádku tvořilo 103 důstojníků a 1 962 mužů; během války bylo toto číslo zvýšeno na 108 důstojníků a 2 500 mužů. O pohon se staraly tři převodové parní turbíny firmy Brown, Boveri & Cie, každá pohánějící jednu lodní šroub, s párou z dvanácti olejem vytápěných Wagnerových trubnatých kotlů na přehřátou páru. Pohonná soustava vyvíjela celkem 163 023 PS (160 793 shp; 119 903 kW) a umožnila dosažení maximální rychlosti 30,8 uzlů (57,0 km/h; 35,4 mph) při rychlostních zkouškách.
Hlavní výzbroj tvořilo osm děl 380mm SKSK znamenalo „Schiffskanone“ – česky „lodní dělo“ C/34C/34 znamenalo „Constructionjahr“ 34 – česky „rok zkonstruování“ 1934 L/52L/52 znamenalo „Länge“ 52 – česky „délka hlavně“ 52, přičemž toto číslo označovalo délku děla jako násobek jeho ráže – viz Campbell, str. 219 ve čtyřech dvoudělových věžích: dvě nad sebou uspořádané věže na přídi — Anton a Bruno — a dvě na zádi — Caesar a Dora. Sekundární výzbroj tvořilo dvanáct děl 152mm SK C/28 L/55. Hlavní i sekundární baterie byly řízeny ze tří stanovišť dělostřeleckého řízení, využívajících mechanické počítače pro výpočet vzdálenosti a kurzu cíle a odvození náměru. Na vrcholu každého stanoviště byl otočný dálkoměr. Těžkou protiletadlovou výzbroj tvořilo šestnáct děl 105 mm L/65. Protiletadlové řízení palby pro tato děla zajišťovaly čtyři stabilizované zaměřovače SL-8. Střední a lehká protiletadlová výzbroj zahrnovala šestnáct 37 mm SK C/30 L/83 a původně dvanáct 20 mm FlaK 30. Počet 20 mm děl byl později zvýšen na 58.V roce 1942 bylo na loď také namontováno osm 533mm torpédometů nad čárou ponoru, ve dvou čtyřnásobných lafetách — jedna na každém boku.
Hlavní pancéřový pás měl tloušťku 32 cm (podle Hubáčka až 40 cmHubáček 1983, str. 235) a kryly jej dva pancéřové paluby — horní o tloušťce 5 cm ahlavní pancéřová paluba kryjící nejdůležitější části lodi měla tloušťku 10–12 cm (podle Hubáčka 20 cm). Dělové věže 380 mm děl měly v předních částech pancéřování o tloušťce 36 cm a na bocích 22 cm.Gröner, str. 33
Tirpitz byl od počátku Němci pojímán v nejmodernějším standardu, proto byl již od počátku vybaven radarem. Nejprve to byly pátrací radary model 23,Pojmenovaný jako FuMO – zkratka z německého slova Funkmessortungsgerät (Přístroj pro rádiové určování polohy) – viz Williamson, str. 42 umístěné na předních, horních (na vrcholu předního stěžně) i zadních dálkoměrech. Ty byly později nahrazeny radary model 27 a 26, které disponovaly většími anténami. Radar modelu 30, známý jako Hohentwiel, byl na hlavní stěžeň lodi namontován v roce 1944, kdy byl také na záďové dálkoměry protiletadlových 105mm kanónů namontován střelecký radar model 213, označovaný jako Würzburg.Williamson, str. 43
Stavba a uvedení do služby náhled|vlevo|Tirpitz během vystrojování náhled|Tirpitz spouštěný na vodu Tirpitz byl objednán jako Ersatz Schleswig-Holstein – jako náhrada za starý predreadnought Schleswig-Holstein, pod smluvním názvem „G“. Kontrakt na stavbu získaly loděnice Kriegsmarinewerft ve Wilhelmshavenu a k položení kýlu došlo 20. října 1936.Sieche, str. 44
Na vodu byla loď spuštěna 1. dubna 1939 v loděnicích ve Wilhelmshavenu. Ceremoniál provedla vnučka velkoadmirála Tirpitze, paní von Hassel, žena tehdejšího německého velvyslance v Římě, za přítomnosti špiček nacistické říše. U příležitosti spuštění Tirpitze na vodu byl také velitel nacistické Kriegsmarine, admirál Erich Raeder, jmenován Hitlerem do hodnosti velkoadmirála.Hubáček 1983, str. 234
Práce na dokončení a vystrojování lodi trvaly až do února 1941.Williamson, str. 35 Během této doby se piloti RAF pokusili opakovaně přístav a rozestavěnou loď napadnout a i když Tirpitz žádná bomba nezasáhla, škody na zařízení přístavu se postaraly o zpomalení dokončovacích prací.Garzke & Dulin, str. 247
Loďstvo oficiálně převzalo loď 25. února pro provedení plavebních zkoušek, které se odehrávaly v oblasti Baltského moře.
Služba lodi Období zácviku náhled|Tirpitz manévrující v Kieler Förde – Kielském zálivu/přístavu v září 1941 Po provedení plavebních zkoušek byl Tirpitz umístěn v Kielu a v dalším období byl v oblasti Baltského moře prováděn intenzívní trénink.
Po dobu umístění v přístavu v Kielu došlo v červnu 1941 k napadení Sovětského Svazu německou armádou, což bylo v oblasti Baltu podpořeno vytvořením dočasné Baltské floty, která měla zabránit případnému průniku sovětské floty z Leningradu. Tirpitz byl krátce ustanoven vlajkovou lodí této skupiny lodí, sestávající z kapesní bitevní lodi Admiral Scheer, lehkých křižníků Köln, Nürnberg, Leipzig a Emden, torpédoborců a dvou skupin minolovek. Baltická flota pod vedením admirála Otto Ciliaxe,Hildebrand Röhr & Steinmetz, str. 239 strážila v období od 23. do 26. září 1941 okolí Alandských ostrovů, poté byla však rozpuštěna a Tirpitz pokračoval dále ve výcviku.Garzke & Dulin, str. 247–248
Během něj testoval Tirpitz svou primární a sekundární dělostřeleckou výzbroj na starém predreadnoughtu HessenSweetman, str. 11 který byl upraven na rádiem řízený pohyblivý cíl.Gröner, str. 20
RAF pokračovala v tomto období také v neúspěšných pokusech zasáhnout Tirpitz umístěný v přístavu Kiel.Sweetman, str. 12
Přemístění do Norska Admirál Erich Raeder, velitel Kriegsmarine, navrhl 13. listopadu 1941 nasazení Tirpitze v Norsku. Toto umístění umožňovalo uskutečnění útoků na konvoje do Sovětského svazu, preventivně bránilo uskutečnění případného vylodění spojenců v Norsku a zároveň tak loď na sebe vázala značné spojenecké síly, které musely být v pohotovosti jen pro odvrácení této potenciální hrozby.
Hitler, který zakázal po ztrátě Bismarcku další vpády německých těžkých lodí do Atlantiku, souhlasil s tímto návrhem. Před nasazením bylo však ještě rozhodnuto o provedení modifikací, a tak se loď na čas uchýlila do doků, kde došlo k posílení její protiletadlové výzbroje a 105mm děla, nacházející se na nástavbách lodi hned za katapulty byla přesunuta více k boku lodi pro zvětšení jejich palebného rozsahu. Během této přestavby byl také instalován na každém boku jeden čtyřhlavňový torpédomet ráže 533 mm.Garzke & Dulin, str. 248 Velitel lodi, kapitán (Kapitän zur See) Karl ToppWilliamson, str. 40Hubáček 1983, str. 236 prohlásil loď za operačně připravenou dne 10. ledna 1942. V noci z 10. na 11. ledna Tirpitz opustil Wilhelmshaven a vyrazil na plavbu do norského Trondheimu.
Britská vojenská rozvědka, která byla schopna dešifrovat zprávy vysílané německým námořnictvem za pomoci šifrovacího stroje Enigma zaznamenala vyplutí lodi, ale špatné počasí nad Britskými ostrovy znemožnilo letectvu provedení útoků na Tirpitze.Sweetman, str. 16 Admirál sir John Tovey, velitel Home Fleet, nebyl o pohybech Tirpitze informován až do 17. ledna, kdy se už loď nacházela v Norsku.Sweetman, str. 17 16. ledna britský průzkum německou loď objevil v Trondheimu. Tirpitz se poté přesunul do Fættenfjordu, (FöttenfjorduHubáček 1983, str. 237) bočního ramene samotného Trondheimfjordu, severně od Trondheimu.Garzke & Dulin, str. 248–250 Operace přesunu dostala kódové označení Polarnacht (Polární noc); bitevní loď byla eskortována torpédoborci Richard Beitzen, Paul Jakobi, Bruno Heinemann a Z29.Hildebrand, Röhr & Steinmetz, str. 240 Byla zakotvena poblíže útesu, který ji chránil před útoky ze vzduchu z JZ směru, mužstvo dále loď zakamuflovalo za pomoci poražených stromů, umístěných na palubě Tirpitze. Na pobřeží fjordu byly instalovány dodatečné protiletadlové baterie, loď byla ukryta za protitorpédovými sítěmi.Sweetman, str. 19 Vstup do fjordu byl střežen z jedné strany starou námořní pevností Agdenes a z druhé strany silnými pobřežními bateriemi. Život posádky byl během nasazení lodi v Norsku velmi monotónní – díky nedostatečnému množství paliva docházelo k pozastavování výcviku, a posádka tak byla zaměstnávána především údržbou lodi a neustálým očekáváním leteckých útoků. Pro udržení posádky ve stavu fyzické připravenosti byly organizovány sportovní aktivity.Zetterling & Tamelander, str. 207