Marcus Aurelius Antoninus Augustus (26. dubna 121 – 17. března 180) byl římským císařem v letech 161 až 180, přičemž náležel k tzv. adoptivním císařům. Patřil rovněž mezi význačné představitele pozdní fáze vývoje filozofie stoicismu, kvůli čemuž bývá nazýván „filosof na trůně“. Navzdory jeho vysoké mravní integritě a výjimečným osobním schopnostem skončilo za jeho vlády dlouhotrvající období míru a prosperity římské říše, jejíž stabilita byla stále více nahlodávána jak zahraničními hrozbami, tak vnitřními problémy.

Krátce po svém nástupu na trůn byl Marcus nucen čelit útoku parthské říše na východních hranicích. Vedením války pověřil svého bratra a spoluvládce Lucia Vera, jehož podřízení si do roku 166 Parthy podrobili a ovládli Mezopotámii. Zhruba v téže době však barbarské kmeny obývající Germánii napadly a prolomily dunajskou hranici, oslabenou odesláním části zdejších sil do boje s Parthy. Tím byl zahájen dlouhý a náročný konflikt, známý jako markomanské války, jenž vyplnil většinu zbývajících let Markova vládnutí. Kromě vážných vnějších výzev se císař musel potýkat také s katastrofálními následky antoninského moru, zavlečeného do římské říše vojáky vracejícími se z Orientu, a s neklidem vyvolaným spontánním pronásledováním křesťanů, k němuž docházelo v různých částech impéria. Roku 175 se zdárně vypořádal se vzpourou ve východních provinciích, vedenou Avidiem Cassiem. Nicméně ještě než stačil Germány zcela potlačit, v roce 180 Marcus zemřel, čímž moc nad říší přešla na jeho syna Commoda.

Během vojenských tažení v letech 170 až 180 vytvořil řecky psané dílo „Hovory k sobě“ (Ta eis heauton), které je dodnes pokládáno za literární klenot, oslavující pojetí vlády jako služby a povinnosti, a je vysoce ceněno pro svůj znamenitý a vytříbený styl.

Život

Původ a mládí Marcus Aurelius se narodil 26. dubna 121 v Římě jako syn praetora Annia Vera a Domitie Lucilly, pocházející z bohatého a vznešeného italského rodu. Markovo jméno původně znělo Marcus Annius Verus, případně Marcus Annius Catilius Severus. Jeho praděd z otcovy strany přesídlil za Neronovy vlády z Hispánie do Říma, kde se domohl úřadu praetora a posléze se stal členem senátu. Jeho syn Marcus Annius Verus, Markův děd, zastával celkem třikrát konzulát, což byla výjimečná pocta, jíž za principátu dosáhlo jen několik málo jedinců, a působil i jako městský prefekt. Po předčasné smrti otce vyrůstal Marcus v domě svého děda, jenž ho adoptoval. V raném věku se začal zabývat studiem filosofie a řecké a latinské rétoriky, čemuž se věnoval s nevšedním nadšením. Na jeho vzdělávání dohlížela řada vynikajících soudobých učenců a myslitelů, včetně Heroda Attika, Alexandra z Kotiaeia, Aelia Aristeida a Marka Cornelia Frontona. S posledně zmiňovaným udržoval Marcus čilou korespondenci, jejíž část se dochovala až do dnešních dnů. V těchto dopisech se budoucí císař projevuje jako inteligentní, vážně založený a pilný člověk.

Důstojnost jeho rodiny a výtečné povahové rysy mladého Marka záhy upoutaly pozornost císaře Hadriana, který ho pro jeho pravdymilovnost nazýval Verissimus („nejpravdivější“) a již jako osmiletého ho nechal přijmout do kněžského sboru Saliů. V roce 136 si Hadrianus zvolil Lucia Aelia Caesara za svého nástupce a ve stejném roce byl Marcus zasnouben s Ceionií Fabií, dcerou Aelia Caesara. Zasnoubení bylo však anulováno poté, co na počátku roku 138 Aelius Caesar zemřel. V únoru téhož roku ustavil Hadrianus svým adoptivním synem a následníkem předního senátora Tita Aurelia Antonina, později známého pod jménem Antoninus Pius, jehož manželka Faustina starší byla Markovou tetou. Podle podmínek ujednání s Hadrianem musel Antoninus na oplátku adoptovat Lucia Vera, syna zesnulého Lucia Aelia Caesara, a svého tehdy sedmnáctiletého synovce Marka. Když Hadrianus v červenci 138 skonal, odebral se Marcus do císařského paláce za svým adoptivním otcem.

Zapojení do vládnutí a převzetí moci náhled|upright=0.8|Mladý Marcus Aurelius Před tím, než se Marcus chopil vlády, uplynulo téměř třiadvacet let Antoninova panování, během nichž prošel patřičnou průpravou umožňující mu náležité obeznámení s nároky, jež na něho měla klást císařská hodnost. Marcus získal bezvadné znalosti o fungování správních struktur římské říše v rámci působení v různých veřejných úřadech. V souvislosti s tím vzrůstal jeho vliv na chod státu a v letech 140, 145 a 161 se opakovaně účastnil rozhodování ve funkci konzula. V roce 147 obdržel prokonsulské imperium spolu s tribunskou mocí (tribunitia potestas), které představovaly formální základ principových pravomocí. Jelikož Marcus měl výborný cit pro výběr vhodných uchazečů a kandidátů na různé úřední posty, spoléhal se Antoninus ve všech otázkách obsazení administrativy na jeho mínění. V první knize Hovorů k sobě líčí Marcus svého adoptivního otce Antonina jako příklad vzorného vládce a zároveň vyjadřuje míru respektu, již vůči němu pociťoval:

„U svého otce jsem vídal vlídnost, ale i neoblomné setrvání na každém zrale uváženém rozhodnutí; také lhostejnost k takzvaným poctám a zálibu i houževnatost v práci. Rád naslouchal těm, kteří se vytasili s návrhem obecně prospěšným, a každému měřil neodchylně, jak si zasloužil. Měl zkušenost, kde je potřebí otěže přitáhnout a kde povolit. (...) Odmítal ovace a všeliké lichocení, ustavičně bděl nad potřebami říše, omezoval veřejná vydání. (...) Nikdo o něm nemohl říci, že je sofista, tlachal nebo pedant, neboť každý vycítil, že je to zralý a dokonalý muž, nepřístupný pochlebování a schopný řídit záležitosti svoje i jiných. Mimoto si dovedl vážit opravdových filosofů, ale ostatní nezlehčoval, ani se jimi nedával zavádět.“Marcus Aurelius, Antoninus. Hovory k sobě. Praha : Svoboda, 1975. I, 16

Vzájemné úzké pouto mezi Markem a Antoninem bylo ještě prohloubeno upevněním příbuzenského svazku, k čemuž v roce 145 posloužila svatba Marka s Antoninovou dcerou Faustinou mladší. Ta porodila Markovi celkem třináct dětí, z nichž většina zemřela v mladém věku.

7. března 161 Antoninus Pius zemřel, načež se Marcus pod nově přijatým jménem Marcus Aurelius Antoninus ujal vlády nad říší. Proti jeho nástupu se nezvedla žádná opozice, nevyskytly se ani žádné projevy nesouhlasu, protože všeobecně požíval úctu a vážnost svých spoluobčanů pro výjimečně ctnostný způsob života. Bezprostředně po svém povýšení prokázal oddanost Hadrianovým záměrům, když ustanovil Lucia Vera svým spoluvládcem. Poprvé v dějinách měla tudíž římská říše ve svém čele dva jedince. Tento systém sdílené vlády byl jakousi reminiscencí republikánského principu kolegiality. Nicméně, i přes formálně rovnocenné postavení i pravomoc obou císařů, mladší a pravděpodobně méně oblíbený Verus byl svému bratrovi v jistém smyslu podřízen. Marcus předčil Vera svou autoritou (auctoritas) a kromě toho si pro sebe vyhradil úřad nejvyššího velekněze (pontifex maximus). K utvrzení tohoto uspořádání oženil Marcus v roce 164 Vera se svojí dcerou Lucillou. Císařové byli záhy nuceni vypořádávat se s nepříznivou zahraničněpolitickou situací, jelikož dosud převážně mírové poměry na hranicích impéria byly ohroženy útoky Parthů a následnými vpády barbarů. Marcus vyslal proto Vera na Východ, aby tam velel vojenským operacím, zatímco sám se chopil faktického řízení státu.

Válka s Parthy náhled|upright=1.1|Markův vítězný oblouk v Tripolisu V roce 161 odrazili místní legáti nájezdy barbarů do severní Británie a Raetie, avšak mnohem závažnější nebezpečí pro římskou říši vzniklo v Orientu. V posledních letech Antoninovy vlády výrazně vzrostlo napětí mezi Římany a Parthy. Předmětem sporu byla kontrola nad Arménií, královstvím fungujícím jako nárazníkový stát mezi oběma mocnostmi, jež usilovaly dosadit na zdejší trůn monarchu poslušného jejich zájmům. Parthský král Vologaisés IV., konající už za Antoninova života rozsáhlé válečné přípravy, hodlal využít mocenských změn v Římě a s tím spojené nejistoty ve svůj prospěch a neprodleně udeřil. Nedlouho po Antoninově skonu přepadl Arménii a pronikl do Sýrie, přičemž se mu podařilo přemoci dvě římská vojska. Poté, co byl poražen římský místodržitel v Kappadokii, odebral se Verus v čele legií na Východ.

Ještě před vlastním vyplutím se Verus zdržel z důvodu nemoci ve městě Canusium a teprve na přelomu let 162 a 163 dorazil do Antiochie, odkud řídil reorganizaci demoralizovaného vojska a koordinoval zásobování. Ve skutečnosti postrádal zkušenosti s velením a lehkomyslně projevoval zájem spíše o rozmařilý a nevázaný život než o vážné věci. Marcus ho prozíravě obklopil nejzdatnějšími římskými generály, pod jejichž vedením přešli Římané v roce 163 do protiútoku. Nejprve vypudili Parthy z Arménie a ustavili zdejším vládcem prořímského prince Sohaema. Nato zahájili ofenzívu v Mezopotámii, obsadili Osroénu a v roce 165 dobyli a zpustošili parthská hlavní města Seleukii a Ktésifón. V dalším roce Římané postoupili až do Médie. Vzhledem k přesvědčivým římským úspěchům se parthský král rozhodl ukončit konflikt a přenechat Arménii Římanům. Po návratu z výpravy oslavil Verus spolu s Markem a ostatními členy rodiny výjimečný triumf, třebaže největší podíl na vítězství příslušel vojevůdci Avidiu Cassiovi.

Vracející se římští vojáci se v Mezopotámii nakazili nemocí, jež se rozšířila do celé římské říše a zhruba v letech 165 až 180 měla velmi devastující účinek na stav populace všech provincií. Tato epidemie byla později označena jako Antoninský mor. Podobně jako u většiny ostatních starověkých epidemií, ani v tomto případě nelze s jistotou určit, o jakou chorobu se doopravdy jednalo. Podle převládajícího mínění mělo jít buď o neštovice, anebo o spalničky. Podle historika Cassia Diona propukla tato nemoc s novou intenzitou zhruba kolem roku 177. Jenom v samotném Římě jí tehdy denně padlo za oběť 2000 lidí, když čtvrtina všech nakažených této chorobě podlehla. Celkový počet mrtvých byl odhadován na pět milionů. Vysoká úmrtnost mezi vojáky podlamovala sílu legií, současně se snížilo množství vybraných daní, což mělo negativní dopad na státní hospodaření.

V čínských pramenech se objevuje zpráva o římských vyslancích, kteří měli v roce 166 dorazit do Číny. Tito muži s sebou přinesli dary a prohlašovali se za vyslance jistého Andogni (Antoninus), jehož lze ztotožnit s Markem Aureliem, případně s Antoninem Piem. Nelze ovšem vyloučit, že nešlo o skutečné vyslance, nýbrž o obyčejné římské obchodníky.

Germánie a Dunaj

náhled|upright=0.85|Jezdecká socha Marka Aurelia na Kapitolu Od počátku šedesátých let 2. století se zvyšovala intenzita nájezdů Germánů a jiných barbarů směřujících do Galie a za Dunaj. Tento pohyb barbarů na jih a západ byl zřejmě vyvolán tlakem kmenů sídlících dále na východě. První nepřátelská invaze, vpád Chattů do Horní Germánie, byla odražena již v roce 162. Nejspíše koncem roku 166, nebo na počátku roku 167 překročilo 6000 Langobardů a Obiů Dunaj a vstoupilo do Panonie. Barbaři byli brzy poraženi, načež zdejší římský místodržitel zahájil vyjednávání se zástupci několika okolních kmenů. S pomocí markomanského krále Ballomara se sice podařilo dohodnout mír mezi Římany a jejich barbarskými sousedy, nicméně situace na hranicích zůstávala nadále neklidná. Někdy v téže době byla Dácie přepadena Vandaly a sarmatskými Jazygy.