Rabštejn nad Střelou

Rabštejn nad Střelou () je část města Manětín v okrese Plzeň-sever v Plzeňském kraji. Leží přibližně sedm kilometrů severovýchodně od Manětína. Jedná se o bývalé město, které leží na řece Střele asi třicet kilometrů severně od Plzně. Většina městské zástavby leží nad pravým břehem řeky, na ostrohu ohraničeném strmými svahy na jihu a severu. Nachází se uprostřed přírodního parku Horní Střela.

Území Rabštejna sousedí na severovýchodě s Novým Dvorem, na jihu s Kotančí, na jihozápadě se Stvolny, na severozápadě s Močidlcem a na severu s Jablonnou.

Název Název města souvisí pravděpodobně s jeho polohou a podle pověsti o havranovi a nalezeném prstenu je odvozen od bájného vzniku města na skále. Slovo Rabenstein v překladu znamená havraní kámen.

Historie náhled|Věž hradu Sychrov

První písemná zmínka o hradu Rabštejnu pochází z roku 1269, kdy byl ve vlastnictví rodu Milhosticů. Po roce 1321 koupil rabštejnský statek Oldřich Pluh, předek významného rodu Pluhů z Rabštejna. Oldřich byl královským podkomořím a stal se oblíbencem krále Jana Lucemburského. Přestavěl zpustlý hrad na významné šlechtické sídlo a v sousedství založil opevněné město, kterému vymohl 21. září 1337 pražské městské právo.

V držení rodu Pluhů Rabštejn dlouho nezůstal, neboť Oldřichovi synové byli nuceni roku 1357 město a hrad prodat za 3 000 kop míšeňských grošů císaři Karlu IV., který si byl vědom strategické polohy hradu a města na obchodní cestě z Prahy do Chebu a dále do Bavorska, a chtěl je mít ve svém majetku. Tak se stal Rabštejn královským zbožím, které spravoval purkrabí. Císař zde často pobýval a výnosy z něho daroval roku 1370 své manželce Elišce Pomořanské. Zároveň Karel IV. udělil v roce 1375 městu právo vybírat clo na zmíněné obchodní cestě. Roku 1397 postoupil Karlův syn Václav IV. hrad Benešovi Čertovi z Hořovic jako zástavu za 1 600 kop pražských grošů.

V roce 1419 se Rabštejna zmocnil Jindřich Plavenský, pán na Kynžvartě, Bečově a Bochově. Kdy Rabštejn ztratil, není známo. Hrad získali synové Beneše Čerta, ale již v roce 1428 se jako jeho držitelé uvádějí bratři Bušek a Jan Calta z Kamenné Hory. Na jejich žádost obnovil městu král Jiří z Poděbrad roku 1461 právo na clo a nařídil kupcům procházet Rabštejnem pod trestem zabavení zboží. Když Bušek Calta roku 1433 zemřel, stal se poručníkem jeho nezletilého syna Jana Burian I. z Gutštejna. Buškův syn Jan zemřel v roce 1464 a majetku se protiprávně zmocnil poručník jeho nezletilých dcer Burianův syn Burian II. z Gutštejna. Spor o správu Rabštejna byl také jednou z příčin, proč se Burian stal nepřítelem krále Jiřího z Poděbrad a členem jednoty zelenohorské. Vlastnil jedenáct panství a pro svůj majetek byl přezdíván Burian Bohatý. V těsné blízkosti hradu dal roku 1483 vystavět klášter bosých karmelitánů, který byl však při bouři nekatolických rabštejnských měšťanů v roce 1532 vybit a spálen.

Po Burianově smrti roku 1494 Rabštejn ještě vlastnili jeho potomci. Syn Kryštof byl ovšem pro své spory se Šliky a jiné výtržnosti předvolán k zemskému soudu. Tam se nedostavil, a proto byl odsouzen ke ztrátě hrdla, cti a majetku. V roce 1509 byla proti němu podniknuta pod vedením krále Vladislava II. vojenská výprava. Kryštof se zalekl a žádal krále o milost. Za trest musel králi vydat statky Točník, Žebrák, Příbram a Rabštejn. Z tohoto období je v historii rovněž známý jeden z prvních českých humanistů Jan z Rabštejna.

Král Vladislav II. držel Rabštejn devět let a udělil městu další privilegia: právo týdenního a výročního trhu a červenou pečeť. Prvně jsou také zmiňovány zdejší břidlicové lomy, když měšťané dostali od krále horu na lámání břidlice, která byla použita mimo jiné při stavbě a opravách pražského chrámu svatého Víta, Prašné brány a Karlštejna a vyvážela se i do ciziny.

Vladislavův syn Ludvík Rabštejn roku 1518 zastavil Šlikům. Sídlil zde Lorenc Šlik, který sešlý hrad opravil a po požáru v roce 1532 tu postavil nové hradní stavení. Později však musel pro dluhy postoupit hrad svému bratrovi Jeronýmovi, který se zúčastnil povstání proti Ferdinandovi I. v roce 1547. Byl proto odsouzen ke ztrátě Lokte a odstěhoval se na Rabštejn. Ke svému statku přikoupil ještě nedaleký Manětín. Po Jeronýmově smrti roku 1566 zdědil Rabštejn syn Jáchym. Rabštejnské zboží však bylo stále majetkem krále a Šlikové ho měli pouze v zástavě. Jáchym sice usiloval o jeho dědičné získání, ale nepodařilo se mu to.

vlevo|náhled|Původní gotická část současného zámku

Od roku 1564 drželi Rabštejn Švamberkové, ale v roce 1574 jej postoupili Šebestiánu Šlikovi. Výměnou s císařem Rudolfem II. získal Šebestián roku 1577 místo Rabštejna Bečov. Již po roce 1578 však Rudolf II. se svolením stavů prodal zdejší zboží Jaroslavu Libštejnskému z Kolovrat a Jiříku Kokořovcovi na Šťáhlavech a na Žluticích. Tak se Rabštejn stal opět svobodným zbožím.

Od roku 1584 byl Rabštejn zcela v držení Libštejnských. Po Jaroslavovi tu od roku 1595 vládl syn Jáchym. Když se ujímal svého dědictví, byl v zápisu uveden i popis hradu; měl sklepy, pokoje podzemní i nadzemní, obydlí hejtmana a kuchyně; mlékárna, konírna a zahrádka byly před hradem. Jáchym z Libštejna byl smutnou postavou pobělohorských dějin. Odmítl se vzdát protestantské víry, pro účast na stavovském povstání přišel o třetinu majetku včetně Rabštejna a neměl klid ani po své smrti v roce 1635. Farář z Valče nepovolil pohřbít kacíře do kostela sv. Matouše u rabštejnského zámku, a tak „mrtvola hnila v kostele několik měsíců.“ Až odvážnější farář z nedalekého Manětína poskytl nebožtíkovi poslední službu. Valečský farář jej za to žaloval a spor se dostal až před pražského arcibiskupa. Ten nakonec pohřeb schválil jako akt křesťanské povinnosti.

náhled|Kamenný most

Mezitím se krátce stal majitelem i Albrecht z Valdštejna, ale po jeho smrti připadl opět královské komoře. Od roku 1638 vlastnil Rabštejn Leonard Helfried z Meggau. V té době ve městě získal převahu německý živel a také se zde usadily první tři židovské rodiny. K panství tehdy patřilo město a 12 vesnic: Stvolny, Močidlec, Novosedly, Vysočany, Kotaneč, Hluboká, Chrášťovice, Odlezly, Potvorov, Luby, Tis a Hrádek. Velmi těžce Rabštejn zasáhla třicetiletá válka. V roce 1653 se zde připomíná pouze dvanáct domů obydlených a čtrnáct spálených.

Vnučky Leonarda Helfrieda Rabštejn v roce 1665 prodaly hraběti Janu Šebestiánovi z Pöttingu. Pöttingové se zasloužili o opětovný vzestup městečka. Pravděpodobně na místě původního zpustlého konventu karmelitánů založili klášter servitů, u městských hradeb vyrostla loretánská kaple a dřevěný městský špitál a nejpozději v roce 1672 byl vybudován barokní hospodářský dvůr Vranov a vysázena lipová Vranovská alej. Na části hradní ostrožny dal roku 1705 Janův syn František Karel postavit barokní zámek, neboť starý hrad byl již sešlý.

František Karel z Pöttingu prodal v roce 1714 Rabštejn za 216 000 zlatých Františku Josefu Černínovi z Chudenic. Po jeho smrti koupila panství roku 1733 Anna Barbora Krakovská z Kolovrat, rozená Michnová z Vacínova. Od ní jej v roce 1748 získal Maxmilián Václav Lažanský z Bukové, jenž držel i nedaleký Manětín.

vlevo|náhled|Zámek

Lažanští přeměnili své hlavní sídlo Manětín množstvím monumentálních sochařských děl v perlu českého baroka a ve stejném stylu zkrášlili i tvář Rabštejna. Na jižní straně zámeckého areálu byl také v letech 1766–1767 podle návrhu architekta Anselma Luraga postaven kostel Panny Marie Sedmibolestné. Nový kostel se stal po zrušení kláštera servitů v roce 1767 farním a původní farní kostel svatého Matouše, který stával mezi dnešním kostelem a zámkem, byl roku 1787 zbořen.

Význam Rabštejna však postupně klesal. Vzdálenost od centra panství i stísněný sídelní prostor bránily rozvoji průmyslu i zástavby. Obyvatelstvo se živilo nevýnosným zemědělstvím a řemesly, mezi nimiž vyniklo zvláště tkalcovství. Roku 1836 zde bylo na 20 stavů. Kromě běžných řemesel zde byly i dvě dílny na malování hracích karet. V roce 1844 byl hřbitov přemístěn od zámku na svah pod klášterem. Roku 1910 po krátkém období rozkvětu za sládka Hlaváčka ukončil provoz hraběcí pivovar. Rabštejn se tak proměňoval z někdejšího hospodářského a správního centra ve vyhledávané letovisko.

náhled|upright|Průčelí kostela Panny Marie Sedmibolestné z dílny Anselma Luraga

Vzhledem k převaze německého obyvatelstva se město stalo v roce 1938 součástí Sudet a musela odejít část místní české menšiny. Spolu s ní Rabštejn opustily i poslední dvě židovské rodiny a zakončily tak téměř 300 let dlouhou historii místní židovské komunity. Válečné operace se vzhledu městečka příliš nedotkly, ale výrazně ovlivnily život jeho obyvatel. Ještě před koncem druhé světové války v roce 1945 bylo navíc v blízkém okolí Rabštejna německými vojáky zastřeleno několik válečných zajatců. Poslední šlechtickou majitelkou zámku byla až do roku 1945 Terezie Seilern-Aspang, rozená Lažanská.

Konec války přinesl vysídlení německých obyvatel v říjnu 1946 a Rabštejn již nebyl plně dosídlen. Malebnost města předurčila jeho postupnou přeměnu v rekreační sídlo, část neobydlených domů byla zbořena. Rabštejn se nadále vylidňoval a ztratil tak i svou samostatnost, když se 1. července 1980 stal součástí města Manětína. Postupně zde také zanikly téměř všechny služby. Pošta je uzavřena od roku 1998, obchod byl zrušen v roce 2003, zanikly také penziony v zámku i klášteře.

Vznikly dvě restaurace a tři ubytovací zařízení s provozem od jara do podzimu, na náměstí je v provozu muzeum a také infocentrum s kavárnou v bývalé četnické stanici, v letní turistické sezóně je zpřístupněn zámek. V září 2011 se po mnoha desetiletích konala mariánská pouť, na kterou navázala historická slavnost Rabštejnské historické pluhování připomínající výročí udělení městských práv. Došlo také ke zpřístupnění kostela a loretánské kaple.

Město je oblíbenou lokací českých i zahraničních filmařů. Byly zde natáčeny například filmy Cesta z města, Cesta do lesa, Cesta domů, Šťastný smolař, Svatojánský věneček a Božena. Kamenný most v Rabštejně se také v roce 2011 stal dějištěm remixu klipu Personal Jesus skupiny Depeche Mode.

Přírodní poměry Město leží uprostřed přírodního parku Horní Střela a přímo na jeho území se rozkládá také přírodní rezervace Střela. Území města je součástí Manětínské oblasti tmavé oblohy. Vedle silnice u Nučického mlýna roste památná Nučická lípa.

Obyvatelstvo Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 432 obyvatel (z toho 205 mužů), z nichž bylo 98 Čechoslováků, 330 Němců, jeden Žid a tři cizinci. Výrazně převažovala římskokatolická většina, ale jedenáct lidí bylo evangelíky, tři židy a jeden byl bez vyznání. Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 344 obyvatel: 77 Čechoslováků a 267 Němců. Deset jich bylo evangelíky, dva židy, čtyři bez vyznání a ostatní se hlásili k římskokatolické církvi.

+ Vývoj počtu obyvatel a domů Rok 1850 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011 2021 Počet obyvatel 563 514 514 536 493 426 432 344 77 119 98 38 26 26 25 25Počet domů868792958790906037271915414943

Obecní správa

Správní příslušnost 1850 země česká, Plzeňský kraj, politický okres Kralovice, soudní okres Manětín Správní uspořádání Předlitavska 1850–1918 1939 říšská župa Sudety, vládní obvod Cheb, venkovský okres Žlutice 1945 země česká, správní okres Kralovice, soudní okres Manětín 1949 Plzeňský kraj, okres Plasy 1960 Západočeský kraj, okres Plzeň-sever k 1. červenci 1980 Západočeský kraj, okres Plzeň-sever, obec Manětín 2000 Plzeňský kraj, okres Plzeň-sever, město Manětín 2003 Plzeňský kraj, okres Plzeň-sever, ORP Kralovice, POÚ Manětín, město Manětín

V letech 1961–1980 k městu patřil Kotaneč.

Znak a vlajka náhled|vpravo|Historický městský znak