Mistr a Markétka je román ruského spisovatele Michaila Bulgakova. Byl napsán v letech 1928 až 1940. Obsahuje dvě části, třicet dva kapitol a epilog. Hlavní dějová linie se točí okolo tajemného cizince Wolanda (tajný Satan) a jeho doprovodu čtyř démonů: Korovjeva (Fagot), kocoura Behemota, Azazella a Helly, kteří odhalují morální úpadek společnosti. Další dějová linie se soustředí na milostný příběh Mistra a Markétky.
Faktografie Michail Bulgakov začal na knize pracovat v roce 1928. První verze nesly názvy Černý mág (Черный маг), Inženýrovo kopyto (Копыто инженера), Žonglér s kopytem (Жонглер с копытом) či Veliarův syn (Сын Велиара). Rukopis byl připravován pro vydavatelství Nědra a jeho první verze byla (po zákazu hry Kabala pobožnůstkářů – Кабала святош) autorem spálena 18. března 1930. Dochoval se autorův dopis, datovaný 28. dubna 1930 a adresovaný vládě, v němž autor doslovně píše “... osobně, vlastníma rukama jsem v kamnech spálil všechny koncepty románu o ďáblovi.“ (Motiv pálení díla se objevuje i v knize samotné.)
Práci nad románem autor obnovil již v roce 1931. Ve druhé verzi se objevují postavy Markéty a Mistra a román získává definitivní název Mistr a Markétka (Мастер и Маргарита). V pořadí druhá verze byla dokončena v roce 1936. Dílo v této podobě již obsahovalo větší část zápletky i všechny důležité pasáže. V roce 1937 Bulgakov román ještě jednou zredigoval a do názvu doplnil podtitul Fantastický román. Začišťováním a slohovým pilováním textu (za pomoci své ženy) se zabýval téměř až do své smrti – poslední úpravy rukopisu jsou datovány 13. února 1940 (necelý měsíc před Bulgakovovou smrtí). Román je tak fabulačně završen. Bulgakovova žena však pokračovala v redakci románu až do roku 1941. Některé ze zbývajících a Bulgakovem i jeho ženou nepostřehnutých rozporů jsou přesto předmětem kvízových otázek znalců autorova díla Mistr je např. v Kapitole třinácté hladce oholen, zato v Kapitole čtyřiadvacáté – dějově následující za několik hodin – má dlouhou bradku.
Cenzurovaná verze (12 % textu vynecháno, ještě větší část pozměněna) byla poprvé publikována až v roce 1966 v časopise Moskva (ročník 1966, č. 11 a ročník 1967, č. 1). Text odstraněných a upravených částí vyšel samizdatově a byl doplněn o údaje nezbytné ke kompletnímu nahrazení originální verze. V roce 1967 nakladatelství Posev (ve Frankfurtu) vydalo kompletní verzi (právě díky samizdatovým doplňkům). Rusko se prvního necenzurovaného znění dočkalo až v roce 1973, kdy v nakladatelství Chudožestvenaja Litěratura (Художественая Литература) vyšla verze opírající se o rukopisy sepsané do začátku roku 1940. Toto znění bylo považováno za kanonické až do roku 1989, kdy byla za pomoci redaktorky Lydie Janovské vydána verze respektující veškeré existující rukopisy.
Dějiště románu náhled|Dům Bulgakova v Moskvě Román se odehrává v Moskvě v období NEPu. Některé scény se odehrávají v bytě č. 50 v domě 302b v Sadové ulici. Bulgakov bydlel v letech 1921-1924 v bytě č. 50 na Velké sadové ulici 10 (ул. Большая Садовая, дом 10,6-й подъезд, 4-й этаж, квартира 50) a dům a jeho obyvatelé se stali předobrazem románu. Dnes je v bytě č. 50 muzeum Michaila Bulgakova.Muzeum M. Bulgakova: Moskva Bulgakova
Byt č. 50 na Sadové ulici 302-bis (rusky нехорошая квартира, „špatný byt“) je jedním z klíčových prostorů románu Mistr a Markétka. Jde o místo, kde se soustřeďuje působení Wolanda a jeho suity v Moskvě a které funguje jako průnikový bod mezi světem reality a nadpřirozena. V bytě původně žijí Berlioz a Stěpan Lichodějev, později se stává dočasným sídlem Wolanda a místem příprav Bálu jarního úplňku. Byt je opředen pověstmi o zmizelých nájemnících, podivných událostech a neobjasnitelných jevech, což odpovídá sovětské tradici „prokletých bytů“ v komunálních domech. Byt č. 50 ovšem není pouhým dějištěm, ale samostatným významovým symbolem, neboť představuje liminální prostor, neboli hranici mezi světem živých a metafyzickým řádem. Byt zároveň funguje jako laboratoř pravdy, kde jsou lidské charaktery obnaženy bez masek. Je místem zúčtování se lží, pokrytectvím a kariérismem moskevské společnosti. Ti, kdo do bytu vstupují s nečistými úmysly (Mogaryč, Bosoj, Lichodějev), jsou potrestáni; ti, kdo jsou pouze slabí či zmatení, jsou spíše zesměšněni nebo poučeni. Ještě před příchodem Wolanda je ovšem byt č. 50 opředen pověstmi o záhadném mizení nájemníků, kteří byt postupně obývali. Lidé z domu i okolí se vyhýbají přímým otázkám a zmiňují pouze neurčité zvěsti o tom, že obyvatelé bytu „zmizeli beze stopy“. Tento motiv je zcela zřetelnou narážkou na realitu stalinského Sovětského svazu, kde byla noční zatýkání, deportace a mizení osob běžnou součástí každodenní zkušenosti. Bulgakov tímto způsobem propojuje nadpřirozenou rovinu románu s konkrétní historickou realitou: byt č. 50 je „špatný“ nikoli proto, že by byl obýván ďáblem, ale proto, že se stal místem státní svévole, strachu a mlčení. Teprve v tomto již traumatizovaném prostoru se může Woland usadit — jeho přítomnost tak paradoxně nepůsobí jako narušení řádu, nýbrž jako jeho groteskní zrcadlo.
Předobrazem bytu č. 50 byla skutečná komunální bytová jednotka, v níž Bulgakov ve 20. letech bydlel. Právě zde vznikla řada jeho pozorování o kolektivním bydlení, udavačství a strachu, které román satiricky zpracovává. Byt zároveň odkazuje na tradiční literární motivy „ďáblova domácnost“ (Faust, Gogol), místo zjevení a iniciace, zkoušku vstupu do jiného řádu bytí. Byt lze zároveň chápat jako protiváhu Jeruzaléma. Zatímco jeruzalémské kapitoly se odehrávají v prostoru otevřeném, osudovém a metafyzicky závažném, byt č. 50 představuje jeho městský, groteskní a satirický protějšek. Obě roviny však spojuje téma viny, pravdy a soudu.
Dům Gribojedova je fiktivní budova, v níž sídlí MASSOLIT (hlavní literární orgán Moskvy) a jeho restaurace. Jde o parodii na „Gercenův dům“ na Tverském bulváru v Moskvě. Je to místo, kde se odehrávají důležité události – mimo jiné skandály s Ivanem Bezdomným a požár založený Volandovou suitou –, a také prostor, kde se spisovatelé stravují a pomlouvají. Dům Gribojedova není ani tak konkrétní stavbou, jako spíše významným obrazem, v němž Bulgakov satiricky zachycuje sovětské literární prostředí.
Divadlo Varieté je fiktivní estrádně-cirkusové divadlo, v němž Volandova suita pořádá proslulé představení černé magie s „deštěm peněz“, „salonem pařížské módy“ a dalšími kouzelnickými triky. Předobrazem této budovy byl Moskevský music-hall (dnešní Divadlo satiry) na Triumfálním náměstí. Představení v divadle patří ke klíčovým místům románu.
Psychiatrická klinika profesora Stravinského (neobyčejně moderně vybavené zdravotnické zařízení), kam se dostává Mistr a Ivan Bezdomnyj a později i několik dalších postav, je v románu situována kdesi u řeky nedaleko od Moskvy. Ve skotečnosti ovšem nikdy neexistovala, je to fiktivní místo kde se střetává šílenství se zdravým rozumem, a zároveň místo klidu a odpočinku. Vorobjevovy hory (U Morávkové i Dvořáka Vrabčí hory, u Glaserové Vorobjevovy hory) je název oblasti na jihozápadě Moskvy, která tvoří vysoký pravý břeh v oblouku řeky Moskvy, pokrytý lesoparkem (podobě jako Letná v Praze). Svůj název dostaly podle bojarského rodu Vorobjevů, který tyto pozemky vlastnil už od 14. století. Od roku 1935 - 1999 nesly název Leninské hory. Na konci románu se zde Mistr i Margarita navždy loučí s Moskvou a společně s Wolandem a jeho suitou odlétají na věčnost.
Překlady do češtiny V češtině existují tři profesionální překlady tohoto díla, první a dosud patrně nejrozšířenější pořídila Alena Morávková (překlad vydal poprvé Odeon, 1969), která také přeložila mnoho dalších Bulgakovových děl. Překlad Morávkové byl vůbec prvním překladem, využívajícím necenzurované znění, a stal se podkladem několika rozhlasových i divadelních inscenací.
Autorem druhého překladu je Libor Dvořák, poprvé byl vydán v roce 2005 v Odeonu. Dvořák přeložil rovněž podklady pro dabing ruského seriálu. Oba překlady se v podstatných detailech, např. ve jménech postav, výrazně odlišují (básník Bezdomnij, rusky Бездомный – u Morávkové Bezprizorný, u Dvořáka Bezdomovec).
Ve třetím překladu, který vytvořila Světlana Glaserová jako rodilá mluvčí v ruském jazyce (vydal MAŤA 2025), jsou všechna jména postav zachována bez transformace v původním tvaru (básník Бездомный zůstává Bezdomnyj, Маргарита je Margarita, pouze v názvu knihy je zachován tvar Markétka, aby čtenáři nebyli zmateni a nepovažovali knihu za překlad do slovenštiny.) Toto vydání knihy je vybaveno fotoilustracemi od Eleny Martynyuk (https://cameralabs.org/8820-master-i-margarita-fotoillyustratsii-eleny-martynyuk), pořízenými v Moskvě, v domě, kde Bulgakov žil ve Velké Sadové ulici, přímo tam kde se děj knihy odehrává, a kde se nyní nachází muzeum Bulgakova.
Děj
Román propojuje tři dějové linie: satirický příběh plný pitoreskních figurek z Moskvy dvacátých let 20. století, biblický příběh z Jeruzaléma z doby Pontia Piláta a milostný příběh Mistra a Markétky.
Hlavní moskevská dějová linie začíná příjezdem tajemného cizince Wolanda, který se představuje jako odborník na černou magii. Woland a jeho doprovod – Korovjev, kocour Behemot, Azazello a Hella – způsobují v Moskvě řadu podivných a groteskních událostí, jimiž odhalují pokrytectví, chamtivost a morální úpadek sovětské společnosti. Během prvního setkání Wolanda s literáty Michail Berlioz tragicky zahyne a básník Ivan Bezdomnyj se po neúspěšném pokusu Wolanda usvědčit ocitá v psychiatrické léčebně.
V léčebně se Ivan seznamuje s Mistrem, bývalým historikem a spisovatelem, který zde skončil poté, co byl jeho román o Pontiu Pilátovi odmítnut a veřejně kritizován. Mistr v Ivanovi nachází důvěrníka a vypráví mu svůj životní příběh i obsah svého románu.
Biblická linie románu sleduje události kolem soudního procesu s Ješuou Ha-Nocrim, jeho odsouzení k smrti a vnitřní zápas místodržitele Pontia Piláta, který si je vědom Ješuovy neviny, ale přesto pod tlakem okolností rozsudek vykoná.
Třetí dějová linie se soustředí na Markétku, Mistrovu milenku, která je ochotna obětovat cokoli, aby svého milovaného zachránila. Přijímá proto Wolandovu nabídku stát se královnou na jeho satanském plese. Díky tomu je Mistr vysvobozen z léčebny a milenci jsou znovu spojeni.
V závěru románu Woland odhaluje svou pravou podstatu a spolu se svou suitou opouští Moskvu. Mistr a Markétka nedosáhnou „světla“, ale jsou odměněni věčným klidem, zatímco Pontius Pilát je po staletích utrpení konečně osvobozen. Ivan Bezdomnyj se stává historikem a uchovává paměť na Mistra i na podivné události, které Moskvu postihly.
Jednající osoby