Streda nad Bodrogom () je obec na jihovýchodním Slovensku v okrese Trebišov v Košickém kraji. Žije v ní obyvatel. Leží v nejjižnější části Východoslovenské nížiny. V obci bylo učiněno mnoho archeologických nálezů.
Historie
Pravěk Člověk objevující se na tomto území, se usadil především v jihovýchodním cípu Zemplínských vrchů v blízkosti naleziště obsidiánu (Zemplín, Cejkov, Sirník) na začátku nové doby kamenné. Na počátku mladší doby kamenné nastala jedna z nejvýznamnějších změn v historii lidstva. Dosavadní životní formu lovce-rybáře a sběratele plodin vystřídala nová forma – zemědělsko-pastevecká. První zemědělci přišli z jihovýchodu. Z lokality nacházející se v katastrálním území dnešní Stredy, pocházejí keramické zbytky, které odborníci řadí do bukohorské kultury.
V eneolitu byla Streda nad Bodrogom plynule osídlena. Archeologové to dokládají místními nálezy, patřícími k bodrogkeresztúrské kultuře. Po této době obýval území obce lid patřící k bádenské kultuře. Tito podle nálezů používali domácí zvířata nejen jako zdroj potravin, ale i k tahu. Na vyvýšených místech vytvářeli opevněné sídla (kopec Kompos a severozápadní část kopce Bakk). Na stejném území žila i tzv. pécelská skupina. V poslední fázi doby měděné namísto těchto nastoupil lid patřící do další kultury. Slovenská archeologie ho eviduje jako Nyírség-zemplínskou skupinu. Byla typická spalováním mrtvol, používáním zdobených velkých nádob a tkaním.
Používání kovu se stalo obecností v době bronzové. Pastýře pécelské skupiny vytlačila skupina bojových jezdců, rolníků přicházejících z jihovýchodu, kterou zařazujeme do otomanské/füzesabonyské kultury. V roce 1955 prozkoumal archeolog Belo Polla jejich pohřebiště na severozápadní části kopce Bakk. Pohřebiště se chronologicky zařazuje do nejmladšího období bronzu na Východním Slovensku. Při tomto záchranném výzkumu bylo odkryto 69 hrobů (žárových i kostrových), dva z nich byly eneolitické. Úplný text výzkumné zprávy se nachází v článku Birituálne füzesabonské pohrebisko v Strede nad Bodrogom. Našli se poměrně bohaté keramické výrobky – mísy, džbány, bohatě zdobené hrnce, ručně formované. Na základě těchto objevů bylo tehdejší obyvatelstvo oceněno jako jedineční hrnčířští mistři. Bronzové šperky byly nalezeny pouze ojediněle. Je třeba poznamenat, že ještě před průzkumnými pracemi byla tato lokalita znehodnocena při těžbě písku, resp. jako „cikánská osada“. Lidem zmíněné kultury byl osídlen i kopec zvaný Kompos.
Následně zanechala ve Stredě nad Bodrogom stopy vyspělejší pilinská kultura. Tyto stopy prozrazují vyspělost hutnictví a výměnného obchodu. Typickou keramickou nádobou jsou dvouuché amfory. Podle archeologa Istvána Bony zbytky otomanské obyvatelstva smíchané s podřízeným hatvanským obyvatelstvem vytvářeli novou fázi, označenou jako „stupeň Streda nad Bodrogom“.
Ve starší době bronzové se po celém území Mezibodroží setkáváme se stopami gávské kultury. Slovenští archeologové zde poprvé identifikovali kmen kimera jako hlavní etnikum.
V době železné nastaly další významné změny. Z té doby pocházejí se první písemné památky. Rozšířil se vynález hrnčířského kruhu. Do Mezibodroží přicházeli Skytové a Thrákové. Ze západu přišli Keltové. Předešlé skytské a thrácké obyvatele nevyhnali, ale pohltili.
Před začátkem našeho letopočtu přišla vyspělá etnická skupina z jihovýchodu, Dákové, kteří se rychle smísili s Kelty a možná i Sarmaty, a takto vytvořili zvláštní kulturu, jejímž centrem byla blízká obec Zemplín. Železo zpracovávali na místě v malých hutích, které se pak našly při vykopávkách.
Na území obce se římské legie sice nedostaly, ale o rušném obchodě svědčí bohaté nálezy římských mincí, resp. keramiky (hrnek s nadpisem Caius) ze sídliště na kopci Bakk. Z konce 2. století nacházíme stopy tzv. převorské kultury, jejímž představitelem bezpochyby byly Germáni (Vandalové).
Středověk 3. století – Z písemných památek víme, že na území obce přicházely germánské kmeny. Byly to Gepidové, kteří na konci 3. stol. osídlili horní Potisí. 6.–10. století – Do tohoto období zařazují historici příchod avarského a slovanského obyvatelstva. Zatímco Avaři podle dobových pramenů rychle obsadili Karpatskou kotlinu, v případě Slovanů historici předpokládají spíše pomalý průnik. O přítomnosti Slovanů svědčí nálezy hrobů, osídlení a keramiky. I více slovanských názvů v Mezibodroží indikuje přítomnost Slovanů. Nálezy lze dokladovat i příchod velkého davu Onogurců v období kolem roku 670. 895–1000 – Z této doby existuje množství nálezů. I díky písemným památkám (např. Anonymus) je zřejmé, že proud Maďarského obyvatelstva, který přicházel přes karpatské průsmyky, měl své mocenské centrum minimálně na dobu 2–3 generací v Mezibodroží. I když se jejich příchod nemohl obejít bez bojových událostí, nic nepoukazuje na to, že by Maďaři pod vůdcovstvím Arpáda vytlačili slovanské obyvatelstvo z území. Je předpoklad, že převážná část původních osídlenců se zatavila do masy příchozích. Na celém území Mezibodroží, včetně pravého břehu Bodrogu, výzkum odhalil 27 pohřebišť s bohatými nálezy (Karos, Zemplín, Véč). Archeologické vykopávky provedené v letech 1938–1941 na Streďanských kopcích Bakk a Csipkés dokazují přítomnost starých Maďarů. 1000–1200 – Po vzniku Uherského království Mezibodroží spadalo do Zemplínské župy. 1214 – Od tohoto roku je k dispozici více písemných památek z okolí obce. Tehdy král Ondřej II. Uherský. dal potvrzující zakládající listinu řádu Premonstrátů v obci Leles, ve které nejen potvrzuje, ale značně rozšiřuje pravomoci obsažené v darovací listině Vácskeho biskupa Boleslava z r. 1180. Klášter od té doby působil jako centrum oblasti. 1241 – Přechod mongolsko-tatarských hord. I když je pravděpodobné, že část obyvatelstva se ukryla v okolních močálech, pustošení i tak bylo obrovské. Podle dobových zpráv bylo Mezibodroží po odchodu Tatarů fakticky neobydlené. Celé území začalo být osídlované znovu. Král Béla IV. tehdy vydal svůj příkaz k budování hradů. Zemplínský hrad byl tehdy opevněn a jsou předpoklady, že i Kamenecký hrad byl budován v tomto období, i když obecně je přijímáno spíše datum 1280. 1273 – První písemná zmínka o rodu Baksovců, tehdejších pánů Stredy nad Bodrogom. Více než půl století společně hospodařili na svých statcích. Obec byla tehdy nazývána Zeredely. Jméno bylo pravděpodobně odvozeno od trhů, konaných vždy ve středu. V té době již pravděpodobně stála budova římskokatolického kostela, o čemž svědčí přinejmenším jižní portál v románském slohu. 1323 – Zpráva o rozdělení majetku rodu Sóosovců. Jedna větev rodu Baksovců převzala z názvu obce jméno Szerdahelyi (Zerdahelyi). K majetku rodiny patří i osada Ompod (Zompod). Později i osady Katrony (1440) a Tajba. Szerdahelyiovci pravděpodobně v tomto období budovali v obci jako sídlo rodiny svůj hrad. 1329 – První písemné zmínky o existenci kostela svatého Petra. Hned potom (1332-1337) zaznamenávají existenci kostela biskupští výběrčí daní. Jak název obce uvádějí Zerdahel. 1358 – V jednom zachovalém seznamu o majetku rodu Szerdahelyovců je zmiňována obec jako dva subjekty: Eghazas (Církevní) a Wasarus (Tržní) Streda. 1451 – Husitská vojska (Bratříci) využila zmatků, které způsobily majetkové spory mezi rodinami Sóosovců a Serdahelyovců, a obsadila hrad. Husité se objevily v okolí Mezibodroží vícekrát již v letech 1428 a 1433. Král Matyáš Korvín je vyhnal až v roce 1459. Příběh krále Matyáše a hospodského ze Zompodu je popsán v maďarské lidové pověsti z tohoto období. 1459 – vymření větve rodu Szerdahelyovců. Zdejší panství spolu s hradem přešlo na příbuzné Bocskayovce.
Novověk 1526 – Po bitvě u Moháče, i když území obce nepatřilo pod tureckou nadvládu, přesto bylo ohroženo loupeživými přepady Turků. 1557 – Ve Stredě nad Bodrogom tehdy bylo 8 a půl dvorců a 5 chalupníků. Mezi vlastníky obce se objevil Gaspár Seredy. Víme, že tehdy se již v katastru obce pěstovala i vinná réva. 1598 – Mikuláš Bocskay, královský rádce, přebudoval hrad v renesančním slohu, a také opevnil blízký kostel, vybavený střelnými otvory. Podzemní chodbou propojil kostel s hradem. V této době získal majetky ve Stredě nad Bodrogom i Ladislav Bornemissza, František Paczoth i Michal Terjény. 1621 – Mikuláš Bocskay umřel a byl pohřben v místním kostele. Na hrobě je náhrobní deska z červeného mramoru. Tehdy ve vesnici stálo 54 domů, čímž se řadila k větším sídlům v Medzibodroží. 1628 – Starobylý kostel se dostal do rukou zastánců reformace, a to až do konce 17. století. Napětí mezi reformovanými a snahami vlády o protireformaci narostlo. 1647 – Z vůle císaře se převážná část majetku Bocskayovců dostala do vlastnictví rodiny Vécseyovců, ale hrad nadále zůstal v původních rukou. Zemplín v tomto období patří střídavě pod Sedmihradské knížectví a pod vládu císaře. 1670 – Císařské vojsko se snažilo omezit suverenitu maďarských šlechtických rodů. Tehdy došlo k tzv. Weselényiovu spiknutí, jehož se aktivně zúčastnil i župan Štěpán Bočkaj, pán Stredy nad Bodrogom. Císařská vojska, vedená generálem Šporkem, po spojení se šlechtickými vojsky hraběte Barkocziho, pak vzbouřence rozehnala u Stredy nad Bodrogom. Štěpán Bočkaj si zachránil život, když utekl do Sedmihradska skrytý v sudu. Hrad a pravděpodobně i kostel byly tehdy zbořeny. Ke konfiskaci majetku došlo v roce 1672, kdy bylo zapsáno 58 poddaných rodin. Zříceninu hradu dostali Vécseyovci. Na místě hradu Ladislav Vécsey kolem roku 1700 vybudoval zámeček v barokním slohu, využil i některé původní zdi a věž. Bašty tehdy ještě stály. Od Leopolda I. Vécseyovci dostali právo meče. Streda nad Bodrogom se tehdy uvádí jako oppidum (zeměpanské městečko), kde se konala zasedání Zemplínské župy. Je zaznamenáno 13 řemeslníků, což vysoce převyšuje počty v okolních vesnicích. 1690 – V jednom soudním spisu je zaznamenána zpráva o výkonu práva rybolovu na jezerech Malogya, Tajba, a Katrony, nacházející se v katastru obce. Z roku 1642 pochází písemnost, kde se uvádí jedno jezero nacházející se u kostela, Ve kterém se také loví ryby. 1703 – Po tzv. Tökölyiho kurucských válkách, jakož i během Hegyaljova povstání, vypukl boj za svobodu vedený Františkem II. Rákóczi(narodil se v sousední Borši). Důvodem k nespokojenosti byla přítomnost císařských vojsk, která krutě drancovala. Během dlouhotrvajícího válečného stavu lid těžce nesl i přítomnost kuruců. Šířily se rovněž ničivé epidemie. 1710 – Loď pobořeného kostela dostala novou střechu, ale svatyně byla nadále v ruinách. Podle dobových záznamů ve zřícenině vyrostl ořech velikosti člověka. 1715 – O pustošení svědčí i seznam sepsaný v tomto období. Obec měla 7 obydlených domů, 40 bylo „zanechaných“. V Zemplínské župě v 391 obcích bylo celkově 5045 neobydlených domů. Léta 1738 až 1742 – Probíhala morová epidemie. Poté ve velkém počtu osídlili území obce Rusíni, kteří vyznávali řeckokatolické náboženství 1774 – Obec zaměřili vojenští kartografové.V té době ještě poměrně velké území katastru dnešní obce zabíraly dubové pralesy, a to nejen na kopci Tarbucka, ale i v jižním katastru obce. Dále je zakresleno rozsáhlé bažinaté jezero mezi Stredou a Malým Kamencem. Samotná zastavěná část obce se tehdy rozprostírala podél hlavní silnice mezi římskokatolickým a řeckokatolickým chrámem. Podle výsledků prvního oficiálního sčítání obyvatel se v obci v tu dobu nacházelo 77 domů, počet rodin byl 117 a počet obyvatel byl 579. Do oblasti přicházeli Židé prchající z Haliče. Z tohoto období pochází znak obce. 1790 – V tomto roce budovali svůj kostel reformovaní (sloužil do roku 1810), a to na pozemcích rodiny Borbelyovců. Také barokní zámeček rodiny Oroszovců pochází z tohoto období. V obci měly majetek i rodiny Ibrányiovců, Szögyéniovců a Csukovců. 1794 – Z tohoto roku pochází popis vodního mlýna, který se nacházel pravděpodobně při kopci Kompos (sousední hon je dodnes nazýván Mlýnský písek). V jednom seznamu z roku 1804 se uvádějí již 2 mlýny v obci.