Západní Německo byl běžný historický a neoficiální český název pro Spolkovou republiku Německo (SRN) od jejího vzniku 23. května 1949 do znovusjednocení s Východním Německem 3. října 1990. Někdy byla označována jako Bonnská republikaThe Bonn Republic — West German democracy, 1945-1990, Anthony James Nicholls, Longman, 1997 podle svého hlavního města Bonn, nebo jako Druhá německá republika.The Bonn Republic — West German democracy, 1945–1990, Anthony James Nicholls, Longman, 1997 Během studené války byly západní část Německa a přidružené území Západního Berlína součástí západního bloku. Západní Německo bylo jako politický útvar vytvořeno během spojenecké okupace Německa po druhé světové válce z dvanácti států zformovaných na území třech spojeneckých okupačních zón, které držely Spojené státy, Velká Británie a Francie.
Na počátku studené války byla Evropa rozdělena na západní a východní blok. Německo bylo de facto rozděleno na dvě země a dvě zvláštní území, Sársko a rozdělený Berlín. Spolková republika Německo původně požadovala výhradní mandát pro celé Německo a považovala se za jediné demokraticky reorganizované pokračování Německé říše z let 1871–1945. Vycházelo z toho, že Německá demokratická republika (NDR) byla ilegálně ustaveným loutkovým státem. Přestože NDR pořádala pravidelné volby, nebyly ani svobodné, ani spravedlivé. Ze západoněmeckého pohledu proto byla NDR nezákonná.Tato pozice se však časem změnila. Ve svém prohlášení z 28. října 1969 spolková vláda poprvé oficiálně uznala existenci dvou německých států. Na jaře 1970 došlo mezi kancléřem Willym Brandtem a předsedou vlády NDR Willi Stophem ke dvěma významným setkáním – v březnu ve východoněmeckém Erfurtu a v květnu v západoněmeckém Kasselu. V prosinci 1972 pak byla podepsána „Smlouva o základech vztahů mezi Spolkovou republikou Německo a Německou demokratickou republikou“ (Vertrag über die Grundlagen der Beziehungen zwischen der Bundesrepublik Deutschland und der Deutschen Demokratischen Republik, zkráceně Grundlagenvertrag). Obě země vzájemně uznaly po 23 letech suverénní existenci toho druhého, nicméně mezi oběma státy nedošlo k úplnému vzájemnému diplomatickému uznání. Smlouva znovu upravovala dopravu a pohyb občanů mezi oběma státy a dovolovala ze závažných rodinných důvodů návštěvu občana NDR v NSR.
Tři jihozápadní země Západního Německa se v roce 1952 sloučily a vytvořily Bádensko-Württembersko, a Sársko se připojil k Západnímu Německu jako spolková země v roce 1957 poté, co byl Francií oddělen jako Sárský protektorát od okupovaného Německa (oddělení nebylo právně platné, neboť nebylo uznáno Spojeneckou kontrolní radou). Kromě výsledných deseti zemí byl Západní Berlín považován za neoficiální jedenáctou zemi. Ačkoli nebyl součástí Západního Německa, protože Berlín podléhal kontrole Spojenecké kontrolní rady, Západní Berlín se politicky orientoval na Západní Německo a byl přímo či nepřímo zastoupen v jeho spolkových institucích.
Základ pro dnešní vlivné postavení Německa byl položen během německého hospodářského zázraku (Wirtschaftswunder) v 50. letech, kdy se západní Německo přeměnilo z válkou zničené země na třetí největší ekonomiku na světě. První kancléř Konrad Adenauer, který zůstal ve funkci až do roku 1963, pracoval spíše na úplném příklonu k NATO než na neutralitě. Zajistil nejen členství v NATO, ale byl také zastáncem dohod, ze kterých se vyvinula dnešní Evropská unie. Když byla v roce 1975 založena skupina G6, nebylo pochyb o tom, zda se Německá spolková republika stane členem.
Po pádu komunistických režimů ve střední a východní Evropě v roce 1989, symbolizovaném otevřením berlínské zdi, došlo k rychlému posunu k opětovnému sjednocení Německa. Východní Německo hlasovalo v roce 1990 o rozpuštění a přistoupení ke Spolkové republice. Jeho pět poválečných států (Länder) bylo rekonstruováno společně se sjednoceným Berlínem, který ukončil svůj zvláštní status a vytvořil další spolkovou zemi. Formálně se ke Spolkové republice připojili 3. října 1990 a počet států se zvýšil z deseti na šestnáct, čímž bylo ukončeno rozdělení Německa. Sjednocení nevedlo ke vzniku nové země; místo toho byl tento proces v zásadě dobrovolným aktem o přistoupení, přičemž západní Německo bylo rozšířeno o další státy východního Německa, které přestalo existovat. Rozšířená Spolková republika si udržela západoněmeckou politickou kulturu a pokračovala ve svém stávajícím členství v mezinárodních organizacích, jakož i v západoevropské zahraniční politice a přidružení k západním aliancím, jako jsou OSN, NATO, OECD a Evropská unie.
Název a zkratka upright|náhled| Před znovusjednocením bylo Německo rozděleno mezi (Spolková republika Německo; běžně známá jako Západní Německo) a (DDR; Německá demokratická republika; běžně známá jako Východní Německo). Znovusjednocení bylo dosaženo přistoupením () Německé demokratické republiky ke Spolkové republice Německo, takže se stal oficiálním názvem sjednoceného Německa.
Ve Východním Německu byly v 50. a 60. letech preferovány pojmy (Západní Německo) nebo (Západoněmecká spolková republika). To se změnilo po ústavní novele z roku 1974, kdy Východní Německo opustilo myšlenku jednoho německého národa. V důsledku toho oficiálně považovalo Západní Němce i obyvatele Západního Berlína za cizince. Zkratka BRD (v angličtině FRG) začala ve východoněmeckém užívání převládat na počátku 70. let, počínaje novinami . Ostatní státy východního bloku je brzy následovaly.
V roce 1965 vydal západoněmecký spolkový ministr pro celoněmecké záležitosti Erich Mende „Směrnice pro označování Německa“, v nichž doporučoval vyhýbat se zkratce BRD. 31. května 1974 doporučili předsedové západoněmeckých spolkových a zemských vlád, aby se v oficiálních publikacích vždy používal plný název. Od té doby se západoněmecké zdroje vyhýbaly zkrácené formě, s výjimkou levicově orientovaných organizací, které ji používaly. V listopadu 1979 informovala spolková vláda Bundestag, že západoněmečtí veřejnoprávní vysílatelé ARD a ZDF souhlasili s tím, že zkratku nebudou používat.See in general: Stefan Schmidt, "Die Diskussion um den Gebrauch der Abkürzung «BRD»", in: Aktueller Begriff, Deutscher Bundestag – Wissenschaftliche Dienste (ed.), No. 71/09 (4 September 2009)
Dvouznakový kód země ISO 3166-1 alpha-2 pro Západní Německo byl DE (pro Deutschland, Německo), který zůstal kódem Německa i po znovusjednocení. Kódy ISO 3166-1 alpha-2 patří mezi nejpoužívanější kódy zemí a kód DE se používá zejména jako identifikátor země, v rozšířených poštovních směrovacích číslech a jako internetová národní doména nejvyšší úrovně .de. Méně používaný tříznakový kód ISO 3166-1 alpha-3 pro Západní Německo byl DEU, který zůstal kódem sjednoceného Německa. Naproti tomu nyní zrušené kódy pro Východní Německo byly DD v ISO 3166-1 alpha-2 a DDR v ISO 3166-1 alpha-3.
Hovorový výraz „Západní Německo“ nebo jeho ekvivalent se používal v mnoha jazycích. byl rovněž rozšířeným hovorovým označením v německy mluvících zemích, obvykle bez politických konotací.
Komunistický režim v Československu zavedl český název státu Německá spolková republika, se zkratkou NSR.Federální shromáždění schválilo smlouvu, která normalizovala vztahy mezi SRN a Československem, Vyprávěj, Česká televize Po znovusjednocení Německa jsou v českém prostředí používány pro označení Německa (Spolkové republiky Německo) zkratky SRN a NSR, zkratka NSR se již od poloviny devadesátých let přestala používat.
Dějiny
Ve dnech 4.–11. února 1945 se představitelé Spojených států, Spojeného království a Sovětského svazu sešli na jaltské konferenci, kde byla projednávána budoucí uspořádání poválečné Evropy a spojenecká strategie proti Japonsku v Tichomoří. Dohodli se, že hranice Německa k 31. prosinci 1937 budou určeny jako vymezující německé národní území oproti územím Německem okupovaným; všechny německé anexe po roce 1937 byly automaticky prohlášeny za neplatné. Následně, a ještě v 70. letech, měl západoněmecký stát za to, že tyto hranice z roku 1937 zůstávají „platné podle mezinárodního práva“, přestože se spojenci již mezi sebou dohodli, že území na východ od linie Odra–Nisa musí být v rámci jakékoli mírové smlouvy převedena Polsku a Sovětskému svazu. Konference se dohodla, že poválečné Německo, s výjimkou těchto převodů, bude rozděleno do čtyř okupačních zón: francouzské zóny na dalekém západě; britské zóny na severozápadě; americké zóny na jihu; a sovětské zóny na východě. Berlín byl samostatně rozdělen do čtyř zón. Tato rozdělení neměla Německo rozčlenit, nýbrž pouze vymezit zóny správy.
Na základě následné Postupimské dohody čtyři spojenecké mocnosti prohlásily společnou svrchovanost nad „Německem jako celkem“, definovaným jako souhrn území v rámci okupačních zón. Bývalá německá území na východ od řek Odra a Nisa a mimo „Německo jako celek“ byla v srpnu 1945 oficiálně vyňata z německé svrchovanosti a převedena ze sovětské vojenské okupace pod polskou a sovětskou (v případě území Kaliningradu) civilní správu, přičemž jejich polský a sovětský status měl být potvrzen v konečné mírové smlouvě. V návaznosti na válečné závazky spojenců vůči exilovým vládám Československa a Polska se Postupimské protokoly rovněž dohodly na „uspořádaném a humánním“ přesunu etnických německých obyvatel z Polska, Československa a Maďarska do Německa jako celku. Osm milionů německých vyhnanců a uprchlíků se nakonec usadilo v Západním Německu. Mezi lety 1946 a 1949 se tři z okupačních zón začaly slučovat. Nejprve byly britská a americká zóna spojeny do kvazistátu Bizonie. Krátce poté byla do Trizonie zahrnuta i francouzská zóna. Naopak sovětská zóna se stala Východním Německem. Současně byly ve spojeneckých zónách vytvořeny nové spolkové země (), které nahradily geografii přednacistických německých států, jako byly Svobodný stát Prusko a Republika Bádensko, jež původně vycházely z někdejších nezávislých německých království a knížectví.
V dominantním poválečném narativu Západního Německa byl režim nacistického Německa charakterizován jako „zločinný“ stát, nezákonný a nelegitimní již od samého počátku; zatímco Výmarská republika byla označována za „selhávající“ stát, jehož vnitřní institucionální a ústavní nedostatky byly zneužity Hitlerem při jeho nezákonném uchopení diktátorské moci. V důsledku toho byly po Hitlerově smrti v roce 1945 a následné kapitulaci německých ozbrojených sil národní politické, soudní, správní a ústavní instituce jak nacistického Německa, tak Výmarské republiky považovány za zcela zaniklé, takže nové Západní Německo mohlo být založeno ve stavu ústavní nulity. Nové Západní Německo si však přesto nárokovalo svou základní kontinuitu s „celkovým“ německým státem, který měl od Frankfurtského parlamentu roku 1848 ztělesňovat sjednocený německý národ a který byl od roku 1871 reprezentován v rámci Německé říše; byť tento celkový stát se stal fakticky nečinným již dlouho před 8. květnem 1945.