Brian Jones, celým jménem Lewis Brian Hopkin Jones (28. února 1942 Cheltenham – 3. července 1969 Hartfield, East Sussex), byl britský rockový muzikant, známý jako zakladatel a původní vedoucí kapely The Rolling Stones.
Hrál hlavně na kytaru a foukací harmoniku, ale ovládal i mnoho dalších nástrojů. Pro obohacení zvuku neváhal použít třeba flétnu, marimbu, dulcimer či sitár. Původně byl lídrem skupiny, postupně ho ale zastínili Mick Jagger a Keith Richards, ze kterých se stala velmi úspěšná autorská dvojice, zatímco Jones talent na skládání písní postrádal. Jeho pozice v kapele také postupně slábla kvůli drogovým a zdravotním problémům a sexuálním skandálům. V červnu 1969 byl z Rolling Stones de facto vyhozen a pár týdnů nato se za nevyjasněných okolností utopil doma ve vlastním bazéně, jako první rocková hvězda tzv. klubu 27. V kapele jej nahradil Mick Taylor.
Život
Mládí Narodil se 28. února 1942 v Cheltenhamu v hrabství Gloucestershire. Vyrůstal ve vážené a hudebně založené rodině – jeho matka Louisa byla učitelkou hry na klavír a jeho otec Lewis Jones (povoláním letecký inženýr) hrál na klavír, varhany a vedl pěvecký sbor v místním kostele. Sám Brian hrál na klarinet a ve čtrnácti letech se stal prvním klarinetistou školního orchestru.
Navštěvoval místní školy – od září 1949 do června 1953 základní školu Dean Close School a následně cheltenhamské chlapecké gymnázium.
V roce 1957 uslyšel hudbu Cannonballa Adderleyho, což podnítilo jeho zájem o jazz. Přiměl rodiče, aby mu koupili saxofon, a o dva roky později dostal od rodičů k sedmnáctým narozeninám první akustickou kytaru.
Na jaře roku 1959 Jonesova čtrnáctiletá přítelkyně, cheltenhamská školačka Valerie Corbettová, otěhotněla, načež on opustil školu a odešel z domova. S jinými ženami později (do roku 1964) zplodil další tři nebo čtyři děti, v jednom případě se o tom ani nedozvěděl.
Založení Rolling Stones Jones odešel do Londýna, kde se spřátelil s Alexisem Kornerem, Paulem Jonesem (budoucím zpěvákem skupiny Manfred Mann), Jackem Brucem (budoucím basistou a zpěvákem skupiny Cream) a dalšími hudebníky, kteří tvořili londýnskou R'n'B scénu, jíž měli Rolling Stones zakrátko začít dominovat. Stal se bluesovým muzikantem, krátce si říkal Elmo Lewis a hrál na slide kytaru. V té době stál také u zrodu kapely The Roosters, kterou založil s Paulem Jonesem. (V lednu 1963, kdy už oba tuto kapelu opustili, přijal uvolněné místo kytaristy po Brianovi Eric Clapton.)
V květnu 1962 si Brian Jones dal inzerát do Jazz News, což byl informační bulletin hudebních klubů v Soho, kde zval muzikanty na zkoušku nově zakládané R&B kapely. První, kdo zareagoval, byl pianista Ian Stewart řečený „Stu“. Poté se přidal zpěvák Mick Jagger. Mick a jeho spolužák Keith Richards se s Brianem setkali už dříve, a to když ho viděli na koncertě v Ealing Clubu, kde tehdy spolu s Paulem Jonesem hrál v kapele, kterou vedl Alexis Korner. Jagger pak jednou vzal s sebou na zkoušku Richardse, který hrál na kytaru. Brian ani Stu neměli nic proti tomu, když Keith začal do repertoáru prosazovat songy Chucka Berryho. S tím však zásadně nesouhlasili další adepti na členství, ortodoxní bluesoví puritáni Geoff Brandford a Brian Knight, a ke vznikající kapele se nakonec nepřipojili.
Jméno The Rollin’ Stones (později psáno s -g) pro kapelu vymyslel Brian během telefonátu s majitelem jednoho z londýnských klubů, který se pochopitelně ptal na název skupiny. Na podlaze tehdy ležela výběrová deska od Muddyho Waterse a první píseň se jmenovala Rollin’ Stone Blues, což posloužilo jako okamžitá inspirace. „The Rollin' Stones“ odehráli první koncert 12. července 1962 v londýnském klubu Marquee. Složení tehdy bylo Jagger, Richards, Jones, Stewart, na basu hrál Dick Taylor (později skončil u The Pretty Things) a bubeníkem byl Tony Chapman.
Mezi zářím 1962 a zářím 1963 bydleli Jones, Jagger a Richards společně v jednom bytě v Chelsea. Jejich spolubydlícím byl ještě James Phelge. Jeho jméno si vypůjčili pro pseudonym fiktivní autorské dvojice „Nanker–Phelge“ – té připisovali raní Stones autorství svých písní. Jones a Richards tu trávili celé dny trénováním kytarových partů, které odposlouchali ze svých oblíbených bluesových desek, a pilováním svého osobitého kytarového stylu. Mezi jejich oblíbence patřili především Jimmy Reed, Muddy Waters, Willie Dixon a Howlin' Wolf. V této době také Brian Jones naučil hrát Micka Jaggera na foukací harmoniku.
Kapela pořád ještě hledala stálého basáka a bubeníka. Jako nejvhodnější baskytarista se nakonec ukázal Bill Wyman, protože vlastnil zesilovač VOX AC30, a také měl vždy peníze na cigarety (měl totiž řádné zaměstnání, na rozdíl od ostatních kromě Stewarta). Navíc hrál na baskytaru, kterou si sám vyrobil. Na postu bubeníka kapela vystřídala v rychlém sledu Micka Avoryho (později člena The Kinks), Tonyno Chapmana a Carla Littlea, než konečně v lednu 1963 za bicí usedl jazzový bubeník Charlie Watts, tou dobou všeobecně uznávaný jako jeden z nejlepších bubeníků v Londýně, o něhož Stones dlouho usilovali. Předtím hrál (mimo jiné) s kapelou Alexise Kornera Blues Incorporated.
Stones tehdy vystupovali v lokálních bluesových a jazzových klubech. V této rané době byl Brian Jones nepochybným vedoucím kapely – sháněl koncertní příležitosti a vyjednával honoráře s majiteli klubů. Brian v těchto prvopočátcích kapely hrál na kytaru a harmoniku. Jako kapelník si v té době nechával o pět liber vyšší honorář, což v kapele vyvolávalo napětí.
Hudební přínos Příklady slide kytary, kterou nahrál Brian Jones na deskách Rolling Stones: I Wanna Be Your Man (1963), I'm a King Bee (1964, na albu The Rolling Stones), Little Red Rooster (1964), I Can't Be Satisfied (1965, na albu Rolling Stones No. 2), I'm Movin' On (1965, on EP Got Live If You Want It!), Doncha Bother Me (1966, na albu Aftermath) a No Expectations (1968, na albu Beggars Banquet). Brian Jones také hrál doprovodnou kytaru ve stylu Bo Diddleyho I Need You Baby (Mona), užíval kytarový riff v The Last Time; hrál na sitár v Street Fighting Man a Paint It, Black; na varhany v Let's Spend the Night Together, Complicated" a 2000 Man; na marimbu v Under My Thumb, Out Of Time a Yesterday's Papers; na zobcovou flétnu v Ruby Tuesday a All Sold Out; na trumpetu v Child of the Moon; na dulcimer v I Am Waiting a Lady Jane; na cembalo v Lady Jane; na akordeon v Backstreet Girl; na saxofon a hoboj v Dandelion; na mellotron v She's a Rainbow, We Love You, Stray Cat Blues a 2000 Light Years from Home; a v poslední nahrávací session s Rolling Stones na autoharfu v singlu You Got the Silver.
Brian Jones si také zahrál na harmoniku v mnoha písničkách raných Rolling Stones. Pár příkladů: Stoned (1963), Not Fade Away (1964), I Just Want to Make Love to You, Now I've Got A Witness (1964) (z alba The Rolling Stones), Good Times, Bad Times (1964), 2120 South Michigan Avenue (1964) (z EP Five By Five), The Under Assistant West Coast Promotion Man, One More Try (1965) (z Out Of Our Heads), High and Dry a Goin' Home (1966) (z alba Aftermath), Who's Driving Your Plane? (1966), Cool Calm and Collected, Who's Been Sleeping Here (1967) (z alba Between The Buttons), a Dear Doctor a Prodigal Son (1968) (z Beggars Banquet).
V dřevních dobách Rolling Stones zpíval Brian jeden z vokálů. Opět jen pár příkladů: Come On, I Wanna Be Your Man, I Just Wanna Make Love to You, Walking the Dog, Money (That's What I Want), I'm Alright, You Better Move On a It's All Over Now. Má také na svědomí pískání ve skladbě Walking the Dog. Brian spolu s Keithem Richardsem naposlouchávali desky Jimmyho Reeda a jak sami říkali: „Snažíme se hrát dvě kytary tak, aby to znělo, jako když hrají čtyři nebo pět.” Kytary Jonese a Richardse byly poznávacím znamením zvuku Rolling Stones, přičemž oba hráli jak sólovou, tak doprovodnou kytaru bez jasně vymezených hranic.
Odcizení a postupný pád S příchodem manažera Andrewa Oldhama začala pozice Briana Jonese v kapele slábnout. Z role lídra ho postupně začali vytlačovat Mick Jagger a Keith Richards, kteří vytvořili fungující a plodnou autorskou dvojici ve stylu Lennon–McCartney. Sám Oldham prosazoval hlavně Jaggera, ze kterého podle něj vyzařovalo největší charisma, a byl to právě Jagger, který na sebe dokázal strhnout nejvíce pozornosti na pódiu. Brian si také přál, aby kapela hrála hlavně blues, ale manažer Oldham měl jiný názor: chtěl, aby ze Stones byla spíše R&B kapela, kterých v Londýně zatím moc nebylo. Styl a směřování ostatně začalo stále více určovat autorské duo Jagger–Richards.
Jak uvádí Oldham ve své knize Stoned, Brian Jones se vyděloval již od počátku. Už při prvním turné v roce 1963 cestoval odděleně od kapely, ubytovával se v jiných hotelech a soustavně pro sebe žádal vyšší honoráře. Oldham také tvrdí, že Jones byl velmi citlivý, a jako málo produktivní autor cítil, že se kapele odcizuje. Navíc byl zcela zbaven role manažera. Stále byl však závislý na životním stylu kapely, z čehož byl čím dál frustrovanější. Nikdo z jeho spoluhráčů ovšem nečekal, že to s ním půjde tak dolů.
Čím více kapela bohatla a stávala se slavnou, tím více upadal Brian do závislosti na alkoholu a dalších drogách. Často bral LSD, různé pilulky, kouřil marihuanu a soustavně to přeháněl s pitím. To se také podepsalo na jeho duševním zdraví a nepředvídatelných změnách nálad. Kvůli svým zdravotním problémům (astma aj.) si také často pobyl v nemocnici.
Nedaly na sebe dlouho čekat ani problémy se soudy. V květnu 1967 byl Brian Jones zatčen za držení drog, krátce po policejním zátahu u Keitha Richardse v Redlands. Policie našla u Jonese doma marihuanu, kokain a pervitin. Brian se tehdy přiznal ke kouření marihuany, ale zapřel jakékoli užívání tvrdých drog. S ohledem na podobné případy jeho spoluhráčů, davy protestujících před soudní budovou, které žádaly jeho propuštění, nebyl nakonec Brian uvězněn. Vyvázl pouze s podmínkou, pokutou a povinností vyhledat odbornou pomoc.
V červnu 1967 navštívil Monterey Pop Festival spolu se zpěvačkou Nico, se kterou měl krátký vztah. Tady se také potkal s Frankem Zappou a Dennisem Hopperem. Na pódiu také ohlašoval v té době ve Spojených státech ještě neznámou skupinu Jimi Hendrix Experience. Některé recenze festivalu mluvily o Jonesovi jako o „neoficiálním králi festivalu“.
Rostoucí nepřátelství mezi Jonesem a Richardsem umenšovalo Jonesovu roli v kapele. Brianovy nálady se často měnily – chvilku byl starostlivý a laskavý, a následující minutu dokázal propuknout v hněv vůči komukoli a čemukoli. Jak vzpomínal Bill Wyman ve své autobiografii Stone Alone: „Znali jsme dva Briany… jeden byl introvertní, stydlivý, citlivý a hluboce zamyšlený. Druhý byl náfuka, který ovšem uměl hrát, na co sáhl, a který neustále vyžadoval uznání okolí… Každé přátelství dokázal dotlačit až na samou hranici únosnosti, kterou pak velmi často překročil.“ Postupem času také ubývalo Brianových hudebních příspěvků kapele. Role kytaristy ho postupně začínala nudit, a tak si vybíral exotické nástroje. Proto také často chyběl na nahrávacích sessions. V té době se Brian přátelil s mnoha jinými umělci, mezi které patřili například Bob Dylan, George Harrison, Paul McCartney, John Lennon, Jimi Hendrix, Noel Redding, Steve Winwood, Eric Burdon a Steve Marriott.
V březnu 1967 ho opustila Anita Pallenberg, se kterou měl vztah dva roky. Když byl v nemocnici během cesty do Maroka, utekla od něho ke Keithu Richardsovi. Vztah mezi Richardsem a Jonesem se tak propadl na samé dno.