Martin Scorsese [skorsesi] (* 17. listopadu 1942 New York, USA) je americký režisér, herec, scenárista a pedagog.
Hlavními tématy Scorseseho snímků většinou bývají osudy italoamerické komunity, organizovaný zločin, násilí, silní jedinci i náboženské problémy. Přes četné nominace (např. za filmy Zuřící býk, Mafiáni, Věk nevinnosti, Gangy New Yorku, Letec) Scorsesovo čekání na Oscara trvalo celých 27 let. V roce 2007 získal čtyři ocenění (nejlepší film, režim, střih a adaptovaný scénář) americké Akademie filmových věd a umění za film Skrytá identita. Je považován za jednoho z nejvlivnějších poválečných amerických režisérů.
Martin Scorsese se narodil v newyorském Queensu v dělnické italoamerické rodině. Otec Luciano Charles Scorsese (1912–1993) i matka Catherine Scorsese (1912–1997) byli oba zaměstnáni v oděvním průmyslu. Jako slabé a nemocné dítě, které navíc trpělo astmatem, trávil Martin většinu času doma. V té době se zamiloval do filmového umění. Původní rozhodnutí stát se katolickým knězem bylo přehlušeno touhou po režijní práci; katolický seminář Martin brzy vyměnil za newyorskou univerzitu, kde v roce 1966 dokončil svá filmová studia.
Šedesátá léta Scorsese se zapsal na Newyorskou univerzitu (v roce 1964 získal bakalářský titul z angličtiny, v roce 1966 magisterský z režie), kde natočil svá studentská díla: krátké filmy What's a Nice Girl Like You Doing in a Place Like This? (1963) a It's Not Just You, Murray! (1964). Jeho nejslavnějším krátkým filmem z raných let se stal černým humorem oplývající snímek The Big Shave (1967), který pojednává o muži, který se tak dlouho holí, až vykrvácí, protože si břitvou podřízl vlastní krk. Film je Scorseseho příspěvkem k sebezničující americké kampani ve Vietnamu, čemuž nasvědčuje i alternativní název Viet '67. Nehledě na téma snímku, formální zpracování dalo tušit, že se tu rodí nový filmový velikán.
Již roku 1967 pak Scorsese natočil svůj první celovečerní film, černobílý snímek Kdo to klepe na moje dveře?, kde si zahrál mladíček Harvey Keitel a o střih se postarala Thelma Schoonmaker, z nichž se stali na dlouhá léta věrní Scorseseho spolupracovníci. Film byl čitelnou předzvěstí budoucí Scorseseho slávy, vlastně jakousi zkouškou na sucho Špinavých ulic. Už v této rané formě byly zřejmé hlavní znaky příští Scorseseho tvorby: cit pro vystižení italoamerické atmosféry New Yorku, rychlý střih, soundtrack jako všehochuť rockových melodií a problémy i pochybnostmi pronásledovaný muž v hlavní roli.
Sedmdesátá léta Scorsese se seznámil s příslušníky nové americké režijní školy sedmdesátých let: Francisem Fordem Coppolou, Brianem De Palmou, Georgem Lucasem a Stevenem Spielbergem. Právě Brian De Palma mu představil Roberta De Nira, jenž se stal blízkým Scorseseho přítelem a spolupracovníkem. Scorsese pracoval jako jeden ze střihačů filmu Woodstock a setkal se i se slavným režisérem Johnem Cassavetesem, který se stal jeho přítelem i učitelem.
Špinavé ulice Roku 1972 Scorsese natočil depresivní gangsterku Berta z dobytčáku pro producenta Rogera Cormana, který pomohl nahoru režisérům takových kvalit jako Francisi Fordu Coppolovi, Jamesi Cameronovi a Johnu Saylesi. Ačkoliv je Berta z dobytčáku považována za méně významné dílo, Scorseseho naučila, jak vyrobit film rychle a levně, a připravila ho na jeho první spolupráci s Robertem De Nirem ve Špinavých ulicích.
Špinavé ulice byly rozhodujícím snímkem pro Scorseseho, De Nira i Harvey Keitela. Scorseseho styl se tu projevil ve své plné síle: mužské naparování, krvavé násilí, téma katolictví a viny a trestu, živý New York, bleskurychlý střih a povinný rockový soundtrack. Přes zcela nový přístup se na Scorseseho stylu zcela jistě podepsal vliv Johna Cassavetese a raného Jean-Luca Godarda. (Samotný snímek byl Johnem Cassavetesem přijat mnohem příznivěji než Berta v dobytčáku, o níž si John Cassavetes myslel, že není hodna režiséra Scorseseho talentu). Herečka Ellen Burstyn si v roce 1974 vybrala Scorseseho, aby ji režíroval ve snímku Alice tu už nebydlí, za nějž pak získala Oscara pro nejlepší herečku v hlavní roli. Ačkoliv byl film přijat velmi kladně, ve Scorseseho rané kariéře se jedná spíše o výjimku, a to především kvůli pozornosti, která je zde upřena na ženskou postavu.
Scorsese se vrátil do newyorské Little Italy, aby se věnoval svým italským kořenům, když natočil snímek Italianamerican, dokument vesměs o svých rodičích Charlesovi a Catherine Scorsese, kteří si posléze zahráli v několika pozdějších filmech svého syna. (Catherine Scorsese mnoho let pracovala jako hlavní nákupčí Scorseseho filmového štábu a Charles Scorsese pomáhal s filmovými kostýmy.)
Taxikář Roku 1976 Scorsese šokoval filmovou veřejnost kultovním snímkem Taxikář, nemilosrdným, ponurým a násilným portrétem samotáře, který propadá své psychopatii a krutému prostředí nočního Manhattanu.
Scorsese režii věnoval obrovskou pozornost a použitím skokového střihu, expresivního osvětlení, záběrů z nejrůznějších zorných úhlů i velmi pomalého pohybu kamery dosáhl dokonalého vhledu do složité hrdinovy osoby. Nesmírná síla Taxikáře tkví nesporně především ve vynikajícím výkonu Roberta De Nira, zajímavě však svoji kontroverzní roli dětské prostitutky pojala i vycházející hvězdička Jodie Fosterová.
Taxikář také zahájil Scorseseho spolupráci se scenáristou Paulem Schraderem. Snímek obsahuje řadu tematických podobností s prací francouzského režiséra Roberta Bressona (včetně výrazných narážek) – především s filmem Pickpocket (v podstatě opět deník samotáře posedlého utkvělou představou, jenž nachází vykoupení). Schrader se ostatně často obracel k Bressonovým dílům (např. Americký gigolo, Muž bez spánku nebo Scorseseho Počítání mrtvých).
Na první stránky novin se Taxikář vrátil o pět let později, když roku 1981 spáchal John Hinckley atentát na amerického prezidenta Ronalda Reagana a následně tvrdil, že to udělal kvůli postavě Jodie Fosterové Iris (v Taxikáři hlavní hrdina Travis Bickle, uvažuje o atentátu na jistého senátora).
Taxikář získal Zlatou palmu na festivalu v Cannes a byl nominován na čtyři Oscary, včetně toho za nejlepší snímek.
Nadšené přijetí Taxikáře povzbudilo Scorseseho k realizaci prvního vysokorozpočtového projektu: stylizovaného muzikálu New York, New York. Tato citlivá Scorseseho pocta rodnému městu a klasickým muzikálům starého Hollywoodu se však setkala s malým úspěchem: jak u diváků, tak u kritiky.
New York, New York a menší dokumentární práce New York, New York byla třetí Scorseseho spolupráce s Robertem De Nirem, v hlavní ženské roli se objevila Liza Minnelliová, což byla jedna z mnoha upomínek na jejího otce, režiséra nejen muzikálů Vincenta Minelliho. Navzdory obvyklému Scorseseho zaujetí a stylistické bravuře mnoho kritiků konstatovalo, že se film příliš podřídil studiové atmosféře a zvlášť v porovnání s předchozími Scorseseho díly působí příliš mdle. Ale ač je snímek často přehlížen, nabízí jeden z Scorseseho pohledů na mužskou paranoiu a nestálost srovnatelný s těmi, které Scorsese zachytil ve Špinavých ulicích, Taxikáři a později v Zuřícím býkovi.
Neúspěch snímku New York, New York připravil Scorsesemu těžkou depresi a vážnou závislost na kokainu. Přesto našel dostatek sil, aby vytvořil vysoce ceněný Poslední valčík (1978), dokument o posledním koncertu skupiny The Band. Dalším Scorseseho dokumentem byl American Boy (1978) o zajímavém herci Stevu Princovi, představiteli nafoukaného obchodníka se zbraněmi z Taxikáře. Následovalo období divokých večírků, což poničilo beztak slabé Scorseseho zdraví.
Osmdesátá léta
Zuřící býk Podle mnoha údajů (včetně Scorseseho samého) zachránil Martinovi Robert De Niro život, když ho přesvědčil, aby se zbavil své závislosti a natočil podle názoru většiny kritiků svůj vůbec největší film – snímek Zuřící býk (1980). Přesvědčen o tom, že nemůže natočit nic jiného, se Scorsese plně soustředil na násilím překypující biografii boxera střední váhy Jaka LaMotty, přezdívaného Bronx Bull (Býk z Bronxu). Snímek je považován za mistrovské dílo a renomovaný britský časopis Sight and Sound ho zvolil nejlepším filmem osmdesátých let. Obdržel osm oscarových nominací, včetně těch za nejlepší snímek, nejlepšího herce pro Roberta De Nira a režii (první Scorseseho nominace). De Niro stejně jako Thelma Schoonmaker za střih si sošku odnesli, avšak Scorsese musel gratulovat Robertu Redfordovi, jenž byl oceněn za svůj režijní debut, snímek Obyčejní lidé.
Zuřící býk, nasnímaný vysoce kontrastní černobílou kamerou, je patrně vrcholem Scorseseho režijního stylu. Taxikář a New York, New York byly točeny za pomocí expresionistických metod, aby bylo dosaženo ideálního psychologického obrazu postav. V Zuřícím býkovi se projevily další výrazné filmařské extrémy: častý pomalý pohyb kamery realizovaný plynulými jízdami a extravagantní deformování perspektivy (časté změny snímané strany během boxerského zápasu). Obsahově je dále rozvíjeno vyhrocené téma Špinavých ulic a Taxikáře: nestálé mužské postavy, násilí, vina a vykoupení.
Ačkoliv v titulcích filmu byli jako scenáristi uvedeni Paul Schrader a Mardik Martin (který dříve spolupracoval na Špinavých ulicích), konečný scénář se od toho Schraderova výrazně lišil. Byl několikrát přepisován různými autory včetně Jay Cockse (pozdější spoluautor Věku nevinnosti a Gangů New Yorku). Do konečné verze ho upravili samotní Scorsese a Robert De Niro.
Král komedie Dalším Scorseseho projektem byla pátá spolupráce s Robertem De Nirem: film Král komedie (1983). Jednalo se o absurdní satiru na svět médií a celebrit, Scorsese se tak vydal zcela novou cestou. I z formálního hlediska byl snímek natočen klidnějším způsobem s častým použitým statické kamery a dlouhých záběrů. Dřívější Scorseseho expresionismus jako by plynule přešel v takřka surrealistický styl. Stále se však jednalo o typické Scorseseho dílo: kromě newyorského prostředí vykazuje řadu podobností s Taxikářem, a to především postavu posedlého samotáře, který dosáhne úspěchu kriminálním činem (Taxikář – vražda, Král komedie – únos). Král komedie se nedočkal přílišného kasovního úspěchu, zato byl velmi ceněn kritikou a v nynější době stále nabírá na aktuálnosti.
V roce 1983 Scorsese začal pracovat na projektu, o kterém již dlouho uvažoval, Posledním pokušení Krista, vycházejícím z knihy Nikose Kazantzakise z roku 1951. S tímto tématem se Scorsese seznámil prostřednictvím herečky Barbary Hershey, která v druhé polovině šedesátých let navštěvovala stejnou školu. Film měl být natočen pod hlavičkou Paramountu, ale těsně před začátkem natáčení Paramount od projektu odstoupil kvůli kontroverznosti tématu, která vyvolala nevoli mnohých křesťanských skupin. V této nakonec nerealizované verzi z roku 1983 měl Aidan Quinn hrát Ježíše a Sting Piláta. (V roce 1988 si ve vlastním filmu zahrál Ježíše Willem Dafoe a Piláta David Bowie.)
Menší práce Po krachu projektu Posledního pokušení Krista se Scorsese opět ocitl v kritické situaci, jak to popisuje v dokumentu Filming Your: Making 'After Hours' (2004). Pochopil, že stále více komerční Hollywood osmdesátých let už nepřeje stylizovaným a osobním filmům sedmdesátých let, na nichž založila Scorseseho režisérská generace svoji slávu, a rozhodl se naprosto změnit přístup k filmování. Snímkem Po zavírací době (1985) se vrátil k nezávislému, takřka undergroundovému stylu práce. Film byl natáčen se zanedbatelným rozpočtem v nočním manhattanském SoHo, jedná se o černou komedii o jedné neuvěřitelně smolné noci obyčejného Newyorčana (Griffin Dunne); v drobných roličkách si ve snímku zahráli tak rozdílní herci jako Teri Garr a komediální dvojice Cheech Marin a Tommy Chong. Snímek Po zavírací době se zařadil k slavným nízkorozpočtovým, ale zkultovnělým dílům osmdesátých let (např. Něco divokého Jonathana Demma nebo Repo Man Alexe Coxe).