Gloster Gladiator byl britský stíhací dvouplošník používaný Královským letectvem, Královským námořnictvem a letectvy mnoha dalších států během druhé světové války. Letoun měl maximální rychlost 414 km/h. Gladiatory upravené pro službu na letadlových lodích Royal Navy byly známé pod bojovým jménem Sea Gladiator.
Vývoj Gloster Gladiator byl přímým pokračovatelem stíhacího dvouplošníku Gloster Gauntlet. Svou konstrukcí nevybočoval z konstrukcí typických pro 30. léta: dvouplošník s trupem potaženým plátnem, hvězdicovým motorem a pevným podvozkem. Jedinými moderními prvky byly hydraulické vztlakové klapky a uzavřená pilotní kabina.
Prototyp pod označením S.S.37 poprvé vzlétl 12. září 1934 se zkušebním pilotem P. E. G. Sayerem. Byl poháněn hvězdicovým motorem Bristol Mercury VI o výkonu 390 kW (530 k). Po zkouškách doporučilo britské ministerstvo letectví výrobci použít silnější motor. 28. října 1934 proto byla instalována pohonná jednotka Mercury VIS, která prototypu přidala necelých 10 km/h. V obou případech už stroj nesl výzbroj dvou synchronizovaných kulometů Vickers Mk.V a dvou Lewisů, umístěných ve schránkách na spodní straně křídel. Zkoušky probíhaly zprvu na továrním letišti v Hucclecote, poté přelétl do zkušebního střediska v Martlesham Heath. Tam se osvědčil natolik, že 3. dubna 1935 jej oficiálně převzalo ministerstvo letectví, které mu pak přidělilo oficiální seriál K5200. Výsledky zkoušek vedly v červnu továrnu Gloster k nabídce silnější úpravy S.S.37 s motorem Bristol Mercury IX o výkonu 610 kW (830 k) pod širším prstencem Townend, zcela uzavřenou kabinou, přepracovanými ocasními plochami, zdokonaleným podvozkem, všemi čtyřmi kulomety Vickers Mk.V a malými vztlakovými klapkami či brzdícími klapkami na odtokových hranách obou křídel. Ministerstvo letectví dle této nabídky objednalo 1. července 1935 23 sériové stroje pojmenované úředně Gladiator. Dne 2. července se S.S.37 vrátil z Martlesham Heath do Hucclecote, kde urychleně dokončil svůj zkušební program. Už 4. července přelétl na letiště Hendon u Londýna, kde se zúčastnil každoročně pořádané letecké přehlídky.
Po návratu do továrny byl upraven do podoby téměř sériového Gloster Gladiatoru Mk.I, včetně instalace motoru Mercury IX. Zároveň obdržel těžší dvoulistou vrtuli Watts s větším stoupáním. Při dalších zkouškách v mateřské továrně byla namontována nestavitelná kovová třílistá vrtule Fairey Reed, poháněná motorem se změněným redukčním poměrem reduktoru. Následně prototyp přelétl opět do Martlesham Heath, kde se však vinou vady materiálu při přistávacím manévru zlomila levá noha podvozku. Po rychlé opravě další zkoušky prokázaly, že kovová vrtule přináší málo výhod nad dvoulistou dřevěnou. Původní při přistání poškozená vrtule byla nahrazena novou kovovou s bandážovanými listy. Teprve tehdy dostal prototyp plně krytou kabinu.
Před koncem roku 1936 začala stavba první série Gladiatorů Mk.I. Úvodní tři z nich, se sériovými čísly K6129 až K6131, byly hotovy začátkem roku 1937 a zalétány ještě v lednu. 16. února byl K6129 předán RAF a poslední z 23 kusů první série, K6151, 4. března 1937. Druhá série byla vyzbrojena kulomety Browning, vyráběné v americké licenci britskou zbrojovkou British Small Arms v Birminghamu a upravené pro britské střelivo ráže 7,7 mm. Společně se třetí, závěrečnou sérií Gladiatoru Mk.I, která dala 28 kusů (L8005 až L8032), vzniklo celkem 378 "jedniček", z nichž 231 odebralo RAF.
Od roku 1938 byla dodávána nová verze Gladiator Mk.II s mírně silnějším motorem Bristol Mercury VIIIAS o výkonu 625 kW (850 k) a zlepšenou výbavou pilotní kabiny.
Z původní objednávky na 50 strojů Mk.II bylo 38 upraveno pro službu na letadlových lodích jako Gloster Sea Gladiator (Interim) (seriály N2265 až N2302). Letouny dostaly standardní námořní radiostanici TR.9, rychloměr se stupnicí v uzlech a některé záchytný brzdící hák. Následně byla vyrobena série 60 kusů Sea Gladiatorů standardního provedení.
Do ukončení výroby v dubnu 1940 bylo vyrobeno 682 Gladiatorů, z nichž 216 bylo určeno pro export.
Služba náhled|Konstrukce letounu Gloster Gladiator Prvních pět sériových Gladiatorů Mk.I dostal 22. února 1937 roj 1. squadrony RAF. Nadporučík E. M. Donaldson a čtyři další piloti přelétli s novými stroji (K6130 až K6134) od výrobce na letiště Church Fenton u Tangmere, kde založily jádro 72. squadrony. V dubnu 1939 byla tato jednotka přezbrojena na nové Spitfiry a stala se tak nejdéle Gladiatory vybaveným domovským útvarem.
Většinu strojů první série dostala 2. dubna 1937 3. squadrona se základnou v Kenley. Ponechala si je až do svého přemístění do Biggin Hillu v květnu 1939. Pak byly její Gladiatory Mk.I demontovány a v přepravních bednách odeslány lodí do Egypta. 54. squadrona dislokovaná v Hornchurchi obdržela jako první Gladiatory z druhé série, vyzbrojené kulomety Browning ráže 7,7 mm, 27. dubna 1937, které si ponechala do března 1939. Základnu sdílela se 74. squadronou, která však své Gladiatory po několika dnech předala 3. squadroně.
V březnu 1937 Gladiatory obdržela rovněž 80. squadrona, která byla v květnu 1938 převelena do Egypta, kde s 33. squadronou utvořila křídlo Gladiatorů určené k ochraně Suezského průplavu. Jednotka zprvu kromě svých hlídkových letů udržovala v provozuschopném stavu místa v poušti, vybraná jako polní letiště. Byla s Gladiatory právě v Ariji, když Italové vyhlásili válku. Během noční obrany Alexandrie, kdy byl jeden roj v poušti, sestřelila jednotka 15 nepřátelských letounů při ztrátě dvou vlastních. Na podzim, při obraně Mersa Matrúh, sestřelil nadporučík Stuckey bombardér Savoia-Marchetti SM.79.
Od 1. června 1937 do března 1939 měla Gladiatory Mk.I ve své výzbroji rovněž 65. squadrona v Hornchurchi, následovaná 8. června 73. squadronou v Debdenu v Essexu. V listopadu se přesunula do Digby, kde v červenci 1938 přešla na Hurricany. Rovněž v Debdenu Gladiatory 8. června 1937 poprvé převzala 87. squadrona, která si Gladiatory ponechala do července 1938. Další jednotkou z Debdenu používající Gloster Gladiator Mk.I byla 85. squadrona, která však tento typ užívala jen krátce, od června do září 1938, kdy byla přezbrojena na Hawker Hurricane Mk.I. Od 12. července 1937 do května 1938 používala tento typ také 56. squadrona v North Wealdu.
V červnu 1938 obdržela od 56. squadrony Gladiatory squadrona č. 25, usídlená původně v Hawkinge, která se v září 1938 přemístila do Northoltu. Zde se stala součástí protivzdušné obrany Londýna. Koncem roku začala přezbrojovat na Bristol Blenheim Mk.IF, poslední její Gladiatory byly vyřazeny v únoru 1939.
Jako první útvar pomocné Auxilliary Air Force dostala své Gladiatory Mk.I koncem září 1938 607. squadrona "Durham" se základnou v Usworthu. V říjnu je pak doplnily stroje vyřazené 25. squadronou. Po vypuknutí války se 607. squadrona přesunula do Acklingtonu. Odtud hlídkovala především nad Severním mořem. V říjnu 1939 její tříčlenný roj, vedený poručíkem Samplem, narazil na německý létající člun Dornier Do 18 a přinutil jej nouzově přistát. V říjnu 1938 se 603. squadrona "City of Edinburgh" AAF v Turnhouse stala z lehké bombardovací stíhací a začala dostávat Gladiatory Mk.I. Tímto typem byla plně vyzbrojena v březnu 1939, avšak již v srpnu přešla na Supermarine Spitfire Mk.I. Podobně původně lehká bombardovací squadrona č. 605 začala k 1. lednu 1939 v Castle Bromwichi přebírat Gladiatory Mk.I a později i Mk.II, kterými byla vyzbrojena jen do listopadu.
Prvním útvarem v zámoří s Gladiatory Mk.I se 26. února 1938 stala 33. squadrona v egyptském přístavu Ismailia, na podzim roku 1938 umístěná v palestinském městě Ramla. V lednu 1939 se po několika přesunech usídlila v egyptském Helwánu. Od března do května zasahovala proti bouřícím se domorodcům v Lyddě a po návratu do Egypta se přemístila do Mersa Matrúh. Odtud 11. června startovala k ostřelování italských letadel v Sidi Azíz. Při této akci poručík Dean sestřelil Fiat CR.32 Freccia a podporučík Woodward se seržantem Craigem společně průzkumný Caproni Ca.310. Během šesti týdnů pak Gladiatory Mk.I a Mk.II 33. squadrony zničily 58 italských letadel ve vzduchu i na zemi. "Třiatřicátá", která při svých akcích spolupracovala s 80. squadronou, byla v červenci stažena do Egypta, kde podnikala už jen hlídkové lety nad Alexandrií, dokud v říjnu plně nepřezbrojila na Hawker Hurricane Mk.I.
V prosinci 1938 převzalo Sea Gladiatory britské námořnictvo Royal Navy. 13 kusů převzala námořní letecká základna ve Worthy Down k počátečnímu výcviku operačních pilotů a instruktorů. Zbývajících 25 se přemístilo do Donibristlu, Hatstonu na Orknejských ostrovech a Eastleighu. V březnu 1939 probíhal zkušební provoz čtyř Sea Gladiatorů na palubě letadlové lodi HMS Courageous. První jednotkou, která typ dostala, byla 801. squadrona Fleet Air Arm. Jejích 18 letadel (N5500 až N5517) operovalo z Courageous od května 1939. Následovala 802. squadrona, jejíž základnou se stala letadlová loď HMS Glorious (77).
16. května 1939 byla na palubě letadlové lodi HMS Argus (I49), která kotvila v Portsmouthu, znovu ustavena 112. squadrona, odeslaná pak do egyptského Heluanu, kde obdržela i své Gladiatory Mk.I. V červnu 1940 se část jednotky přemístila do Súdánu, kam dorazila týden před vyhlášením války Itálií. Už 16. června zahnaly její dva Gladiatory dvě bombardovací Savoia-Marchetti SM.81 před jejich útokem na Port Sudan. 29. června pak nadporučík Hamlyn jižně od Port Súdánu sestřelil jednu SM.81 jistě. Kromě jedné letky 112. squadrony, která zůstala nadále v Port Súdánu, bylo několik pilotů přesunuto do Libyjské pouště, kterou poté posílila celá jednotka, jejímž úkolem byl především doprovod bombardérů a hlídkové lety. V lednu 1941 byla tato jednotka převelena do Řecka.
V březnu 1939 se v Adenu znovu utvořila 94. squadrona vyzbrojená Sea Gladiatory, která pak od září neustále udržovala v pohotovosti jeden roj a zároveň hlídkovala nad konvoji. Po vstupu Itálie do války sestřelil poručík Haywood u ostrova Ras Imran bombardovací letoun Savoia-Marchetti SM.81. Koncem června letadla 94. squadrony doprovázela 39. squadronu při náletech na letiště Macaaca, které pak neustále ostřelovala. V září již měla 94. squadrona ve své výzbroji také verze Gladiatorů Mk.I a Mk.II. V říjnu pak piloti této jednotky poškodili bombardovací letoun Savoia-Marchetti SM.79 Sparviero a dne 20. listopadu sestřelili jednu SM.81. V dubnu 1941 se squadrona přemístila do Egypta a v květnu její část přesunutá na letiště Habbania v Iráku doprovázela lehké bombardéry při útocích na postavení iráckých povstalců. Seržanti Smith a Dunwoodie přitom sestřelili po jednom Bf 110 a poručík Herrtage He 111H. Sám velitel squadrony kapitán Wightman nakonec sestřelil stíhací Fiat CR.42 Falco, kryjící pokus o nepřátelský útok na Bagdád. Oddíl u Suezského průplavu sestřelil 17. května v Ismailii jeden německý Heinkel He 111H. Dne 1. června pak 94. squadrona předala své Gladiatory SAAF a dokončila přezbrojení na Hurricany Mk.I započaté v květnu.
Koncem května 1939 Gladiatory Mk.I nahradily Gauntlety u 615. squadrony v Kenley, která se těsně před vyhlášením války přesunula na londýnské letiště Croydon. V říjnu pak přešla na Gladiatory Mk.II a částečně i na Sea Gladiatory. K 1. říjnu 1939 v Ackingtonu znovuutvořená 152. squadrona byla Gladiatory Mk.I a Mk.II vyzbrojená jen částečně, navíc za dva měsíce přešla na Spitfiry. 4. října byla v Turnhouse opětně vytvořená další squadrona, č. 141, která měla ve směsi svých typů i řadu Gladiatorů Mk.I. 263. squadrona opět založená k 20. říjnu 1939 ve Filtonu, převzala některé Gladiatory od 605. squadrony, část bylo zcela nových.
Už v době svého zavedení do služby byl typ zastíněn novou generací moderních jednoplošných stíhačů jako byly Spitfire a Messerschmitt Bf 109. náhled|Gloster Gladiator Mk.1, Kauhava, Finsko, 1940