Viceprezident Spojených států amerických je druhým nejvyšším představitelem USA a podle ústavy USA je předsedou ex officio Senátu Kongresu USA. Právo na hlasování má však pouze v případě rovnosti hlasů. V pořadí nástupnictví na úřad prezidenta je první, kdo by v případě neschopnosti výkonu funkce prezidenta nastoupil na jeho místo. Podle ústavy USA je viceprezident volen spolu s prezidentem.
Role viceprezidenta prošla od svého vzniku roku 1787 výraznou proměnou. Původně byl úřad koncipován spíše jako vedlejší a po dlouhou část amerických dějin byl považován za pozici s omezeným významem. Význam viceprezidentského úřadu začal postupně narůstat ve 30. letech 20. století. Od té doby význam i prestiž úřadu dále rostou, a viceprezidentství je dnes často vnímáno jako přirozený předstupeň k prezidentskému úřadu.
Ústava výslovně nepřiřazuje viceprezidenta k žádné konkrétní složce moci, což vede mezi ústavními teoretiky k dlouhodobým sporům o to, zda viceprezident náleží moci výkonné, zákonodárné, oběma, či dokonce žádné z nich. V současné době převládá pojetí viceprezidenta jako představitele výkonné moci, téměř zcela odděleného od legislativní role, kterou původně zastával (jako předsedající Senátu).
V listopadu 2024 byl s prezidentem Donaldem Trumpem zvolen viceprezidentem James David Vance.
Historie náhled|John Adams, první viceprezident USA (1789–1797)
Vznik úřadu Během Ústavního konventu roku 1787 ve Filadelfii probíhala rozsáhlá diskuse o potřebě a podobě nového úřadu viceprezidenta v rámci federální vlády. Podle Článků konfederace taková funkce neexistovala, nicméně tvůrci Ústavy shledali potřebu jejího zřízení na základě několika ústavně-politických i institucionálních precedentů. V předrevoluční éře zástupci guvernérů () předsedali radám guvernérů v královských koloniích, které zároveň plnily funkci horních komor koloniálních zákonodárných sborů. Podobný model přetrval i po americké revoluci – například v New Yorku zástupce guvernéra předsedal státnímu senátu. Toto uspořádání se stalo jedním z inspiračních zdrojů pro vymezení viceprezidenta jako předsedajícího federálního Senátu. Někteří delegáti konventu však proti tomuto řešení protestovali, zejména Elbridge Gerry, jehož výhrady zaznamenal James Madison: „Můžeme stejně tak postavit prezidenta do čela zákonodárného sboru. Úzký vztah, který nutně vznikne mezi prezidentem a viceprezidentem, činí takové uspořádání zcela nepřiměřeným.“
Ústava ratifikovaná 21. června 1788 nakonec stanovila pravomoci viceprezidenta ve dvou článcích:
Článek I odst. 3 vymezil roli viceprezidenta v Kongresu: Viceprezident je předsedou Senátu, avšak nehlasuje, s výjimkou případu rovnosti hlasů. Článek II odst. 1, stanovil, že v případě odvolání prezidenta, jeho smrti, rezignace nebo neschopnosti vykonávat pravomoci úřadu, přechází výkon funkce na viceprezidenta; Kongres je zmocněn k úpravě nástupnictví v případě nezpůsobilosti viceprezidenta.
Viceprezidenti v 19. století V průběhu 19. století a na počátku 20. století mohl viceprezident vykonávat široké procedurální pravomoci jako předsedající Senátu a v některých případech činit rozhodnutí s dlouhodobými důsledky. Míra zapojení viceprezidentů do senátní činnosti se však výrazně lišila. John Adams vykonával funkci mimořádně aktivně, přesvědčoval senátory o svých stanoviscích a často je poučoval o procedurálních a věcných otázkách. Thomas Jefferson věnoval své čtyřleté období přípravě Manual of Parliamentary Practice, který měl zajistit spravedlivé a jednotné řízení senátních jednání. John C. Calhoun, sloužící za prezidentů Johna Quincyho Adamse a Andrewa Jacksona, byl důsledným zastáncem striktního uplatňování psaných pravidel Senátu a stavěl se proti převažujícím nepsaným zvyklostem. I další viceprezidenti – například George M. Dallas, Levi P. Morton či Garret A. Hobart – se detailně zabývali senátními procedurami a předsedali s vysokou mírou odbornosti. Jiní věnovali činnosti v Senátu menší pozornost a zaměřovali se na jinnou činnost, například Henry Wilson, druhý viceprezident Ulyssese S. Granta, během svého funkčního období sepsal třísvazkové dílo o dějinách odporu proti otroctví. Viceprezidentství v 19. století jen výjimečně otevíralo cestu k prezidentskému úřadu. Z 21 osob, které úřad zastávaly v letech 1805–1899, byl pouze Martin Van Buren později zvolen prezidentem. Čtyři další viceprezidenti se stali prezidenty po úmrtí úřadující hlavy státu, avšak žádný z nich následně nevyhrál volby.
Posun k výkonným funkcím ve 20. století Ve 20. letech 20. století se role viceprezidenta začala postupně přesouvat z převážně legislativní pozice směrem k aktivní účasti na výkonu exekutivy. Prezident Warren Harding zahájil novou praxi pravidelným zváním viceprezidenta Calvina Coolidge na jednání kabinetu. John Nance Garner, první viceprezident Franklina D. Roosevelta, byl obdobně zapojen do chodu kabinetu a vykonával reprezentativní úkoly v zahraničí. S narůstající potřebou moderních prezidentů formulovat a prosazovat legislativní programy byli viceprezidenti pověřováni doplňkovými exekutivními úkoly. Začali zastupovat administrativu na Capitol Hill, působit v Národní bezpečnostní radě, předsedat zvláštním komisím, vykonávat diplomatické mise vůči zahraničním představitelům a plnit další úkoly podle pokynů prezidenta. V roce 1969 přislíbil prezident Richard M. Nixon svému viceprezidentovi rozšířenou roli při tvorbě politik a poprvé mu poskytl i kancelář v samotném Bílém domě. Od viceprezidentství Lyndona B. Johnsona disponuje tento úřad rozsáhlými kancelářskými prostory v budově Executive Office Building a týmem specializovaných poradců, kteří rozšiřují jeho vliv a operační kapacitu. Walter F. Mondale dále posílil viceprezidentství jako instituci blízkého prezidentského poradce a zavedl tradici pravidelných pracovních obědů s prezidentem.
Obsazení úřadu náhled|Vlajka viceprezidenta USAÚřad viceprezidenta USA do roku 2020 zastávali jen muži. V prezidentských volbách 2008 kandidovala na toto místo Sarah Palinová. Jednalo se teprve o druhou ženou v dějinách USA, která byla v rámci jedné ze dvou největších stran nominována na druhý nejvyšší úřad. Poprvé se tak stalo v prezidentských volbách 1984, kdy za Demokratickou stranu neúspěšně kandidovala na úřad viceprezidentky USA newyorská kongresmanka Geraldine Ferrarová (spolu s prezidentským kandidátem Walterem Mondalem). Kamala Harrisová byla první ženou zvolenou do tohoto úřadu a zároveň je první nebělošskou osobou v úřadu.
Osoba vykonávající úřad prezidenta či viceprezidenta musí být rodilý občan USA, tedy ne naturalizovaný. Ministr vlády může být narozený v cizině, ale tím mu zaniká možnost vykonávat úřad prezidenta či viceprezidenta. Ústava výslovně neomezuje počet funkčních období, po která může jedna osoba vykonávat funkci viceprezidenta. Dvanáctý dodatek Ústavy stanoví, že ten kdo není ústavně způsobilí být zvolen do úřadu prezidenta, nemůže být zvolen do úřadu viceprezidenta. Dle některých výkladů tak Dvanáctý dodatek společně s Dvacátým druhým dodatkem, který omezuje počet funkčních období prezidenta na dvě, omezuje i možnost být zvolen viceprezidentem pro tu osobu, která již po dvě funkční období vykonávala úřad prezidenta.
Volba Viceprezident je volen současně s prezidentem, kdy si před volbami prezidentský kandidát vybírá svého spolukandidáta ( running mate). Podle Dvanáctého dodatku Ústavy z roku 1804, má každý volitel jeden hlas pro volbu prezidenta a jeden hlas pro volbu viceprezidenta. V případě, že by většinu nezískal žádný z viceprezidentských kandidátů, rozhodl by Senát mezi dvěma nejúspěšnějšími. Dle původního znění Ústavy před přijetím Dvanáctého dodatku byl viceprezidentem zvolen ten prezidentský kandidát, který obdržel druhý nejvyšší počet hlasů volitelů. Toto řešení vedlo v prezidentských volbách roku 1796 k situaci, že dva nejvyšší představitelé státu pocházeli ze soupeřících politických táborů. Senát by viceprezidenta vybíral pokud by došlo k rovnosti hlasů na druhém místě.
V případě, že dojde k uprázdnění funkce viceprezidenta (např. z důvodu úmrtí, rezignace nebo ujmutí se funkce prezidenta), jmenuje viceprezidenta prezident se souhlasem většiny Senátu a většiny Sněmovny reprezentantů. Před přijetím Dvacátého pátého dodatku v roce 1967 nebyl definován ústavní postup pro obsazení úřadu viceprezidenta uprázdněného během funkčního období. To do roku 1965 vedlo k šestnácti obdobím, kdy nebyl úřad viceprezidenta obsazen. Některá z těchto období trvala téměř celé čtyřleté funkční období prezidenta.
Přísaha Od roku 1937 skládá viceprezident přísahu krátce před prezidentskou přísahou. Text přísahy viceprezidenta USA zní:Zákoník USA, Titul 5,. § 3331 - Dostupné online
Český překlad:
Pravomoci viceprezidenta náhled|Viceprezident Lyndon Johnson skládá prezidentskou přísahu po atentátu prezidenta na J. F, Kennedyho, 1963 Zastupování prezidenta
Hlavní role viceprezidenta je postavení náhradníka prezidenta, což je nejvýraznějším aspektem jeho funkce. Viceprezident musí být vždy připraven převzít prezidentský úřad v případě, že by došlo k uprázdnění funkce v důsledku úmrtí, rezignace nebo odvolání prezidenta. Rovněž je jeho úkolem převzít dočasně roli úřadujícího prezidenta a to v případě neschopnosti prezidenta vykonávat funkci. K tomu dochází, pokud prezident vydá příslušné prohlášení, v krajním případě však může prezidenta za neschopného výkonu funkce prohlásit viceprezident společně s většinou členů Kabinetu.
Další rolí viceprezidenta je jeho účast na práci prezidentovy administrativy. Je hlavním prezidentovým poradcem, členem Kabinetu a členem Národní bezpečnostní rady. Rovněž může být pověřen zastupováním prezidenta v rámci delegace pravomocí. Také je druhým nejvyšším ústavním činitelem podle protokolárního pořadí a má tudíž důležitou roli při reprezentaci Spojených států ve světě. Často je prezidentem vysílán na zahraniční diplomatické mise a státní návštěvy, aby zastupoval americkou vládu a posiloval mezinárodní vztahy, typickým příkladem může být vysílání viceprezidentů na státní pohřby.
Ceremoniální funkce Viceprezident také hraje roli v legislativním procesu, neboť je z titulu své funkce předsedou Senátu. Jeho pozice je zejména ceremoniální, hlasovací právo má pouze v případě rovnosti hlasů a schůze fakticky řídí tzv. prozatímní předseda, neboť osobně se viceprezident zasedání Senátu zpravidla neúčastní. Výjimkou jsou případy, kdy se předpokládá vyrovnané hlasování, nebo významné událostí, jako zpráva o stavu Unie. Obvykle se také zasedání účastní v případě projednávání impeachmentu federálních soudců a vysokých federálních úředníků. Viceprezident však nemůže být předsedou soudního tribunálu v případě impeachmentu prezidenta či v případě impeachmentu vedeného proti jemu samotnému. Mezi další ceremoniální pravomoci patří podepisování zákonů zasílaných prezidentovi, či dozor nad sčítáním hlasů v prezidentských volbách a následné formální vyhlášení vítěze.
Mimo Senát náleží také viceprezidentovi pozice člena rady regentů Smithsonova institutu.
Žijící viceprezidenti
Od 3. listopadu 2025 žije pět bývalých viceprezidentů. Posledním bývalým exprezidentem, který zemřel, byl Dick Cheney a to 3. listopadu 2025 ve věku 84 let. Žijícími bývalými viceprezidenty v pořadí služby jsou: Od roku 1977 mají bývalí prezidenti a místopředsedové, kteří jsou zvoleni nebo opětovně zvoleni do Senátu, nárok na převážně čestnou funkci místopředsedy pro tempore. Dosud jediným bývalým viceprezidentem, který tento titul získal, je Hubert Humphrey. Také podle podmínek usnesení Senátu z roku 1886 mají všichni bývalí viceprezidenti nárok na portrétní bustu v křídle Senátu amerického Kapitolu, připomínající jejich službu jako prezidentů Senátu. Dick Cheney je poslední bývalý viceprezident, který byl takto poctěn.