Sámové (také Sámi, tradičně známí v češtině jako Laponci) jsou domorodí ugrofinští obyvatelé obývající arktickou oblast Laponska, která dnes zahrnuje části nejsevernějšího Norska, Švédska, Finska a Murmanské oblasti Ruska. Sámové jsou jediní domorodí obyvatelé Skandinávie, kteří jsou uznáváni a chráněni v rámci mezinárodních úmluv o domorodých národech a jsou tedy nejsevernějším původním obyvatelstvem Evropy. Původní území sámských předků nejsou dobře určena. Jejich tradiční jazyky jsou sámské jazyky a jsou klasifikovány jako větev rodiny uralských jazyků.
Počet Sámů v Laponsku se odhaduje na 63 až 107 tisíc, z čehož žije asi 40–60 tisíc v Norsku, 15–36 tisíc ve Švédsku, 9000 ve Finsku a 2000 v Rusku.
Sámové žijí na severu Evropy minimálně 5000 let. Tradičně se věnovali řadě způsobů obživy, včetně pobřežního rybolovu, lovu pro kožešiny a chovu ovcí. Jejich nejznámějším zdrojem živobytí je polokočovný chov sobů. Z tradičních, ekologických, kulturních a politických důvodů je tento chov v některých oblastech severských zemí (Norsko a Švédsko) legálně vyhrazen pouze jim. V celé severní Evropě se chovu věnuje méně než 10 % Sámů.
Sámové jsou v Norsku, ve Švédsku a ve Finsku národnostní menšinou a zároveň jsou v těchto zemích uznáni jako domorodé obyvatelstvo. Sámské jazyky a nářečí jsou uznávány jako menšinové ve Švédsku a části Finska a Norska. V těchto zemích postupně vznikly samostatné a reprezentativní sámské parlamenty (Finsko 1973, Norsko 1989, Švédsko 1993).
Etymologie
Sámové jsou často známi v různých jazycích exonymem Lap, Lapp nebo Laponci. Někteří Sámové je považují za pejorativní pojmy, zatímco jiní přijímají alespoň jméno Lappland (Laponsko). Varianty jména Lapp se původně používaly ve Švédsku a ve Finsku a skrze švédštinu byly přijaty mnoha hlavními evropskými jazyky: ; , ; ; (Lápōnes); ; ; . V ruštině je odpovídajícím výrazem лопари́ (lopari) a v ukrajinštině лопарі́ (lopari); v češtině se koncem 19. století nazývali též Lopaři.
Pravděpodobně první historická zmínka o Sámech, nazývaných Fenni, je v Tacitovi, kolem roku 98 n. l. Ve starověku se široce používaly varianty Finn nebo Fenni, soudě podle názvů Fenni a Phinnoi v klasických římských a řeckých dílech. Finn (nebo varianty jako je skridfinn, „kráčející Finn“) bylo jméno, které původně používali severští mluvčí (a jejich proto-norsky hovořící předci) pro označení Sámů, jak dokládá islandská Edda a norské ságy (z 11. až 14. století). Etymologie je poněkud nejistá, ale zdá se, že konsenzus spočívá v tom, že souvisí se staronorským slovem finna, od proto-germánského *finthanan („najít“) s logikou, že Sámové jako lovci „nachází“ své jídlo, spíše než aby ho pěstovali. Jak se ze staré severštiny postupně rozvinuly samostatné skandinávské jazyky, Švédové zřejmě používali Finn výlučně k odkazu na obyvatele Finska, zatímco Sámové začali být nazýváni Laponci. V Norsku však Sámy ještě přinejmenším do moderní doby nazývali jako Fini (odráží se v toponymech jako Finnmark, Finnsnes, Finnfjord a Finnøy) a někteří severní Norové ještě příležitostně používají slovo Finn, aby odkázali na sámský lid, ačkoliv sami Sámové to již nyní považují za pejorativní označení. Finští přistěhovalci do severního Norska byli v 18. a 19. století označováni jako „Kvenové“, aby byli odlišeni od sámských „Finů“. Od Sámů odlišná skupina jsou etničtí Finové.
Slovo Lapp lze vysledovat ve starošvédském lapper, islandském lappir (množné číslo). Je pravděpodobně finského původu; současné finské výrazy jsou lappalainen „Lapp“, Lappi „Lapland“ (možná znamenající „divočiny na severu“), původní význam není znám. Není známo, jak se slovo Lapp dostalo do staré severštiny, ale jedna z prvních písemných zmínek s tímto slovem je v Gesta Danorum dánského historika Saxona Grammatika z 12. století, který referoval o obou Laponskách (utraque Lappia), ačkoli stále ještě referoval o Sámech jako (Skrid-)Finech. Termín „Lapp“ byl popularizován a stal se terminologickým standardem díky dílu Johannese Scheffera Lapponia (1673), byl však také dříve používán Olausem Magnusem v jeho Popisu severních kmenů (1555). Existuje další návrh, že původně znamenal „divoký“.
Ve Finsku a ve Švédsku je Lapp běžné v místních jménech jako jsou Lappi (Satakunta), Lappeenranta (Jižní Karélie) a Lapinlahti (severní Savo) ve Finsku; a Lapp (Stockholm), Lappe (Södermanland) a Lappabo (Småland) ve Švédsku. Jak již bylo uvedeno, Finn je část základu v názvech norských míst (zvláště severonorských), zatímco základ Lapp je mimořádně řídký.
V severní sámštině láhppon olmmoš znamená osobu ztracenou (ze slovesa láhppot „ztratit se“).
náhled|Domovina sámského lidu|alt=Mapa Evropy s vyznačením sámské domoviny
Sámové se sami nazývají sápmelažžat, kde kořenem je sápme, -laš (zde v plurálu -lažžat) denominativním derivačním sufixem. Je možné, že sámské Sápmi (Laponsko), finské Häme (finský název historické provincie Tavastia) a možná i slovo Suomi (finský název pro Finsko) jsou kognáty s etymonem vypůjčeným z baltického slova *žēmē, což znamená „země“. Sámské instituce – zejména parlamenty, rozhlasové a televizní stanice, divadla atd. – všichni používají termín Sámové, a to i když hovoří s mluvčími v norštině, švédštině, finštině nebo angličtině (tedy nejen se Sámy). V norštině jsou dnes Sámové označovány norskou formou same, zatímco slovo lapp je považováno za archaické a pejorativní. V nejsevernějším Švédsku se slovo lapp používá a není považováno za hanlivé nebo tabu.
Ve finštině se terminologické otázky poněkud liší. Finové, kteří žijí ve finském Laponsku, se obecně sami nazývají lappilainen, zatímco podobné slovo pro Sámy je lappalainen. To může být matoucí pro zahraniční návštěvníky, protože v současnosti Finové i Sámové v Laponsku žijí podobným způsobem života. Lappalainen je také běžné příjmení ve Finsku. Stejně jako ve skandinávských jazycích je lappalainen často považováno za archaické nebo pejorativní a místo toho se používá slovo saamelainen, přinejmenším v oficiálních souvislostech.
Historie
náhled|Sámská rodina v Norsku kolem roku 1900. Vepředu goahti, vzadu lavvu|alt=Fotografie rodiny o 8 lidech stojících a klečících před svými stany Od prehistorického času žili Sámové v oblasti, která se rozprostírá v severních částech dnešního Norska, Švédska, Finska a na ruském poloostrově Kola. Obývali severní arktické a subarktické oblasti Fennoskandinávie a Ruska po dobu nejméně 5 000 let. Sámové se počítají mezi arktické národy a jsou členy cirkumpolárních skupin, jako je Arktická rada domorodých národů.
Historicky Sámové po dlouhou dobu obývali celé dnešní Finsko a východní Karélii, ačkoli východní Sámové se asimilovali s finským a karelským obyvatelstvem poté, co tuto oblast zalidnili osadníci z dnešních provincií Häme, Savo a Karélie. Místní jména, např. Nuuksio na jižním pobřeží Finska, zůstávají důkazem bývalého sámského osídlení. Sámové se však stále více mísili s finskými a skandinávskými osadníky, a tak ztráceli svou kulturu a jazyk. Důkazy místních názvů také naznačují bývalou přítomnost Sámů v severozápadním Rusku (Archangelská oblast a Vologdská oblast). To ale také může znamenat bývalou populaci, která mluvila jazykem příbuzným, ale odlišným od samotného sámského jazyka.
Na sámských tradičních územích se nacházejí skalní kresby a archeologické nálezy osídlení, které jsou datované kolem roku 8 000 př. n. l. Tyto lovce a sběrače pozdního paleolitu a raného mezolitu nazvali vědci Komsa; jak se oni sami identifikovali, není známo.
Nedávné archeologické objevy ve finském Laponsku byly původně považovány za kontinentální verzi kultury Komsa ve stejném věku jako nejranější nálezy na pobřeží Norska. Předpokládá se, že na konci poslední doby ledové (mezi roky 11 000 a 8 000 před naším letopočtem), kdy se pro osídlení otevřela nová území (např. mezi současným krajem Finnmark na severovýchodě a pobřežím poloostrova Kola), lidé kultury Komsa následovali ustupující ledovce od pobřeží Arktidy do vnitrozemí. Vzhledem k tomu, že Sámové jsou nejčasnější etnickou skupinou v této oblasti, jsou proto považováni za původní obyvatelstvo této oblasti. Viz např. odkaz na
Předpokládá se, že od doby Vikingů byla sámská kultura zaháněna více a více na sever, možná nejčastěji asimilací, neboť žádné nálezy zatím nepodporují existenci bitev. Existuje však sámský folklórní cyklus o střetech s bytostí zvanou stallo, severosámsky stállu, a také příběhy o neobchodních vztazích s krutým válečným lidem, čudy, které již Laestadius interpretoval jako ohlas setkání a střetů s vikinskými a novgorodskými lupiči a výběrčími daní. Kůže a kožešiny byly nejběžnějšími komoditami a vyměňovali se za sůl, kovové čepele a různé druhy mincí. Důsledkem těchto kontaktů bylo, že sámská společnost prošla kulturním skokem ze společnosti doby kamenné; dokonce si vytvořila vlastní měnový systém zvaný tjoervie.
Od 15. století náhled|Titulní strana Lapponie|alt=Zašedlá titulka knihy s nadpisem Lapponia Až do začátku 16. století byli Sámové hlavně rybáři a lovci a kočovali podle migrace sobů. Okolo roku 1500 začal kvůli nadměrnému lovu počet sobů v Laponsku klesat. Většina Sámů kolonizovala území kolem fjordů a na březích řek. Kromě rybolovu a lovu začali chovat dobytek. Někteří Sámové domestikovali větší množství sobů a stali se z nich známí sobí kočovníci s extenzívním způsobem chovu. Domestikace sobů a intenzivní chov sobů z dřívějších dob jsou však doloženy jak archeologickými nálezy, tak písemnými prameny – např. ve Starém anglickém Orosiu Alfréda Velikého. Navzdory obecným představám vedla seminomádský způsob života jen asi desetina Sámů, několik sobů však chovala téměř každá sámská rodina.
Od 15. století byli Sámové tradičně poddanými Švédska, Norska, Ruska a na nějakou dobu i Dánska. Roku 1542 švédský král Gustav I. Vasa prohlásil, že nevyužitá půda v oblastech obývaných Sámy „patří Bohu, nám a švédské koruně“, načež v roce 1550 zahrnul všechny Sámy na území Švédska pod švédské království a zavedl nové daně na kožešiny, ryby a další produkty. Sámský zpěv joik, bubnování a oběti byly opuštěny a byly vnímány jako „magické“ nebo „čarodějnické“, což bylo pravděpodobně zaměřeno na odstranění opozice vůči koruně. Tvrdá výchova (švédských) Sámů vedla k velké ztrátě sámské kultury, země a jejich práv.
Nejstarším zdrojem s detailními informacemi o sámské kultuře je Lapponia z roku 1673 švédského humanisty Johannese Scheffera. Dílo mělo napravit důsledky propagandy, německé i švédské, ze třicetileté války o hříšnosti, resp. síle švédského vojska kvůli pomoci sámské magie. Sepsání knihy inicioval švédský státník Magnus de la Gardie. Jde o raný „etnologický“ výzkum sámských skupin, v knize jsou použity misijní zprávy a hlášení z farností. Schefferus tyto zprávy kompiloval, sám se „terénního výzkumu“ neúčastnil. Kniha byla rychle přeložena do mnoha jazyků včetně francouzštiny, němčiny a angličtiny.
Sámové překračovali hranice zcela volně až do roku 1826, kdy byla vytvořena norsko-ruská hranice; v roce 1852 byla pro soby zavřena norsko-finská hranice (Finsko tehdy patřilo pod Rusko). Švédsko-norská hranice byla pro Sámy volná podle smlouvy Lapp Codicil z roku 1751 až do roku 1940, kdy byla zavřena kvůli okupaci Norska Německem. Po druhé světové válce zůstala hranice uzavřená.
Ve čtyřicátých letech 19. století kázal švédsko-sámský kněz Lars Levi Laestadius zvláště přísnou verzi luteránského učení. To vedlo k náboženskému probuzení mezi Sámy podél všech hranic, často s velkým nepřátelstvím vůči autoritám a zavedené církvi. V roce 1852 to vedlo k nepokojům v norské obci Kautokeino, kde byl kněz zbit a místní obchodník s kořalkou zabit. Vůdci nepokojů byli později popraveni nebo odsouzeni k dlouholetému vězení. Po tomto úvodním násilném výbuchu pokračovalo laestadiánské hnutí ve Švédsku, Norsku a ve Finsku. Vůdci však nyní trvali na vstřícnějším vztahu s úřady.