Peircův triadický model znaku je vedle dyadického de Saussurova modelu důležitou teorií znaku v sémiotice. Peircův model je založen na trojici esenciálních složek: representamenu, objektu a interpretantu. Zatímco representamen a objekt odpovídají de Saussurovým pojmům označující a označované, interpretant je nově uvažovanou pragmatickou složkou, tj. výsledkem interpretace znaku samotného. Tyto jednotlivé složky jsou dělitelné na základě vlastních typologií, jejichž specifická kombinace dovoluje znak zařadit do jedné z deseti možných tříd.

Peircova teorie znaku Charles S. Peirce1994, sv. 2 odst. 228.znak definuje jako něco, co pro někoho něco dalšího zastupuje – ne však ve všech ohledech, ale pouze vzhledem k určité ideji. Peircův model znaku je tedy triadickým vztahem (v pojmech de Saussura) mezi označujícím, označovaným a nově i výsledkem interpretace.Peirce 1994, 2.274. Roli označujícího zde hraje tzv. representamenPeirce 1994, 2.228.: Representamen je konkrétní forma, kterou na sebe znak bere, tedy např. slovo, věta nebo barva na semaforu. To, co je representamenem ve znaku denotované, Peirce nazývá jako objektIbidem.. Interpretant je pak dle Peirce nový znak vytvořený na základě interpretace původního znaku v něčí mysli. Vzájemné vztahy těchto tří složekPeirce 1994, 8.343., a tedy i model celého Peircova znaku, lze znázornit pomocí jednoduchého diagramuviz obr. 1: Peircův model triadického znaku.. Vztah objektu s representamenem může být zcela arbitrární, proto je značen přerušovanou linkou.

Obr. 1: Peircův model triadického znaku Konkrétním příkladem znakuviz obr. 2. může být známka napsaná učitelem na test, která denotuje žákovu míru znalosti látky. Ten však známku v tomto konkrétním případě interpretuje odlišným způsobem, a to jako znak pro vyhubování rodičem.

Obr. 2: Příklad Pojetí objektu i interpretantu se může při procesu vnímání znaku měnit – právě tuto skutečnost Peirce zachycuje rozlišením objektu na „bezprostřední“ a „dynamický“ a obdobně i rozlišením interpretantu na „bezprostřední“, „dynamický“ a „finální“.Peirce 1994, 8.314. Bezprostřední objekt je tím objektem, jak je znakem reprezentován, tj. jde o určitou ideu vztahující se právě k tomuto objektu založenou na jeho reprezentaciPeirce 1994, 8.183. Bezprostředním objektem může být např. představa ošklivého počasí, která je vyvolána znakem Venku je ošklivo.. Tzv. dynamický objekt je ten objekt, ke kterému representamen referuje a který tak stojí zcela mimo znak samotnýPeirce 1994, 8.183. – jde např. o ono konkrétní ošklivé počasí venku. Bezprostřední interpertant je dále prvotní porozumění znakuPeirce 1994, 8.315., tj. např. vágní obraz ošklivého počasí v mysli interpreta. Dynamický interpretant je následný efekt přímo vyvolaný znakemPeirce 1994, 4.536., může jít např. o zklamání ze špatného počasíPeirce 1994; 8.314.; tento efekt se může dále průběhem času měnit. Finální interpretant je tou poslední (finální) interpretací dosaženouPeirce 1994, 8.184. interpretem.

Nekonečná sémioza Znak může, vzhledem k definici interpretantu (který je znakem sám o sobě), v mysli interpreta vytvořit zcela nový znak, neekvivalentní k tomu původnímu. Takový znak může být následně zdrojem další interpretace, a tedy i zdrojem dalšího nově interpretovatelného znaku, se kterým se může tento proces znovu opakovat „ad infinitum“.Peirce 1994, 2.303. Umberto Eco1979, 69. tento potenciál nekonečného vytváření dalších znaků neustálou interpretací nazývá nekonečnou sémiozou (unlimited semiosis). Ta může být znázorněna následujícím diagramemviz obr. 3.:

Obr. 3: Nekonečná sémioza (interpretant se stává representamenem nového znaku) Např. znak strom u někoho může vyvolat interpretant jabloň, ten dále může vést k interpretantu jablka, ten dále ke štrúdl, dezert, kavárna atd.

Dělení znaku dle Peirce Peirce zavádí trichotomické dělení znaku, resp. typologii znakůLiszka 1996, 35., založené na určitých kritériích a charakteristikách jeho jednotlivých složek a některých vzájemných vztahů mezi nimi. Znaky je dle Peirce1994, 2.243. možné dělit na základě charakteristik jejich (1) vztahu representamenu s objektem, (2) representamenu a (3) na základě zaměření interpretantu (viz dále). Charakteristiky těchto jednotlivých složek pak společně slouží k celkové klasifikaci znaku a jeho zařazení do jedné z deseti možných tříd.1994, 2.254.

Dělení na základě vztahu representamenu s objektem Dělení na základě vztahu representamenu s objektem je první dělení, které Peirce nabídl, a to ve své stati „What is a Sign?“ z roku 1894. Znak je dělen na tzv. indexy, ikóny a symboly. Tyto tři typy se mohou různou měrou kombinovat. Index Index je takový znak, ve kterém je jeho representamen přímo ovlivněn, navázán nebo jinak kauzálně propojen s objektem, který tento znak denotuje.Peirce 1994, 2.248. Příkladem může být korouhev ukazující směr větru – korouhev je zde representamen kauzálně spojený s objektem směr větru.Peirce 1894. Dalším příkladem může být kouř, který je representamenem indexálního znaku s objektem oheň. Vzhledem k takové přímé vazbě representamenu na objekt je existence objektu pro indexální znak nutná. Ikón Ikón je takový znak, jehož representamen je v nějakém smyslu objektu tohoto znaku podobný – ať už vlastnostmi nebo určitými rysy.Peirce 1994, 2.247. Podobnost tak nemusí být založena pouze na vzhledu, jako např. u malovaných portrétů a obrázků vůbecPeirce 1994, 2.279. Ikónem mohou být i metafory a analogie, protože se svým objektem sdílejí určitou podobnostPeirce 1994, 2.277. Ikóny existenci denotovaného objektu nevyžadují Symbol Symbol je takový znak, jehož vztah representamenu s objektem je arbitrární, založený na konvenci, určité zákonitosti, pravidlu nebo zvyku, ať už naučeném, či vrozenémPeirce 1894; Peirce 1994, 2.292. Příkladem může být znovu kouř. Pokud se dohodneme na tom, že kouř viditelný na obloze znamená nebezpečí, bude kouř representamenem symbolického znaku denotující nebezpečí. Dalším příkladem symbolů jsou dle Peirce „[v]šechna slova, věty, knihy a další konvenční znaky“ („All words, sentences, books, and other conventional signs.“).Peirce 1994, 2.292. Pokud by v případě symbolu neexistoval nikdo, kdo by mohl tento znak interpretovat, ztratil by celkově svůj významPeirce 1994, 2.304. Kombinace Příkladem kombinace tří výše zmíněných dělení znaku může být dle Chandlera2007, 44. mapa. Mapa může být ikón, index i symbol zároveň – přejímá charakteristiku a rysy krajiny (tj. ikonicita), je založena na kauzální vazbě mezi zobrazovaným a reálnou krajinou (index) a zároveň využívá i dohodnutých značení (symbol). Dělení znaku na základě typu representamenu Znak může zastupovat svůj objekt pouze v určitém ohledu, a právě na základě charakteru tohoto ohledu je možné znak klasifikovat jako qualisign, sinsign nebo legisignPeirce 1994, 2.243. Qualisign Qualisign je takový znak, jehož representamen je pouhou „kvalitou“, určitým charakterem nebo rysem svého objektu.Peirce 1994, 2.244 Qualisign je proto vždy ikónemPeirce 1994, 2.254. Příkladem může být vjem červené barvy (feeling of red) nebo také specifická vůně zastupující čerstvě upečenou bábovku – representamen je tedy pouze vůně, „kvalita“ objektu. Sinsign (token) Sinsign – později označený jako „token“Peirce 1994, 4.537. – je takový znak, jehož representamen je aktuálně existující věc nebo událost (actual existent thing or event)Peirce 1994, 2.245, popřípadě individuální objekt nebo událost (individual object or event).Peirce 1994, 8.334. Příkladem může být již zmíněná korouhev, která je representamenem pro aktuálně existující věc – směr větru. Dále může jít např. o konkrétní demonstraci, která může být representamenem pro společenský problém. Legisign (type) Legisign (také označován jako „type“)Peirce 1994, 4.547. je takový znak, jehož representamen je nějaká zákonitost, konvence, pravidlo nebo obecný typPeirce 1994, 2.246.. Každý legisign se pak dle Peirce1994, 2.246. projevuje právě pomocí své konkrétní aplikace, tj. pomocí tokenu (sinsignu). Příkladem může být demonstrace denotující typ projevu společnosti. Kombinace Representamen může být určitou měrou kombinací výše uvedených typů. Dělení znaku na základě efektu interpretantu Znak lze dále dělit podle toho, jaký efekt má na interpretaLiszka 1996, 40., respektive podle toho, na co je interpret nucen se při interpretaci znaku zaměřit, tedy zda je znak rémaPeirce 1994, 2.250., dicent2.251. nebo delome2.252. Réma Réma je takový znak, který se skrze svůj interpretant zaměřuje u interpreta pouze na určitou kvalitu, charakter nebo rys svého objektu a jako takový nemůže vypovídat nic o pravdivostiPeirce 1994, 8.337.. Rématem jsou například všechny nenasycené predikáty, jako „_ má rád _“, „_ aplikuje _ _“Peirce 1994, 4.438. nebo i čistě kvalitativní a charakterová označení jako zvíře, člověk, obratlovec, tj. označení tříd a vlastní jména. Dicent Dicent je takový znak, který se skrze svůj interpretant zaměřuje u interpreta na existenční vlastnosti objektu a má tak schopnost něco o objektu vypovídatPeirce 1994, 2.309 a 8.337.. Příkladem jsou nasycené predikáty a tedy i propozice obecně: např. Pavel má rád bábovku. Slunce je žluté. Doktor aplikuje lék pacientovi. Delome Delome (také označovaný jako „argument“) je takový znak, který se skrze svůj interpretant zaměřuje u interpreta na pravidlo, zákonitostPeirce 1994, 2.252.nebo na propojení s dalšími znaky pomocí nějakého pravidla.Liszka 1996, 42. Liszka1996, 42.uvádí jako příklad logické vyplývání, které je při interpretaci pravidlem vedoucím k nalezení zcela nové informace, která není obsažena v původních premisách. Klasifikace znaku a fenomenologie Výše zmíněné trichotomie typů znaku jsou založeny na třech kategoriích Peircovy fenomenologie: prvosti, druhosti a třeťosti. Prvost je kategorií kvalitPeirce 1994, 5.66., druhost kategorií dyadických relacíPeirce 1994, 5.469. a třeťost kategorií zprostředkování (Peirce 1994, 1.328). Z definic jednotlivých typů znaku pak lze určit i jejich fenomenologickou kategorii, viz následující tabulka:

Representamen Objekt Interpretant Prvost qualisign ikón réma Druhost sinsign (token) index dicent Třeťost legisign (type) symbol delome (argument)

Index např. využívá dyadické vazby mezi representamenem a objektem, a proto je v kategorii druhosti. Delome naopak zprostředkovává nové poznání, a tak spadá do kategorie třeťosti. Znaky jsou dále na základě typů jejich jednotlivých složek a vzájemných kombinací těchto typů klasifikovatelné (pouze) do deseti různých tříd, a to z důvodu jistých kombinačních exkluzivit vyplývajících z jednotlivých definic typů (kdy je např. vyloučeno, aby byl qualisign, tedy nějaká kvalita, cokoliv jiného než ikón, který je svému objektu podobný, a zároveň je vyloučeno, aby byl čímkoliv jiným než rématem, který se při interpretaci zaměřuje právě na kvalitu). Peirce tuto desítku tříd znaků shrnuje včetně příkladůPeirce 1994, 2.254–2.263.:

Interpretant Objekt Representamen Příklad Ref Réma Ikón Qualisign a feeling of red (pocit červené) 2.254 Réma Ikón Sinsign (token) individual diagram (diagram něčeho) 2.255 Réma Index Sinsign (token) a spontaneous cry (spontánní pláč) 2.256 Dicent Index Sinsign (token) weathercock (korouhev) 2.257 Réma Ikón Legisign (type) a diagram type (typ diagramu) 2.258 Réma Index Legisign (type) demonstrative pronoun (ukazovací zájmeno) 2.259 Dicent Index Legisign (type) a street cry (pouliční vyvolávání) 2.260 Réma Symbol Legisign (type) a common noun (běžné podstatné jméno) 2.261 Dicent Symbol Legisign (type) ordinary proposition (běžné tvrzení) 2.262 Delome Symbol Legisign (type) argument (ze kterého něco vyplývá) 2.263

Znak je klasifikován výčtem typů jednotlivých složek znaku, tj. interpretantu, objektu a representamenu. Např. kourouhev je dicent–index–sinsign, protože: (1) něco vypovídá o svém objektu (dicent), (2) je se svým objektem kauzálně spjat (index) a (3) je to existující objekt (sinsign).

Poznámky a reference